Musherských štafet jsem se chtěla zúčastnit už loni, ale bohužel to nějak nevyšlo… letos to bylo namále, ale nakonec to dopadlo!

Původní plán byl sestavit vlčí štafetu a jelikož se měly hodnotit i převleky štafet, chtěla jsem udělat něco ve stylu „vlci a Červené Karkulky“. Bohužel se ale štafety kryly se Šlapanickým dogtrekem, takže všichni aktivní čévéčkáři byli tam a na štafety nikdo nezbyl… Uvažovala jsem, že se přidám k Žufrikům, ale než jsem si to rozmyslela, tak si sehnali jiného běžce. Nakonec jsem usoudila, že to prostě zkusím a odpověděla na facebooku na „inzerát“ nějakých dvou holek, co hledaly běžce. A tak jsem naráz měla štafetu, kterou jsem vůbec neznala 🙂

Nakonec se to ještě zkomplikovalo, jelikož jedné z kolegyň se zranil pes a tak jsme na poslední chvíli sháněli nového člena týmu. Sehnali. A tak jsme nakonec vyrazili ve složení já, Lenka Sedlářová a Roman Čermák. Za název štafety jsme zvolily Tažený štrůdl 🙂

Na místo jsem samozřejmě přijela v pátek večer zase už po tmě, což nesnáším (jet někam, kde to neznám po tmě) a nadávala si za to, ale dojela jsem v pořádku. Postavila stan, nakrmila a vyvenčila psy a šla se seznámit se svou kolegyní 🙂 Lenka měla s sebou i manžela a dvě děti a ukázali se všichni jako moc fajn. Takže jsem si přisedla k nim a strávila večer s nimi.

Ačkoliv přes den byl vedro pomalu na plavky, v noci se silně ochladilo (asi od nedalekého rybníku) a byla mi pěkná zima. Nemohla jsem usnout chvílema zimou a chvílema tím, jak pořád někdo chodil kolem. Mimo jiné mě vzbudil taky Venca Zetek asi pět minut volající Karkulku (jejich vlčice :D). Vzápětí mě vzbudil kdosi, kdo soustavně nabádal kohosi, aby šel spát. Dotyčný byl ale zjevně silně podroušen a vykřikoval, že neví, kde má auto. Druhý hlas se z něj snažil vymámit, kde že to auto má a zřejmě ho tam odvést. Podnapilý hlas ale blábolil a tvrdil, že je jeho auto každé, které potkal. Chvílema se hlasy vzdalovaly, pak zase přiblížily a neustále řešily, kde že má ten jeden to auto. Dotyčný se zřejmě pokoušel dobývat do různých cizích aut (jak jsem se dozvěděla ráno, u některých se mu to i podařilo a obtěžoval jejich obyvatele). Ležela jsem zahrabaná ve spacáku tak, že mi z něj koukal jen nos, jak mi byla zima, a snažila se nevnímat dohady venku a usnout. Pak se ke mě donesl útržek rozhovoru:

„Támhle je moje auto!“

„Né, to není auto, to je nějaký stan!!!“

A pak se stalo několik věcí naráz, v podstatě téměř zároveň něco upadlo na můj stan, psi odskočili a v cestě jsem jim ležela já, a já zůstala pod připlácnutou plachtou zakutaná ve spacáku a zalehnutá psy… Když se mi podařilo vyhrabat ven a zorientovat se, zjistila jsem, že mi někdo leží na stanu, Dingo leží vedle mě a vrčí, zatímco Friska převzala řešení do svých rukou, nebo spíš zubů a zuřivě přes plachtu do nezvaného hosta štípala 😀 Nakonec se mi podařilo s Friskou společnými silami vožralu vystrkat pryč za podpůrného zvukového doprovodu Dinga. Byla jsem vděčná, že se do akce nezapojil, neb by dotyčný pravděpodobně skončil mnohem hůř, než poštípaný od Frisky.

Opilec pak konečně kamsi odtáhl, možná ho Friskounovy štípance vystřízlivěly a vzpomněl si, kde má to auto, nevím 😀 Klid ale nebyl, protože psi rozrušení nočním dobrodružstvím, celou noc hlídali a vrčeli a blafali na všechno, co se venku hnulo, zřejmě v obavě, co jim zase přistane v pelechu…

Vzbudila jsem se zmrzlá a nevyspalá, ale sluníčko hřálo a tak se rychle oteplilo. Po snídani jsem vzala Frisku a vyrazila si projít trať, která se zdála být celkem příjemná. Začínala stoupáním, které nebyla ani zvlášť prudké, ani moc dlouhé, ale zase ne krátké a mírné 🙂 Pak se běželo cestou přes pole a pak lesem pořád po rovinách a mírně dolů. Pěkná trať.

Start byl hromadný na louce a pak hned do úzké cesty lesem do kopce. Těšila jsem se. Neměla jsem sice moc natrénováno, ale něco přece a minule Dingo běžel parádně, věřila jsem, že dneska to bude taky fajn. No tak ani ne 🙂 Dingo na startu vypadl celkem natěšeně, štěkal spolu s ostatními a zdálo se to super. Start byl dobrý, následně spořádaně běžel v chumlu dalších psů a šlapal a nic nevymýšlel, psů kolem si nevšímal. Stoupání ho ale asi přece jen odradilo… navíc bylo po pravdě docela teplo a Dinouš stále ještě v zimní srsti zřejmě nebyl zrovna značka ideál… Každopádně ho to záhy přestalo bavit a celý kopec jsem oddřela sama. Doufala jsem, že pak se to zlepší, ale moc ne… Z kopců to jakž takž šlo, ale po rovinách jsem ho marně přemlouvala, aby trochu pohnul. Táhl, ale tak zoufale pomalu… Až seběh do cíle za něco stál a začali jsme předbíhat soupeře. Asi se dáme na nějaké běhy z kopce nebo co 😀 Nevím, jestli jsem takový sebevrah nebo proč jsou ostatní z kopců tak pomalí, ale najednou jsme letěli kolem soupeřů jako vítr a do cíle se vřítili jak velká voda. V předávacím území to fungovalo tak, že jsem musela Dinga cvaknout na úvaz a doběhnout předat Romanovi. Měla jsem trochu strach, abych ho v tom chumlu lidí poznala, ale moje pomůcka „skoro černý chlap a skoro bílý pes“ pomohla 😀 Roman měl téměř černý dres a Punťa byl zase téměř bílý jen trochu puntíkatý ohař 🙂

Naštěstí Romanovi a vzápětí i Lence to šlo o moc lépe než mě (no spíš bych to měla hodit na Dinga, já se dřela dost :D) a tak jsme trochu nahnali ztrátu. Aspoň, že tak. Byla jsem z toho trochu zklamaná, doufala jsem, že Dinouš odvede lepší práci. Ale hold dopadlo to tak…

Odpoledne jsem strávila koupáním psů, posezením s různými známými a příjemným válením na sluníčku. Bylo krásně 🙂 Večer někoho napadlo zapálit oheň, což byl nápad rozhodně dobrý, v té zimě se hodil 🙂 Nakonec jsem šla ale dost brzo spát, abych dospala předchozí noc 🙂 Tentokrát jsem se dobře oblékla a zima už mi nebyla.

Na nedělní start jsem šla trochu skleslá. Bylo mi jasné, že dneska to bude s Dingovým výkonem ještě horší, než včera, protože to tak vždycky je. Druhý den už se mu nechce, kor ještě běžet stejnou trasu… taky koho by to bavilo, že? 🙂 Ale nedalo se nic dělat, museli jsme se s tím nějak poprat 🙂

Start opět proběhl v pohodě, stoupání bylo tak nějak stejné, jako včera. Pak jsme vyběhli na polní cestu a já se snažila Dinga popohnat k trochu rychlejšímu běhu, ale moc se mu nechtělo. Tak jsme tak nějak běželi, za námi nějaká soupeřka s menším psem. Najednou mě cosi chytilo za nohu, ucítila jsem bolest v lýtku a pak už jen letěla na zem. Neměla jsem čas se sebrat z překvapení, protože Dingo daleko rychleji pochopil, co se stalo a hodlal bez otálení ztrestat svého soupeře za útok na mě, takže jsem měla co dělat, abych se zvedla a spacifikovala našlápnutého Dinga. Pak mi teprve došlo, že mě ten pes běžící za mnou prostě kousl do nohy. Vyvalený adrenalin ze závodu způsobil, že to prakticky nebolelo. Majitelka psa se omlouvala a snažila se mi nějak pomoci, ale odmávla jsem jí, že jsem v pohodě a radši běžela dál. Držela mě myšlenka, že musím doběhnout, než to přijde k sobě a začne to bolet. Rána byla hluboká a bylo mi jasné, že až to přijde, tak jsem doběhala. Dingo ale běžet nechtěl a pořád se ohlížel po psovi a chtěl si zjevně na něj počkat. Dalo mi dost práce ho přesvědčit, že to prostě neudělá a poběží.

Povedlo se mi nakonec doběhnout až do cíle bez toho, aby se noha rozbolela, ale běh to byl dost tristní. Z rány valila krev a běžet se moc dobře nedalo. Takže výkon ještě mnohem horší, než včera :/ Lenka s Romanem to ale naštěstí zase trochu dohnali, takže jsme nakonec vybojovali jakž takž slušné jednadvacáté místo ze skoro čtyřiceti štafet. Docela dobré 🙂

Noha se nakonec rozbolela po tom, co jsem jí prolila dezinfekcí, omyla ve sprše a přidala druhou dávku dezinfekce… ale nebylo to tak zlé. Došla jsem k objevu, že kousanec od malého psa, i když hluboký, nedrtí tkáň, tak jako kousanec od psa velkého, takže rána neotéká a tak hrozně nebolí. No ale i tak asi mám na nějakou dobu po tréninkách a to mě teda štve nejvíc :/

Přes ty různé drobné nepříjemnosti (mimo těch mých byl ještě Lenky pes napaden v neděli před startem jiným psem, ale naštěstí bez následků – ale dařilo se nám asi všem :/) byl víkend moc příjemný, bylo krásné počasí, pohodová atmosféra a potkala jsem spoustu fajn lidí. Opravdu jsem si to užila. Příští rok se snad vydaří ta vlčí štafeta 😉