Rozhodla jsem se zúčastnit navzdory zraněné noze a dalším peripetiím 🙂

V pátek jsem dorazila jako obvykle skoro pozdě, ale vyšlo to ještě 🙂 Zcela náhodou jsem tu potkala naší výcvikářku ze cvičáku Pavlínu, která sem přijela se svým synem. Takže jsem strávila příjemný večer pokecem s ní 🙂

V sobotu ráno byla organizovaná prohlídka tratí na ME ve Vysočina aréně. Docela jsem se u toho bavila… byla jsem jedna z mála, která tušila, do čeho jde… na lyžařských závodech jsem se tu najezdila až až… a tratě si matně pamatovala. Především jejich všeříkající názvy – Vysoké a Nízké Tatry… Ostatní nevěřícně koukali. Anička od Žufriků kousavě poznamenala, že si možná někteří rozmyslí svou účast ve dvou disciplínách. A trefila se 😀 Všude kolem padala předsevzetí o zvýšení tréninkových dávek, hledání vhodných krpálů na tréninky… dost jsem se zasmála :))) Tratě v Novém Městě prostě nejsou pro padavky.

Odpoledne probíhaly měřené tréninky na tratích ve Třech Studních, kterých jsem se nezúčastnila z důvodu šetření chromé nohy. A tak jsem se válela na sluníčku na trávě a četla si knížku a koukala, jak běhají ostatní… slušná pohodička :)))

Večer byla připravena přednáška amerického mushera, který vyvinul psí granule, jejichž značka sponzoruje ME. Přednáška byla složená z části z jeho zážitků z života na Aljašce a z části z odborných věcí ohledně výživy psů. Obojí bylo dost zajímavé, akorát by se k tomu hodil poznámkový blok, protože všechno, co říkal o té výživě a říkala jsem si, že si to musím zapamatovat, jsem obratem zapomněla :/

Po přednášce se v hospodě hrálo na kytary a tak se mi vůbec nechtělo jít spát, i když už se mi zase nevyspáním z celého týdne zavíraly oči. Nakonec jsem šla asi o půlnoci.

Ráno probíhaly opět měřené tréninky tentokrát přímo v aréně. Rozhodla jsem se zúčastnit. Věděla jsem, že to s tou nohou nebude nic moc, ale chtěla jsem si vyzkoušet, jak na tom jsem oproti ostatním. Dingo se vzbudil se zjevně dobrou náladou u něj až neobvyklou, protože se na trénink vyloženě těšil! Před startem štěkal jako pominutý a vrtěl ocasem, otáčel se po mě, jestli už!, opíral se do postroje… zkrátka jsem měla pocit, že mi někdo mého líného otráveného vlka vyměnil za ohaře :))) Vyběhli jsme dobře. Noha sice bolela a občas z ní vystřelovaly nápory bolesti, že se mi podlamovaly nohy, ale dalo se to tak nějak nevnímat a běžet s tím. Dingo nadšeně letěl až k prvnímu kopci, který ho samozřejmě znechutil, ale i tak se dál snažil, do kopců aspoň šlapal a po rovinách a z kopce táhl… dokonce jsme z kopců lidi předbíhali 😀 Asi jsem trochu sebevrah nebo co… Každopádně jsem i přes belhavou nohu a absenci tréninků dokázala s ostatními držet tempo.

Dobrá nálada skončila po asi kilometru a půl, kde mě šíleným způsobem rozbolelo břicho, že jsem si musela lehnout na zem a snažila se bolestí nepozvracet. Přemýšlela jsem, co budu dělat, protože jsem nebyla ani schopná se postavit na nohy, natož dojít zpátky na stadion. Naštěstí po několika minutách bolest polevila a já byla schopná se zvednout a dojít zpátky. Byla jsem tou bolestí totálně vyčerpaná a v cíli jsem jen seděla neschopná čehokoliv. A naštvaná, že mě zase potkala taková debilní smůla… proč? Dinouš byl taky otrávený, chtěl běžet! Jak nás míjeli ostatní běžci, vyrážel a chtěl běžet s nimi a nechápal, proč nemůže a proč ho napomínám, aby netahal… Prostě pech, zase strašný, příšerný pech :/

Náladu mi nakonec zlepšil Sebík – syn naší výcvikářky, který za svůj úspěch v tréninku dostal dvě čokolády a jednu mi věnoval, prý jako cenu útěchy. To mě skoro dojalo. Tak třeba se mě jednou ta strašná smůla pustí a taky něco vyhraju já… a vzpomenu si na něj a podělím se 😉