Náš první letošní canicross 🙂

Ačkoliv tentokrát jsem měla závody hned za rohem – v Liberci, zase bylo všechno trochu hektické, protože start byl až odpoledne a tak jsem dopoledne nutně musela jít s Dingem na obrany 🙂 Ale stihli jsme to 🙂

Na místě jsem potkala pár známých ze cvičáku a taky Žufriky. Dinga jsem nechala „odpočívat“ 🙂 v autě a vzala Frisku na volno a šla si proběhnout trať. Mělo to být čtyři kilometry a mě to přišlo jako deset… a to jsem si to ještě zkrátila 😀 Navíc tam byl jeden fakt nepříjemný kopec, který se běžel dvakrát, protože se kolem něj dělala jakási smyčka… fuj! Umřu tady! 🙂

Na start jsem přišla trochu brzo, protože jsem se nepodívala v kolik přesně startuju, což by tak nevadilo, nebýt toho, že se oproti slunnému a teplému dopoledni zatáhlo a začalo výrazně ochlazovat. Dingo byl opět naštvaný, že má na sobě postroj a hodlal to dávat ostentativně najevo – lehl si uprostřed davů lidí a psů na zem a dělal, že tam není. Nechával lidi přes sebe šlapat a psy ho očichávat a všechno ignoroval. Dobré divadlo pro pobavení všech kolem 😀 Na startu se jako obvykle tvářil jako děsivě týraný pes. Ovšem jen do té doby, než zjistil, že přímo před námi startuje holčina s jiným čévéčkem. Je to děs, jací jsou ČSV rasisté 😀 Všechny ostatní psy důsledně ignoroval, ale jak zmerčil druhého vlka, vyvalil se mu adrenalin. Najednou už to nebyl utýraný pejsek, celý se našponoval a začal štěkat společně s ostatními 😀 Musela jsem se začít smát.

Díky tomu jsme ale vystartovali jak raketa. Ne že by Dingo jindy starty flákal – starty a doběhy do cíle mu jdou vždycky dobře, ale tentokrát to bylo vážně jak když do něj střelí. Druhé čévéčko jsme doběhli asi po sto metrech a nastala menší krizovka – Dingo umí předbíhat a obvykle si předbíhaných psů nevšímá, pokud si nevšímají oni jeho, pokud ano, tak si na ně akorát zabručí a běží dál… Tentokrát to neproběhlo tak hladce, samozřejmě 😀 Nic méně nakonec se to obešlo bez kolize. Dál se běželo dobře. Dingo nabuzený frajersky táhl a makal cvalem a já za ním letěla. Do té doby, než přišel ten kopec. Adrenalin asi vyprchal a Dingo se rozhodl, že tohle fakt nemá zapotřebí… měla jsem na to podobný náhled, ale nezbylo mi, než si udržet tvář a hnát ho dál… Vydrápali jsme se do táhlého nepříjemného stoupání a čekal nás příjemný seběh po rovné široké cestě… zpátky pod ten kopec a znovu do něj 😀 Jak to bylo z kopce, chtěl se Dinouš zase rozeběhnout, ale já to nedávala. Otáčel se po mě vyčítavě, proč ho brzdím, ale já s představou toho kopce, jsem prostě nedokázala zrychlit 🙂

Vydrápali jsme se do kopce po druhé a tentokrát už jsem věděla, že je to jen rovina do cíle, i když ještě daleko, a tak jsem to pustila. Letěli jsme z kopce a Dingo vypadal vyloženě nadšeně. Ty hajzlíku, tváříš se, že tahat nechceš a pak letíš jako šílený, celý rozesmátý? Jen počkej, to ti spočítám! :))) Kousek před cílem se mi ještě podařilo se nezabít na zrádné kluzké lávce a pak už jsme byli v cíli. Dinouš stál s jazykem na vestě, celý uhnaný, ale v očích mu šibalsky jiskřilo, rozverně mě celou olízal a bylo vidět, jak má ze sebe radost. No dals mi co proto, kámo… „Promiň Dinoušku, slibuju, že začnu pořádně trénovat!“ Několik lidí kolem se rozesmálo 🙂

Když jsem došla k autu, byla už pekelná kosa a začínal padat ledový déšť. Dala jsem zase Dinga do auta a vzala Frisku se vyklusat. Byla jsem líná úplně brát vodítko a tak jsem šla s ní už i přes parkoviště na volno. Neuvěřitelné, jak se ti vlci chovají jinak ve smečce a jinak sami 😀 Když má za zadkem Dinouše, je drsná frajerka, ale jak šla sama, chovala se, jako to nejvzornější zvíře – všechny psy kolem (taky často pobíhající na volno) ignorovala a v klidu se držela kolem mě, něco si čichala, dění pozorovala zpovzdálí… Dokonalá ukázka totálně nekonfliktního psa 😀

Jelikož v kategorii juniorů startoval kamarádky Pavlíny devítiletý syn, rozhodla jsem se počkat s ní, až doběhne. Je to borec, doběhl se svou borderkou Mínou první 🙂 Každopádně mezi tím se ještě víc ochladilo a začalo vytrvale pršet. Domů jsem přijela komplet promoklá a promrzlá a utahaná jak kotě. Stálo to ale za to a výsledek taky není tak hrozný – 19. místo ze 47 po tom, co jsem celou zimu promarodila a začala trénovat prakticky před měsícem… Tak asi dobrý 🙂

Fotky bohužel nemám, neměl kdo fotit, ale za to jsem s sebou měla našeho nového závodního maskota – prasátko Emila :)))