Tak jsme se zase jednou nechali překecat… :o)
Usoudili jsme, že když je Boleslav kousek, tak že bychom to zase mohli zkusit. Nakonec to tak vyšlo, že ve stejný den měl Lukáš závody dračích lodí (o tom bude povídání vzápětí) a tak jsem jela poprvé na výstavu s Dingem sama. Docela jsem se těšila. Dingo měl v kategorii jen dva soupeře a oba už jsme několikrát porazili, tak jsem si tak trochu dělala tajné naděje, že bychom konečně mohli dovést nějaký ten titul, už bylo té výstavní smůly, co se nám furt lepí na paty, dost… (po pravdě jsem prohlásila, že pokud tentokrát nevyhrajeme, tak už na žádnou výstavu nejedu :oD). Těšila jsem se na lidi, co zase potkám a taky mi přišlo fajn, že jedu bez Lukáše – konečně mi tam nebude nikdo stát za zády a reptat, že už ho to tam nebaví, ať už někam jdeme :o) Budu mít čas si prohlédnout všechny psy a podívat se na posouzení ostatních… Všechno samozřejmě dopadlo jinak :oD
Boleslav byla totálně zacpaná, ale naštěstí čévéčka měla jít v našem kruhu až poslední, tak ani moc nevadilo, že jsem přijela pozdě :o) Akorát u kruhu už nebylo k hnutí a přicházeli další a další lidi. První, koho jsme uviděli, byla Jana s Carlosem s Larou a Kůží. Dingo se začal s nimi vítat přesně ve chvíli, kdy jsem uslyšela opodál stojící Danielu: „Kde je ta Eliška?“, v tu chvíli se za jejími zády spustila vřava vítacího rituálu, takže se otočila. Její „Jo už vím kde je.“ bylo víc než výmluvné :o))) Jiřina „apgrejdovala“ svůj rybářský deštník na slušný hangár (jakýsi výstavní stan obřích rozměrů) :oD, tak jsem si u něj odložila věci. Ostatně jinam už moc nebylo kam. Hned vedle se zaparkovali Hanka s Jirkou s Tarou a Brennou, kteří dorazili za chvíli. Ve stanu měla Jiřina v kleci Qeronka a Butty, před klecí seděl Cythar, hned vedle se usídlili s Chanel a Alienem Srdcerváčem, Dingovým strýčkem, a z druhé strany seděli Kohoutovi s Elli, Dingovou polotetičkou… a už tu nebylo k hnutí :o) Navíc tu asi tak půlka fen hárala (nebo si to aspoň Dingo myslel :oD) a tak byl Dinouš za chvíli úplně nepříčetný, sápal se po všem, co se hnulo a pokoušel se to nakrýt, vrcholem všeho to zkusil na maďarského ohaře, ani mu nevadilo, že je to pes :oD Nakonec si vybral svojí favoritku – Brennu a nebyl k utišení. Tak jsem celé dopoledne strávila tím, že jsem sundávala psa z fen okolo a snažila se ho uhlídat, aby se mu do cesty nepřipletl nějaký pes… bylo to skoro nad moje síly. O tom, že bych se dívala na posuzování ostatních, nebo dokonce fotila, nemohla být ani řeč :oD Vlastně ani moc nevím, jak kdo dopadl, fakt jsem nic nestíhala sledovat :o) Myslím, že příště vezmu Lukáše zase sebou ;o)
Za posouzení má Dingo jedničku s hvězdičkou! Sice opět trochu vyštěkával na ostatní psy, ale bylo to celkem decentní, nic moc pohoršujícího. Jinak se choval slušně, nevymýšlel bejkárny :o) Nádherně ukazoval zuby, paní rozhodčí byla nějaká pečlivá a chtěla vidět snad každý zub zvlášť a ještě se rozčilovala, že nic nevidí přes jazyk… takže jsem tam prstem Dingovi zastrkávala jazyk mezi zubama do tlamy… fakt jako vtipné. Dinouš ovšem stál a držel, ani se necukl… úplný profík :oD
Umístění už bylo horší. První zradou bylo, že jsme nakonec nebyli ve třídě jen tři, ale čtyři, protože jednoho psa omylem napsali k jinému plemeni. A nebyl zrovna ošklivý, i když nějaké chyby taky měl :o))) Nakonec skončil první, já ani nepostřehla, jak se jmenoval :oD Druhý byl Brit z Novobělské kotliny a Dingo získal V3, V4 Dante od Voldušské nivy. No aspoň druzí jsme být mohli, ale tak co už ;o)
Počkali jsme ještě na národní cenu a dali si celkem dobré palačinky (chtěli jsme vafle, ale došly). Já Dingovi doplnila dogtrekovou výbavu o silikonovou misku :o) A po národní ceně jsem šli s Jirkou a Hankou pustit psy chvíli u řeky proběhnout. Dingo teda akorát furt oblejzal Brennu, ale tak se aspoň trochu proběhli… Když jsme se vraceli zpátky, potkali jsme Yahooa. Dinouš ho viděl naposledy skoro před rokem, ale už ráno, jak ho zahlídl, hned ho poznal. Čekala jsem, že už se na sebe nebudou pamatovat a i kdyby, tak že se prostě budou chtít sežrat. Ale vůbec ne! Dingo, který by jinak šel jiného psa hezky vyvrčet, maximálně by dělal, že ho vůbec nevidí, pokud z něj měl respekt, se ke starému kamarádovi vrhnul, plácl sebou na zem s poníženým šklebem se válel po zádech a nechal po sobě Yahouše šlapat! No zírala jsem teda jako blázen. A kupodivu i Yahoo byl na něj docela jemný, sice ho musel trochu zbuzerovat, ale nijak hnusný nebyl. Celkem zajímavý zážitek :o)))
S Hankou a Jirkou jsme se pak trochu zakecali, sedli si u řeky do stínu a povídali a povídali, až jsme najednou zjistili, že už tam na parkovišti stojí naše auta poslední a že je pět hodin :oD
Byl to příjemně strávený den i když teda dost únavný… asi příště někde psa uvážu u stromu a bude klid :oD