Místo návštěvy Hanky a Jirky s Tarou a Brennou, která nějak nedopadla :o), jsem vyrazila s Dingem na takový menší trek pořádaný naším cvičákem. Jako v poslední době pořád, se nám opět lepila smůla na tlapky… :o/

Start treku byl v malebném Kryštofově Údolí. Lukáše se zraněnou nohou jsme nechala doma, stihla jsem dorazit bez problémů a včas, místo startu jsem v pohodě našla, cestou sice trochu pršelo, ale na místě už ne, bylo pod mrakem a příjemných cca 20°C. Takže paráda. Trasa měla být trochu technicky náročnější (no prostě do kopce :oD), ale pouhých 14km a v ideálním počasí jsem očekávala pohodovou procházku.

V devět hodin odstartovala první parta čtyř psů. Ostatní pak chodili většinou po dvou. Předemnou startovalo asi jedenáct týmů, za mnou už jen asi tři.

Vyrazila jsem celkem svižně s tím, že 14km je jak nic, první část sice do kopce, ale to zvládneme, dokud jsme plní sil, a pak už je to jen dolů. Vyloženě závodit se mi nechtělo, ale říkala jsem si, že když půjdeme trochu v tempu, tak bychom mohli být někde na předních pozicích i bez závodního stresu :o)))

Hned asi po kilometru byla první kontrola, kde se zároveň měl plnit nějaký úkol. Tím úkolem bylo, že si páníček měl stoupnout na všechny čtyři a donutit psa, aby ho přeskočil… no to bylo něco na Dinga :oD Nakonec se mi podařilo Dinouše přemluvit, aby mi na záda dal přední nohy a pak už jsem ho přes sebe tak nějak přetáhla, za jeho hromového vrčení a vztekání se :oD No švanda.

Dál se šlo po modré na Výpřež, cca 4km. Asi v půlce cesty byla další kontrola, tentokrát ve stylu stopované :o))) Na zemi byla značka a napsaný počet kroků, kde má člověk něco hledat. To něco byl obrázek pověšený na stromě. Našla jsem to hned, nějak náhodou jsem si zvolila správný směr. Chtěla jsem si napsat, co tam bylo na obrázku, ale dopsala mi tužka, tak jsem to vyfotila a šla dál.

Kousek pod Výpřeží začal Dingo ohromě táhnout, do té doby se coural a čichal a vůbec nespolupracoval. Za zatáčkou byla další kontrola a u ní jsme došli několik dalších závodníků. Byla to parta boxérka Bessy, kelpiák Burák a borderák Chuk. Šla jsem si obrázek opět vyfotit a oni mi řekli, že prý je kreslí. Řekla jsem jim, že nemám tužku, tak mi jednu věnovali, a já, úplně od nich zmatená, jsem ty obrázky taky radši začala kreslit :oD Navíc jsem ještě usoudila, že se mi do té kartičky s kontrolama nevejdou, tak jsem je kreslila z druhé strany mapy… no zmatkář prostě :o)))

Hned za kontrolou jsem došla další skupinu – ridgebacku Imany, dobrmana Danteho a bišonka Maxe. Původně vycházeli ještě s borderákem Frankiem, ale ten se od nich trhl a šel napřed. Na Výpřeži jsem pak došla foxteriéra Darka. Dál se šlo po příjemné šotolinové cyklostezce, více méně traverzem až na Křižanské sedlo. Byly tu další dvě kontroly – jeden obrázek, který jsem poctivě zakreslila :oD a jeden kvíz, který byl poměrně náročný, nakonec jsem z osmi otázek měla dobře půlku, a předešla jsem další dva týmy – jezevčici Báru a velškorgici Facy. O kus dál jsem potkala výpravu s kočárkem, manžela od jedné závodnice, který tam šel zatím na vycházku s děckem a dalšími psy. Řekl mi, že zatím potkal akorát kluka s borderákem, takže jsem šla asi fakt docela rychle :oD

Na Křižanském sedle byla další živá kontrola a měl se plnit jednoduchý úkol – pes si měl sednout, lehnout a vstát. Chvilku jsem se tam zakecala a hodlala vyrazit dál, bylo to už relativně kousek, tři čtvrtě cesty jsem měla za sebou. Nadhodila jsem něco, že dál se má jít po zelené, pamatovala jsem si, že to tak nějak má být, a už jsem chtěla vytáhnout mapu, abych se ujistila. Ti dva na kontrole mi na to řekli, že ne, že po žluté. Usoudila jsem, že teda asi vědí a vyrazila po žluté.

Ušla jsem asi sto metrů a podívala se do té mapy a ke svému překvapení jsem zjistila, že tam žádná žlutá není :oD Měla jsem jít po silnici, ne po žádné značce… Nechtělo se mi vracet zpátky do kopce a zdálo se mi, že ta cesta vede více méně souběžně se silnicí. Aspoň nepůjdu po silnici. A tak jsem šla dál. A šla jsem a šla jsem a šla jsem… Když jsem vyšla z lesa na nějaké louky, začalo mi to být divné, taky mi přišlo, že už jdu dost dlouho. Ale to už mi přišlo i před tím, cestou na Výpřež a šla jsem dobře, prostě dneska nemám den na odhadování vzdálenosti… Pode mnou se objevila nějaká vesnice, která nebyla v mapě… asi už byla mimo ní. To už mi došlo, že jsem fakt někde úplně blbě, jenže co teď? Vracet se? Třeba mám směr správný a když půjdu zpátky, zajdu si ještě víc. Z malého výřezu turistické mapy nešlo nic poznat… snažila jsem se orientovat podle elektrického vedení, cestiček, potoků… ale nic tam nebylo. Usoudila jsem, že každá turistická značka má někde rozcestníky, na nějaký dojdu a uvidím, kde jsem a nějak to dopadne. Radši půjdu dál po žluté, než se pouštět po nějaké neznačené cestě, to bych skončila kdoví kde. Došla jsem do vesnice.

Chvíli jsem koumala, co to může být za vesnici, nechtělo se mi věřit, že jsem fakt vyšla z mapy. Nakonec jsem na cedulce na popelnici vykoumala, že jsem v Křížanech. Tam jsem měla dojít, ale kamsi na jejich okraj k nádraží. A já neměla nejmenší tušení, v které části vesnice jsem, ani jestli mám jít doprava nebo doleva. Zkusila jsem to doleva a potkala nějakého starého pána, kterého jsem se zeptala na cestu k nádraží. Řekl mi, že mám jít zpátky dolů a tam někde za potravinami je to vpravo. Tak jsem šla a šla a šla… pak už jsem radši běžela, protože to bylo z kopce. Došla jsem na jednu křižovatku, pak na další. Žádná v mapě nebyla, byla jsem někde úplně mimo. Dingo byl navíc hrozně otrvaný, furt si chtěl něco čichat. Když jsem zastavila a zírala chvíli do mapy, zase mě začal popotahovat k nějakému ochcanému keři a nereagoval na napomenutí, že to nemá dělat, došly mi nervy a přitáhla jsem si ho a dvakrát plácla přes čumák. Dingo samozřejmě sehrál divadlo, flákl sebou na zem a tvářil se, jako týraný pes. A nějaká baba na mě z okna začala volat, co prý to dělám, že ho biju, kdyby tak někdo byl mě, že se chovám jako hyena :oD Tak to mě dostalo.

O kus dál jsem odchytla nějakého pána a chtěla po něm vědět, jak se dostanu na turistickou zelenou. Neměl tušení a nebyl schopen mi nějak říct, kde jsem v té mapě, jen že jsem mimo ní, ale kam jako dojdu nebo cokoliv, ale aspoň mi popsal zhruba, kudy k tomu zatracenému nádraží. Bylo to asi další 3km, ale nakonec jsem tam došla a tu zelenou našla, no hurá!!!

Pak už to šlo zase hladce. O kus dál byl další úkol – vymyslet básničku na téma treku se zadanými slovy. Šlapala jsem do kopce a vymýšlela, takže za chviličku jsem byla u kaple Sv. Kryštofa. No pak už to bylo jen kousek dolů po zelené a pak po silnici do cíle. Předešla jsem znovu ty dvě skupiny – Bessy s Burákem a Chukem a Imany s Dantem a Maxem. Koukali na mě jako z jara, kde jsem se tam octla :oD A v cíli taky :o))) Už tam byli skoro všichni.

Všichni se mohli počůrat z mého vyprávění, kudy jsem bloudila a taky z toho, že jsem ty zatracené obrázky malovala :o) No prostě zase exot no… ;o)

Nakonec jsem skončili překvapivě šestí z asi patnácti týmů, první byla švýcarská ovčačka Freia, druhý borderák Frankie, třetí byl myslím foxteriér Dark, a čtvrtá a pátá byla husky Lavina a labradorka Meggie, které startovaly spolu za mnou. Vzhledem k tomu, že Darka jsem předešli a Frankieho skoro došli, mohli jsme asi být minimálně druzí… Musím říct, že mě to trochu zamrzelo. I když jsem původně nešla závodit, když jsem pak viděla, jak všechny předcházíme a hezky nám to šlape, začala jsem trochu doufat, že bychom mohli být na bedně. Sice je to jen sranda závod, ale tak nějak jsem měla potřebu si spravit náladu po neúspěchu včera a vlastně v posledních několika týdnech až měsících… Ale tak co už, závod jsme si i tak užili :o)))

Doma jsem pak zjistila, že jsem si zašli skoro 9km, což je na trati dlouhé 14km fakt docela umění :oD Třeba příště zvládneme nezabloudit ;o)