Dnes je tomu přesně jeden rok, co jsme si domů přivezli Dinga.

Z malé hryzající kuličky, vyrostla veliká hryzající potvora;o) Událo se spoustu věcí, nám odešlo pár nervů a zešedivělo pár vlasů:o) Mnoho událostí z Dingova života jsem zaznamenávala do jeho deníku, který se tak stal místem mých bezradných výlevů… ale spousta historek byla sice v tu chvíli o nervy, avšak s odstupem času a po opětovném přečtení se stávají zdrojem pobavení a nostalgických vzpomínek na vylomeniny malého štěňátka.

A tak mě nenapadlo nic lepšího, než probrat deník vybrat z každého měsíce jeho života s námi několik zajímavých historek:o) Tady jsou.

Hladový jako vlk (14. ledna)

Po tom, co jsme si přivezli Dinga, jsem teprve plně pochopila rčení „hladový jako vlk“. Dino je hotová popelnice, kdyby mu do misky omylem spadly klíče, tak je schroupe taky. Lednici ani skříňku si zatím otevřít neumí, takže je odkázaný na to, co dostane do misky a to si taky hodlá patřičně vydobýt křikem. Dneska večer bohužel objevil další způsob, jak si obstarat potravu:o)))

Bylo asi osm hodin, za půl hodiny jsme měli být v hospodě a tak jsem šla vlka nakrmit s tím, že se nažere a pak tu bude v klidu spát. Chtěla jsem mu do masa namíchat trochu kiwi, otevřela jsem koš, abych do něj okrájela slupky. Dino už tušil, že se něco děje a přiběhl to zkontrolovat. Čichnul si zvědavě ke koši a než jsem ho stihla odstrčit, objevil kus igeliťáku od masa a popadnul ho. Pustila jsem ovoce i nůž a chňapla po igelitu, byl mastný a tak mi vyjel z ruky, než jsem ho stihla chytnout po druhé, Dino v panice, aby o svůj lup nepřišel, ho okamžitě spolknul.

Začali jsme řešit, co s tím. Přece mu to nemůžeme v břiše nechat, musí to vyzvracet! Nenapadlo nás nic lepšího, než mu vrazit prst do krku, což téměř pomohlo, ale jen téměř a já málem přišla o prst, který mi drtil jako nůž ostrými stoličkami. Tudy cesta nevede. Z rad na internetu jsme si vybrali pokus s hořčicí, prý se to má aplikovat na kořen jazyka. Matně jsem si pamatovala, že něco podobného psal ve své knížce i James Herriot:o) Hořčice Dingovi ohromně chutnala, ale zvracet po ní nehodlal. Takže nic. Nakonec jsme si vzpomněli, že naposledy se nám pes pozvracel, když jsme s ním jeli autem. Naložili jsme tedy hříšníka do přepravky a vyrazili na jízdu po Jablonci a přilehlém okolí, brali jsme to co nejhoršími cestami. Dingo jančil a kvílel, ale zvracet nehodlal, jako naschvál.

Doma jsme udělali podrobnou prohlídku odpadkového koše a vypátrali, že ten kus obalu nemohl být moc velký a nějak tak usoudili, že by to přece jen mohlo projít… Neprošlo. Ale dopadlo to dobře. Ráno, za naší nespoutané radosti, to pes vyblil sám. Hurá!

Každý pes je kamarád (16. ledna)

Dingo miluje psy. Všechny. Ke každému, kterého na vycházce potkáme, se přiřítí a hodlá se s ním pustit do hry. Nutno podotknout, že ne každý pes je na jeho hrátky zvědavý. Když vidím postaršího psa, výhružně vrčícího nebo dokonce prchajícího, to naše potřeštidlo k němu radši vůbec nepouštím. Jenže ani to, že si chce hrát i druhá strana, není vždycky výhra. Zrovna dneska jsme potkali nějakého pudlíka, co vypadal stejně nadrženě jako Dingo… opatrně jsem povolila vodítko a upozornila majitele, že je trochu divoký… pravili, že to nevadí, že ten jejich taky. Zjevně je „divokost“ věc dost subjektivní, jelikož pět vteřin na to pudlík s kňučením utíkal pryč. Majitelé se na mě tvářili, jako bych si na vodítku vedla Gotzilu… skoro jo, akorát jí je teprve sedm týdnů a ten pudl byl stejně velký jako on, no tak co… :o)

Vrcholem procházky potom bylo, když se náš neohrožený bojovník s nadšením vhrnul vstříc urostlé argentinské doze. Krapet mě políval pot. Chytila jsem nerozumné zvíře do náruče a hodlala ho při případném protiútoku bránit vlastním tělem. Naštěstí doga byla dobráček, celá se rozvrtěla a vypadalo to, že by si taky hrála. Asi jsem trochu sobecká, když můj pes může šikanovat všechny v celém okolí a když potkám prvního, který by si troufnul na něj, tak ho k němu nepustím, ale přece jen mi jedno štěně stačí, nerada bych z něj měla dvě:o)))

Večer mi pak kamarádka na ICQ napsala, že zrovna včera na nějaké výstavě argentinská doga nějaké štěně zakousla. Ještě že jsem to nevěděla před tou procházkou, asi bych jí obešla obloukem o dvě ulice dál:o)))

Co dokáže osamělé štěně (25. ledna)

Musela jsem jet ráno v šest hodin do školy a Lukáš do práce, takže štěně zůstalo do čtyř hodin odpoledne doma samo s tím, že ho Lukáš přijel v poledne nakrmit. Do teď jsem si ho pochvalovala, jak je pěkně doma hodný, jenže jak roste, je to horší a horší:o) Už nestačí dát věci na stůl a sklidit je od kraje botníku, už se musí z botníku dát pryč a sklidit od kraje stolu. Ačkoliv jsem myslela, že než jsem odjela, uklidila jsem všechno, co by mohl zničit. Doma mě čekala apokalypsa:o)))

Výčet škod: roztahal všechny svoje hračky a oba pelechy po bytě, převrhl koš na tříděný odpad, vytáhl z něho kupodivu jen kelímek od jogurtu a komplet ho rozšrotoval, roztahal pytle na odpadky po celé předsíni, rozházel kýble, smeták, lopatku, hadr… Kdesi sebral Lukášovi ponožky, ožižlal je a počůral, počůral Lukášovi bačkory, pokadil rohožku v koupelně, shodil ze stolu Lukášův externí disk, roztahal moje bačkory a noviny, nadělal několik louží a bobků po celém bytě a důkladně je rozšlapal, bobky byly rozmazané na botníku a skříňce v koupelně. Opravdu šikulka:o)

Na veterině (3. února)

Dnes jsme navštívili veterinu kvůli druhé dávce očkování. Legrace veliká. Dingo je asi první pes na světě, který miluje veterináře. Do ordinace se přiřítil jako velká voda a hodlal tam všechny (veterinářku, sestřičku a nějakou další slečnu, asi na praxi) radostí olízat a oštípat. Když jsme mu to zatrhli a postavili ho na stůl, začal se ošívat a kňourat a vůbec být protivný. Sestřička ho začala litovat, že se mu to chudáčkovi nelíbí, tak jsem jí hbitě osvětlila, že co se mu nelíbí, je omezený prostor ordinačního stolu. Takže sestřička pozavírala dveře a vlče bylo vypuštěno k průzkumu ordinace:oD Užil si to náramně, od sestřičky dostal pamlsky, a tak za ní začal běhat a otravovat jí, aby dostal další, veterinářce se pokusil ukousnout náušnici a ukrást lahev s pitím… no prostě komedie. Zaboha jsme ho nemohli dostat pryč, když jsme ho vynesli před budovu, začal kvičet a sápal se zpátky:o))) Ještě že tam kromě nás nikdo další nebyl, asi by si myslel, že se svět zbláznil, když nám pes nechce jít z veteriny pryč:oD

Jak neprolezl plotem (12. února)

Ráno jsme si užili trošku adrenalinu. Lukáš šel s Dingem na zahradu a já najednou doma slyším šílený jekot, jako když vraždí podsvinče. Nedalo mi to a otevřela jsem okno. Dingo se opět běžel očichávat se sousedovic retrívrem a pokusil se za ním prolézt skrz náš starodávný ozdobný kovaný plot. Strčil mezi šprycle hlavu a obě přední nohy, hrudník dál už neprošel a zpátky to přes lokty taky nešlo. Když zjistil, že nemůže ani tam ani tam, začal pištět. Lukáš se ho zděšeně snažil procpat ven, ale Dino už propadl hysterii a nebyla s ním řeč. Vyběhla jsem jim na pomoc a než jsem došla na místo, došli tam i sousedi z vedlejšího bytu, kteří šli zrovna kolem, což dost pomohlo, protože Dino na ně začal vrtět ocasem a na chvíli zapomněl, že je uvězněný v plotě. Jak se uklidnil, podařilo se nám dostat jednu tlapku ven a pak už to šlo samo. Ale že by si z toho vzal ponaučení, to ne, ani ne za dvě minuty už strkal do plotu hlavu znova:o/

Štěně bez náhubku za pět set (15. února)

Ráno jsme jeli do Jaroměře. V MHD nás zbuzerovala nějaká asi 150-ti letá babka (nic proti starým lidem, ale tahle opravdu vypadala, že malinko přesluhuje), že nemá Dino náhubek. Koukala jsem na ní jako z jara a to jsem ještě netušila, co mě dneska čeká. Další řeči měla průvodčí ve vlaku, ale vzhledem k tomu, že jsem věděla, že během té jedné zastávky nepůjde zpátky, s klidným srdcem jsem jí slíbila, že mu ho dám a víc to neřešila:o) Ona ostatně taky ne.

Cestou z MHD na přednášku jsem myslela, že už se asi svět zbláznil, když se to, že mé dvouměsíční štěně nemá náhubek, nelíbilo i týpkovi na ulici… Další problém nastal, když jsme šli na jinou budovu školy se spolužačkou vrátit knížky do školní knihovny. Vrátný tam na mě vyběhl, že se tam nesmí se psem. Zírala jsem na něj jako na blázna, ještě mě sjel, jestli jsem slepá, že nevidím cedulku na dveřích… no asi tedy jsem, protože až když mi ukázal, kde je, jsem si všimla, že tam fakt něco takového je nalepeného… no napadlo by vás, že do školy nesmí pes???

Celý antipsí den vyvrcholil ve vlaku, kde jsem pro jistotu dostal rovnou pokutu, že Dingo nemá náhubek. Nějaký snaživý jouda průvodčí si musel vyhonit ego… plival na mě něco o pětistovce, nakonec mu stačila stokoruna jedna (a to jsem ani nedělala smutné oči, spíš naopak, slušná jsem moc nebyla), což bylo moje štěstí, protože mi v peněžence nezbylo ani tři sta a občanku jsem zapomněla doma. Asi by mě zavřeli nebo nevím… Smí se do vězení se psem a musí mít náhubek??? :oD

Bitka o snídani (25. února)

Udělala jsem snídani sobě i psovi a oba jsme šli jíst. Vlk byl v momentě nažraný a přišel prudit ke mě, že si chce hrát. Poslala jsem ho pryč, což nepomohlo, takže nastala běžná bitka o chvilku klidu, kdy bych se mohla najíst. Když ho to už moc vyprudilo, že si nechci hrát, pokadil se z toho (i když jinak v posledních dnech si už celkem o venčení řekne, na čůrání teda ne, to je mu jedno), šla jsem to uklidit a když jsem se vrátila, přistihla jsem ho, jak si spokojeně baští zbytek mého rohlíku. Vytáhla jsem ho z pod stolu (pravda, že jsem byla opravdu dost navztekaná, měla jsem dojem, že to hodně přestřelil), plácla jsem ho přes tlamu a vynadala mu, co si to dovolil. Zřejmě jsem to pro změnu přestřelila já, protože Dingo se klidně a sebevědomě ohradil temným zavrčením. Sjela jsem ho ještě za to a pak se ho jala okázale ignorovat. Zkusil mě provokovat ke hře (prakticky okamžitě po tom výstupu, fakt nemá žádné svědomí asi:o)), ale pochopil, že tentokrát se mnou nic nebude, tak si šel lehnout a spát s výrazem “hysterka praštěná, pro jeden rohlík nadělá scénu, tak ať si trhne nohou”. Mám pocit, že on si prostě vůbec neuvědomuje, že něco provedl, ani když ho člověk načape přímo při činu, tváří se hrozně udiveně, co jako mám za problém a proč si nechci radši jít hrát, když už jsem za ním přišla:o/

Nácvik přivolání (2. března)

To zase byla vycházka. Po vzoru návštěvy u paní chovatelky jsem se rozhodla vycházky trochu prodloužit, pro větší unavení zvířete, ale ve výsledku se nejvíc unavily moje nervy:oD Moje dobrá vůle pustit psa z vodítka skončila už v parku pod hrází ostudou, když mi utekl za shibou inu, která byla na vodítku a majitel se usmíval, jak si pejsci pěkně hrají… do té doby, než z druhého konce parku přisupěla panička, chytila roztomilé hravé štěňátko za ocas (na obojek jsem nedosáhla, byl moc rychlý) a sjela ho jak starého kriminálníka, že neumí poslechnout. Majiteli shiby zmrzl úsměv na rtech a s nechápavým “pojď” si odváděl psa pryč, zřejmě si u toho myslel něco o praštěné hysterické ženské.

Druhý výstup se konal asi o dvě stě metrů dál na břehu přehrady, kam jsem ho dovedla na vodítku a kde jsem po druhé vyměkla, že to s ním ještě zkusím. Jen cvakla karabina, vyrazil ke vzdálené skupince lidí, moje volání naprosto ignorujíce. Zamířila jsem rychle na opačnou stranu, což ho zlomilo, nechal lidi lidmi a vyrazil více méně mým směrem, cestou ovšem narazil na rodinku s děckem, které sedělo na zemi a obouvalo si brusle. Vytušila jsem katastrofu (dítě poskákané, pokousané, potrhané oblečení, ruce, obličej… radši nedomyslet) a rozeběhla se za ním… k děcku jsme dorazili prakticky v téže chvíli, vlk byl opět odchycen za ocas a v náručí odnesen o pár metrů pryč, kde si panička vybila všechen adrenalin, který se jí vyplavil. Lidé se otáčeli, proč ta fúrie ječí na to nebohé malé štěňátko, které se strachy (haha) přikrčilo k zemi a nevinně koukalo, co se to děje. Delikvent byl připnut na vodítko a vláčen asi půl kilometru u nohy.

No nakonec jsem si připomněla staré dobré pravidlo, že za chyby psa může z 95% majitel, trochu se uklidnila a zamyslela… A psa pustila po třetí, tentokrát na místě, kde nebyl nikdo v dohledu a hned vyzkoušela přivolání stylem “miláčku, týden jsem tě neviděla, poběž honem ke mně” – kecla jsem si na bobek a nadšeným tónem jsem na něj začala volat. Dingo chvilku koukal, co zase má být tohle, potom usoudil, že je to docela dobrá hra, stáhl uši, rozvrtěl ocas, přiletěl ke mně a celou mě poskákal a pokousal (civilní béžová bunda asi padla za vlast, ehm). Ale přišel!!! Zkoušela jsem to pak celou procházku a více méně to funguje. Potíž ovšem je v tom, (krom toho, že člověk přijde domů z procházky, jak když se válel ve škarpě a s rukama jak cedník) že to perfektně upevňuje jeho zlozvyky skákání po nás a kousání do nás, které se snažíme celou dobu odbourat:o/

Tak teď nevím, co je lepší? Když bude hryzat, nebo když nebude poslouchat?

Cestujeme vlakem (9. března)

Po celém dni ve škole a na vycházce bylo vlče už dost unavené, takže kus cesty na vlak jsme ho nesla, ale je už zatraceně těžký, takže jsme dali zastávku na travnatém prostranství před kostelem cestou. Dingo se tam povaloval a já taky relaxovala na slunku, které zrovna vyšlo. Idylku překazil nějaký místní bezďák, který přišel škemrat o dvacku na víno. Chvilku jsme přemýšlela, že mu řeknu, že mu jí dám, když mi odnese psa na nádraží, ale byl tak nechutný (i když to byl docela mladý kluk), že jsem měla strach, že by od něj ještě pes něco chytil:oD

Ve vlaku Dino ze začátku hrozně prudil, pořád kníkal a chtěl někam odejít, šla jsem si stoupnout ke dveřím, že zkusíme ve Dvoře vyskočit, jestli nepotřebuje čůrat, ale nechtěl, jen prudil dál. Nakonec jsem zvolila postup výchovy amerických matek, v klidu si sedla, přišlápla konec vodítka a nechala psa, ať si třeba dělá stojky na hlavě, přes pohoršené pohledy ostatních cestujících. Chvilku kvílel a snažil se vyvlíct z obojku, nakonec to vzdal a lehl a spal až do Turnova. Tam ho vzbudila nějaká nahluchlá babka, která přistoupila a pořád si ho chtěla hladit a něco mi vykládala o kokrovi, co měli doma. Byla dost nedoslýchavá, takže každou větu jsem na ní musel křičet přes celý vagon. Když si všimla, že si Dino žvýká jistý sušený hovězí orgán, a zeptala se, co to má dobrého, asi jsem zrudla a vykroutila se “nějakou takovou sušenou žvýkačku”, představa, že bych na celý vagon křičela “žvejká si býčí penis” byla na mě moc:oD

Předjarní hrátky v přehradě (18. března)

Ačkoliv v minulých dnech vládlo už skoro letní počasí, dneska ráno začlo sněžit a za chvíli to všude vypadalo jak v prosinci a ne v půlce března:o)

Vyrazili jsme opět na vycházku k přehradě, protože se mi v tom marastu nikam dál nechtělo. Štěněti to ale bylo fuk, klidně si lítal a dováděl ve sněhu, zatímco panička, už aklimatizovaná na jaro, klepala kosu zachumlaná v zimní bundě a hleděla se co nejdřív dostat zpátky do tepla:o) Korunu tomu vlk nasadil, když jsme dorazili na břeh přehrady, kde už povětšinou roztál led. Zřejmě Dingo od Jessiny přeci jen něco pochytil, třeba to, že největší sranda je koupačka za sněhové vánice:o))) A tak zatímco panička postávala na břehu, postupně zapadávala sněhem a myslela na tlustou deku a horký čaj, Dino skotačil u břehu ve vodě, vběhl tam sice nejhlouběji po břicho, ale zmáchaný byl pochopitelně celý. Na konci zátoky plavaly asi metr velké zbytky ledu, na které se Dingovi podařilo vyskočit, jenže ho povětšinou moc neunesly, takže se jimi bořil zpátky do vody, lezl zase nahoru na další, až panička čekala, kdy skočí do větší hloubky a zmizí pod vodou celý:o)

Jinak se náš Dinosaurus asi stává místní legendou, jelikož už se nám několikrát oběma s Lukášem stalo, že jsem potkali nějakého člověka (většinou se psem), který už nás z dálky zdraví a nadšeně se rozplývá, jak nám pejsek vyrostl, od té doby, co ho viděl naposledy, a my oba marně přemýšlíme, kdo to je:o))) Už je těch vlčích obdivovatelů nějak moc;o)

Stopovačka (25. března)

Dingo chodí na stopovačce. Teda ve skutečnosti je to kus šňůry, která je dost pevná na to, aby udržela jeho už asi zhruba 20kg. Dost ho to prudí. Chodí na ní i na zahradu, protože nemáme nervy na ty jeho nálady, že nechce jít domů a čtvrt hodiny se tam s námi honí, že prostě nepůjde. A chodí na ní v civilizaci tam, kde by jinak šel na volno. No výsledek je ten, že jak potkáme psa, dítě, cyklistu… tak místo neposlušného psa honím přede mnou poskakující konec provázku, což jde po pravdě ještě hůř, než chytit toho psa:o/ Občas ale jsem přeci jen dost rychlá a dobře to dopadne. Párkrát už jsem v zápalu boje chycení prchající šňůry chytila “zajíce”:oD Vcelku je to ale o něco lepší… minimálně se na tom provaze dobře nacvičuje přivolání a výborně se to využije, když si náš bufeťáček najde nějakou “chutnou svačinku”. Takže asi koupíme pořádnou stopovačku, nacvičíme manipulaci a bude klídek od jeho neplech!

Děsivý den (31. března)

Dneska byl opravdu děsivý den:oD Skoro celé dopoledne jsem byla se psem na zahradě, bylo tam co dodělávat kolem kotce, natírat konstrukci na boudu a tak dál. Při té příležitosti Dingo nejprve k smrti vyděsil sousedovi retrívra. Zatím se s ním “osobně” setkal jen jednou, když byl ještě prtě, od té doby se viděli vždycky jen přes plot. Už tenkrát majitelé říkali, že si hrát nebude, že se bojí. Vzhledem k tomu, že vrtěl ocasem a stavěl se ke hře, jsem na ně koukala, jako na blázny. Dneska jsem pochopila. Chvilku se psi honili po chodníku (já trnula hrůzou, že pojede auto a oni pod něj skočí) a nakonec se Dusty zastavil a nechal po sobě Dinga skákat… celý se nahrbil, stáhl uši a ocas a rozklepal se! Nevěřícně jsem zírala a šla od něho Dina odtrhnout, což mi dalo chvilku práce, protože ta naše bestie byla nadšená, že může někoho hryzat, aniž by se bránil.

Následně se k smrti vyděsil Dingo a to pro změnu k smrti vyděsilo mě. Potřebovala jsem totiž hadicí osprchovat staré špinavé lino, co má přijít do kotce. Jelikož Dingo už hezkou chvíli slušně prudil, lovil mi nohy, ruce, skákal po mě, celou mě pohryzal a když jsem se ho snažila uklidnit, skončilo to zase výměnou názorů s ceněním zubů… no prostě jsem byla krapet vytočená a tak, když ještě přes můj výslovný zákaz, začal hryzat hadici, naschvál jsem pustila vodu ve chvíli, kdy přišel k jejímu konci, aby to na něj vystříklo a lekl se. Plán se vydařil ukázkově. Dingo odskočil, jako když ho píchne a zůstal zděšeně zírat. Šla jsem tu hadici vzít a začala mýt to lino a přitom jsem se mu vysmívala, jaký je hrdina a že je mokrý… nevím, co to do něj vjelo, ale několik vteřin na mě tiše zíral, pak ho snad napadlo, že ho chci taky osprchovat nebo mu nějak seplo, že se vlastně lekl… nevím… každopádně se na místě otočil a vyrazil pryč, ven z brány na ulici! Zařvala jsem na něj, co mi síly stačily, ale už byl za rohem. Zahodila jsem hadici (čímž jsem se celá posprchovala) a letěla za ním. Naštěstí hned za rohem narazil na nějakou paní, která byla zjevně silnějším vjemem než strach z hadice a tak se jí jal nadšeně otravovat, čímž mi poskytl šanci ho dostihnout a odchytit.

Přepadení v lese (1. dubna)

Dnes jsme byli s Dingem přepadeni a málem zastřeleni! Apríl!!! :o) Ale ne tak docela, aspoň Dino si to zjevně myslel:o)))

V lese jsme totiž potkali partu airsofťáků. Dinovi přišli nejprve ohromně zajímaví a chtěl za nimi běžet, ale když jsme přišli blíž a oni přestali střílet, zastavili se a čekali, až projdeme, začali mu připadat nějak podezřelí… když si navíc všiml, že mají v rukou “samopaly” a na očích velké tmavé brýle, okamžitě změnil názor a začal na ně poblafávat. Když si uvědomil, že jsme došli úplně mezi ně a všude v lese kolem nás postávají tihle podivní lidi, vyhodnotil situaci jako příliš rizikovou, vykašlal se na paničku (nechť si poradí sama, když tam vlezla) a vzal do zaječích. Zpovzdálí na ně pak začal hrdinně pouštět hrůzu:o))) Musela jsem se smát a nebyla schopná ho pořádně přivolat. Nakonec se nechal přemluvit, když jsem si dřepla a nadšeně ho volala k sobě tónem “je to fakt hrozná sranda”, který zatím vždycky zabral, když se něčeho lekl a zabral i tentokrát… Dino se přiřítil, poskákal mě a pokousal a honem pokračoval po cestě dál, sotva se po mě ohlédl:oD

Dopoledne v parku se ještě frajer klouzal na klouzačce:oD A to už fakt, žádný apríl:o))) Byla tam taková dětská skluzavka s dřevěnou lávkou, tak jsem zkoušela, jestli tam Dino za mnou půjde. Šel bez problémů a potom se rozhodl to po té klouzačce seběhnout dolů… jaksi mu to ale dost podjíždělo, takže spíš jel, než běžel:o) Fakt mě dneska bavil:o)))

Mlok k večeři (4. dubna)

Zatímco panička odjela do školy, vlkovi se podařil další super kousek.

Seděla jsem se spolužáky v hospodě, když mě napadlo se podívat na mobil, kde bylo asi deset nepřijatých hovorů od Lukáše a zděšená SMS, že vlk snědl vítacího mloka. Volala jsem mu zpátky a dozvěděla jsem se celou historku. Lukáš šel vyzvednout psa z kotce a při vítání mu vrazil do tlamy látkového mloka, kterého si Dingo jako obvykle nosil v tlamě, když najedou mlok zmizel. Lukáš ho začal hledat po celé zahradě, k hledání se pak připojila i moje mamka, ale mlok nebyl nalezen. Poslední známka jeho přítomnosti byla Dingova plná huba a přežvykování, zde se stopa ztrácí. Mamka volala na veterinu, kde je veterinář uklidnil, že by nevelký plyšák měl střevy projít během několika dnů. Takže čekáme na mločí zjevení.

Zjevení mloka (7. dubna)

Dnes konečně došlo ke zjevení mloka! Ač je to k nevíře, opravdu ho měl vlk v břiše, dnes ráno ho vyzvracel:o))) Mlok nedošel újmy, byl jen příšerně smradlavý a oslizlý, podařilo se mi ho vyprat a možná si ho pověsíme na zeď jako loveckou trofej:oD

Plaváček (20. dubna)

Vlk se naučil plavat! Zase se ráchal v přehradě a tak se tam tak brodí a najednou si říkám, tam už přece nemůže stačit… a koukám, on plave! Jen tak bez problémů, frajer:o) Zjistil, že je to super sranda, takže pak skákal do každé louže, kterou potkal a bylo mu jedno, jestli někde stačí nebo ne… snad dostane rozum.

Zfetovaný vlk (26. dubna)

Abychom neměli jen samé dobré zprávy, tak dneska jsme skončili na veterině.

Už o víkendu jsem si všimla, že Dingovi zase nějak hnisá ta dáseň, co na to před tím bral ATB. Jelikož v pondělí byli Velikonoce a dnes jsem musela psíka vzít s sebou do Hradce, šli jsme na veterinu dneska ráno tady. Čekala jsem, že skončíme s další várkou ATB, ale dopadlo to jinak. Po zcela nutné Dingově scéně, kdy se nechtěl nechat prohlédnout a celkově to probíhalo opět trochu s ostudou, veterinář usoudil, že dáseň bude třeba vyčistit a provést RTG, jak to vypadá uvnitř. Usoudil, že zánět nejspíš opravdu pochází od toho ulomeného zubu, což veterinářka v Jablonci posoudila jako nepravděpodobné. Těžko říct, co si o tom myslet, ovšem veterina kam chodíme doma je rozhodně jedna z těch lepších a dosud jsem neměla důvod jim nevěřit. Každopádně výsledek byl ten, že Dinga bylo potřeba trochu “zneškodnit”, takže dostal sedativa a šla jsem si sednout do čekárny. Čekala jsem, že bude jen trochu “oblbnutý”, ale Dinouš tam sebou plácl na podlahu a za chvíli o sobě nevěděl. Do odkládacího boxu jsem ho musela odnést, protože sotva reagoval na manipulaci, o tom, že by s postavil na vlastní nohy nemohla být řeč, visel mi z náručí jak hadrová panenka. Domluvila jsem se, že si pro něj mám přijít ve tři hodiny a tak jsem šla zatím do školy a tak podobně. Nemít ty nervy, jak na tom bude, bylo by to docela fajn takové odložení na veterině na půl dne praktikovat častěji:oD Ve tři hodiny volal veterinář, že je sice už probuzený, ale ještě malátný, ať se stavím v pět. Když jsem tam dorazila, Dino byl úžasně zmatený, ani se mě nesnažil vítat, snažil se utéct pryč, když zjistil, že já jsem tam, lehl si na podlahu a zůstal ležet, pak zase vyskočil a běžel vykrádat odpadkový koš, vzápětí si zase lehl a pak zase vyskočil a šel si očichat jiné psy v boxech, prostě totální zmatenost:o))) Tlamu mu vyčistili, našli uvnitř zbytky toho ulomeného a následně vypadlého špičáku, které vyndali. Dle RTG se zdá, že růst druhého zubu nebude ohrožen, tak aspoň že tak. ATB prý snad nebudou potřeba, tak hurá. I beztak jsem tam ale nechala 2000Kč:o/ Dingo odešel na autobus po svých, ale těch asi 100m jsme šli asi deset minut:o) Chvílemi se snažil běžet, chvílemi šel a zakopával o chodník, pak se zase pokoušel po mě skákat a kousat mi ruce, sranda:oD No tak snad už to bude v pořádku.

Klasické prohřešky (10. května)

Dneska jsme vzhledem k neskutečnému vedru vyrazili na procházku už dopoledne, že nebude venku tolik lidí a že nebude takové vedro. Šeredně jsem se zmýlila.

Vedro bylo na padnutí a lidí všude kotel… všichni důchodci, matky s dětmi a další zevláci, co nemají nic na práci, tak jako já:oD vyrazili se válet k jablonecké přehradě, takže jsem Dinga ani nemohla pustit z vodítka… Obávám se, že až by těm všem babičkám a dětičkám, povalujícím se na dekách na trávě, přistál na hlavě zablácený mokrý hryzající vlk, asi by moc nechápali, že si za to můžou sami, když se tam tak vyzývavě povalují na zemi:o/ Nakonec jsem stejně měla incident. Vlk v lese zase chytil rapl a lítal dokola, až se mu to sklouzlo na bahnité cestě a do toho bahna se natáhl:oD Byl ale celý zabahněný a tak jsem ho šla umýt do přehrady. Abych předešla kecům útlocitných babek, že se v první přehradě nesmí koupat psi (fakt nechápu proč, že tam plavou chcíplé ryby a odpadky a čůrají tam děcka nikomu nevadí, ale jak si tam pes smočí nohu, hned je zle), šla jsem ke druhé přehradě (ze které stejně ta voda teče do první, ale tak co už:oD). Celou dobu jsem měla psa na vodítku, protože se tam po louce kolem povalovalo plno lidí, kteří ho neodbytně lákali. Až skoro u vody, kdy už jsme jen přecházeli cestu, jsem ho pustila a hlídala, aby neběžel zpátky k těm lidem a s uspokojením sledovala, že míří k vodě, když v tu chvíli se z poza rohu vynořila nějaká babka, která přišla vlčeti ohromě zajímavá a tak vyrazil za ní a začal kolem ní poskakovat. Babka z toho měla málem šok, ačkoliv Dino se jí kupodivu ani nedotkl, tak jsem na ní volala, že je to ještě štěně, že si chce hrát, na což mi odvětila, že má mít košík. Zopakovala jsem znovu s důrazem, že jsem říkala, že je to štěně, aby i navedení pochopili, odchytla Dinga a šla s ním k vodě. Po pravdě by mě zajímalo, jak by jí náhubek zachránil od toho, že by byla celá mokrá a od bahna, až by na ní ten náš pošuk skočil:oD

Už aby bylo zase hnusně a zima!

Vlk na terénních cvičeních (17. května)

Ráno budík v osm hodin měl efekt jen ten, že se pes vecpal ke mě do postele a spali jsme oba dál. Kdyby spolubydlící v devět hodin nevstávala, zaspali bychom úplně. Takhle jsme měla půl hodiny na to, dorazit na autobus do Bělče, kam jsme jeli na další terénní cvičení. Fofrem jsem si zabalila věci, popadla snídani do batohu a vyrazila. Aby se Dingo vyvenčil a proběhl, vzali jsme to kolem řeky, kde se to prase opět ohovnilo. Zase si vybral super chvíli:o/ Odvlekla jsem ho na zastávku, kde jsme ho pomocí kapesníčků uvedla alespoň do vizuálně čisté podoby, o pachu se radši zmiňovat nebudu. Nutno podotknout, že se to neobešlo bez slušného divadla, kdy Dingo odmítal se nechat otírat a byl u toho dost drzý, takže byl násilně spacifikován. Lidi chodili kolem a nechápali, proč na chodníku leží pes s útrpným výrazem a klečí na něm praštěná holka a se zarputilým výrazem mu drbe krk kapesníčky:oD Následně jsem zjistila, že jsem ve spěchu na koleji zapomněla peněženku včetně peněz, které jsem ráno vyškemrala na spolubydlící, jelikož vlastní došly a bankomat je daleko. Super. Ještě, že autobusem přijel zbytek mých spolužáků, kteří nastoupili už na předchozí zastávce, takže mi půjčili na jízdenku.

V Bělči jsem zjistila, že další nemálo důležitou věcí, kterou nemám, jsou holínky. Pro jistotu jsem si vzala alespoň pantofle do sprchy, ale bylo to na dvě věci… A tak jsem se brodila močálem v pantoflích do sprchy a zabahněným psem na vodítku, neměla jsem odvahu ho pustit, jelikož jsem nechtěla dojít k incidentu, až po někom skočí a zamaže ho. Vrcholem všeho jsem v jednom hlubším bahně pantofli ztratila. Eliška s Klárou se jí sice pokoušely vytáhnout klackem, ale zmizela v propadlišti dějin… Nezbylo než si obléct zpátky normální boty a smířit se s tím, že budou od bahna z venčí i zevnitř. Nakonec to nedopadlo tak zle, už jsme tolik do močálu nelezli. Zbytek cvičení probíhal celkem bez problémů. Dingo zvládal na jedničku procházení močály, spolužáky prudil minimálně, vykoupal se v odstavném rameni Orlice a nechal se přenášet přes plot ovčí ohrady. Vyškemrala jsem na Elišce ještě peníze na bus zpátky a už to vypadalo, že všechno proběhne ok, když jsem dojela na druhý konec Hradce s tím, že si vyberu ty peníze konečně, a uvědomila si, že vlastně mám tu peněženku s kartou na koleji. Vážně super den. Asi se budu muset Dinoušovi nějak omluvit, protože už jsem na něj nebyla dvakrát trpělivá. V autobuse zpátky jsme pak ještě potkali slepeckou labradorku a za to musím Dinouše pochválit, že asi pochopil, že ta fakt není na hraní a spořádaně vedle ní ležel a neprudil.

Slepice k obědu (18. května)

Dneska se teda Dingo opravdu předvedl:o/ Málem nás to snad stálo oba život nebo nevím… někteří lidi jsou v afektu opravdu schopní kde čeho. Jeli jsme vlakem z Hradce a protože bylo krásně, řekla jsem si, že nepojedu z Rychnova do Jablonce MHD, ale vezmeme to procházkou přes kopec.

Vyšli jsme lesem na kopec na Dobrou Vodu, kde je několik baráků, mezi nimi se projde a potom se jde po lesní cestě, značené turistické vedle sjezdovky dolů a už se sejde do města. Na kraji té cesty dolů jsem Dinga pustila z vodítka, že už tam může jít na volno. Jenže v tom posledním baráku vedle té cesty dolů mají slepice, které se tam věčně poflakují na volno okolo i po té turistické cestě. Nějak jsem si na to nevzpomněla a co čert nechtěl, jak jsem psa pustila, tak vylezly dvě ze dvorku a zůstali stát uprostřed té cesty a čuměli na nás. Dino si tam něco čichal a nevšiml si jich, tak jsem vyrazila k němu, že ho chytím a že ty slepice snad odejdou, ale stály tam furt a než jsem k psovi došla, ten si jich všiml a vyrazil za nima. Pochopitelně moje volání, nebo spíš hysterické řvaní nebylo nic platné, Dingo jednu
chytil, připlácnul tlapou a vyrval jí hromadu peří. V té chvíli se mi ho už podařilo chytit a odtrhnout od slepice, která se zděšeným kvokáním zdrhla pryč. Pes dostal nářez, že to ještě neviděl, připla jsem ho na vodítko a šli jsme pryč. Když jsme byli asi v půlce té cesty dolů, ozval se za námi řev. Běžel tam chlap a řval na nás, co to mám za zmetka, že je ta slepice mrtvá, ať se koukám vrátit. Zastavila jsem se, volala jsem na něj, že je to ještě štěně a udělala jsem pár kroků zpátky, smířená s tím, že mu tu slepici zaplatím. Chlap ovšem zjevně peníze nechtěl, začal na mě řvát, že ho to nezajímá, sebral v lese nějakou kládu a křičel ať koukám jít zpátky, že toho zmetka zabije a řítil se po nás s tou kládou v ruce. V tu chvíli ve mě fakt byla malá dušička, vykřikla jsem na Dinga, že běžíme, a vyrazila z kopce dolů, co jsme mohla. Dingo, který zjevně moc dobře pochopil, že mu jde o život, celou dobu tam totiž stál a na chlapa poblafával, celý naježený, vyrazil a řítil se přede mnou, když jsem pochopila, že mu nestačím a chlap běží za námi, psa jsem pustila a křičela na něj, ať běží, s vědomím, že pes uteče a mě si snad tou kládou praštit nedovolí. Nakonec to chlap vzdal a už za námi jen řval, že příště mi psa zastřelí. Dinga jsem dole odchytla a běžela s ním ještě celou cestu až někam, kde už chodilo víc lidí, měla jsem pořád strach, že ještě toho magora napadne sednout do auta a objet to a někde nás najít…

Zážitek fakt výborný a Dingo od této chvíle chodí na stopovačce, i když, když stojí slepice vprostřed cesty a člověk kolem ní musí asi metr daleko, nebo spíš blízko, projít, tak by mi nebylo nic platné ani to vodítko, kdyby po ní plácnul tlapou, že…

Želva učitelkou štěkání (20. května)

Dingo se učí štěkat:oD Je to docela vtipné. Do nedávna vůbec neštěkal, jako malé prtě občas vyštěkl u hry, teď už to moc nedělá a když, je to takové vysoké, zvonivé štěknutí. Když se něčeho lekne nebo chce někoho zastrašit, vždycky jen tak poblafává… takový ten zvuk, jako když člověka šimrá v krku a nechce zakašlat nahlas… Nedávno objevil, že dokáže taky štěkat, když se poprvé setkal s naší želvou. Želva bydlí na zahradě a přes zimu spí ve sklepě, na jaře jí mamka dala zpátky na zahradu a Dingo jí tam potkal. Dělala jsem zrovna něco za rohem, když se ozvalo štěkání, takový hluboký, silný štěkot… Okamžitě mě napadlo, že tam přiběhl nějaký pes a z poza plotu štěká na Dinga, nejspíš ten pitbul od vedle, co tu pořád běhá na volno, na toho by tak ten štěkot seděl… když jsem ale nakoukla za roh, nikde žádný pes, jen Dino, který packou pošťuchoval želvu. A pak se to ozvalo znovu… ten “fakt hustej” štěkot vydával Dino! Nevěřícně jsem na něj zírala:oD Od té doby už to znovu nezkusil, ani na želvu, ani jinde… až teď začíná občas to svoje poblafání zesilovat, že místy vydá něco skoro jako štěknutí… Ten zvuk zní ale dobře hrozivě, to teda že jo, skoro bych se ho sama bála;o) Jsem zvědavá, co se z toho vyklube… doufám, že z něj nakonec nebude nějaký uštěkanec:o)))

Majitelem psa na plný úvazek I (27. května)

Asi je Dingo fenka nebo je mu o nějaký ten pátek navíc… jinak než přicházející pubertou nebo hormonálními změnami, které souvisí s jistým cyklem samic, si nedokážu jeho dnešní chování vysvětlit.

Ani dvě a půl hodiny procházky a nachozených asi deset kilometrů ho valně neunavilo… byl odložen do kotce, kde se obvykle “donunaví”, nemá tam klid na spaní, takže jak ho vezmu domů, okamžitě sebou švihne a usne. Tentokrát přišel stále ještě celý “naspeedovaný”, takže jsem se rozhodla ho dorazit trochou výcviku. Možná skoro hodinu jsme opakovali cviky, které běžně zvládá… byl hrozně roztěkaný, mezi cvičením odbíhal, ale když jsem teda chtěla skončit, přišel zase prudit, že chce ještě cvičit… tvářil se, že “lehni” a “vstaň” v životě neslyšel, byl z toho celý nervní, že nechápe, co po něm chci… běs a hrůza. Pak si dal asi tři hodiny pauzu a už zase otravoval, že si chce hrát… přišel mě štípat do rukou a nohou, když jsem nereagovala nebo ho poslala se uklidnit, plácnul sebou na gauč a začal se tam rozvalovat jak rozcapené děcko a schválně do něj jen tak hryzal, jak viděl, že ho za to napomenu, přidával na intenzitě… Když jsem ho zkusila umravnit fyzicky, jelikož na napomenutí nereagoval, vystartoval po mě, takže musel být umravněn. Že by to nějak hnulo s jeho svědomím, to ani ne… Nakonec jsem opět vytáhla pamlsky a klikr, že ho teda ještě na chvíli zabavím… po asi dvaceti minutách jsem usoudila, že už by se mohl taky dneska chvíli zabavit sám, s čímž Dingo nesouhlasil a opět se jal provokativně ohlodávat gauč, po mém napomenutí přenesl svou pozornost na moje nohy a židli… Nakonec si vymínil, že musí jít opravdu nutně čůrat, ačkoliv venku lilo jako z konve, takže jsem ho vyhodila na zahradu a stála pod střechou a čekala, že vyrobí, co potřebuje a půjde domů… Déšť se mu zjevně nějak nepozdával, ještě asi větší déšť nikdy nepoznal a dost mu vadilo, že ho kapky lechtají do uší a prší mu do očí… za chvíli si na to ale zvykl a začal hovadit… nutné čůrání zapomenuto. Provokativně se schovával za altánem a odmítal jít domů. Byla jsem donucena vylézt do toho lijáku a brodit se v ponožkách v pantoflích za ním travou… když se mi ho podařilo odchytit, práskl sebou na záda, abych ho nemohla odvést…

Tak já tedy nevím, máme doma malé půlroční štěňátko, nebo nějakého maratonského běžce, kterému deset kilometrů denně a hodina výcviku nestačí? Nebo že by za to fakt mohlo to ochlazení počasí???

Nedobrovolná koupel (3. června)

Dneska jsme šli na procházku kolem Novoveského koupaliště, Dingo se ani moc nechtěl koupat, vlezl tam jen po packy a plavat nehodlal. Cestou zpátky mě napadlo vylákat ho na takovou zídku mezi dvěma nádržemi, která funguje zároveň k přecházení z jedné strany na druhou. Dino šel za mnou a pak si to asi rozmyslel nebo co a jak se chtěl otočit, tak mu to podjelo a schrastil do vody. Přesně jako tenkrát, když vystoupil z lodi, zahučel celý pod vodu. Myslela jsem, že doplave ke břehu, ale začal se sápat zpátky na zídku, byla jsem z něj úplně mrtvá smíchy, že jsem nebyla schopná mu ani pořádně pomoct nahoru, ale nakonec to zvládl sám.

Dobrovolná koupel (6. června)

Dneska jsme se poprvé s Dingem v přehradě koupali i my. Bylo to dost vtipné, Dingo to bral jako super hru a ve vodě nás honil. Plave hrozně rychle, člověk nemá šanci mu utéct, pak se po nás sápal, asi chtěl vzít do náruče;o) Každopádně jsme oba slušně podrápaní.

Neúspěšné odnaučování zlozvyků (14. června)

Ráno opět pes šmejdil na kuchyňské lince. Došly mi nervy, tak jsem na něj vymyslela past. Na niť jsem uvázala kus párku a druhý konec přivázala k pokličkám, že až za to zatáhne, tak to shodí a zarachotí to. Pes dokázal párek vyndat, aniž by hnul s pokličkami. Druhý nápad jsem promyslela lépe. Přivázala kus chleba k misce s vodou na horní polici. Tentokrát se povedlo, pes si stáhl misku s vodou na sebe. Byl celý mokrý a zmatený. Měla jsem škodolibou radost a doufala, že si to aspoň na chvíli zapamatuje. Třeba to párkrát zopakuji a pak si začne dávat pozor a přestane krást věci z linky. Nadšení mi vydrželo dvacet minut, přesně tak dlouho trvalo Dinosaurovi, než se osmělil a strčil tlapy na linku znovu. Takže tudy taky cesta nevede:o/

Vlkfrisbee (28. června)

Bylo v podstatě jen otázkou času, kdy mi spolužačka Lucka, tak trochu dogfrisbee nadšenec, podstrčí pár starých disků, abychom to s Dingem taky zkusili. Po pravdě jsme si nikdy ani jedna nedělaly iluze, že by se na to vlk nějak chytil, přece jen aport ho valně nezajímá a k tomu, aby se dal do rychlého pohybu, taky většinou potřebuje silnější podnět než letící hračku:oD Nic méně jsem ty disky konečně vyfasovala a tak jsme to šli zkusit.

Dinga disky zaujaly natolik, že za nimi několikrát vyběhl, nijak se ho ale nesnažil chytit, počkal, až dopadne, pak ho sebral a utekl s ním pryč, že si ho bude hryzat. Když jsem mu ho chtěla vzít, začal se přetahovat. Takže jsem mírně procvičila povel Pusť!, což se mu zalíbilo a pak už do disku vždycky jen trochu kousnul, pustil ho a čekal na pamlsek. Hm… ještě mu budu muset vysvětlit povel Drž!:oD Jednou se mu povedlo nějak asi zcela náhodou disk ve vzduchu chytit, přiběhnout ke mně a na povel mi ho dát, bylo to opravdu působivé, skoro profesionální… Ovšem byl to jediný úspěch toho dne, tak jsme to radši zabalili. Příště to zkusíme, až bude mít lepší náladu, bude menší vedro a nejprve se asi bude muset naučit aportovat. Jo a z disku toho moc nezbylo, je tak akorát na scezení nudlí:o)))

Vlk přitahuje podivná individua (29. června)

Nejprve jsme potkali nějakého staršího pána, který se mohl rozplynout, jak je Dingo úžasně krásný, začal vykládat, jak dělal „na čáře“, jak tam dělali zadržení bez rukávu, jen na nějaký hadr a vůbec kdesi cosi a jestli si prý může Dinga pohladit. Upozornila jsem ho, že po něm bude skákat a žužlat, to prý mu nevadí, je zvyklý, tak jsem psa povolila, Dingo skočil, kousnul, pán ucuknul a pak už se k němu nechtěl přiblížit… tak nevím, na co byl zvyklý:oD

Ještě lepší zážitek jsem měla večer předtím. Šla jsem s Dingem na louku za domem asi v jedenáct večer se vyvenčit. V ulici nad námi stál nějaký chlápek, tak divně, podezřele tam postával. Mžourala jsem na něj tmou proti světlu lampy, když najednou ten chlap zařval směrem k nám: „Pocem!“ Zůstala jsem zděšeně stát. Chlap zařval znovu pocem a vyrazil směrem k nám a to už jsem měla fakt slušný šok. Až pak jsem si všimla, že kromě chlapa se k nám řítí i pes, kterého jsem v té tmě vůbec neviděla, takže jsem pochopila, že to řvaní patřilo psovi. Následoval druhý šok, když jsem psa identifikovala jako AMSTAFa z vedlejšího baráku, ze kterého má hrůzu celé okolí. Naštěstí pes nakonec uposlechl pána a zastavil se, praštil sebou na zem a čekal, až si ho chlap sebere. Následně jsem si uvědomila, že se mi klepou nohy a držím Dinga za obojek přitisknutého k sobě, zřejmě připravená psa na chlapa vypustit, až se na mě vrhne:oD Dingo byl naprosto v klidu a zjevně nechápal, co se jako stalo, nejspíš o psovi celou dobu věděl a jen čekal, až se přijde očichat:D

Taky má špetku svědomí (11. července)

Večer mě Dingo v podstatě mile překvapil. Měla jsem spoustu práce, zrovna jsem žehlila prádlo a v troubě se pekl koláč, když si pes vymyslel, že chce za každou cenu nutně čůrat. Lukáš měl taky cosi na práci, tak jsem s ním vyběhla já. Jenže Dino, místo aby se vyčůral, začal dělat ptákoviny, lítal po louce a chtěl si hrát. Snažila jsem se ho uklidnit, jelikož na hraní jsem zrovna teď opravdu neměla čas, ale nechtěl se dát, provokoval, až mě dost bolestivě kousnul do ruky v zápalu jeho dost jednostranné hry. Odchytla jsem ho a šli jsme domů. Byla jsem dost naštvaná, že mě zdržuje a hlavně, jak mě bolela ta ruka. Doma jsem zjistila, že se mi mezi tím ten koláč připálil. To mě dopálilo úplně, odhodila jsem připálený koláč na sporák a šla jsem celá vytočená dál žehlit. V Dingovi se asi v tu chvíli hnulo svědomí, snad pochopil, že moje zloba je směřovaná proti němu, ale přišel ke mně, sednul si těsně vedle mě a začal do mě jemně šťouchat čumákem. Chvilku jsem nereagovala, ale pak jsem neodolala a sklonila se k němu, načež mě celou olízal a lehnul si mi k nohám a ležel tam. Že by se v tom našem pošukovi začínalo probouzet něco jako empatie? Tomu asi nevěřím:o)))

Evakuace oknem (17. července)

Ráno mě málem odvezli s infarktem. Lukáš odešel koupit snídani a já šla pověsit psovi vypranou přepravku donést maso z mrazáku. Když jsem přišla zpátky, v bytě mě nikdo nevítal, tak se jdu podívat do obýváku, kde je pes a ten frajer stál na okně, zadní nohy na vnitřním parapetu, přední nohy úplně venku, za přivřeným oknem. Když jsem na něj hystericky zařvala, měl tendenci pokračovat kamsi ven, bez ohledu na to, že má pod sebou asi čtyři metry na dlažbu, pak si teda uvědomil, že tudy cesta nevede a provinile se vrátil dovnitř. ČSV = pes ideální pro lidi se srdeční poruchou;o)

Rajská k obědu (18. července)

Dneska jsem se “hecla” a uvařila k obědu rajskou. Jelikož nemáme papiňák, uvařit hovězí maso mi dalo asi hodinu a půl práce. Následně jsem ho nechala ležet na talíři přikrytém miskou, pro Lukáše k večeři, a chystala se se psem ven. Je jasné, jak to dopadlo. Pes spal jako neviňátko na gauči a já si odskočila na záchod. Když jsem přišla, pes seděl za dveřmi a tvářil se, jakože nic, že teda jdeme ven. Talíř v kuchyni byl prázdný.

Uloven kachnou (19. července)

Na vycházce Dinouš vlezl do tůně vedle přehrady, kterou obývala kachna s káčaty. Dino plaval za nimi, asi se na ně chtěl podívat;o) Kačeny nejprve začaly zdrhat, pak mamina pochopila, že děti nejsou dost rychlé a tak změnila taktiku a vyrazila zahnat útočníka. Fakt na psa zaútočila! Dingo z toho byl tak v šoku, že se okamžitě otočil a zděšeně plaval ke břehu. A já se mohla na břehu uchechtat:o)))

Nakonec nás ještě zastavili policajti. Kupodivu ne pro to, že bychom něco provedli, ale protože mi policistka musela nutně oznámit, jak mám krásného psa:oD

Jak se loví srnčata (23. července)

Dneska jsme jeli na výlet do Jabkenické obory. Vraceli jsme už zpátky a trochu jsme ztratili cestu, nebo spíš v mapě byla a ve skutečnosti nebyla, tak jsme trochu bloudili a šli zrovna podél plotu nějakého opuštěného dětského tábora. Jak jsme se tam tak motali křovím, nenapadlo mě nic lepšího, než Dinovi sundat stopovačku, takže jsem neměla žádnou šanci, jak ho zabrzdit. Po pravdě mě ani nenapadlo, že by se něco mohlo stát. Nikdo tam nechodil a za srnou mě nenapadlo, že by vyběhl, vím, že se jich bojí, stále ještě jsou větší než on a jak je zná z Jaroměře, jak tam na něj útočí, tak má prostě respekt. Jenže co čert nechtěl, najednou nám cestu přeběhlo malé srnče. Toho se zjevně nebál a vyrazil. S řevem jsme vyrazili za ním a s hrůzou sledovali, že srnče moc nestíhá, že mu Dingo skoro stačí. Jak tak kličkovali mezi stromy, chvíli jsme jim stačili i my. Pak ale vběhli do hustšího lesa a mizeli z dohledu. Ještě jsem stihla vidět, že Dino v tom křáčí není tolik obratný a začíná za srnou zaostávat. Jenže o kus dál vedla silnice, kde jezdila auta, a k té oba pomalu šikmo mířili. Oba s Lukášem nás napadla stejná myšlenka a vyběhli jsme na tu silnici, tam jsme se zastavili. Zkoušela jsem ještě volat, slyšeli jsme, jak Dingo cinká v křoví nedaleko nás (ať žijí známky na obojku;o)), pak už se konečně cinkání začalo přibližovat. Dinosaurus se vynořil z křoví a chvíli na mě koukal, co jako bude. Měla jsem chuť ho řádně ztrestat, ale byla jsem tak ráda, že přišel a potřebovala jsem ho chytit, aby nevběhl pod auto, že jsem ho prostě jen zavolala, pochválila, že přišel a přivázala na šňůru. Ode dneška bez ní ani ránu:o/Deštivý

Deštivý výlet (7. srpna)

Opravdu vtipný výlet na Bukovou. Jen jsme vystoupili z auta, začalo lít jako z konve. Rozhodli jsme se proto po asi půl kilometru vrátit, že to nemá smysl. Jen jsme nastoupili do auta, pršet přestalo, tak jsme zase vystoupili a šli. Cestou jsme sice několikrát zmokli, ale dobré. Dále jsme se třikrát ztratili… ale našli jsme se:o) Dingo potkal koně a tvářil se, že se ho jako bojí… po mém komentáři, jestli mu nepřeskočilo, vždyť koně zná, si to rozmyslel a prošel kolem něho jako nic. Já nevím, aby mu člověk pořád připomínal, čeho se bojí a čeho ne:oD

Majitelem psa na plný úvazek II (9. srpna)

Ve čtyři ráno opět pes na nohou, chodí po bytě, kňučí, děsně chce ven. Děláme, že spíme, takže to po asi deseti minutách to vzdává a usíná. Ne tak já. Čekám, kdy začne znovu a navíc si vzpomenu, že je otevřené okno a trnu hrůzou, aby ho nenapadlo se jít vyvenčit tamtudy. Po půl hodině se pes probouzí a vykadí se v kuchyni. Bezva.

Ráno vyrážíme na procházku až na Jinřichov, cca 10km, dvě a půl hodiny cesty proložené chvilkami výcviku, hraním, honěním se po lese. Pes vcelku poslušný:o) Doma odložen do kotce, abych mohla uvařit oběd, dojít s myší na veterinu, zhruba uklidit byt atd. Pes propuštěn po cca 4 hodinách, když přišel Lukáš z práce, jdeme na zmrzlinu. I se psem, takže další asi hodina vycházky i když na vodítku. Večer potom chvíli cvičíme, asi necelou půl hodinu, hrajeme si, češeme kožich, jdeme se vyvenčit kolem bloku. Celkově minimálně další hodina a půl. Ve výsledku jsem se dneska psu věnovala přes pět hodin… aneb majitelem psa na plný úvazek:oD Jak to dělají ti, co chodí do práce, to by mě fakt zajímalo…

Ježčí voňavka (10. srpna)

Dnes mě Dingo ohromě pobavil, když jsme našli ježka. Asi prolezl nějakým bordelem a něčím divně voněl nebo nevím, ale Dingo usoudil, že by taky rád takovou voňavku a než jsem mu v tom stihla zabránit, pokusil se v ježkovi vyválet:oD Samozřejmě, jen se ho krkem dotkl, popíchal se, takže se v tom postoji s hlavou nakřivo a krkem u ježka, odrazil do vzduchu a skočil asi metr daleko, kde zůstal stát a nechápavě zíral střídavě na ježka a na mě:o))) Zřejmě si myslel, že jsem to na něj zase já přichystala nějakou čertovinu, aby se neválel v humusech:o) Ale dal si pokoj. Škoda, že zdechliny a h..na nemají bodliny;o)

Kraví voňavka (13. srpna)

Aby se před rodinnou sešlostí trochu unavil, šli jsme část cesty na chatu pěšky. Byla bych jí ráda šla celou, ale bohužel se na jedné její části, od jistého konfliktu se slepicí, nemůžeme ukázat… takže jsem jeli kus autobusem a šli pěšky až z Rychnova. Část cesty tam vede ohradou s krávami, zbytek bohužel po silnici, sice málo frekventované, ale pustit psa z vodítka jsem tam nemohla. Usoudila jsem, že ho tedy nechám vyběhat aspoň v té ohradě. Krávy byly daleko, navíc se jich pes bojí, takže jsem neměla strach, že by došlo k nejmenšímu konfliktu. Dino spokojeně pobíhal kolem mě, když poodběhl a objevil čerstvé kravské lejno. Ve chvíli, kdy si do něj namáčel krk, jsem na něj z plných plic zařvala, takže si to rozmyslel a přiběhl jen s decentním flíčkem. Bohužel o pár metrů dál jsem se otočila, abych se podívala, kudy ven z ohrady a když jsem se otočila zpátky, místo psa přede mnou stálo strašidlo, ze kterého visely doslova cáry hovna, jinak to říct nejde.

Ukradené hodinky a ulovený kůň (15. srpna)

Dingo opět perlil. Jen jsme vyšli z domu na procházku, potkali jsme nějakou paní s dětmi a dvěma psy. Dino se se psy v pohodě očichával a paní se rozplývala, jak je úžasně krásný, pohoda. Pak se zeptala, jestli si ho může pohladit a než jsem jí to stihla vymluvit, natáhla ruku, Dingo chňapnul a stáhl jí z ruky hodinky. Paní to vzala sportovně, hodinky přežily a děti se dobře pobavily, ale zase ostuda no.

Když jsme se vraceli lesem, dojela nás holka na koni se psem. Nechala jsem jí projet kolem, Dino se opět tvářil, že se jako koně bojí, blafal a couval, pak se očichal se psem a já čekala, až odjedou. Procvičili jsme zatím pár povelů a když už byli dávno z dohledu, tak aspoň 200m daleko za zatáčkou, v klidu jsem Dinga pustila, že jdeme dál. Vlkovi, jak když seplo, vyrazil a letěl za koněm. Volala jsem za ním, ale pochopitelně bezvýsledně, takže mi nezbývalo, než si dát ten dvousetmetrový sprint s ním. Měla jsem strach, co ho popadne… když ho napadlo běžet za koněm, kterého se vlastně bojí, vůbec by mě neudivilo, kdyby ho napadlo si s ním hrát… nedej bože, aby se kůň splašil, holku shodil, psi se porvali… no prostě jsem běžela, co mi nohy stačily. Naštěstí katastrofické scénáře se nekonaly, kůň byl v klidu, holka taky a psi se v pohodě očichávali. Ale stejně bych ho roztrhla. Opět jsem poučena, že našeho miláčka stále podceňuju:o)))

Zakousnutý pán I (24. srpna)

Dnes jsme v parku potkali nějakého postaršího pána s fenkou, co vypadala asi jako kříženec labradora a pitbula. Už zdálky jsme je viděli, jak s ní cvičí odložení. Když jsme došli k nim, psi se očichali a pán povídá, že je můžeme pustit. Tak jsme je pustili… fenka vypadala už postarší, ale Dingo se jí jal nadšeně provokovat ke hře a všechno vypadalo super… Jenže pak Dinga, jako obvykle napadlo, že do hry přibere i majitele. Už to čekám a tak se snažím stát poblíž majitele, abych tomu zamezila, ale tentokrát jsem nebyla dost rychlá. Dingo skočil a chytil pána za ruku… bohužel tak nešikovně, že mu sedřel kůži do krve:o/ Pán z toho byl zděšený a začal se ptát, jestli je pes očkovaný a vůbec nevypadal, že věří mému vysvětlování, že si Dingo chtěl jen hrát…

Provoněný byt (9. září)

Odpoledne jsme šli na vycházku na Kolečko, kde se hajzlík opět vyválel v hovně:o/ Horší bylo, že jsem předtím dopoledne uklízela byt a vypotřebovala všechnu teplou vodu a studenou to fakt nemá cenu mýt, sice zmizí hnědá barva, ale smrad zůstane:o) Takže jsme Dinga uvěznili v kuchyni, kde si dvě hodiny smrděl, než se dohřála teplá voda:oD

Napaden srnou (15. září)

Jeli jsme počítat ježky. Dinouš už tou příšernou herkou (autem, ehm:oD) jezdí jako starý profík, rozvaluje se na zadní sedačce a pohoda… tak nevím, jestli si zvykl, nebo jsem se já naučila řídit:o))) Večer jsme po tmě procházeli kolem srnek, které se povalovaly na trávě, Dingo se zastavil a začal na ně vrtět ocasem… Amálka dělala, že tam vůbec není, ale Žofka nelenila se zvednout a jít na psa podívat. Dinouš to vzal jako smířlivé gesto a šel si jí nadšeně očichat, ovšem Žofina usoudila, že kamarádíčkovat se psem se teda nebude a Dinga pěkně nabrala hlavou:oD Dino stáhl ocas a zdrhal, jak na vodítku dokázal:o))) Říkala jsem si, že se poučí, že jsou srnky hrozně nebezpečné a je radno se jim vyhnout, ale houby… ráno už zase otravoval kolem jejich výběhu.

Dvojí přepadení (27. září)

Šli jsme na cvičák místo neděle, kdy jsme byli pryč. Byla to pokročilejší skupina a bylo to docela vtipné. Trénovala se chůze u nohy, což by Dingo potřeboval častěji jako sůl, hlavně když před ním jdou ostatní psi, za kterými chce hrozně běžet:oD, aport (to mu celkem šlo, kupodivu) a odložení, což bylo nejvtipnější. Jelikož základ už Dinouš má, docela naivně jsem věřila, že zůstane ležet tak jako ostatní psiska, která už to umí. Jo, houby… nejprve se zvedl a chtěl jít za mnou, tak jsem ho položila znovu, chvilku zase vydržel a pak usoudil, že je to fakt nuda a vyrazil otravovat bišonka vedle. Ten se chudák chvilku snažil dodržet odložení, ale když do něj Dingo začal třískat tlapou, vzdal to a vzal roha, a Dingo pochopitelně vyrazil za ním. Začali se zvedat i další psi a pak už se mi podařilo vlka odchytit, dřív, než se strhla všeobecná rvačka:oD Jo, Dinosaurus zase perlil;o)

Druhé dnešní faux pas předvedl při večerním venčení. Na louce za barákem totiž našel ježka. Panička, krepat deformovaná diplomkou, si ho hned začala tahat z křoví, že se na něj podívá… No jak jsem neměla rukavice a vůbec, tak jsem ho tam složitě dolovala a Dingo to zaujatě sledoval a já pochopitelně přestala sledovat okolí, matně jsem vnímala, že jde kdosi po chodníku a mluví. Následně se ukázalo, že to byl nějaký mladý kluk a telefonoval. To jsem zjistila ale až po tom, co ho Dingo zaregistroval, usoudil asi, že nemá co jít po chodníku, nebo jako nevím, co se mu nelíbilo, a s poblafáváním se vyřítil proti němu. Vyletěla jsem za ním a chvilku přes keře neviděla, co se děje, pak se mi otevřela scéna, kde kluk stál namáčklý na plotu a zděšeně zíral na psa, který stál asi dva metry od něj a koukal, protože sám nevěděl, co chce vlastně udělat:oD Nebýt vážnosti situace, bylo by to vlastně docela komické. Naštěstí po omluvě a vysvětlení, že Dingo nic nedělá, že je to ještě potrhlé štěně, se kluk sebral a v pohodě odpověděl, že se jen lekl, jak se na něj řítil… což plně chápu, kdo by se nelekl:o/ No každý den s naším miláčkem přináší nová překvapení.

Idylická vycházka (4. října)

Vyrazili jsme na dlouhou vycházku po hradeckých lesích, která měla být dokonale idylická, ale málem skončila vraždou vlka, protože paničce docházely nervy:oD

První zásek byl v tom, že jsem zapomněla na koleji pamlsky. Smůla. A pak už to jelo. Na loukách Dingo hovadil, skočil do smrdutého odstavného ramene (to bylo ještě to nejmenší), neposlouchal, v podstatě jsem měla pocit, že se rozhodl, že se dneska ke mě nepřiblíží na míň jak deset metrů a když, tak kolem mě jen plným tryskem prosvištěl. Klidně mě nechal odejít na padesát metrů a jen koukal, kam jdu a až když jsem zmizela za křovím, vyrazil za mnou. Kdesi potkal nějaký kuní bobek nebo co a omáchal si v tom ksicht, jak jinak. Na liščí hovno (s prominutím) se díky bohu netrefil (nevím jak to dokázal, ale plácl se čumákem vedle omylem), neb bych ho musela asi na místě zabít. Následně se pokusil ulovit nejprve bažanta (ten uletěl a Dingo to rychle vzdal) a volavku (ta z něj asi měla srandu, takže letěla asi sto metrů nízko nad zemí a Dingo jako magor hnal za ní a pak ani nevěděl, kde vlastně jsem, aby se ke mě vrátil). V lese za Stříbrňákem začal lítat a chtěl si hrát, sedřel mi ruku a když jsem na něj zařvala, ať jde ke mě, začal lítat kolem mě schválně tam a zpátky a vyloženě se mi vysmíval, že ho nechytím. No nechytím, protože když běží plným tryskem, tak i když na tu stopovačku šlápnu, tak mi jí z pod nohy vyrve a běží dál. Jak tak lítal, zamotal si do šňůry nějakou větev, se kterou mě prostě regulérně sejmul k zemi, když běžel schválně znova kolem mě. Kecla jsem na ní a stopovačka se přervala. Dingo, celý vysmátý, se přišel podívat, co to tam jako dělám, jestli je to nějaká nová hra.

Jak dokáže trucovat (21. října)

Dneska mě Dingo naprosto dorazil. Mám opravdu chuť ho do konce života nepustit z kotce. Že nesnáší postroj vím a že dokáže děsně trucovat, to taky… ale že mi provede tohle…

Ráno jsem to zvíře, demonstrativně schované pod stolem, jen jsem otevřela šuplík, kde má postroj, do těch kšírů navlíkla, sundala mu obojek se známkami, aby nebyl ověšený, jak vánoční stromeček, a vyrazili jsme běhat. Dingo běžel hezky, nezlobil, celkem idylka. Na konci třetí přehrady, kde přitéká potok, jsem s ním seběhla k vodě, je tam krásně mírný přístup ze břehu, tak jsem ho pustila z vodítka, aby se šel napít, případně smočit a prostě si dal chvilku pauzu. Dingo se tam chvíli ráchal, pak se přebrodil přes potok na druhou stranu a tam si lehl do křoví a na moje volání nereagoval. Tak jsem se sebrala a šla jsem pozvolna zpátky k cestě, což ho přimělo přebrodit se zpátky, ale zůstal postávat na břehu. Různě se tam poflakoval, chvíli se povaloval v trávě a za mnou prostě nešel. A nejen to, když jsem já vyrazila směrem k němu, poodběhl dál. Nebylo to takové to, co dělá třeba na louce, že si chce hrát a honit se, že provokuje, nechce se dát chytit, ale schválně probíhá kolem mě, nosí klacky, poskakuje a vůbec různě demonstruje, že ho mám honit. Vůbec ne, tohle bylo spíš jak scéna z Tance s vlky:oD Já udělala pár kroků k němu, on celý přikrčený mě sledoval, když se vzdálenost mezi námi zkrátila moc, poodběhl rychle několik kroků a stál a sledoval mě, co udělám… když zjistil, že nic, že nebezpečí pominulo, začal si něco čichat… jak jsem se pohnula, zpozorněl a případně zase poodběhl. Vypadal u toho fakt jak vlk, celý nakrčený, všechny smysly napjaté… jak kdybych ho chtěla jít odstřelit nebo nevím.

Když jsem pochopila, že ho prostě nechytím, naopak můj pokus jít k němu ho donutil opět přebrodit potok, nasadila jsem opačnou taktiku a vyrazila rychle směrem k cestě stylem: konec hry, jdeme dál. To normálně funguje, prostě přiběhne, proběhne třeba kolem mě a pokračuje v cestě se mnou. Teď nejprve nic, jen stál na druhém břehu a sledoval mě, když jsem byla už asi padesát metrů daleko, konečně se sebral a rozeběhl za mnou… doběhl na vzdálenost asi deseti metrů a tam se držel… jak jsem se zastavila, zastavil se taky, když jsem udělala krok k němu, otočil se a poutekl. Ušli jsme takhle asi sto metrů, k druhé hrázi, kde jsem vymyslela jak ho ulovit. Odbočila jsem doleva kolem skály a hned za rohem jsem se za ní schovala. Chvilku nic a pak z poza rohu vyběhl vlk. Chňapla jsem po něm, ale i když to nečekal, stihl uskočit a utekl do stráně nad cestou. Je to příkrý sráz, že tam člověk leze po čtyřech, porostlý hustým křovím a vede to kamsi do lesa. Tam jsem neměla šanci ho chytit. Zkusila jsem ho několikrát zavolat, nejprve radostně, jakože sranda, jdeme dál, to na mě koukal, jako jestli mi nepřeskočilo, lákala jsem ho na klacky, všechno možné, ale stál tam a nic, na přísný povel nereagoval úplně stejně. Tak jsem se rozhodla opět pokračovat v cestě, snad půjde za mnou a za chvíli ho to přejde. Ušla jsem asi padesát metrů k další zatáčce a tam jsem si stoupla za křoví a čekala. Všude ticho, nic… stála jsem tam už tak dvě, tři minuty… rozhodně mnohem delší dobu, než mu kdy trvalo, jít mě hledat, i když si zrovna někde něco čichal. Nakonec mi došla trpělivost a šla jsem zpátky. A vlk nikde.

Začala jsem volat, pískat… nic. Došla jsem zpátky až k hrázi, koukala po obou cestách, jestli ho někde neuvidím. Nic. Chodila jsem tam dobrých pět minut, volala, pískala… Co mě napadlo, že uviděl někde psa a běžel za ním, nebo ucítil něco v tom lese a běžel tam. Představovala jsem si, jak běží sám po hlavní cestě kolem přehrady, skáče po lidech, sráží k zemi děti ze školky na vycházce, k smrti děsí důchodkyně s pudlíky, po kterých plácá tlapou a pudlíci řvou strachy na celé kolo, strhne z kola cyklistu, skočí pod nohy někomu na in – linech… O tom, že běžel někam do lesa a odstřelí ho myslivec jsem nechtěla ani přemýšlet… silnice byly naštěstí všechny dost daleko, aspoň tak. Už jsem začínala uvažovat, že půjdu domů rozvěšovat plakáty a volat do útulku, že se ztratil pes v modrém postroji, co vypadá jako vlk… a nadávala jsem si, že jsem mu sundala ten obojek s adresou:o/

Nakonec mě napadlo zkusit vylézt na tu stráň, třeba ho tam někde uvidím. A v tu chvíli jsem ho uviděla. Ležel asi deset metrů nade mnou a koukal na mě. Celých těch pět minut, co jsem tam jak magor pobíhala, tam ten zmetek ležel a pozoroval mě! Zavolala jsem na něj, ať kouká jít ke mě, ale zjevně v té chvíli ohluchl. Nejprve jsem vyrazila směrem za ním, ale pak jsem usoudila, že to zkusím ještě po dobrém a začala ho lákat na klacíček, dělala šaškárny, jak je to hrozná sranda, že poběžíme dál, budeme si hrát… cokoliv chce, jen ať sleze ke mě. Houby s octem. Chvíli se na mě díval, zřejmě si myslel, že docela dobré divadlo, ale pak ho to přestalo bavit a přestal si mě všímat. Ruply mi nervy a vyrazila jsem za ním. Samozřejmě, jak jsem se přiblížila moc, začal zase utíkat. Dobrých dalších pět minut jsme se honili v té stráni, on se staženým ocasem utíkal, vždycky poodběhl a zase koukal, jestli jdu za ním, já po čtyřech se prodírala křáčím, několikrát už jsem po něm skoro sahala, ale o chlup utekl. Nakonec my došel i zbytek nervů a z plných plic jsem na něj zařvala, že je neskutečnej hajzl, ať jde okamžitě ke mě. Přikrčil se a zůstal ležet na místě. Chytla jsem ho za postroj a vyvlekla z křoví a mazali jsme nejkratší cestou do kotce. Z něho už dneska nevyjde, maximálně se vyvenčit a ten postroj mu taky nesundám. Přece není možný, aby takhle trucoval! Musí si na něj zvyknout. Moje trpělivost opět dneska prošla těžkou zkouškou… nebo spíš neprošla… asi jsem fakt cholerik:o/

Ulovený běžec (27. října)

Dnes byl nebývale poslušný, povel “ke mě” je mu téměř svatý, několikrát dokonce nasadil ostrý cval a přiletěl jak velká voda, že měl co dělat, aby přede mnou zastavil:oD Pak si to teda zkazil tím klukem, co běžel po lese s holema a ten hajzlík běžel za ním a lovil mu ty hole… když jsem z plných plic zařvala, ať jde ke mě, na chvíli se zarazil a koukal na mě, ale než jsem stihla vymyslet, čím svůj povel podpořit, usoudil, že teda nic, a pokračoval v lovu na hole. Nezbylo mi, než se rozběhnout za ním, na což reagoval útěkem do lesa a jeho představení bylo ukončeno tím, že se stopovačka zasekla o keř a tak byl zmetek dopaden a pokárán. Doufám, že ty hůlky nebyly karbonové, jelikož ty by fakt vlčí zuby nesnesly, takže bychom tomu klukovi dlužili tak 1500Kč:o/

Noční vystoupení (28. října)

Tak na dnešek jsme se fakt hodně vyspali:o/ Dingo si kdoví proč usmyslel, že nechce spát doma nebo co a téměř celou noc prochodil po bytě sem a tam za vytrvalého kňourání. Byli jsme s ním dohromady asi pětkrát venku, ale venčit se nechtěl, zevloval, nebo si rovnou lehl a koukal. Zkoumali jsme, jestli mu něco není, něco ho nebolí… ale zřejmě ne, na nic jsme nepřišli a ráno byl úplně ok. Už mě napadaly věci jako že cítí blížící se zemětřesení a tak podobně. Každopádně žádná katastrofa se nekonala a ráno se pes tvářil úplně v pohodě. Akorát my sotva držely otevřené oči:o(

Večer usoudil, že by bylo vhodné pokračování včerejšího představení a začal večer opět přecházením po bytě a kňouráním. Tentokrát ho to ale přestalo poměrně brzy bavit. V noci začal znovu a tak jsem s ním vylezla ven, kde opět blbě koukal a nic. Když jsme se vrátili domů, začal znovu přecházet… došla mi trpělivost a hodila jsem po něm z postele polštář. Jelikož má chudák panickou hrůzu z padání věcí z naší postele (nevzpomínám si ale, že už bychom po něm někdy něco hodili), zděšeně zdrhl do předsíně, kde skočil po vchodových dveřích a následně se na něj sesypala o zeď opřená dřevěná lať. A ten blboun se z toho pokadil.

Co nosíme na vycházku (31. října)

Normální lidi chodí na vycházku se psem na obojku a vodítku, v jedné kapse pytlík na bobky, v druhé pár piškotů. Majitelka Dinga Srdcerváč ale není normální člověk, a tak chodí na vycházku s batohem:oD

Z domu vycházíme tak, že má Dinouš na sobě obojek a vodítko a krom toho halti, pro snazší a rychlejší průchod městem. Když dojdeme do parku pod hrází, nastane převlékání. Vlk je zbaven vodítka a ohlávky a fasuje postroj a stopovačku. Stopovačku proto, že neposlouchá, a postroj proto, že panička vymyslela, že ho bude nosit, když je puštěn na volno, aby si ho spojil s něčím příjemným:oD Jo, je ta panička hrozně naivní. Následuje hra a trochu výcviku, pro které je potřeba vytáhnout míček na šňůrce a pamlsky z pamlskovníku. A protože se nám kvapem blíží výstava a Dingo zase zapomněl základy slušného chování, po chvíli se batoh otevírá po třetí, a pes je vysvlečen a navlečen do výstavního vodítka a obojku a jako pitomec běhá po parku dokolečka:oD Pak je opět navlečen do postroje se stopovačkou a v tom už zůstává skoro po celou dobu procházky, až po návrat do civilizace, kdy dostane zase vodítko a halti. Jo ještě jsem zapomněla dodat, že batoh dále obsahuje balík pytlíků na bobky, lahev s vodou, klikr a někdy taky peška na nácvik aportu. Jinak jsem úplně normální:oD

Opět na veterině (21. listopadu)

Dneska jsem šla s Cassinkou na veterinu a tak jsem vzala Dinga s sebou, aby viděl, že veterináři nekoušou. Vzhledem k tomu, že tam byl naposledy téměř před osmi měsíci, říkala jsem si, že si to nebude moc pamatovat… jak jsem se spletla!

Do čekárny vešel bez problémů, já se posadila, on se rozhlédl a pak jako by mu to došlo, stáhl uši a vyrazil směrem ke dveřím. Jelikož ho zastavilo napnuté vodítko, pochopil, že tudy to nepůjde, dveře jsou moc daleko, tak zvolil bližší alternativu – pokusil se vylézt na židli vedle mě, aby se dostal ven oknem. Po chvilce zběsilého pobíhání a děšení vořecha z jedné strany a kočky z druhé strany, konečně zacouval pod mou židli, usadil se mi mezi nohama a seděl a klepal se, ani pamlsek si vzít nechtěl… tak to jsem ještě neviděla:o)

Seděli jsme tam asi čtvrt hodiny, než jsme přišli na řadu… za tu dobu se uklidnil, zjistil, že ho tam nic nehodlá sežrat, přestal se klepat a začal si brát mlsky. Když jsme přišli na řadu a já se rázně zvedla a zamířila k ordinaci, vyrazil taky, asi metr před dveřmi pochopil a zašprajcl se jako koza:oD Byl ale tak zmaten, že nakonec se dal nalákat na pamlsek, mě se povedlo ho dotlačit do ordinace a přirazit za ním dveře, ke kterým se těsně namáčkl a zůstal tam ležet;o) Opět se klepal a nekomunikoval, ale po chvilce, kdy se nic nedělo, si vzal pamlsek ode mě a pak přišla sestřička s celým pytlíkem… vzal si opatrně jeden, pak druhý a pak je do sebe začal ládovat, ležel a hekticky hltal granule:oD Pak už jí začal strkat čumák do pytlíku a popolezl směrem k ní. Nakonec se nám podařilo ho nalákat vedle do chodby na váhu, což teda dalo fušku, ale povedlo… po váze teda jen tak přeběhl, že nešlo poznat, kolik váží:oD, ale zvládnul to. Pak se pokusil utéct do čekárny skrz recepci a pak už jsme konečně zaplatili a šli. Pes z toho měl ohromnou radost, že to tam přežil… a celou cestu domů poskakoval kolem mě, vrtěl ocasem a rval se o vodítko… měla jsem co dělat, abychom neskončili oba pod autem, jak jsem držela v druhé ruce přepravku s myší… je to blázen:oD Ale je to krásné, jak se umí radovat ze života;o)

Vycházka se setřicí a borderákem (24. listopadu)

Odpoledne jsem šli na vycházku s Jessie a Comíkem. Podle Aniččina vykládání Comíkova vztahu k velkým psům,  jsem čekala, že Dingo dostane od Comíka nářez za to, že bude moc provokovat, čímž Dinouš získá respekt a začne se chovat slušně a pak se budou tak různě škádlit a Dingo si tím pádem nebude moc všímat Jess, která už ho fakt má plné zuby. Je na něj moc mírná, nedokáže mu pořádně dát najevo, že jí moc otravuje, jen na něj hystericky piští, z čehož má Dingo švandu a prudí o to víc. Jenže Comík se projevil jako typická borderka:oD Byl by Dinga zmastil, ale jelikož mu to Anička zakázala, bezezbytku uposlechl a celou vycházku dělal, že tam vůbec není. Dingo nechápal, co je to za divného psa, který do sebe nechá hryzat a nereaguje, takže si ho přestal všímat a prudil Jess. Super. Celá procházka se tak odehrávala v dosti napjatém duchu, kdy Jess celá ve stresu obíhala vlka obloukem a když se přiblížil, začala ječet, Comík šel zarytě v před a radši se neohlížel ani nezastavoval, aby si ho Dinouš nevšiml. Anička neustále sledovala Comíka, jestli na Dinouše nezavrčí a my s Luckou neustále odháněly Dinga od Jessiny, protože nám z toho jejího pištění všem už praskala hlava… no asi budeme muset sehnat nějaké vlkovi odolnější psy na venčení:oD

Jediná chvíle, kdy byl nádherný klid bylo, když Jessie a Dingo našli společnou zábavu – lov. Vrhli se do louky a pronásledovali myši… bohužel chvíle harmonie byla završena harmonickým vyválením v nějakém smradu, zřejmě v tom místě ležela nějaká už slušně jetá mršina… ta tam sice už nebyla, ale oba z toho páchli jak rasův pytel, Dingo ještě víc. Takže nezbylo, než ho na koleji dotáhnout do sprchy. Přežili jsme to oba i osazenstvo kolejí, hurá:o)

Odměna za dvojí neposlušnost (6. prosince)

Ráno se mnou Dinouš psal dvě písemky a odpoledne jsme vyrazili na procházku podél Orlice, jako obvykle.

Došli jsme až k bažantnici, je to asi 3km. Opět jsem se rozhodla to risknout bez stopovačky, tady na těch loukách je to dobré, jak člověk všechno a všechny z dálky vidí, takže si stihnu psa zavolat dřív, než si vůbec všimne, že se něco děje. U bažantnice jsem z dálky viděla, že tam u lesa stojí někdo se psem, pak zmizel člověk, pak se objevil pes, a než jsem si stihla Dinga zavolat, vyběhlo cosi z lesa, nebyla jsem si jistá, jestli je to ten pes nebo srna, bylo to fakt daleko, a už to valilo pryč. Dingo samozřejmě vyrazil za tím, a já za ním, protože běžel za roh za remízek, kam jsem neviděla. Když jsem doběhla za zatáčku, už se vracel za mnou zpátky. Když ale viděl, že jsem nasupená, lehl si na zem a zůstal ležet a koukal, jak si jdu pro něj… na konec se zvedl a přiběhl. No byl mazec, voda a tak… ale byla jsem málo v ráži a on to poznal, takže se krčil jen tak symbolicky a za chvíli už zase nevěděl, že něco provedl… je to zmetek. Mezitím, co jsem si tam s Dingem vyřizovala účty, proběhl kolem nás ten pes. Frajeři běželi za tou srnkou oba, ale Dingo byl moc daleko, tak to vzdal.

Po chvíli jsem delikventa opět vypustila z vodítka a šli jsme dál, když jsem potkali rhodéského ridgebacka. Dinouše jsem odchytla, prošli jsme kolem a když jsem myslela, že už jsme dost daleko, tak jsem ho pustila. A ten hajzlík se otočil a běžel zpátky za ním. Byla jsem vytočená a chtěla ho chytit, za to, že neposlechl a navíc to ještě v první chvíli vypadalo, že se snad servou, oba naježení, Dingo dost hnusně cenil zuby. Za chvíli se ale srovnali a začali si hrát. A tak měl Dingo za své neposlouchání odměnu, která postupně nabývala nevídaných rozměrů:oD Za chvíli nás totiž došla slečna s tím uprchnuvším psem, byl to český fousek:o) Tak jsem se rozloučili s RR a společně s fouskem pokračovali zpátky. Cestou oba psi vyprudili pána se zlatým retrívrem, který si tak moc hrát nechtěl, ale neposlouchal ještě víc než Dingo. Nakonec jsem potkali pána s elderteriérem, co minule, a paní s fenkou tibetské dogy a tak vznikla divá, zběsile lítající smečka, kterou ještě doplnil pán s RR, který nás opět dohonil, paní s fenkou maďaráka a paní s bíglem. Jelikož už byla skoro tma a hlavně protože Dinouš si opět musel najít oběť a šikanovat maďarku, která na něj úplně stejně jako Jess jen hystericky ječela, místo aby mu dala po tlamě, radši jsem ho odchytila a šli jsme.

Sirény (7. prosince)

Dneska se Dingo vyznamenal zejména tím, že uprostřed přednášky začal výt se zkouškou sirén:oD Naštěstí tím akorát všechny, včetně přednášející, nesmírně pobavil:o)

Jeden průšvih za druhým (8. prosince)

Ráno jsme jeli na stanici v pekelně hnusném počasí.

Byla kosa a lilo. V Jaroměři taky, takže čtyřkilometrový pochod od vlaku přes celé město byl docela lahůdka. Na stanici bylo plno lidí, tradičně před Vánoci je tam spoustu práce:o))) Dingo byl vypuštěn k volné zábavě s tím, že tu nemá co provést, tak ať si dělá co chce… provedl jediné, co mohl, vyválel se nějakém bobku, asi od srn nebo kdo ví. Já měla práci uvnitř a co se děje venku, jsem neřešila, než pro mě přišel kluk, co svařoval konstrukci na nové voliéry, jestli bych si nemohla dojít pro psa, že visí Jirkovi na ruce a nechce ho pustit. Vyletěla jsem ven jak píchnutá sršní, venku stál Jirka a Dingo kolem něj vesele skotačil a zřejmě považoval za super zábavu, že se jdu přidat k jejich hře. Jirka to vůbec za zábavu nepovažoval, měl rozsápnutý rukáv vaťáku a byl krapet vyděšený… bezvadné. Dingo byl za trest umístěn do prázdné voliéry po polárním lišákovi, který byl přestěhován, s tím, že tam trochu schladne a až půjdu pracovat ven, tak ho pustím. Netrvalo ani pět minut a vlk si pro mě přišel dovnitř. Myslela jsem, že ho někdo pustil, ale ne… tak že by skákal proti dveřím, až by nějak vypadla ta zástrčka? Dveře byly pevně zamčené… tak sakra kudy vzal čáru??? A pak jsem to uviděla myslela jsem, že mě odvezou… ten padouch si normálně v půlce rozpletl pletivo a dírou v klidu odkráčel. To, co se Hubertovi nepodařilo za tři roky a předchozí lišce za celý život, zvládl vlk za pár chvilek… Čím dál tím líp. Dingo vyfasoval kovový erární koš, jelikož svůj plastový by o nejbližší zeď vzteky rozpůlil. Byl mu sice dost velký, ale držel, a tak chodil celé dopoledne v něm.

Jo a v autobuse z něj byl řidič hrozně nadšený a chtěl, aby mu dal pac:oD Takže celý autobus čekal, až Dingo laskavě podá pac a pak jsme teprve mohli jet:o)))

Ulovení koně a ratlíka (11. prosince)

Tak jsem se znovu nechala napálit a už to víckrát neudělám, Dinoušek bude mít tvrdou drezúru od této chvíle, zmetek jeden.

Vyrazili jsme odpoledne jen na krátkou procházku do Lučan, jsou tam pěkné poměrně rozlehlé louky, které byly pod asi pěticentimetrovou vrstvou sněhu, tak jsem se rozhodla dát Dingovi volnost k proběhání a opět mu nedala stopovačku. Já naivka.
Nejprve bylo všechno v pohodě, Dingo nadšeně lítal v loukách, řádil ve sněhu, zkoušel lovit myši, úžasně si to užíval. Na začátku poslední louky jsme se na chvíli zastavili, Dingo předváděl hotové divadlo. Lítal, skákal, běhal, skotačil… házeli jsme mu kuličky sněhu, které lovil, běhal za nimi, dokonce se je snažil i chytat za letu do tlamy, což ještě nikdy nedělal, válel se ve sněhu, vyloženě se klouzal po břiše ze svahu. Stáli jsme tam a výborně se bavili tím, jak se baví on. Otočili jsme se a ušli kousek zpátky, když si ten blbec všiml, že kousek pod námi je ohrada s koňmi a vyrazil tam. Moje volání pochopitelně zcela ignorujíce, vletěl do ohrady mezi dva koně a začal je tahat za ocas a chňapat jim po nohou, koně dělali, že tam vůbec není, maximálně kousek popošli, což Dinga ponoukalo k ještě větší snaze je vyprovokovat. Nakonec se nám podařilo ho z ohrady vylákat simulovaným útěkem. Lukáš ho odchytil a já ho za trest připnula na vodítko, na kterém ušel asi 200m, pak jsem ho znovu pustila a chvíli na to hajzlík zdrhnul k nějaké chatě, kam jsem na něj volala, že nesmí, protože se před ní válel nějaký bordel a nechtěla jsem, aby v tom šmejdil. Na přivolání nereagoval, naopak ještě provokativně demonstroval, jak prostě nepřijde. Když se mi ho podařilo chytit, vynadala jsem mu, dala sedni, poodešla a přivolala, což jsem zopakovala asi třikrát, aby si trochu procvičil přivolání, což perfektně dělal. Jen jsem mu dala volno, vyrazil a zmizel za rohem vedlejšího domu, odkud se ozval zoufalý řev. Letěla jsem s hrůzou za ním, měla jsem fakt strach, že objevil slepice, ten zvuk tak zněl. Nakonec to byl jen pes, nějaký malý raťafák, který asi začal hystericky ječet, když k němu Dingo přiběhl, nic se mu nestalo. Zařvala jsem na psa, ať jde okamžitě ke mně, byla jsem fakt naštvaná a tenhle tón on zná, ale tentokrát to nezabralo, naopak… začal zase provokovat, že nepřijde a chytit se nedá. Vyloženě se nám vysmíval a pobíhal kolem nás a dělal hovadiny, aby nám dokázal, že prostě přijít nemusí, když nechce, když ho to asi po pěti minutách přestalo bavit, uráčil se přijít.

Zakousnutý pán II (2. ledna)

Na Silvestra jsme ztratili stopovačku, tak jsem šla dnes ráno koupit novou, ale zverimex měl, bůhvíproč zavřeno. Takže se nedalo nic dělat, šlo se bez ní. Dinga jsem měla skoro celou cestu na vodítku, pouštěla ho jen na úplně bezpečných místech. Když jsem se vraceli parkem, nebyla tam ani noha, tak jsem Dinouše vypustila. V tu chvíli se z křoví opodál vynořil chlap s malým vořechem. Dingo si jich nejprve nevšiml a já se ho snažila zavolat k sobě, ale ten pes vyrazil přímo k němu a začal ho lákat ke hře, takže Dingo vyrazil za ním. Chlap, místo aby si psa zavolal, zalezl zpátky za nějakou boudu. Jenže ten jeho pes se rozeběhl za ním a Dingo s ním. Přišlo mu ohromě zábavné, když za rohem boudy našel chlapa. Začal kolem něj nadšeně skákat a já se ho snažila odchytit. Pán byl asi nějak mentálně postižený, protože vůbec na nic nereagoval, svého psa si nepřivolal, se mnou nekominukoval, jen si v jednom kuse něco monotónním hlasem mumlal. Navíc měl asi cosi s rukou, protože jí měl v šátku, a to Dinga zaujalo ještě víc, takže ho za ní chytil. Okamžitě jsem se mu omlouvala a ptala se ho, jestli mu nic neudělal, ale chlap nebyl schopen mi odpovědět. Snažila jsem se Dinga chytit v hrůze, že tomu člověku fakt ublíží, až ho znovu za tu ruku chytí… neměla jsem čas zkoušet, jestli přijde na zavolání ke mě… respektive jsem věděla, že skoro určitě ne, takže jsem to ani nezkoušela. Snažila jsem se ho chytit a zároveň mu zabránit, aby znovu skočil na toho chlapa. Když se k němu Dingo znovu přiblížil, pokusil se ho ten chlap nakopnout, naštěstí se netrefil, načež sebral nějaký klacek a rozmachoval se s ním po Dingovi. Ten z toho začal mít o to větší švandu a skákal kolem něj a vrčel a štěkal. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem na psa zavolala a začala utíkat pryč. Rozeběhl se za mnou, ale když jsem se ho pokusila chytit, tak se zastavil a zůstal stát, nakonec si lehl a nechtěl za mnou jít. Přešla jsem celý park a schovala se za strom, pak teprve se zvedl a došel ke mě. Bez stopovačky už nikdy!