Když přišel Pavel s nápadem, že štafeta čtyřiceti československých vlčáků poběží tisíc mil Slovenskem a Českem, aby podpořili děti s rakovinou… přemýšlela jsem, jestli mu už definitivně nepřeskočilo 🙂 Nakonec se ukázalo, že asi jo… ale stálo to za to 🙂

Celá akce vypukla v neděli v Košicích a štafeta měla běžet nepřetržitě až do další neděle a dorazit do Brna. Na nás zbyly sobotní etapy na Vysočině 🙂 Abych to řekla úplně správně, tak akce probíhala tak nějak ve dvou rovinách :))) V té jedné skutečné – kdy lidi a psi jeli (někteří na kole, někteří na koloběžce a někteří dokonce běželi) každých svých 40km… a v jedné „online“ na internetu a facebooku, které se zúčastňovali všichni naráz :))) Pravidelné zpravodajství od Stanky z trati, reporty a fotky účastníků a především „tlapičky na mapě“ které ukazovaly, kde se právě který účastník nachází. A to bylo něco naprosto úžasného – po prvních dnech jsem získal dojem, že celý svět kolem mě se zasekl, zastavil a všichni nedělají nic jiného, než prostě sledují pacičky 😀 Nemluvilo se o ničem jiném, jako by prostě nic jiného v tu chvíli neexistovalo. Všichni hltaly příspěvky a komentáře účastníků… a ti byli všichni nadšení a děkovali pořadatelům… a cizí lidé drželi palce a psali povzbudivé příspěvky. Ten pocit, kdy se spousta dobrých lidí spojí pro dobrou věc a všichni to společně prožívají, i když jsou to cizí lidé od sebe daleko, a přitom jako by najednou všichni byli nějak spojení a předávali si navzájem pozitivní energii a nadšení a optimismus a radost… to vážně snad ani nejde popsat 🙂

Ale teď zase k té skutečné rovině 🙂 Start mé etapy (Lukáš startoval po mně) měl být v osm ráno z vesničky Vojtěchov kdesi na Vysočině. Plán byl takový, že v šest večer vyrazíme, vyzvedneme si u Adély Šedivku (neboť Dingo si minulý týden sedřel tlapy a už bylo jisté, že celých 40km neuběhne) a vyrazíme do zmíněné vísky, kde někde za ní přespíme a ráno si v klidu zajedeme na start… prostě pohoda 🙂

Samozřejmě všechno dopadlo jinak :))) Místo v šest jsme vyjeli v osm, u Adély, která nebyla doma, trochu hekticky přibrali Šedivou (zapomněli u toho postroj a vodítko) a mastili směr Vysočina. Lukáš navíc prohlásil, že je unavený, takže jsem za volant sedla já. Do Hradce trefím i poslepu, takže v pohodě… pak vytáhl Lukáš mobil s navigací. Leč ukázalo se, že se cosi porouchalo a mobil se nenabíjí, ale chvílema spíš vybíjí… Což byla dost prekérka. Po chvíli snahy a neustálém novém zadávání trasy a jiném boji s technikou, jsme to vzdali a Lukáš vytáhl mapu. Chvíli do ní zíral a pak prohlásil, že „je tam hromada malejch bílejch silniček a že se v tom nevyzná“ a tím navigace skončila 😀 Takže dál jsme pokračovali stylem: „Hele, odbočka na Chrudim, to by asi mohl být ten směr, ne?“… Nakonec jsme asi zázrakem do Vojtěchova dorazili! Projeli vesničkou a hodili stan na nějaké pole nedaleko. Podařilo se nám nakrmit a vyvenčit psy, aniž by se Friska s Šedivou potkaly a šli jsme spát 🙂

Ráno jsme se v poklidu zabalili a dojeli do vesnice. Lukáš šel do místní Jednoty řešit nabíjení mobilu. A mě asi oslovil nějaký šestý smysl nebo co… něco se mi nezdálo. Vytáhla jsem svůj sepsaný itinerář trasy a náš pseudoautoatlas… a z hrůzou zjistila, že Vojtěchov tu není jeden, ale dva, že my jsme samozřejmě v tom špatném a ten správný je asi 50km odsud!

Napsala jsem Pavlovi SMS, že nám někdo do rána vesnici posunul o 50km jinam a fofrovali jsme na správný start 😀 Dojeli jsme akorát v osm, kdy jsem měla startovat… Čekal tam vysmátý Honza s Aztym, kteří zrovna dorazili, Natálka s občerstvením a doprovodné vozidlo s posádkou Viktora a Stanky… takže můj odjezd se protáhl ještě o půl hodiny, než jsme si stihli sdělit všechny důležité věci 😀

Nakonec jsem zapřáhla Šedivou i Dinga a vyrazila 🙂 Cesta ubíhala parádně, psiska šlapali… hlavně Dingo, Šedá se ukázala hned po prvních metrech býti lemrou (taky tlustá jako prase, do teď se divím, že byla vůbec schopná běžet) a ani polochromému Dingovi nestačila 😀 Děsný 🙂 Jinak šli ale parádně. Stanka na startu mě běžela fotit, že to bude super, až poletím po držce… já ale věděla, že nikam nepoletím, protože na Dinga je spolehnutí a Šedivou už nějak společně ukočírujeme 🙂 A dobré to bylo. Žádné pády se nekonaly, parádně jsem se vezla. Dinouš si z kopců sám cválal a do kopců, že prý jsem pomalá, i táhl… Šedá se taky snažila.

Vysočina je krásná a mám jí ráda, lehce zvlněná krajina, mírné kopečky, všechno je tu takové jakoby mírné a klidné… jako z pohádky 🙂 V ospalém sobotním dopoledni, kde nikde nikdo nebyl a ranní slunko teprve začínalo hřát a zalévalo všechno kolem zlatým světlem a psíci poklidně šlapali vpřed, jsem si připadala jak v reklamě na štěstí… konečně trochu klidu a balzám na duši po všech těch stresech z poslední doby…

Z idylky a příjemného rozjímání mě vyrušila druhá vesnička, kde vystartoval pes za plotem… Trestuhodná chyba zapomenout, že nemám před sebou své dva flegmouše! Už to málem bylo. Nebýt toho, že Šedivé stál v cestě za psem Dingo a tím zbrzdil její protiútok, byla bych byla dozajista sestřelena z kola :/ To mě probralo.

O kus dál jsme dorazili do vesnice Vítochov, kde mělo dojít k odpřažení Dinga a předání Lukášovi. Nakonec jsme se dohodli, že Dinouš poběží ještě kousek dál. Nevypadal, že by měl problém, botičky snášel dobře a pěkně klusal. A mě to dost vyhovovalo, vůbec se mi nechtělo ho dávat pryč. I když Šedou znám, nejedu s ní na kole prvně, a celkově nemám problém se s ní domluvit, vlastní pes je vlastní pes… a Dinouš je k nezaplacení, jak je v zápřahu dokonale spolehlivý, perfektně zvládá povely, nic neřeší a šlape dopředu… ta jistota je dokonalá. A i když Šedá vymyslí nějakou blbost, krční spojka mezi psama to jistí 😀 Nakonec jsme se teda dohodli, že Dingo poběží ještě kus dál.

Kousek za vesnicí nás čekalo překvápko v podobě brodu, který byl pod kopcem (jak jinak, že) a za zatáčkou a rozjetí psi do něj vletěli cvalem, takže trochu srandy 🙂 Pak jsem pokračovali nějakým děsným krpálem po šutrech dolů, kde jsem proklínala Šedivou, která neustále chtěla jít přesně přes ty největší šutry a nehodlala akceptovat, že já tam prostě neprojedu… snažila jsem se Dinga povelama navigovat na schůdnější cestu a on se poctivě snažil poslechnout, ale Šedá ho prostě pořád táhla pryč 😀

Pak jsme se dokodrcali k přehradě Vír, kde se jelo krásně – příjemná cyklostezka mírně nahoru a dolů, psíci šlapali a já se vezla 🙂 A najednou tu byla hráz – místo, kde se měl Dingo definitivně naložit. Vypadal, že by klidně ještě mohl běžet, ale vzhledem k tomu, že je třeba, aby v dalších dnech byl použitelný, jsem se rozhodla to už neriskovat. A tak jsem dál pokračovala jen s Šedou. Kupodivu moc neprotestovala.

Hned za hrází nás čekal další krpál s šutrama, tentokrát nahoru. Podle staré pravdy, že kopec, který jde vyjet, jde stejně tak dobře i vytlačit, jsem (s mírným pocitem ostudy, nenávidím tlačit kolo do kopce) slezla a šlapala pěšky… no asi by se to dalo vyjet, kdybych nebyla taková lemra a neseděla letos na kole podruhé…

Když jsem doma studovala mapu a viděla, že skoro celá trasa vede po cyklotrasách, říkala jsem si, jak to bude paráda a pohoda… To jsem netušila, čemu všemu na Vysočině říkají cyklotrasa 😀 Krom těch dvou šutrokrpálů, které bych ještě brala, jsem potkala totálně zarostlou pěšinku, trasu skrz kravské ohrady přes takové ty rošty (nevím, jak se tomu u nás říká, v Anglii to nazývají „cattle grid“) nebo taky přes louku jen tak, vyjetou kolejí… Zajímavé cyklotrasy, vážně 🙂

Navíc se ukázalo, že Šedá je fakt lemra 😀 Nechtěla jsem jí nějak moc hnát, ale pořád jsem si říkala, že v nenáročném terénu po cyklotrasách těch 40km prostě musíme dát pod čtyři hodiny a stihnout tak Lukáše ještě na startu (ideálně mu předat ten postroj :D)… Brzy se ukázalo, že ani omylem 🙂 Buď jsem se já dost zvolna plahočila terénem „místních cyklostezek“ a nebo když jsem mohla jet já rychle, brzdila to zase Šedá, která si prostě nasadila svoje tempo asi 10km/h a jestli prý chci jet rychlej, tak ať jí taky naložím na kolo 😀

Z vesnice Rovečné do Olešnice se jelo po větší silnici – původně jsem uvažovala, že to objedu po turistické cestě, ale po předchozích zážitcích z cyklotras jsem už nějak neměla náladu 😀 Šedá opět nasadila své tempo „lehký klus a ani o chlup rychleji“ a tak jsme se šinuly dobrých pět kilometrů po silnici mezi auty, i když jich naštěstí nejezdilo moc. Už jsem z toho začínala být trochu otrávená, když mě zaujala jakási stavba přede mnou a myšlenka se mihla hlavou… počkat, Olešnice, tady to přece znám! Před třemi lety jsme tu s Jirkou a shodou okolností taky právě s Pavlem, šlapali na dogtreku Jednooký vlk. A ta ruina, to je zámek Lamberk, tady jsme přece tenkrát zabloudili… a támhle na té zastávce seděli a hledali kudy dál… a tady byl ten rybník… Najednou mi cesta nepřišla nudná a já vzpomínala, jak tu bylo tenkrát hezky a na Pavlovy historky a naše zážitky… a nekonečná silnice hned utíkala líp 🙂

V Olešnici jsem si vzpomněla, že tu někde je kašna, kde jsme tenkrát napájeli psy a fotili je u toho… byla tu 🙂 Takže Šedá taky dostala občerstvení a fotku… já si chtěla dát sušenku, ale přišla se tam fotit nějaká nevěsta, tak jsem se musela přemístit o kus vedle na lavičku :/

Z Olešnice do vesničky Ústup se jelo po nějaké silničce (potkala jsem další místa, která jsem si pamatovala z treku, třeba zvláštní boží muka) a odsud mě mapa vedla po nějaké další turistické stezce přes les a kopce. Usoudila jsem, že nemusím mít všechno a vzala to radši po silničkách kolem. Vedlo to většinu cesty z kopce, takže bych mohla valit a být tam za chvilku, nebýt té líné šedivé… Šedivé 😀 Už bylo jasné, že Lukáše na startu určitě nestihneme, tak už to bylo jedno.

Když jsme dorazily do vesničky Ranná, míjela jsem autobusovou zastávku a rozvzpomněla se, že tady jsme taky tenkrát šli. Ale co víc! Tady si tenkrát Pavel převlékal ponožky… poprvé… a já se mu pro to smála a nechtěla na něj proto čekat… tady se nejspíš začala psát historie mého indiánského jména, které vzniklo o několik hodin později a několik desítek kilometrů dál :))) Asi má všechno na světě nějakou spojitost 😉

O kus dál jsme sjely k letovické přehradě a pak už to do cíle naší etapy – Letovic, bylo co by kamenem dohodil, a zbytek došel 🙂 Na kraji města nás čekala posádka druhého doprovodného auta – Pavel a Roman 🙂 Nakonec jsme trasu urazily zhruba za pět hodin, což žádná sláva, ale taky zase žádná hrůza :))) Hlavně jsem dojely po svých a bez problémů, což bylo fajn. Šedá sice odpadla ve chvíli, kdy jsem jí naložila do auta, ještě jsem ani nezavřela dveře a už měla zavřené oči :D, ale jinak dobré 🙂 Dingo naopak měl energie dost na to, vymýšlet blbosti a courat kolem, zatímco jsem kecala s Pavlem a Romanem. Nakonec oni vyrazili do Olomouce na start a cíl dalších etap, a já do vesničky Ptení – cíle Lukášovy etapy.

Když jsem tam dorazila, byla jsem trochu zmatená, že tam nikdo není – ani Jana Čundrlová, která měla startovat, ani Stanka s Viktorem. Nakonec se ukázalo, že jsou někde za vesnicí 🙂 Přemýšlela jsem, jestli se vydat za nimi, když mi začal zvonit telefon. Byl to Lukáš: „Potřebuju botičku, jedna je malá.“ Snažila jsem se pobrat tuto informaci, která mi v první chvíli nedávala smysl. Nakonec se ukázalo, že problém je jednoduchý. Šílená Friska prostě běžela Lukášovým tempem (nakonec dojeli asi za tři a půl hodiny, takže slušně rychle) po hromadě asfaltu a totálně bez tréninku… a bez pudu sebezáchovy (ona je fakt křížená s husky!) a tak si dorvala obě přední tlapy :/ Bohužel Lukáš měl s sebou jednu botičku na přední a jednu (menší) na zadní, takže mu chyběla jedna na přední. Vyrazila jsem teda za ním s tou druhou. Naštěstí byli už jen asi pět kiláků od cíle. Takže Friskoun bez problémů doběhla. A samozřejmě se tvářila, že jako nic, že co se bude dělat dál 😀 Lehla si konečně asi až za čtvrt hodiny… Magor pes, fakt…

My mezi tím kecali se Stankou a Viktorem, vyměnili jsme u nich štrůdl za čaj a tak jsem si tam tak dali na návsi čajový dýchánek 😉 Nakonec už museli jet na další etapu a my vyrazili směr Blansko, kde jsem měli ubytování.

V Blansku jsem zašli na jídlo a hroznou náhodou potkali Marii, která se zrovna chystala vyrazit na svou etapu 😀 Vůbec jsme nevěděli, že tu bydlí… 🙂

Původně jsem chtěli jednu z fen nechat v autě, ale když se ukázalo, že pokoj má jakousi předsíňku s koupelnou, rozhodli jsme se dát Šedivku tam, aby se nemusela mačkat v přepravce. Bylo to lehce komplikované, protože předsíňka nešla zamknout a Dinouš se pokoušel dveře otevřít (zřejmě chtěl mít svůj harém pohromadě :D), takže jsme museli dveře zajistit křeslem 😀 Ale nakonec to dobře dopadlo 🙂

Ráno jsme vyrazili směr Brno na zakončení celé akce. v Globusu cestou jsme si dali snídani a chvíli po deváté byli v ZOO 🙂

Zakončení bylo parádní – dorazila většina účastníků (pokoušela jsem se to spočítat a myslím, že jich bylo skoro třicet) a plno dalších lidí a vlků 🙂 Děti se mohly povozit na koloběžce tažené Ellinou 🙂 A my všichni kecali a bavili se, psíci se provokovali… a vládla příjemná atmosféra. Vyprávění historek z cesty nebralo konce. Před jednou hodinou dorazila zpráva, že se blíží poslední účastník štafety – Kuba s Volchou, který svůj kus běžel po svých. Od brány ZOO až na místo cíle někde na vršku, jsme mu udělali čestný doprovod :))) Kuba toho už chudák měl dost plné zuby a Volch taky moc neoceňoval, že se kolem něj rojí hafo dalších psů, ale doběhli statečně až nahoru! Jsou dobří 😉

Pak to začalo být trochu patetické 🙂 Všichni děkovali, chválili, loučili se… Myslím, že ač jsme toho všichni měli už dost (já teda za ten víkend rozhodně a co teprve posádky doprovodných aut, které už jely týden v kuse a prakticky za tu dobu nespaly…), ale na druhou stranu jsem si všichni uvědomovali, jak to bylo všechno úžasné a že je škoda, že už je konec… Odjížděla jsem domů s pocit, že jsem úplně vyšťavená, ale zároveň nabitá takovou spoustou pozitivní energie, jako už dlouho ne… že tak úžasně naplňující víkend jsem už dlouho nezažila…

Původním cílem celé akce bylo propagovat čévéčka a jejich schopnosti a vybírat peníze na děti po onkologické léčbě… Pavel měl plán vybrat aspoň 100 tisíc a měl strach, že se to nepovede a že akce nebude mít žádný smysl… Nevím kolik se nakonec vybere (naposledy to bylo něco přes padesát tisíc) a jaký význam má vlastně ta propagace 🙂 Ale musím říct, že jestli tahle Pavlova šílenost (jak jsme to doma pracovně nazývali :)) měla za cíl přinést do světa trochu víc dobra, tak se to rozhodně povedlo! Vymyslet takové bláznovství a zblbout tolik lidí, aby do toho šli a na konci mít partu lidí, kteří se dobrovolně zničili, někteří si sáhli na dno, a přitom jsou všichni nadšení, děkují, litují, že už je konec… a chtějí do toho jít znova… takovou schopnost má prostě snad jen Pavel! Díky jemu a zbytku organizačního týmu (hlavně Stance, Viktorovi a Romanovi… ale taky Šárce a dalším…) a všem těm, co do toho taky šli, bez nich by to taky nešlo 🙂 Bylo to prostě úžasné, něco takového už jsem dlouho nezažila… 🙂

Na 1000 mil můžete stále ještě přispět na stránkách projektu 1000 mil pro jeden cíl.

Veškeré příspěvky Stanky, Pavla i účastníků a fotky můžete zatím najít na FB stránce 1000 mil pro jeden cíl.