Dneska jsme se rozhodli jít si napravit rest z léta a konečně zdolat ZZOčko 🙂 

Pravda, že rozhodla jsem se už dřív, kdybych se měla rozhodnout teď, tak nikam nejdeme 😀 Vůbec jsme vlastně od léta nestíhali trénovat, na Dinga zase přišla nějaká pubertální vlna „neposlouchání“ a vrcholem všeho se minulý týden na cvičáku porval, takže je teď na cvičáku jak na trní, kdo ho kde zase přepadne :/ A jak to tak před zkouškou bývá, Dingo přestal dělat i ty cviky, které normálně umí, takže když se přidaly ty, které jsme od léta nestihli docvičit, vypadalo to, že máme pramalou šanci na úspěch 🙂

Přesto všechno jsem ráno v „moc hezkém“ počasí vyrazila na jeden cvičák v Jablonci, kde se zkouška konala. Jako obvykle se všechno protahovalo, nástup místo v devět byl v půl desáté, pak se ještě jelo na stopy atd. Takže jsme tam dvě hodiny tvrdli. Nejprve jsem „vypsychla“, že jsem Dingovi nevzala kuřecí křídla a nešla honem ještě docvičit aport, tak jsem ho čapla a chtěla aportovat za hrst krájených párků. Dingo se na mě podíval výrazem, že kdyby to dokázal, mohl by si k tomu zaťukat na čelo: „Ses zbláznila? Mám běžet pro tu divnou věc za hrst párků? To ani omylem!“ a odešel. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu se smířila s tím, že aport bude za nula. Co už no, musíme to dohnat jinde. Akorát, že kde? Dingo byl od rána protivný jak noc, protože furt čekal, který pes ho půjde sežrat a odkud vyleze ten figurant konečně 😀 Když jsem po něm něco chtěla, tak dělal, že neslyší… No to bude nádhera… :/

Pak si ovšem asi na půl hodiny lehl na podlahu vedle kamen a usnul, vzbudil se výrazně klidnější a natěšený po tom lenošení něco dělat… svitla mi naděje…

Na řadu jsme šli první. Raritka s vlkem, skoro všichni se ho tam báli 😀 Rozhodčí ne. Bohužel ale vypadal jako figurant – chlap jak hora, černé oblečení, kšiltovka – no jasný adept prostě 😀 Dingo ho už z dálky skenoval… jak jsme zamířili k němu, nahodil ocas „á la husky“ a začal poblafávat. Tak takhle to nepůjde! Zastavila jsem a posadila si ho k noze a zasyčela mu do ucha, ať přestane blbnout, že je to hodný strejda a ne figurant. Asi mi nerozuměl, ale to posazení k noze ho asi vytrhlo z transu a zmátlo natolik, že sklapl a tak hlášení proběhlo už bez potíží, kupodivu!

Hůř bylo s přivoláním. Na povel „volno“ vyrazil rovnou otestovat, jak to teda s tím divným pánem je. Je a nebo není to figurant? S pobrukováním vyrazil k němu a přímo před ním vyskočil… Rozhodčí nezareagoval, z čehož Dingo definitivně usoudil, že to figurant není, a dal mu pokoj. Mě, navzdory zimě a promočeným botám, poléval pot a jen jsem si v duchu říkala, že ten náš blb snad proboha není takový blb, aby se za ty poslední lekce obran nic nenaučil. Pak už jsem si jen zhluboka oddechla, protože mi bylo jasné, že Dingo si ujasnil, co potřeboval a dál to bude v cajku. No přivolání bylo celkově hrůza, jelikož po tomto extempore se Dingo vrátil ke mě a nechtěl ani na opakovaný povel odejít, když konečně odešel, šel si něco čichat, takže když jsem ho přivolala, dělal, že neslyší… Přišel na druhý povel. Takže šest bodů.

Chůze u nohy byla tristní. Tak hroznou jí neměl, ani nepamatuju. Když si vzpomenu, jak chodil jak lipicán, s perfektním očním kontaktem, švihal otočky jak baletka… teď se šinul vedle mě, čumák u země, nepodíval se na mě za celou dobu ani jednou a obraty prováděl až po trhnutí vodítkem nebo nakopnutí 😀 Strašný, fakt hrozný! Kupodivu taky za šest bodů, asi z milosti 😀

Na „lehni“ se, z nějakého mě nepochopitelného důvodu, vyvalil na bok. A já na něj vyvalila oči… čekala jsem cokoliv, ale tohle ne 😀 Překvapování psovodů tím nejabsurdnějším způsobem by asi u čévéček měli dát do standardu… Takže devět bodů.

Odložení za chůze měl, na vzdory tomu, že mi ho poslední dny moc nechtěl provádět, perfektní. Za deset bodů s komentářem: „Bylo to sice trochu pomalejší, ale nemůžeme od čévéčka očekávat, že sebou praští na zem, jako belgičák. “ 😀 😀 😀

Pak přišel na řadu aport. Už před delší dobou jsem si všimla, že Dingo má „závodního ducha“ a nějakým způsobem cítí, že „o něco jde“, ale, že udělá, co udělal, o tom se mi ani nesnilo! Jelikož aport je cvik, který absolutně nesnáší a pokud nemám v kapse pytlík nacpaný kuřecími křídly, tak ho nic na světě nedonutí pro tu divnou věc běžet. Obvykle ho bere stejně, jako povel „volno“ – zvedne se a odloudá si něco čichat, v horším případě se po chvíli  přiloudá zpátky a čeká odměnu, že přišel 😀 V lepším případě cestou náhodou na ležící aport narazí a sebere ho a poponese, někdy náhodou až ke mě, to ale výjimečně 😀 Pochopitelně jsem čekala ten nejhorší scénář. Leč co se nestalo! Odhodím aport a odevzdaně zavelím „aport“ v očekávání ostudy… a pak už jen nestíhám zírat! :))) Dingo vyskočil a vyrazil cvalem!!! směrem k aportu. Zde nastala chvilka napětí, kdy k tomu čichl a zřejmě se okamžik rozhodoval, co s tím… a pak ho sebral a vyrazil ke mě! V tu chvíli jsem se nechala unést pocitem, že máme vyhráno… Zapomněla jsem na Dingův zlozvyk předsednout s aportem na půl cesty ke mě… Tentokrát nepředsedl, zůstal stát a začal aport přežvykovat. Vytřeštila jsem na něj oči a mozek se mi začal vařit, jak jsem přemýšlela, jak to honem vyřešit a nezazdít tím předchozí úspěch. Mezi tím Dingo popošel dva kroky ke mě a opět začal žvýkat, nadhazovat, hlodat… Když to udělal po třetí a byl asi na tři metry ode mě, došla mi trpělivost. Hrozilo velké riziko, že ho přestane bavit i tahle hra a aport prostě úplně zahodí. A tak jsem ho radši za cenu ztráty bodů přivolala. Přišel a aport odevzdal! A dostal krásných sedm bodů. Dingo! Za aport! 😀

Pak už zbývalo jen odložení. Zde musím konstatovat, že Dingo skutečně dospěl :))) Lehl si, udělal si akorát pohodlnější pozici a ležel a ležel. Se zájmem sledoval boxérku, co šla po nás. Pak ovšem na louce opodál vyběhli dva ovčáci… v tu chvíli mi zatrnulo. Naštěstí byli ale přeci jen dost daleko, takže je jen chvíli sledoval a pak se vrátil pohledem k boxérce. Já v duchu počítala, kolik cviků jim ještě shází. Poslední aport. Zároveň úleva a děs, co přijde, až se fena rozeběhne za aportem. Vyběhne za ní? Nevyběhne? Nevyběhl. Jen zjistil, že leží vyvalený na druhém boku a špatně na ní vidí… tak se převalil na druhý 😀 To mě dostalo :))) Ale dostali jsme plný počet :)))

Celkem 48 bodů z šedesáti možných, euforie veliká :))) V tuhle chvíli jdou majitelé „normálních psů“ oslavovat, protože vědí, že to mají v kapse… Já trnula dál, speciální cviky pro nás byly snad větší hrozbou 🙂

Přivolání za ztížených podmínek jsem se bála nejvíc. Dva lidi s míčem a člověk se psem… Vražedná kombinace. Na povel „volno“ Dingo vyrazil k míči a začal poskakovat kolem toho týpka. Lidi kopající do míče kdovíproč Dinga nebetyčně prudí. Naštěstí asi natolik, že v jejich stínu zůstal i maliňák chodící opodál. Zaplať bůh. Na první přivolání (k mé neskonalé radosti) Dingo nechal míč míčem a vyrazil cvalem za mnou. Podle toho, jak byl naježený, jsem pochopila, že ho to vyprudilo fakt hodně. Už jsem se dmula pýchou, jak má perfektní přivolání, že jsem ho i z tak krizové situace dokázala odvolat, když ten zmetek kus přede mnou udělal myšku a rozběhl se znovu překontrolovat rozhodčího 😀 Naštěstí ho akorát oběhl a na mé druhé přivolání přišel. Uf, nejhorší máme za sebou.

Pak už následovalo jen povídání ve skupince osob 🙂 a ponechání uvázaného psa o samotě. Oboje proběhlo bez potíží,  Dingo se rozhodl, že mu asistující maliňák z nějakého důvodu vůbec nevadí a tak se choval vzorně.

No a tak jsme konečně narazili na rozhodčího, který ZZO bere jako „motivační zkoušku pro začátečníky“ a chápe, že vlk není malina :))) Byl opravdu moc milý… No a Dingo, ten má ohromnou pochvalu, hlavně za ten aport! Je prostě úžasnej :)))