Dneska Dinoušek u nás na cvičáku konečně složil ZOPku

Na zkoušku jsme dorazili trochu dřív, pomoct tam s přípravami – byla to trochu taktika, že jsme se na to přihlásili Chtěla jsem aby měl Dingo víc času se tam rozkoukat, než dorazí všichni ti psi :)))

Počasí bylo příjemné, po nočním dešti byl chládek, ale zase ne zima, a pršet už nemělo, takže super. Dingo měl jít na řadu až poslední, což se mi moc nelíbilo – celý den se tu stresovat :), ale pro Dinga to tak bylo lepší, za tu dobu přestane řešit ptákoviny, trochu se znudí a lépe se pak soustředí. Mezi tím jsme tedy měli dost času sledovat ostatní psy, šlo jich celkem patnáct.

Sledoval je hlavně Dingo, který se mi tu ve čtvrtek „popral“ nebo spíš byl napaden… no prostě jsme procházeli kolem ridgebacka Jakea, se kterým se nemají rádi, paní ho dobře nedržela, Jake utekl a skočil na Dinga. Takže Dingo opět od rána nedělal nic jiného, než neustále sledoval všechny psy, který další na něj z ničeho nic zaútočí… na všechny preventivně vrčel a celkově byl jak na pérku, ve stresu a mě více méně nevnímal… to bude teda výkon :/

Druhým „plusovým bodem“, který jsme měli „k dobru“, byl můj uražený zub Jeden by neřekl, jak blbě se bez půlky předního zubu mluví :))) Moje povely tak zněly asi jako: „K nofe!… Sssedni!… Vssstaň!“ No po pravdě jsem si říkala, že jestli tu zkoušku dneska dáme, tak to bude zázrak

Zázrakem se ovšem ukázal hlavně rozhodčí Po předchozích zážitcích s rozhodčími jsem dospěla k závěru, že tihle lidi jsou všichni arogantní morousovatí podivíni, kterým je lepší se vyhnout… zvlášť, když nemáte to „správné pracovní plemeno“ :))) Tenhle rozhodčí ovšem byl úplně jiný – z rozpadající se felície vylezl menší kulatější kníratý pán s rozjíveným štěnětem hovawarda, o němž mluvil jako o „té mrše“ a okamžitě se vyrazil muchlovat se všemi psíky Bohužel došel na řadu i Dingo, úplně nevynervovaný z těch psů, kteří jsou tu přece všichni jen pro to, aby ho zabili :D, a pozornost nějakého podivného pána se mu ani trochu nelíbila, což neváhal dát najevo otráveným zavrčením. Vyděsila jsem se a s omluvama táhla Dinga pryč. Rozhodčí zůstal v klidu dřepět a povídá: „Jen ho nechce, vždyť nic nedělá.“

Na plac už jsem šla celkem uklidněná, neb už jsem viděla, že tento rozhodčí je opravdu z těch, co berou nižší zkoušky jako motivační a nemají potřebu si honit ego na vyhazování začátečníků Ovšem jistá úspěchem jsem si v Dingově rozpoložení nebyla ani trochu…

Šlo to ale celkem dobře. Dingo na podruhé rozhodčího sežrat nechtěl, na přivolání si šel něco čichat, takže bez problémů, dal se okamžitě odvolat. Přiběhl sice klusem, ale jinak ok. Chůze u nohy nebyla podle mě nic moc, oční kontakt žádný, pozornost špatná (co když odněkud vyběhne ten pes, co ho chce zabít, že?), na vodítku to šlo, bez něj to bylo trochu slabší. Obraty na místě byly pěkné, ty mu poslední dobou jdou.  Pozice na místě měl dokonce i celkem rychlé. Pak přišlo na řadu odložení, ze kterého jsem měla hrůzu, protože ač se mi z něj už asi půl roku v tréninku nezvedl, posledních pár dní to, kdoví proč, začal dělat Kupodivu šel ale do sebe a vydržel ležet!

Na skupinku jsme šli hned potom – s holanďankou Kačkou, která celou dobu cvičila, že by s tím klidně mohla na IPO a australským honáckým psem Nexem, který ještě před tou rvačkou Dingovi nevadil… Teď chtěl preventivně sežrat i jeho :/ Takže u nohy chodil celý naježený a s ocasem až za ušima a stíhal u toho vrčet – naštěstí asi tak, že ho rozhodčí neslyšel Nejvíc řešení Nexe odnesly pozice na místě, kdy ho musel hlídat a nestíhal včas reagovat na moje povely… Na skupinové odložení jsem šla s tím, že je jisté, že se Dingo zvedne. Nebude chtít v žádném případě vedle Nexe ležet, uteče za mnou. Stál se ale zázrak! Chvilku to už vypadalo bledě… Dinouš totiž nějak nejprve koukal na mě a na Kačku vedle a na lidi na kraji placu… a pak se najednou otočil a všiml si Nexe vedle sebe. Bylo úplně vidět, jak v něm hrklo Jak úplně vystřídal výraz pohody za výraz zděšení… nevím, co ho přimělo, nezvednout se a neutéct, ale z nějakého podivného popudu zůstal ležet! :))) Chůze po nepříjemném materiálu pak proběhla bez potíží. Hůř už bylo s přenášením. Ačkoliv pomocného přenašeče dělal Lukáš, bylo mi jasné, že to špatně skončí. A taky že jo. Dingo absolutně vynervovaný se sice nechal vzít, ale vrčel na celé kolo jak šílený – ani to nebylo na nás, bylo to prostě tak do plénu, jak se v něm kupil adrenalin a to že visel ve vzduchu bylo prostě na něj už moc. No aspoň se nevzpouzel a na vzdory zvukovému doprovodu se přenést nechal.

Byla jsem opravdu zvědavá, co z toho našeho vystoupení rozhodčí vykouzlí… a pak jsem nestíhala zírat Že je pan rozhodčí trochu méně přísný, mi bylo jasné (prošli všichni psi, krom jednoho, který odstoupil sám, protože měl zažívací potíže), ale že by až tak? Z téměř všech cviků jsme dostali plný počet bodů, jeden nám strhl za chůzi bez vodítka a jeden za pozice na místě ve skupině, pět potom za to vrčení u přenášení… celkem jsme tedy dostali neuvěřitelných 93 bodů! A třetí nejlepší hodnocení dne. Upřímně musím říct, že bych nám těch bodů sebrala o něco víc… tak nějak nevím, asi jsem přece jen na toho našeho chudáka moc náročná