Dinoušek složil zkoušku ZM, čímž splnil podmínky pro zařazení do pracovní třídy a tak nějak vstoupil „do lepší společnosti“ těch čévéček, která mají složenou všestrannou zkoušku :)))

Byla to taková trochu hurá akce… na zkoušku jsme se chystali už od podzimu, ale pořád jsem nějak nebyla s to dokopat se doučit Dinga stopy. Pak už byla zima a tak jsme to odložili na jaro a pak přišel Dingo k úrazu a nemohl nic dělat… pak jsme zase vůbec netrénovali obrany… a pa jsem si řekla, že to prostě nějak zkusíme a uvidíme.

Jak už je tak nějak našim zvykem, termín a místo zkoušky jsem volila tak, že jsem si našla volný víkend a hledala, zda v něm není někde v rozumné vzdálenosti od nás zkouška. Našla jsem jednu v Liberci a tak se rovnou bez přemýšlení přihlásila. Bylo mi řečeno, že si můžeme přijet zatrénovat, ale jak je opět našim zvykem, nejela jsem 😀 Nevím proč, ale nějak se mi prostě nikdy nechce, stydím se, že tam všichni uvidí, jak jsem levá a pes to fláká… stačí, že to uvidí až na zkoušce :))) Tentokrát to mělo trochu nevýhodu, že jsem si přece jen chtěla vyzkoušet figuranta, ale pak jsem usoudila, že si ho snad budeme moct zkusit na místě.

V pátek byl celý den pařák jako blázen a na sobotu slibovali to samé, ale ráno mě probudil déšť… když mě ještě v polospánku napadlo, že to je super, aspoň nebude tráva na stopy vyschlá, usoudila jsem, že už mi asi vážně trochu hrabe 🙂 Nic méně to bylo první dobré znamení.

Cvičák jsem jako obvykle chvíli hledala, než jsem ho našla, bylo to na jakémsi sportovním stadionu. No ještě pojedem na pár zkoušek a budu už znát všechny cvičáky v širém okolí :)))

Hned po nástupu jsme jeli na stopy někam hrozně daleko 🙂 Já a další dva lidi, jeden taky na ZM, druhá paní na ZMMP. Rozhodčí s vedoucím zkoušek se rozhodli nakvartýrovat ke mě do auta… No tak jo, hlavně nebýt nervózní 😀 Celou dobu se bavili o fotbale… fajn 🙂

Terén na stopy vypadal pěkně, lehce vyšší hustá vlhká tráva, paráda. Šla jsem zase šlapat první, ale tentokrát už mi to nevadilo, věděla jsem, co a jak 🙂 Rozhodčí mi řekl, že mám jít a pískne na mě, až bude lom. Tak jsem šla… počítala kroky a šla a šla a šla… když jsem dopočítala 120 nervózně jsem se ohlídla, jestli na mě mezi tím nezapomněl… ne… přestala jsem počítat, ale šla jsem ještě dalších minimálně třicet kroků, než konečně pískl lom. Terén se mezi tím dost změnil, z kraje louky hustá tráva řídla a místy byly plošky holé hlíny… snažila jsem se jim trochu vyhýbat, ale nemohla jsem tam kličkovat jak zajíc… Když rozhodčí pískl položení předmětu, měla jsem dobrých 200 kroků, možná víc… Odůvodnil to tím, že jsem dělala malé kroky… no tak dobře no 😀

Dingo se na stopu od auta řítil jak blázen, evidentně už byl znuděný a těšil se, že se bude něco dělat. K noze mi sedal celý rozesmátý 🙂 Nášlap načichal pěkně, to jsem ani nečekala, pak vyrazil. Mezi tím začalo trochu foukat, ale první kus stopy se zdálo, že mu to nevadí… šel pěkně… pak ho to asi přestalo bavit a začal si dělat pauzy, kdy šel s vyšším nosem a nasával ve větru, po pár krocích ale vždycky zase hlavu sklonil a šel pořádně… bohužel si udělal pauzu, když zrovna došel k lomu, takže ho asi o půl metru přešel, ale ani nijak neověřoval, asi cítil stopu vlevo a hned odbočil a okamžitě se našel. Pak už si dával pozor a zbytek stopy došel hezky, bohužel úplně minul předmět. Přesto jsem z toho měla dobrý pocit, proti tomu, jaké zmatky předváděl na té FPr, mi to přišlo dobré, takže mě rozhodčí překvapil tím, že se tvářil, jakože tohle se nám teda moc nepovedlo, krom předmětu mu strhal body za lom i za ten vyšší nos… Vypadalo to, že 37 bodů celkem nám dává z milosti… Hm tak poslušnost teda bude asi vtipná… začínala jsme si být jistá, že nemůžeme projít… leda by stal zázrak 😀

Stopu nakonec zvládli i druzí dva psi a jeli jsme zpátky. Na poslušnost jsme čekali hrozně dlouho, protože paní s malým voříškem na ZMMP dělali ještě nějaké pachové práce a pak šla strašná spousta lidí na ZZO… ze ZM jsme šli jako druzí, před námi pán s boxérem. Po nás ta paní s tou vořešicí. Teprve při čekání na poslušnost jsem si vzpomněla, že tam máme i střelbu a že jsem to v životě s Dingem netrénovala 😀 Ajaj… :)))

Pak jsme šli na řadu. Dingo se choval slušně, ale zdál se být už trochu otráveným. Teď záleželo, jestli je otrávený tak moc, že už nebude chtít nic dělat, nebo jen tolik, že bude rád, že se konečně něco děje. Na poslední chvíli jsem mu honem zkrmila kus moravského uzeného, které jsem ještě ráno honem běžela koupit… zdá se, že nám nosí štěstí ;), a vyrazila na plac. Tušila jsem, že si Dingo pro mě zase připraví nějaký vtipný „apgrejd“, ale stejně jsem nestíhala zírat 😀 Přivolání jsme měli za 8 bodů, neb Dingo sice na povel odběhl a sedl si a začal se drbat :D, ale na přivolání se kdoví proč rozhodl, že místo do předsazení, se mi zařadí k noze… nikdy jsme to tak netrénovali, vůbec nevím, jak ho to napadlo 😀 Chůze u nohy byla za 7, a po pravdě, dala bych si sama asi i míň, oční kontakt Dinouš navazoval chvílemi, chvílemi čuměl všude kolem, ale celkem šlapal, obraty taky prováděl docela dobře, ale bylo vidět, jak ho to děsně nudí 😀 Obraty na místě měl hezké, v těch se poslední dobou hodně zlepšil 🙂 Střelbu zaregistroval a otočil se po zvuku, ale neřešil ho. Sedni lehni vstaň jsme dostali za plný počet, konečně přineslo ovoce to, že ho s tím stále mořím 😀 Sice se postavil špatně, nefixoval zadní nohy, jak ho to učím, až jsem měla chuť ho ze zvyku opravit, ale pak mi došlo, že tady se na to asi nehraje 😀 Jinak to měl pěkné, rychlé 🙂 Na aportu si vymyslel na mě vyloženě pomstu. Podle mě už mu došlo, že za tohle své předvedení nic nedostane, ani za nenáviděný aport a tak se rozhodl, že si ze mě vystřelí… jinak si to nedokážu vysvětlit. Hodila jsem aport, zavelela aport, Dingo vyrazil cvalem,doběhl k aportu, čichl k němu, pak ho vzal do držky za kraj a začal žvýkat, packou si ho držel a koukal na mě, co já jako na to… Vytřeštila jsem na něj oči, s vědomím, že se nemůžu ani pohnout a zabránit mu v ničení aportu a takové neposlušnosti, jsem jen bezmocně opakovala: „Aport!“ Přestal žvýkat a změřil si mě vyloženě posměšným pohledem: „Chceš ho? Tak si pro něj pojď!“ Nakonec na můj třetí a velmi důrazný povel doprovázený výhružným pohledem, se líně zvedl, přehodil si aport v držce do správné polohy a došoural se s ním ke mě, předpisově předsedl a bez jediného překousnutí držel… Ty hajzlíku, počkej, tohle si vypiješ! „Pusť… K noze…“ Uf! Odložení proběhlo bez potíží, dokonce se ani nesvalil na bok a ležel pěkně jako sfinga celou dobu, a líně sledoval cvičící vořešici… střelba ho opět lehce zaujala, jako další příjemné zpestření nudného odložení 🙂 Po pravdě, když mi rozhodčí hlásil výsledek a oznámil, že máme 39 bodů, nevěřila jsem vlastním uším 😀 Za tohle??? :)))

Následovali speciální cviky ZZO a ze mě pomalu opadala nervozita. Obranu dáme… teda Dingo určitě… jen já tam nesmím zmatkovat a udělat něco, čím mu to zkazím… jestli se tam budu motat jak vítr v bedně… Tak ještě si to před tím nějak zkusíme, tak to snad půjde… Mezi tím za mnou přišel figurant, zeptat se mě, jak Dingo kouše a jestli má nějaký problém se kterým by mu mohl pomoct… „Hm… obíhání maket, ale s tím nám asi nepomůžete… jinak… asi žádný…“ Marně jsem přemýšlela, s čím by mohl mít Dingo problém… leda s tím, že bude tak moc chtít jít kousat, že nebudu s to ho udržet 😀

No a pak najednou šel na řadu boxér a žádné zkoušení se nekonalo… aha 😀 Dingo jak uviděl boxéra s figurantem na place, chytil ten svůj amok  a bylo 😀 Naštěstí jak figurant zmizel v maketě z Dingova dohledu, když jsme šli na řadu, trochu se uklidnil… aspoň natolik, že jsem ho byla schopná nejen udržet, ale i nějak s ním manipulovat… a přestal štěkat 😀 Tak jo, jakže to má být? Projít maketama na úroveň té předposlední, mávat na rozhodčího… jo… a vyslat na maketu… hm… stejně tam nepoběží… obíhání maket jsme začali trénovat v zimě, pak si Dingo přivodil ten úraz a od té doby jsme to nedělali… s figurantem na place nikdy… tak radši ať běží rovnou na něj a moc nezmatkuje… Zavelela jsem „revír“ a na správnou maketu ukázala velmi vlažně a prakticky ho vyslala na figuranta. Dingo nezklamal… vyrazil jak střela a doletěl k maketě… tam lehce znervózněl… zřejmě zjistil, že tohoto pána ještě nezná, že se divně tváří (až pak jsem zjistila, že se na něj hrozně mračil a to Dingo nemá rád), že panička zůstala někde pryč (nikdy jsem ho na takovou dálku při obranách samotného nepouštěla… vlastně jsem ho ještě nikdy při obranách nepustila ze šňůry :D), a že si není úplně jistý má na toho pána fakt štěkat, nebo až doběhnu, tak mu to vytmavým… a tak chvilku postával a poštěkával, než usoudil, že pán asi fakt bude figurant a panička se nezlobí, tak kecnul a začal štěkat pořádně. Pak už to šlo všechno jako na drátkách 🙂 Došla jsem, Dinga jsem si odchytla, to už byl pěkně rozběsněný a jak figurant zaútočil, vyrazil s takovou parou proti němu, jak to umí. Chňapl rukáv a pustil se nadšeně do boje… na povel okamžitě pustil, ale jak byl v ráži, než jsem k němu došla, ňufl si do rukávu znovu. Pak už bylo jen hladké, které si Dinoušek vyloženě užil… honit zloducha, sám, bez omezující šňůry, to bylo něco! :))) Než jsem si uvědomila, že mám za nima běžet a doběhla, už dobojovali a tak jsem „pusť“ volala ještě docela z dálky, i tak Dingo pustil okamžitě… jsem tomu skoro nevěřila, že poslechne… byl tak natěšený ještě se prát a kousat a lovit… Nastal kámen úrazu, když jsem si ho chytla a figurant odcházel pryč a já měla Dinga odvést k rozhodčímu. Nechápal, že to jako už bylo všechno, chtěl jít kousat ještě, vypadal vyloženě zklamaný :))) Dostali jsme čtyři body dolů za tu vynechanou maketu a jeden bod za to z kraje nejisté vyštěkání a dva body za to žďuchnutí do rukávu… celkem moc slušných 43 bodů… Škoda, že jsme si to nemohli před tím zkusit, bylo by to vyštěkání pak asi za plný, a taky do toho rukávu by nejspíš neňufl, protože už by byl aspoň trochu vyřáděný a míň natěšený… no každopádně tu maketu by nedal tak jako tak, takže za plný počet by to nebylo stejně… 🙂

Celkem jsme teda dostali 119 bodů, což není žádná sláva, ale prošli jsme :))) Radost veliká… Dingo je neuvěřitelný 🙂 Je opravdu jen málo čévéček, která by dokázala s takovou razancí a sebevědomím kousat na úplně cizího figuranta na cizím place… A po tom, co skoro půl roku prakticky netrénovala (kousat jsme byli naposledy v únoru a pak dvě kola v květnu na výcvikáči, dvě ve čtvrtek a dvě minulý týden :D). Možná se najdou lidi, kteří mi budou mít za zlé, že s ním po jeho úrazu vůbec ještě obrany dělám, ale pravda je, že veterinář nám to nezakázal a co hlavně… Dingo se prostě pro obrany narodil, je to jeho největší vášeň a věc, kterou na světě zbožňuje nejvíc… zakázat mu to by bylo pro něj utrpením… Nedokážu ho v tomhle omezit, ačkoliv to nese jistá rizika. Nechť si život užívá plnými doušky, dokud může 🙂