Podařilo se nám s Dingem zdolat další zkoušku, tentokrát podle zkušebního řádu IPO 🙂
Celá historka začíná asi dva týdny před termínem zkoušky, kdy se tak nějak trochu narychlo rozhoduji, že „bychom to mohli zkusit“. BHáčko je sice převážně o chůzi u nohy (nebo spíš řekla bych jen o chůzi u nohy) a ta dělá Dingovi problémy, ale za poslední dobu se dost zlepšil… třeba to projde :))) Na rychlo tedy hledám nějaký cvičák po okolí, který má zkoušky v nějaký víkend, kdy já mám volno… to je těžké 😀 Nakonec nacházím nějaký v Liberci. Píšu tam mail. Obratem mi přijde odpověď, že mám zavolat pořadateli zkoušek. Nesnáším telefonování a už se chystám to vzdát… vždyť můžeme jít stejně tak dobře na jaře… Nakonec se rozhodnu „se pochlapit“ a vytáčím příslušné číslo. Na druhé straně mi odpovídá jakýsi pán… podle hlasu mu je už nějakých pár desítek let… způsob, jakým se mnou mluví, mi před očima kreslí jeho představu. Starý fousatý pán celý v zeleném, maskáčích, na nohách holiny a po boku mohutného neměckého ovčáka… klasický starý „svazarmák“ :))) Chvíli řešíme náležitosti, kam mám co poslat atd. nakonec se zeptá: „A co to máte za psa?“ Z hluboka se nadechuju… „Československého vlčáka.“ Na druhé straně nastává několik okamžiků zaraženého ticha… to jsem přesně čekala 🙂 Představa pána v zeleném se doplňuje o jeho představy… Úplně vidím, jak se mu hlavou honí vzpomínka na československé vlčáky z dob jeho mládí, vojny… ty nezvladatelné bestie… „No dobrá… tak přijďte desátého v půl osmé.“ Ukončuje rozhovor.
Desátého v půl osmé vystupuji z auta před cvičákem. V hloučku lidí okamžitě poznávám vedoucího zkoušek – fousy, maskáče, holiny… jen ovčáka nemá po boku, ale v autě 😀 Tak tohle bude vtipné. Krom nás jdou samozřejmě na zkoušku samí NO, jedna malina a jedna boxérka. Takže jsem zase za exota se svým „pracovním plemenem“:))) Sotva se stíhám rozkoukat a odnést Dingovi papíry do klubovny a už je nástup. Nějak moc rychle, trochu zmatená a nervózní z toho spěchu, zmatkuji, což znervózní psa. Začne vrčet na rozhodčího, který mu chce přečíst čip. Bezva, hlavně že minule chtěl rozhodčího vítat. Tak zase ostuda hned na začátek. Okamžitě po skončení nástupu odjíždějí tři psi na stopy. Jdu venčit Dinga za plac… bohužel si pozdě všimnu, že na plac si jde jeden pes zkoušet obrany… Dingo ihned upadá do obranářského amoku a já mám co dělat, ho držet… Tak to se nepovedlo. Teď zaručeně půjde zkoušet, jestli náhodou rozhodčí není figurant :/Čekám, až pes i figurant zmizí z placu a jdu tam Dinga týrat s poslušností, aby pochopil, co se po něm bude chtít… tohle! Žádné kousání! :/
Zpátky před kantýnou se dávám do řeči s figurantem… dosti zvláštním 🙂 Mladý kluk, řekla bych mu sotva dvacet, vzrůstem asi jako já 😀 Takové tintítko… nevěřím, že může dělat figuranta 🙂 Příjemně se zapovídáme, že zapomínám, že máme jít na zkoušku 😀
Za chvíli doráží stopaři a fousatý pán mě žene na plac. Na BH jsme jediní, po nás jdou už jen na obrany. Tak jo, jdeme na to…
Začínáme slibně, tenhle rozhodčí asi nepřipomíná figuranta (ačkoliv na něj vypadá o dost víc, než ten místní skutečný :D) a tak hlášení probíhá v klidu. A pak přichází kámen úrazu – chůze u nohy. Je to děsné 😀 Dingo šlape jakž takž vedle mě a občas po mě pomrkává, jestli jako stále jdeme, ale jinak zírá všude kolem. Vypadá to hrozně. V obratech se předchází nebo naopak zpomaluje, je nepozorný… první část máme za sebou a vcházíme do skupinky. Obcházíme pána a paní… u paní se Dingo zasekne a očichává jí ruce. Musím ho odtáhnout. Tak teď ta horší část – totéž bez vodítka. Odepínám vodítko a vyrážím znovu do skupiny. Paní už ne, obejdeme někoho jiného, třeba ty dvě další paní. Dingo se zasekává u každé z nich, očichává ruce, kapsy… nemám ho jak donutit k pokračování, tak jen bezmocně opakuji „k noze“… nakonec poslechne. Uf. Až posléze se dozvídám, že ženské měly plné kapsy buřtů a ruce od nich, jak s nimi odměňovaly psy po stopách. Super 😀 Část chůze bez vodítka je tradičně ještě horší než s vodítkem, v jednom obratu „čelem vzad“ mě Dingo omylem předejde o tolik, že mi nezbývá, než se sama otočit na místě a čekat, až si Dingo všimne, že už nejdu vedle něho, otočí se taky a zařadí se zpátky. Hrůza hrůz 😀 Tohle nemůže projít…
Při odložení v sedě si Dingo sedá ža na druhý povel, ale jinak dobré. Odložení s přivoláním je krásné, leží rovně, na povel okamžitě vybíhá tryskem, brzdí přede mnou zadkem o zem, rychle a přesně se dorovnává k noze. V očích mu vesele svítí jako by říkal: „To je mnohem lepší tohle, než ta nuda před tím, tak co chceš, abych dělal dál?“ Jo hochu, teď už nic… jdeme na odložení. Psí zklamání je veliké. Proč sakra není to přivolání na začátku jako v nároďáku? To by i ta blbá chůze u nohy vypadala jinak… Odložení, ze kterého jsem měla největší strach, protože abych já stála ke psu zády, to jsme vůbec necvičili, paradoxně probíhá zcela v pohodě. Aspoň něco. Pro rozsudek jsi jdu jak na porážku… ta chůze byla úděsná, to nemůže projít. Prošlo. O jeden bod, ale jo! 😀 Neuvěřitelné :))) Asi jsem fakt na to zvíře moc přísná a mám moc vysoké požadavky…
Následuje ta sranda s chozením mezi lidma a autama, což Dingovi pochopitelně nedělá potíž. Ostuda přichází při posledním cviku, kdy psa uvazuju u plotu a mám se jít někam schovat. Rozhodčí mě posílá schovat se zrovna za naše auto. Průšvih 😀 Dingo si asi myslí, že chci do auta nastoupit a odjet a nechat ho tam… začne řvát jak na lesy a lézt po plotě, u kterého je uvázaný. Ještě že se v tom cviku posuzuje to, jak reaguje na procházející lidi a psy a ne to, jestli dělá ostudu 😀 Reakce na psa byla určitě perfektní – ve své histerii si ho ani nevšiml 😀
No a tak s ostudou, ale přece, máme na kontě další zkoušku :))) Vtipným ukončením této akce byla chvíle, když už jsem byla na odchodu a starý pán v maskáčích se mě na poslední chvíli ptá: „A vy jste z kterého ZKO?“ „No z žádného…“ přiznávám rozpačitě, jako by to byla nějaká nemoc, nebýt členem ZKO 😀 „my chodíme do Stráže na takový soukromý cvičák.“ „Jo ták“ pronese vedoucí zkoušek doslova znechuceně „jo, to jsou tihle exoti. Tak to jo. Tak bežte.“ S pozdravem odcházím a nedokážu se pro sebe nesmát. Ano, klasický starý svazarmák 😀