První Zimní sen jsem z důvodu marodění nezvládla dojít celý a na loňský nedorazila vůbec, tak jsem doufala, že si letos napravím reputaci…

Zimní sen je akce, která asi nemá obdoby 🙂 Jedná se v podstatě o zimní dogtrekking, ale je to ještě drsnější 🙂 Je velmi vhodné se na to dobře připravit… 😀 Což se nám samozřejmě nepovedlo…

Na poslední chvíli jsme před odjezdem ještě řešili, kudy vlastně půjdeme a co s sebou… předchozí trénink byl taky na bodu nula. Sice jsme po několik týdnů stihla aspoň chodit na pravidelné vycházky, ale… ehm… Nakonec stejně Dingo určitě začne kulhat a bude po srandě…

Na místě v hasičárně v Prosečném se ukázalo, že na tom ještě nejsme tak zle, neb jsme byli alespoň, na rozdíl od řady jiných, střízliví 😀 Postup trasy, který byl v první etapě volitelný, jsme ale vymysleli jinak, než většina… ale nenechali jsme zvyklat a hrdině vyrazili 😀 Vzhůru do začínající noci, skoro žádného sněhu, trochu mrazu a vzdálených hor 😉

Hned asi o půl kilometru dále nás čekalo zpestření v podobě jakéhosi experta, jemuž z nějakého důvodu vadili lidi se psy procházejíci po silnici vesnicí kolem jeho domu a začal po psech házet petardy. Když jednu hodil mezi naše psy, pekelně jsem se lekla hlavně já. Chlápek nebyl asi úplně střízlivý a pokřikoval sprosťárny a na mojí snahu s ním komunikovat nereagoval úplně souvisle a jen nadával a házel další petardy. Tomáš s Friskou poodešel dál a já zůstala stát na místě a vedla s ním nesouvislou debatu a čekala jsem, až mu petardy dojdou. Nechtěla jsem, aby je hodil pod nohy nějakému dalšímu psovi, který z toho bude mít šok. Dingo stál vedle mě a znuděně zevloval, zatímco chlap házel další a další petardy. Když už jich hodil asi patnáct a otočil se k domu, usoudila jsem, že mu konečně došly, ale jen jsem poodešla, začal házat další… Oznámila jsem mu, že na něj volám policii a vylovila telefon. Místo policii jsem volala Pavlovi. A šla dál.

Trasu na první kontrolu na Čihadle jsme si zvolili stejnou jako většina ostatních a za chvíli nás došel Aleš s Angie a tak jsem nahoru pokračovali spolu. Nahoře jsme se ale oddělili a zamířili přes louku dolů směrem na vesničku Lázně. Angie s Friskou obě chytily záchvat zoufalství, že jsem se rozdělily a začaly dělat scénu. Frisce trvalo asi kilák, než přestala kňourat a otáčet se… magorka 🙂 O kus dál ale vyvstal větší problém – potok. V mapě byla kreslená cesta přes potok, tak jsme nějak automaticky předpokládali, že tam bude mostek nebo lávka… a byl tam brod! 😀 Usoudili jsme, že to jako ne a vyrazili podél potoka hledat místo, kde by se dal přeskočit… ale marně. Potok byl spíše menší říčka a šli jsme podél ní asi půl kilometru, než jsme došli do místa, kde se přímo od potoka zvedala kolmá stěna. Dalo by se to sice obejít, znamenalo by to ale štrachat se po čtyřech nahoru, prodírat podrostem a na druhé straně zase kutálet dolů… Usoudili jsme, že tentokrát je už brodění menší zlo. Zuli jsme boty a proběhli vodou po kotníky. Psi zůstali na druhém břehu a dívali se na nás nevěřícně 😀 Nakonec ale taky přebrodili.

Díky obcházení potoka jsme trochu ztratili směr a dostali se na jiné cesty, které byly trochu zmatečné, ale našli jsme se a pokračovali už dobře, přes poněkud strašidelný kravín (no spíš kravíny, budov tam bylo několik, mezi tím sila a traktory a kombajny a bůhvíco, zákaz vstupu na začátku byl asi nejděsivější :D) a do Rudníku. Dál po trochu nekonečné cyklostezce na další kontrolu u Bolkova.

Tady to konečně začalo být trochu „zimní“ a začal být malinko sníh 🙂 Začali jsme stopovat, jestli tu šel někdo před námi, a našli troje stopy se stopami malých psů… a usoudili, že to budou Exoti 🙂 A taky, že jo, o kousek dál jsme je potkali. Nesli si jako jediní lyže v naději, že nahoře je využijí… no kéžby 🙂 My jsme to vzdali dopředu a šli bez ničeho.

Cestou na Hoffmannovy boudy sněhu bylo už celkem dost, na lyže akorát, ale do toho krpálu to šlo rozhodně lépe pěšky. Na kontrole nad Hoffmannovými boudami jsme byli na počet kontrolu v půlce 😀 Ve skutečnosti ale ještě daleko před ní 😉 I tak jsme se rozhodli dát si chvíli pauzu, čaj, svačinu… Mezi tím se objevili v protisměru „běhny“ 🙂 Petr s Korýšem a Erik s Ozzym. I oni to běželi opačně, než my. Taky nás došli všichni tři Exoti a jelikož jsme byli už nahoře a na krásně upravené lyžařské magistrále, začali nazouvat ty lyže. Nám mezi tím začala být zima a tak jsme honem vyrazili dál a říkali si, jak bychom si tady ty lyže užili! Užívali jsme si to ale i tak, konečně jsme vyšli z mlhy a šli pod zářivou hvězdnou oblohou, zmrzlý sníh nám křupal pod nohama a do kraje byl výhled na tu mlhu pod námi nasvícenou pouličním osvětlením vesniček a měst… Konečně trochu té zimní romantiky 😉

Čekali jsme, že začneme potkávat všechny ty ostatní, co jdou v protisměru, ale potkali jsme už jen Michala s May. Začínali jsme si říkat, kde všichni jsou a jestli jsme přece jen nezvolili úplně špatnou trasu, když jsme nikoho nepotkali. Všichni se asi vyhnuli hřebeni a jdou někde spodem a my se tu skoro jediní zbytečně štracháme přes kopce… A všichni už jsou třeba dávno v cíli… Pocit marnosti umocnila ještě chyba v trasování, kdy špatně přiblížená mapa na mobilu zkreslila vrstevnice (zdály se být vcelku daleko od sebe, kor v porovnání s vedlejšími – netušila jsem, že ty vedlejší jsou ve skutečnosti šílená rokle :D) a tak jsme se jako pitomci sesypali do údolí říčky Čisté (shodou okolností té, co jsme jí na začátku brodili :D) a zase štrachali děsným krpálem vzhůru… Na druhou stranu sestup stezskou Mrtvého muže (oficiálně Vilemínina cesta 😉 z Tetřevek na Godrovy domky k další kontrole, se zdál proti tomu jako příjemná vycházka 🙂

Na Godrových domkách byla další kontrola, kde jsme si opět dali trochu svačiny. Psi dostali „psí karbošneky“ – vyrobila jsem malé balíčky škvarků, které se ukázali jako super věc. Bylo to malé, lehké, skladné, snadno použitelné bez zašpinění a psi byli z této svačinky nadšení 🙂 Odteď bez nich na dogtrek nejdu 😀

Pak nás čekal svým způsobem nejhorší úsek trasy – cesta přes soustavu vesnic Dolní Dvůr – Horní Lánov – Lánov – Dolní Lánov – Prosečné až do cíle… a fakt jsme se na to netěšili. První postup na další kontrolu v lomu Peklo jsme šlapali celkem odhodlaně. Odtamtud jsme měli vymyšlenou cestu přes polní cesty na další kontrolu na Malé Sněžce, abychom se vyhnuli aspoň části té úmorné cesty po silnici vesnicema. Ale když se ukázalo, že je to do kopce!, vzdali jsme to a šlapali způsobně po silnici 😀 Stoupání na Malou Sněžku (i když mírné) bylo už pro mě poslední kapkou, nedostatek fyzičky, celkem rychlé tempo, místy hluboký sníh, krpály nahoru a dolů… to mě všechno odrovanlo a já se po nějakých čtyřiceti kilometrech cítila, jako jindy na konci longu po osmdesáti, sto… Zbytek cesty jsem se belhala s morálkou na bodu mrazu a přesvědčením, že nikam dál už nejde, první etapou končím.

Na základnu v hasičárně jsme přes decimaci týmu došli s kupodivu absolutně nekulhajícím Dingem a především v celku slušném čase necelých deseti hodin po sedmé hodině ráno a nepočítaje běhny, jsme byli v cíli mezi prvními. To nás začalo nahlodávat, že bychom přece jen na tu druhou etapu mohli vyrazit. Nejzasší termín startu byl v půl desáté, takže jsme měli dvě a půl hodiny času na odpočinek… Nakonec jsme se vyhecovali a vyrazili, že sebereme aspoň jednu kontrolu, neboť to (plus poslední kontrola v potoce před hasičárnou :D) stačilo k tomu, abychom se dostali do kategorie Živých (kategorie Mrtví byla pro všechny, kdo došli míň než to). Zvedli jsme se tedy, zjistili, že ani Dingo nekulhá, a vyrazili směr Hostinné… bohužel ale začal kulhat Tomáš, kterému se rozseděla už celou cestu bolící kyčel a teď se to výrazně zhoršilo. Když jsme došli do stavu, že si musel co sto metrů sedat, aby si trochu ulevil, usoudili jsme, že to nemá cenu… A nakonec si řekli, že ještě nikdo nebyl odvezen a že Adéla s Jirkou se tam určitě, jako odvoz nudí, a že když nikdo nebude odvezen, příště udělá Pavel trasu těžší… A tak jsme si prostě z Hostinného zavolali odvoz 😀

Odpoledne jsme prospali a večer se zúčastnili tradičního fajn večera 🙂 Cpali se Šárčinýma a dalšíma dobrotama a užívali si perfektní atmosféru.

Ráno se ukázalo, že jsme skončili první v kategorii Mrtví…. hezký, ale ostuda 😀 Příště už to fakt musíme dojít, takže nezbývá, než konečně začít opravdu trénovat… je to hanba 😉

A abych nezapomněla, tohoto extrémního závodu se zúčastnily i tři Dingovy děti – Angie s Alešem a Airin se Simčou a Airy s Pavlem, kteří došli dokonce v kategorii Živí. Sláva patří ale všem, kdo došli Živý a Mrtvím čest, neb to letos, ač je to k nevíře, dokázali v podstatě všichni! Tak doufám, že Pavel trasu na příští rok neztíží 😉