Zimního snu jsem se původně hodlala zúčastnit jen tak částečně, protože v úterý po něm jsem měla startovat na Šediváčkově longu. To jsem bohužel ale musela z finančních důvodů odpískat a tak bylo po výmluvách 🙂 Teda skoro… Friska zvládla týden před tím skončit se sešitou tváří a na antibiotikách… a já s příšerným nachlazením… takže bylo jasné, že to bude hodně veselé 🙂

Abych si sebezničení pojistila, musela jsem ještě v pátek do práce – takže vstávat ve čtyři ráno s tím, že ve čtvrtek jsem nešla spát vůbec brzy. Doma pak honem dobalit, doběhnout s Friskou na kontrolu a vyrazit. Několik dní chumelilo a tak jsem se těšila, že Zimní sen bude opravdu zimní… no prostě sen :))) Cesta byla kupodivu docela v pohodě, i pověstnou zatáčkou ku Vysokému se trochou sněhu moje Micka vydrápala… horší byla ta na druhé straně poslední nad Jizerou, kterou jsem vzala smykem a jen nahrnutá závěj zajistila, že jsem si nepopovídala se zídkou víc z blízka, než by mi bylo milé… Lehký šok, jinak fajn.

Do Prosečného jsem dorazila zároveň s Alešem s Dingovou dcerkou Angie, takže dojel 🙂 Měla jsem o ty lidi z nížin trochu strach 😉 Zázemí tentokrát nebylo u Pavla v chalupě, ale v hasičárně. Uvnitř už byla spousta lidí a během pár okamžiků jsem měla pocit, že mě asi brzy někdo rozmačká, jak mě všichni nadšeně objímali 😀 Ten pocit, když přijdete do téhle bandy lidí a všichni vás fakt upřímně rádi vidí… to je prostě něco úžasného…

Start byl v devět hodin a jak jsem se sama vtipně napsala na startovku první, tak jsem taky startovala 😀 Njn, já se prostě nepoučím… A tak jsem jako první vyrazila do mrazivé, měsícem zalité noci.

A noc to byla opravdu kouzelná – měsíci chyběly do prvního letošního úplňku už jen dva dny a zářil mrazivým vzduchem spolu s hvězdami tak, že jsem nepotřebovala vyndavat čelovku ani na čtení v mapě! V jeho světle se čerstvě padlý sníh třpytil jako se ve filmových pohádkách blýskají poklady a chvílemi jsem přemýšlela, jestli ten odlesk byl vážně jen od sněhu, dalo se tomu stěží věřit.

Rozehřátá z tepla hasičárny jsem celkem nalehko vesele šlapala po kraji silnice jen s Dingem. Friska zůstala na základně v péči Adély. Dneska dobrala antibiotika a nezdálo se mi jako dobrý nápad jí hned tahat celou noc venku. Byla to tak trochu premiéra pro nás obě, ještě nikdy mi nikdo žádného psa nehlídal. Ale mělo to být jen na pár hodin, tak snad to holky zvládnou. Takovými úvahami jsem se zaobírala, zatímco jsem procházela Prosečným. Měla jsem plán – vyjít někam nahoru, tam kde to znám z Bloody Walku, a jak budou zasněžené louky, nazout lyže a tradá… hezky se povezu, rozhodně tu štreku nemíním šlapat pěšky 🙂

Plán byl dobrý, jenže to bych nesměla odbočit dřív. Nevadí, vyjdu nahoru a budu držet směr na Čihadlo, není se kde ztratit. Jojo… chyba lávky! Nejprve jsem zjistila, že tam, kde jsem myslela, že bude cesta, nebyla cesta… ale trnkové houští (co tu dělají trnky nevím, ale fakt tam byly)… prodírat se tím s lyžema na batohu byl fakt zážitek. O kus dál pro změnu hustě nasázené smrčky… Dingo samozřejmě volil cestu ideální pro něj, takže tudy, kde se dalo projít u země a že já jsem trochu větší, ho moc nezajímalo 😀 O kus dál jsme přeskákali nějakou bystřinu a vyšli na cestu, hurá! Cesta stoupala vzhůru ke světlině nedaleké louky a vlevo mezi stromy probleskovalo světlo vysílače na Čihadle. Jako v té pohádce o Perníkové chaloupce… Vezmeme to přes louku a budeme tam… Louka byla ovšem oplocená a brána zamčená… Přišlo mi divné, že by někdo zamykal prázdnou ohradu, ale v tu chvíli mi to bylo nějak jedno, až následně jsem se dozvěděla, že to nebyla ohrada, ale oplocené golfové hřiště! 😀 Inu co naplat, ohrada stojí v cestě a kdoví kam až se táhne. Přehodila jsem přes bránu batoh a způsobem nacvičeným v létě ve Walesu přes ní dostala i Dinga. Na druhé straně to bylo trochu horší, protože tam nebyla brána, ale jen nějaké stlučené kůly a přes ně se táhl ohradník. Sice ne pod proudem, ale Dingo o „zákeřných natažených provázcích“ ví své, takže mi chvilku dalo ho přemluvit, že se fakt nemusí bát. O kus dál jsme konečně došli na tu louku pod Čihadlem, kterou znám. Dokonce tu vedla i lyžařská stopa, hurá!

V duchu jsem uvažovala, jak se asi baví Pavel a ostatní v hasičárně nad online mapou, kde se zobrazují naše trasy – dostali jsme totiž všichni „šmíráky“ (trackery) a tak každý, kdo otevřel onu mapu, viděl, kudy jsem se štrachala. Jak jsem se zpětně dozvěděla, bylo to tak – pobavila jsem širokou veřejnost :)))

Každopádně jsem konečně nazula ty lyže a vyrazila vstříc zábavě. Ta začala cestou z Čihadla, kde jsem věděla, že je hooodně kamenitá cesta a že sněhu je vážně poskrovnu, ale nevím jakým zatměním mysli jsem usoudila, že to přece prostě sjedu… Tak jsem si docela zábavně dala na držku. Dingo se tvářil vyčítavě, že se konečně příjemně rozběhl a já po něm řvu, ať stojí… Pak už jsme konečně jeli po těch loukách směrem na první kontrolu (nebo aspoň naší, pořadí si každý volil) na Malé Sněžce. Ukázalo se, že to není zase taková pohoda, jak jsem čekala… třeba strništěm se jede fakt blbě… Navíc Dingo měl zásadní problém s tím, že je zvyklý jít prostě po cestě nebo trati a loukou nechápal, kam je jako „rovně“… snažil se vyhovět mým povelům, kterými jsem ho udržovala ve vybraném směru, ale měl z toho chudák dost guláš.

Na kontrole jsem potkala Alenu a Terezu, což mě trochu zarazilo – startovaly za mnou a jdou pěšky, měly by být někde za mnou! To jsem fakt tak dlouho bloudila???

Na další kontrolu na kraji Vrchlabí byl v plánu postup na lyžích a taky jsem vyrazila a konečně se trochu svezla. Cesta značená v mapě tu opravdu byla, byla zasněžená a vedla z kopce. Dingo upaloval a bylo vidět, že rychlejší tempo mu vyhovuje, chůze ho nudila, klus střídaný z kopců cvalem, mu byl mnohem příjemnější. A já se vezla.

O kus dál jsem proběhla Horním Lánovem ke kostelu sv. Jakuba a opět se po loukách a cestách na nich docela pěkně projela. Dingo se stále snažil klusat, i když do kopce jsem se za ním pachtila a tak musel zpomalit a tvářil se otráveně, po rovinách a z kopce si to zjevně užíval i on. Cesty v reálu vůbec neodpovídaly mapě a tak jsem moc neměla tušení, kde jsem… měla jsem pocit, že křižuju okolníma loukama jak trojstěžník v protivětru, ale intuitivně jsem mířila správným směrem. Což se ukázalo ve chvíli, kdy jsem prostě vypadla přímo u kontroly, aniž bych věděla jak jsem se tam dostala 😀

U kontroly jsme se sešli s Adélou a Alešem, kteří ale nešli na první kontrolu a taky někde bloudili :))) Odešli odtamtud o chvíli dřív než já a Dingo hrozně chtěl za nimi, takže když jsem ho propustila k jejich stíhání, užívala jsem si asi tři sta metrů úžasného zážitku „free mushing“ kdy pes letí tryskem a já se za ním vezu zasněženou loukou pod hvězdným nebem… Parádní 🙂 Romantika skončila, když jsme je dojeli a já musela Dinga korigovat, aby se nešel vítat s Angie a Šedivkou a zabít Arese, ale dopadlo to dobře, objeli jsme je a pokračovali v cestě směrem k letišti.

Další kontrola v plánu byla v Luisině údolí, kam se nedalo dojet na lyžích, takže plán byl „co nejdál to půjde po loukách“ a pak dolů na silnici a pěšky. Šlo to dál, než jsem čekala, takže jsem z toho měla dobrý pocit. Šikovně jsem sjela do údolí, zula lyže, přezula boty, vytáhla sušenku a vyrazila pěšky vzhůru. Začalo mi mezi tím být trochu zima, ale říkala jsem si, že je to jen jak jsem stála chvíli, že se brzo zahřeju… a šlapala jsem a šlapala vzhůru… A zima mi byla pořád.

Na odbočce do Luisina údolí jsem potkala holky – Danu, Danielu a Martinu. Daně bylo blbě a čekala na odvoz. Vypadala dost špatně. Minula jsem je a šla hledat kontrolu, měla být u nějakého křížku (krabička s pokladem :)), ale krabičku jsem nenašla. Byla mi čím dál tím větší zima a jak jsem se zastavila, klepala jsem se jak osika. Hledání krabičky jsem vzdala s tím, že je to fuk, tracker zaznamená, že jsem tu byla, a já fakt neměla náladu na nic. Byla mi kosa, děsná. A vědomí, že mě čeká cesta zpátky, tudíž z kopce, mě děsilo.

Za zatáčkou jsem potkala Adélu s Alešem (což mě zarazilo, protože jsem předpokládala, že jsem na lyžích byla mnohem rychlejší a ne, že jsou kousek za mnou). Aleš měl, na rozdíl ode mě navigaci, takže jsem čekala, že kontrolu najdou. Mohla jsem se tam vrátit s nima, ale už nebyla síla. Sešla jsem zpátky k holkám. Daniela balila Remy do nějakého futrálu a Dana vypadala ještě hůř. Stála ale na nohou a komunikovala a odvoz už byl na cestě, tak jsem pokračovala dál. Zkoušela jsem cestou popobíhat, ale moc to nešlo na uježděné cestě, když jsem se nechtěla zabít, a taky to moc nepomohlo. Začínalo mi docházet, že mi není zima, protože je zima (což teda byla, jak jsem zjistila následně v oněch místech asi -17°C), ale protože jsem totálně vyčerpaná. Nemocná, několik dní nevyspalá, utahaná z práce, do toho bloudění nocí v té pekelné kose… měla jsem zkrátka dost a tělo se rozhodlo, že to balí.

O kus dál jsem potkala bandu Viktora, Christine a Honzu. Nabízeli mi oblečení, ale mě bylo jasný, že je to na nic. Buď se rozhýbu a nějak to půjde, nebo jsem v háji. Bunda mě nezahřeje. Sešla jsem do Horního Lánova a odbočila na cestu k dolu, kde byla další kontrola. Postup lesem a v noci pod halogeny ležícím strašidelným dolem byl depresívní a tak se rozhodl i morál, že na mě kašle. Začala jsem koketovat s myšlenkou, že to nemá smysl, dál tu mrznout. Cestou z kontroly jsem opět potkala Aleše s Adélou. Měla jsem pocit, že s nima komunikuju normálně, ale Aleš mi pak řekl, že jsem vypadala úplně na pokraji sil a trochu mimo. Když jsem řekla, že uvažuju, že to zabalím, vypadal, že se mu dost ulevilo. Ještě mě napomínal, ať neblbnu a nepřepínám síly.

Šla jsem ještě chvíli a rozmýšlela se, ale rezignovat je tak snadné a představa teplého spacáku byla tak lákavá… Vylovila jsem telefon… a bylo to. Dinouš vycítil změnu atmosféry, chvíli mě po očku sledoval a pak se otočil, položil mi tlapy na ramena a začal mě utěšovat. „Co blbneš ty pitomče, já se na tebe nezlobím!“

Došla jsem až do prostředního Lánova, než jsem Pavla potkala. Neříkal nic, prostě mě naložil. Naložili jsme ještě Terezu, která taky prochladla. Vypadala ale o dost líp, než jsem se cítila já. Za to jí to asi dost mrzelo. Mě ne, neměla jsem na to sílu.

V Prosečném teploměr ukazoval -22°C!, ale v hasičárně bylo příjemně. Dostala jsem teplou polívku a pokusila se zalézt do spacáku chvíli spát. Jenže byla tu je jedna místnost a za chvíli začali lidi přicházet do cíle, takže se spát nedalo. Nakonec jsem šoupla Dinga do auta, aby se prospal aspoň on, a přisedla k přeživším. Nikdo jiný už nevzdal a všichni došli. Mnozí ale první etapou končili. Aleš s Adélou rovnou odjeli domů.

Ráno začali první odvážlivci startovat do druhé etapy. K velkému překvapení všech byla zatím na prvním místě Helena s Frisky tátou Erikem. Dosud jí nikdo neznal, teď přijela a vyhrávala. Druhá byla Lenka s čechohorandou, ale hned z kraje druhé etapy závod vzdala, že si natáhla nějaký sval, chudák. Třetí místo po první etapě obsadil taky dosud nám neznámý Honza s roztomilou kříženkou Berry. Jak všichni odcházeli, začínalo mi být líto, že já tam sedím. Jako obvykle se s denním světlem dostavila nová síla a tak jsem si řekla, že vyrazím taky i když mimo závod. A půjdu kam to půjde a pak to zabalím. Prostě jen tak, abych tu neseděla.

Přibrala jsem i Frisku, lyže nechala být a vyrazila pěšky. Asi po dvou kilometrech se mi podařilo zakufrovat, když v mapě byla cesta a v reálu samozřejmě ne… Motala jsem se zmateně lesem a jen jsem viděla, jak se opět všichni baví nad mojí „tlapkou“ na mapě… Nedalo mi to a poslala jsem Pavlovi zprávu, kde stálo něco jako, že doufám, že jsem zase pobavila (pobavila – až druhý den jsem na facebooku objevila odkaz na mapu s popiskem „Mrtvá srna jde opět proti proudu“).

Nakonec jsem se ale našla a dál už to šlo v pohodě. Za chvilku jsem byla u první kontroly – nějakého vysílače a šlapala z vesela do Mostku k další kontrole. Cestou jsem potkala a předešla Alenu s Honzou Duškem, kteří měli v plánu dojít jen na třetí kontrolu, aby se dostali do kategorie „živí“ (ta byla podmíněna právě zdoláním prvních tří kontrol z druhé etapy). Před Mostkem u mě zastavila Adéla, která jela vyzvednout na třetí kontrolu na Zvičině Viktora s Honzou, kteří to tam zabalili. Byla jsem trochu zmatená, než mi došlo, že je to ona a co po mě chce, nebo spíš, že nic nechce, jen mě zdraví 😀

Z Mostku jsem šlapala na Zvičinu a šlo se mi pořád příjemně. Jen se mi chvílema chtělo dost spát 😀 Říkala jsem si, že dojdu tam a dám si tam polívku a uvidím, co bude dál. Před hospodou jsem potkala Honzu s Berry. Taky chtěl jít na polívku, ale nedostali jsem jí ani jeden, protože dovnitř nesměli psi :/ Vyrazili jsme teda dál společně směrem na poslední kontrolu na Pecce.

Honza měl navigaci, takže já jsem svoje mapy s rozkreslenou a popsanou trasou zastrčila do batohu a spoléhala na něj. Dopadalo to tak, jak se dalo čekat. Cestou jsem se zapovídali a jak jsem povídali, nehlídali jsme trasu a začali bloudit. Odbočili jsme špatně několikrát. Úplně živě jsem viděla, co se teď odehrává v hasičárně nad Pavlovým notebookem (tím spíš že na trati krom nás byli už asi jen čtyři lidi). Tlapičky v mapě to ukazovaly jasně – šla jedna a za ní druhá, obě šly v pohodě po trase… pak druhá tlapička došla první a tlapičky začaly bloudit. Bylo jasné, že interpretace bude taková, že za všechno může druhá tlapička (jakože já) a že komentáře, co budou k tomu padat budou dost lechtivé. Lepší na to nemyslet 😀

Nic méně jsme úspěšně dobloudili na Pecku, kde jsme sehnali nějakou hospodu a dali si konečně tu polívku. Byla jsem za tu pauzu ráda. Šlo se jinak příjemně. Chvílema chumelilo a i když sněhu nebylo moc, jak bylo všechno bílé, bylo to jako z pohádky. Výrazně se oteplilo, takže bylo příjemných pár stupňů pod nulou a svět byl takový krásně zimně mírumilovný a tichý… Prostě příjemná vycházka. Před Peckou ale začala přicházet první krize. Únava z probdělé noci dělala své, ne moc pohodlná obuv taky (pohory jsem nikdy nenosila ráda) a navíc se nedalo nikde chvíli sednout, ani moc zastavit, zase tak teplo nebylo.

Z hospody se pak šlo zase docela fajn, jen mi nějak nebylo úplně dobře od žaludku už od rána a po té polívce se to nějak zhoršilo 😀 Asi ten mráz tomu tělu fakt neprospívá… 🙂 Jinak to ale fyzicky šlo, zato psychicky to bylo horší. Zvolený postup byl tak dost cestou necestou a museli jsme neustále udržovat pozornost, kudy kam. Když se začalo šeřit, nálada klesla. Na nějaké autobusové zastávce jsme si chvíli sedli a snědli sušenku a pak vyrazili zarytě dál. Říkala jsem si, kam se poděla ta idea, že půjdu jen kousek a pak to zabalím… Ale teď už to prostě nešlo vzdát, i když dojít nemělo žádný smysl, když už jsem šla mimo pořadí… Chtělo se mi spát, byla jsem utahaná, bolely mě nohy, že když jsem se zastavila, tak jsem měla chuť fňukat bolestí, na nohou jsem cítila všude puchýře, několik prstů naopak necítila… ale tohle všechno už znám, to je prostě dogtrek, a dokud mi není zima, jde přežít všechno 🙂 A tak jsem se ploužila dál.

A tak jsem se nakonec doploužila až do cíle 🙂 Pavel mi vyhlásil speciální kategorii „zombie“ že prý jsem jí vyhrála právem, když jsem Mrtvá srna 😀 Bylo mi to ale celkem fuk. Asi už vážně trpím dogtrekkingfilií v posledním stádiu, protože jsem prostě měla dobrý pocit z toho, že jsem se opět překonala a vyhrála nad puchýřema, bolavýma nohama a touhou spát 😀 A nějaké umístění mě celkem nezajímalo.

Večer probíhala taková lehká pařba, zvlášť někteří si celkem přihnuli :))) Ale nakonec přece jen postupně všichni odpadli a tak se dalo i docela vyspat 🙂 Já už to teda potřebovala jako sůl.

Na závěr povídání se asi vždycky píše děkování pořadatelům a tak, ale už to začíná být ohrané 🙂 Vezmu to podobně sentimentálně, ale odjinud. Je úžasné, co se Pavlovi podařilo – vymyslel jednu šílenou akci, na kterou se sjelo pár šílenců… pak další a další… A nějak z toho vznikla parta lidí, kteří prostě už tvoří… partu nebo co… Mají společné zájmy, společné zážitky, společné aktivity… a člověk už se mezi ně vrací skoro jak domů… A mě dochází slova na to, jak to popsat 🙂 Prostě je to skvělé a jsem ráda, že tyhle lidi mám, bez nich by byl můj život moc o chudší… 🙂