Zúčastnili jsme se našeho prvního zimního orienťáku na běžkách! 🙂 Závod konající se v Krkonoších jsme dokončili jako druzí! Huráá.
Detaily a fotografie na webu pořádajícího.
Krakonošův trek chodíme již více méně, tradičně, tedy jeho letní verzi. Na zimní jsme se trochu chystali už loni, ale nějak z toho sešlo. Letos jsme byli důslednější a rozhodli se, že to vážně chceme zkusit. Přemluvili jsme ještě Léňu a jejího kamaráda Michala, kteří ale nakonec stejně nejeli, jen nám to všechno malinko zkomplikovali, ale nakonec se nám podařilo, vyrazit sami.
Co je to?
Krakonošův trek je dvou denní orientační pochod ve dvojicích s povinnou výbavou, s přespáním ve stanu. Takže zimní varianta je totéž, jen se to jede na lyžích (nebo aspoň částečně) a přespává se v horské chatě. Člověk si může vybrat kategorii podle toho, zda jdou dva chlapi, dvě ženské nebo chlap a ženská. A taky si může vybrat, jestli chce jít třicet nebo padesát kilometrů, což je měřeno vzdušnou čarou za oba dny. V praxi to znamená, že když jde člověk třicet, ujde ve skutečnosti dohromady asi čtyřicet. Krom toho si nese na zádech onu povinnou výbavu, která zahrnuje především věci, které vážně potřebuje (spacák, oblečení, jídlo, čelovku…)
Náš závod:
My se rozhodli, jako i v létě, pro třicet kilometrů. Padesát je už opravdu zabijárna, téměř vždy to i několik dvojic vzdá, a příchod do cíle za tmy není vůbec výjimkou, je to už malinko boj o přežití.
1. den
Shromaždiště a prezentace byla ve Vrchlabí, kam jsme s drobným zpožděním dorazili po osmé ráno. Odprezentovali jsme se a začali si zakreslovat mapu a přebalovat a různě chystat věci, přičemž jsme zjistili, že jsme (teda spíš já) nechali doma vosky… měli jsme tudíž jen jeden Lukášův, který nebyl zrovna echt. Nezbylo, než doufat, že to nějak zvládneme. Nic jiného důležitého nám nechybělo, tak jsme mohli vyrazit.
Asi v devět jsme s ostatními, některé jsme si trochu pamatovali z letního treku, ale většinu jsme neznali, nastoupili do autobusu, který nás měl odvést na start do Horního Maršova.
Počasí nebylo nic moc, bylo zataženo, těžké tmavé mraky strašily sněžením nebo možná spíš deštěm, protože bylo dost teplo, hodně nad nulou, ale zatím se držely.
Na startu jsme dostali nějaké ty pokyny, prohlédli mapu (krapet jsem se vyděsila zjištěním, že dnešní cíl je na Friesových boudách, které jsou v dobrých 1200 metrech, zatímco náš start má sotva 500m)a bylo odstartováno.
Společně s ostatními jsme vyrazili pěšky směrem k lyžařským tratím. Sníh byl příšerný, byl to takový ten rozbředlý humus plný jehličí, co se na to nedá namazat, ani když má člověk plný kufr vosků…do kopce to vždycky klouže a z kopce nikdy nejede, když se zastavíte, tak to okamžitě namrzá a už se nikdy neodtrhnete. S naším jedním voskem jsme byli asi tam, kde sláva indiánů, takže jsme jednoduše začali bruslit, jako skoro všichni ostatní.
Původně jsme dlouho rozmýšleli, zda budeme bruslit nebo namažeme, nakonec jsme vymysleli kompromis, že si vezmeme lyže na skate, protože jsou kratší a lepé se s nimi pojede v různém terénu, a když to půjde, budeme bruslit, ale namažeme je, abychom mohli jet i tam, kde to bruslit nepůjde. Lukáš se nakonec rozhodl, že si vezme klasičky a případně na nich bude bruslit. Jelikož se ale naše mazání, z již zmíněných důvodů, moc nevyvedlo, Lukáš začal brzy nadávat jako špaček. Bruslit dvacet kilometrů na klasických lyžích v klasických botách nebyl zrovna med. Navíc jsme byli krapet unavení a dodělaní z našeho slavného výletu na skialpech (všude modřiny a puchýře z bot, namožené svaly, no ideální stav), takže jsme měli pocit, že toho máme dost, snad ještě, než jsme vyrazili.
Postup na první kontrolu jsme zvolili trochu jinudy, než dav ostatních závodníků. Bylo to asi trochu odvážné řeší, ale zdálo se nám to lepší. Jela tam před námi jen jedna další dvojice, za námi nikdo. V půlce cesty se ukázalo, že to zas takové terno nebude, když jsme museli zout lyže a šlapat klikatou pěšinkou lesem vzhůru asi 1,5 km (alespoň to tvrdil rozcestník, mě to přišlo alespoň 3km). Nakonec jsme ale na kontrolu došli možná na lepší pozici, než jsme štrůdl lyžařů opouštěli, takže to nebylo tak zlé. Dali jsme si trochu čaje a vyrazili dál.
Další kontrola měla být pod Černou horou, kam nás měla dovést široká lyžařská trať, kde by se dalo výborně bruslit, nebýt toho příšerného sněhu, který byl tak těžký a rozbředlý, a neustálého, vcelku prudkého, asi tříkilometrového stoupání. Když jsme dojeli na Pardubické boudy, kde se objevila úplně neskutečná mlha, že jsme nevěděli, kudy dál, navíc mapa moc neodpovídala, tak jsme vylezli další kopec, následně se vrátili a zase ho šplhali nahoru, dostala jsem hrozný hlad, žízeň a vůbec, měla jsem toho docela dost. Představa, že ještě nejsme ani u druhé kontroly, mě úplně odrovnala. Potřebovala jsem se opravdu nutně najíst a nejradši bych zahodila lyže do závěje, chtělo se mi sednout si a brečet. Naštěstí Lukáš uznal, že nemá cenu se nikam hnát, tak jsme zastavili a dali si tatranku.
V bufetu pod vrcholem Černé hory jsme si nechali natočit chmelovou limonádu, která mi přišla hrozně dobrá, ale když jsme jí dopíjeli pak na chatě, už mi tak úžasná nepřišla, holt když má člověk žízeň… A pak už jsme jen sjeli k další kontrole. Cestou jsme potkali další dvojici, která se trochu ztratila, tak se k nám připojili.
K další kontrole to byla oddychovka. Jelo se více méně pořád z kopce. Chvilku jsme měli strach, že netrefíme, protože na mapě byla změť všelijakých cest, které tam ve skutečnosti nebyly, ale bylo to tak lepší, vedla tam jediná cesta, která nás dovedla až ke kontrole. Sice jsme jí nejprve málem přejeli, jak jsme byli rozjetí, ale našli jsme to v pohodě.
Na další kontrolu to byl postup jako blázen. Asi tak dobrých šest kilometrů. Hned na Lučinách jsme se tak trochu ztratili a museli se ptát na cestu, ale pak už jsme jeli bez problémů dost dlouho. Taky jsme cestou potkali Horovi, což jsou manželé tak kolem šedesáti a jsou to neuvěřitelní borci. Chodí vždycky padesátku i v létě i v zimě a často dorazí do cíle dřív, než první, co jdou třicítku. Chvilku jsme se jich drželi, ale pak jsme to museli vzdát, vážně jsme jim nestačili. O chvíli později nás předjel týpek se slečnou, kterou za sebou táhnul na laně. Na startu jsme si z nich proto dělali legraci, ale později nás smích přešel, když jsme se dozvěděli, že ti dva porazili naše legendární Horovi.
Dál jsme jeli neustálým, dost nepříjemným mírným stoupáním, něco jako na začátku, před Černou horou. Znovu padla mlha a my sotva viděli, kam máme jet. Věděli jsme, že máme někde odbočit doprava, ale ta odbočka ve skutečnosti vypadala úplně jinak, než na mapě, takže jsme jí minuli a málem si toho ani nevšimli. Nebýt té mlhy, díky které jsme zaslechli dost vzdálený vlek (u horní stanice vleku měla být kontrola a široko daleko tu měl být jen jeden, takže nás to trklo), asi bychom jeli dál. Lukáš sundal lyže a běžel zjistit, kde ten vlek je, zda je to on. Odběhl pár metrů a zmizel mi v bílobílé mlze a hrozně dlouho se nevracel. Když to bylo už určitě deset minut, začala jsem mít starost, ale nemohla jsem nic dělat. Jeho lyže a batoh bych špatně pobrala a navíc se tam do daleka táhla louka, která zcela splývala s mlhou kolem. Kdybych mu šla naproti, mohli bychom projít pár metrů od sebe a klidně se minout, nebylo vážně nic vidět. Naštěstí se za chvilku vynořil zpátky. Vlek našel, snad to bude on, dokonce dostal nabídku, že nás vyvezou nahoru.
Vzali jsme věci a vyrazili pěšky k vleku. Potkali jsme tam bodrého vlekaře, který nám opět nabízel svezení, což jsme s těžkým srdcem odmítli jako nečestné a nesportovní (bylo to ale silné pokušení, zvlášt potom, jak už nás boleli nohy a všechno!), a šlapali nahoru podél vleku po svých.
Kontrola nahoře byla a tak už nám nezbývalo, než najít cestu do vysněného cíle, což taky ještě nebylo lehké, mlha neustupovala a cesty zase krapet neodpovídaly mapě, ale pak jsme vyjeli z toho šíleného mlíka a po chvíli se před námi objevila sjezdovka a v její dolní části naše chata Andula! Sjet sjezdovkou dolů k chatě bylo už dneska to nejmenší.
V chalupě nás čekali pořadatelé a několik málo dorazivších. K naší radosti z přežití se připojila další, když nám oznámili, že jsme v naší kategorii druzí.
Dostali jsme polévku a pak se šli ubytovat na vedlejší chatu přes sjezdovku. Dali jsme si sušit promáchané věci, hlavně boty a rukavice, a padli jsme do postele a chvíli spali. V půl sedmé jsme vyrazili na večeři, po které následovali soutěže. Kvíz na téma historie lyžování jsme měli jeden z nejlepších, ale soutěž, na hádání věcí, nějakých starobylých krámů, jsme úplně zvorali, což nám nijak moc nevadilo, jelikož bychom stejně zase vyhráli flašku a kdo se s tím má pak tahat nebo to pít? Známe to už z léta, tam jsme jí vyhráli už dvakrát….
Pak se ještě hrálo a zpívalo, ale byli jsme utahaní a tak jsme šli asi v jedenáct spát. Ráno je v půl deváté start, to bude zlé.
2.den
Ráno jsme zabalili, šli na snídani a pak na start. V noci pěkně mrzlo, takže všechna ta šílená včerejší břečka zmrzla na kus ledu a do toho začalo sněžit. Aspoň že mlha zatím zůstala někde zalezlá.
Zase nás vystartoval houf závodníků. První kontrola byla kus po cestě nahoru, pod Zadními Rennerovkami, což byl trochu problém. Půl cesty byl rozjetý rolbou, takže se tam válely zmrzlé hroudy sněhu, po kterých se nedalo jet, a vedle byl jen uzoučký pruh, kde se dalo jakžtakž bruslit. A co teprve dolů!
Další kontrola byla někde u Švédského kříže, což znamenalo sjet víc jak dva kilometry prudkým kopcem dolů, po tom úzkém sjízdném pruhu, kde se nedalo ani plužit. Do toho ještě hustě chumelilo. Když jsem musela poprvé asi po kilometru hodit tygra do louky, abych vůbec nějak zastavila, vzdala jsem to, a jako mnoho ostatních, sundala lyže a šlapala dolů po svých. Lukáš to zul už chvíli přede mnou.
K další kontrole to bylo ještě kus z kopce, kde už bylo zas teplo a sníh začínal být rozbředlý, a pak pěkný stoupáček nahoru, kde to na lyžích opravdu nešlo, byla to jen vyšlapaná pěšina. K tomu Lukáš zjistil, že někde ztratil gumičku z vázání, což nebyla moc legrace. Zase krapet nadával, ale šli jsme dál. Kontrolu nebylo těžké najít a další měla být nedaleko.
Čtvrtá kontrola měla být pod kopcem, nedalo se to minout. Jenže tam opět nešlo jet na lyžích, byl to strmý kopec a opět jen vyšlapaná pěšinka. Rozhodla jsem se, nechat lyže nahoře a seběhnout tam a vrátit se. Nechtěla jsem, aby tam šel Lukáš, že jsem lehčí, on se hrozně boří a pak nadává, ale šel stejně za mnou. Bohužel to bylo trochu daleko a tak jsem se hrabala sněhem dolů a zase nahoru. Někteří šli taky tak, jiní dole nazuli lyže a objeli to po normální trati. Lukáš měl pocit, že to druhé byla lepší volba, zvlášť když jsme se šplhali kopcem zase zpátky a skoro všichni byli už někde v čudu, nakonec nebylo ale tak zle.
Na kopci jsme nazuli lyže a k další kontrole pokračovali opět z kopce, po nádherně upravené trati, za celou dobu nejhezčí, co jsme potkali. Ke kontrole jsme dojeli dřív, než dvojice, která razila předchozí kontrolu s námi, takže nakonec naše cesta byla přece jen rychlejší, i když o maličko.
Dál jsme sjeli do Strážného a pokračovali po dost hrozně upravených tratích. Opět jsme vjeli do strašné mlhy a opět mapa neodpovídala cestám. Snažili jsme se držet dvojice, co jsme potkali na předchozí kontrole, taky jsme se s nimi večer trochu seznámili a byli hned za námi, takže jsme s nimi vlastně bojovali o druhé místo. Zdáli se, že to tu znají a trefí i v mlze a bez mapy, ale brzy se nám ztratili z dohledu a byl konec. Zůstali jsme trčet uprostřed luk s různě namotanou lyžařskou tratí, ze které kdesi vedla naše odbočka, ale bůh věděl kde a my jí sotva mohli vidět, když jsme neviděli na krok. Nakonec jsme jí snad zázrakem našli a krkolomně se vydali přes další louky, tentokrát už beze stopy, takže jsme razili tak nějak rovnou za nosem a podle stop těch, co tu projeli před námi.
Asi dalším zázrakem jsme vyjeli přímo vedle božích muk, což byla další kontrola. Potkali jsme tam několik dalších dvojic, ale naši soupeři už tam dávno nebyli. Zbývalo už jen dojet do cíle, zpátky do Vrchlabí. Zvolili jsme cestu jistoty-modrou turistickou značku, kterou jsme ale asi po půl kilometru beztak ztratili a zase se potáceli nějakými loukami, tak nějak bez orientace a oba už trošku nervózní a napružení. Nakonec jsme na modrou zase natrefili a objevili se na kraji Vrchlabí, odkud to už k cíli bylo kousíček.
To byla úleva, zout mokré lyžáky (ponožky jsem šla vyždímat, tekla z nich hnědá voda), převléknout se do civilních, suchých, teplých věcí a vyrazit do hospody na oběd.
Následovalo vyhlášení výsledků. Nakonec jsme přeci jen byli druzí, jelikož se sčítají časy z obou dnů, takže jsme své soupeře porazili o pouhé tři minuty, ale porazili! Vyhráli jsme impregnaci na boty i oblečení a moirové čepice a mohli jsme vyrazit na cestu k domovu.
I když jsem si po prvních kilometrech závodu v duchu říkala, že tohle už nikdy! Nejlépe už v životě nevlezu za lyže, teď z tepla domova, to hodnotím, jako fajn závod a už se těším na další ročník. Tak jako ostatně vždycky člověk snadno zapomíná na všechny útrapy cesty a pamatuje si už jen opojný pocit dosažení cíle a nemůže se dočkat, až si to zažije znovu…