Letošní skijoringovou sezónu jsme zakončili vítězstvím „sami nad sebou“ na Zásadském sprintu 🙂

Závody v Zásadě jsou tak trochu jako z pohádky Šíleně smutná princezna, kde král „popravy pořádá, ale nekoná“ :))) Jinak řečeno toto byl už třetí ročník, třetí na který jsem byla přehlášená, ale první, který se jel 🙂 I tak to bylo taktak – sněhu bylo málo, start musel být posunutý a mnohde lezly drny. V rámci možností ale byly tratě upraveny skvěle!

Mě ovšem nejvíc vyhovovalo, že jsem to měla patnáct minut autem od domova :))) Takže jsem si ráno v klidu přijela na prezentaci a mezi tím zase odjela domů 🙂

Na start jsem dorazila trochu s předstihem, jelikož jsem nepostřehla, že má být přede mnou pauza 😀 Tak jsem tam trochu trapně stála na startu, ale nevadí :))) Dál už to probíhalo v pohodě, psi vyrazili a první asi tři kilometry uháněli parádně. Jenže pak se ukázala zákeřnost trati 🙂 Trať totiž vypadala asi jako když se někdo snaží nakreslit jedním tahem kopretinu 😀 Od startu se jelo asi kilák „rovně“ (no spíš klikatě) a pak se z jednoho místa „odbočovalo“ na asi dvoukilometrovou smyčku, po které se člověk vrátil zpátky, popojel jen kousek dál a udělal další smyčku a po ní se zase vrátil skoro na stejné místo… a tak nějak to bylo celkem asi pětkrát… ještě navíc zpátky to vždycky bylo z kopce do další smyčky do kopce…

Diváci z toho byli nadšení, protože na louky široko daleko viděli, kde kdo jede… moji psi (a hlavně já) jsme byli nadšení už o dost míň. Psi totiž naprosto nechápali, proč když už jedeme z kopce zpátky směrem do cíle, se mají najednou otočit a běžet zase jinam 😀 To na ně bylo prostě moc… Takže po první smyčce se začali flákat a a táhli vždycky jen když se trať vracela zpátky… Navíc bylo dost vedro a sníh se bořil, takže se jim chtělo ještě míň. No prostě byla to bída s nouzí…

Třešničkou na dortu byl výjezd (a následně sjezd) kopce zvící sjezdovky, na němž přistávaly paraglidy. Paráda! Friska na to nejprve koukala, co to jako je, protože to asi ještě nikdy neviděla 🙂 Ale nakonec byli psi rádi, že se na ten kopec nějak vyškrábali a paragány nechali stranou 😉

Nakonec se psi rozběhli aspoň na poslední dva kilometry do cíle, jak to bylo z kopce a mělo to už správný směr 😉 A já si blahopřála, že jsem nepodlehla tomu blbému nápadu, přihlásit se na mid a jet to dvakrát 😀 Bylo mi jasné od začátku, že to není dobré, že psi nikdy do druhého kola nechtějí… a tady těch kol bylo vlastně pět jen v prvním kole 😀

Než jsem se stihla v cíli obléknout, tak se na mě sypali lidi s foťákama, dotazama a touhou pohladit si vlky :))) Jako obvykle. Tak jsem aspoň dělala trochu osvěty 🙂 Vlci se chovali naprosto vzorně, takže i nějaká rodinka, která za mnou přišla se zeptat, jestli jsou to ti českoslovenští vlčáci, kteří jsou zlí na malé děti a tak hrozně agresívní, odcházela s dojmem, že minimálně tihle dva děti za živa nežerou :)))

Druhý den se mi do závodu vůbec nechtělo. Bylo mi jasné, že dneska to bude ještě mnohem horší. Druhý den je to vždycky horší… A taky to tak bylo.

Psi běželi asi první půl kilometr, pak Friska usoudila, že tohle už by stačilo a byl konec. Prostě ťapala přede mnou a nazdar! Dingo se snažil běžet, neustále se pokoušel přecházet do cvalu, protože věděl, že by měl (a konec konců stejně ho podezírám, že ho tahání baví, jen hraje, že ne :D), ale nedokázal táhnout mě i Frisku. Prvních asi pět kilometrů bylo prostě peklo… Byla jsem pěkně naštvaná.

Pak nás předjelo spřežení čechohoráků a zaplať bůh, Frisule se rozhodla, že s těmahle jedem 😀 A tak jsem jeli. Byli jen tři, takže jeli hrozně pomalu… a my se vlekli za nima. Longovým tempem 😀 Bylo mi to jedno… a stejně ani nešlo nic jiného dělat. Když jsem dala pokus je předjet, Friska se zasekla, že bez nich nejde… Nemělo cenu se rozčilovat. Usoudila jsem, že dobře že aspoň takhle, že ta potvora aspoň má motivaci táhnout a že je to aspoň kvalitní trénink…

Nakonec, ač dneska nakonec táhli oba, jsme se dokodrcali do cíle s ještě horším časem než včera 😀 Frisku patří rozčtvrtit a upéct! Je to potvora, tahat chce, ale musí chtít sama… začneme konečně snad pořádně trénovat, protože takhle to dál nejde. Má velký potenciál, ale musí prostě dostat disciplínu!

V cíli jsem si pak dala čaj a čekala na vyhlášení výsledků a opět byla atrakcí, hlavně pro děti. Dingo otráven nudným postáváním si lehnul na sníh a pospával, zatímco se kolem něj rojily děti a rozebíraly ho na kousky, nebo aspoň tak mi to přišlo 😀 Frisule se motala mezi nima a pečlivě všechny omývala 😀 Fakt sranda. Nejlepší ovšem bylo, když přišla jakási rodinka, že prý mají doma taky čévéčko a že nás viděli včera v televizi, tak se rozhodli přijet podívat. Přišlo mi to milé. Pak z nich ale vypadlo, že bydlí až někde pod Prahou, takže aby se na mě mohli podívat, urazili asi 120km! Tak to mi spadla čelist 😀

No a to nejlepší závěrem 😀 Jelikož jsem byla v kategorii jediná, i přes tu děsnou ostudu jsem dostala krásný pohár a medaili… až jsem se styděla 😀