Vytrvalostní zkouška pro československé vlčáky se dřív pořádala v ČR tradičně. Tradice ale nějak upadla, což několika lidem přišlo škoda a tak jsme se rozhodli zkoušku zkusit uspořádat znovu 🙂

Celá legrace začala zhruba v březnu, kdy jsem začala řešit „administrativní stránku věci“ a komunikovat s ČMKU a ČKS, což zabralo několik týdnů až měsíců dohadů a kýbl mých nervů 🙂 Problém byl v tom, že nikdo nevěděl, jak to s tou naší zkouškou vlastně je, zda se vůbec může pořádat a co s tím, aby se pořádat mohla… ČMKU a ČKS si mě přehazovali jako horkou bramboru a nikdo mi nebyl schopen odpovědět. Až někdy v červenci se mi podařilo získat potřebné inforamce, co a jak 🙂 Mezi tím jsem vymýšlela, kudy vést trasu. Myšlenka byla taková, že by to mělo být někde uprostřed republiky, aby to měli všichni stejně daleko. Jenže uprostřed republiky leží Vysočina… Požadavky na trasu byly takové, že musí jít o naprostou rovinu, pokud možno bez asfaltu, bez civilizace, po širokých pohodlných cestách… zkrátka aby trasu byl schopný zvládnout i člověk, který na kole běžně nejezdí. A to všechno v délce alespoň 20km. Pohledem na mapu České republiky jsem usoudila, že takový požadavek může splňovat buď jižní Morava (která má ale ke středu republiky hodně daleko) a nebo Polabí, které se mi zdálo celkem rozumné.

Měla jsem asi štěstí, protože trasa, kterou jsem vymyslela vyložně od stolu, se povedla na první pokus. V červnu jsem vyrazila si jí projet, abych měla čas vymýšlet jinou, kdyby se ukázala nevhodnou. Byla ale super a přesně taková, jak jsem potřebovala. Půlku z ní, tedy cca 20km, se mnou u kola uběhl i Dingo s chromou nohou (trochu neplánovaně, chtěla jsem ho vzít na kousek, ale neodhadla jsem to), takže jsem usoudila, že to musí zvládnout prostě každý 🙂 A dál jsem pokračovala v řešení administrativy. Bylo potřeba vyřidit řadu dalších věcí – oznámit pořádání akce, vyřidit místo pro zázemí, start a parkování. A mimo jiné sepsat nový zkušební řád (starý byl nevyhovující) a vyrobit všemožné formuláře, přihlášky, propozice, startovky… Datum zkoušky jsme stanovili na konec října a na začátku září, kdy se končně podařilo sehnat souhlas s pořádáním zkoušky na daném místě z Nymburku podél řeky Labem směrem k Lysé nad Labem, byl už nejvyšší čas vyvěsit propozice a v zápětí spustit přihlášky. Mezi tím se ukázalo, že vznikl jakýsi informační šum a kdesi uvázlo shánění rozhodčího (aneb co si člověk neudělá sám ;)), čehož se nakonec ujal Venca Zeisek, za což jsem mu byla vděčná, neboť se to nečekaně dále komplikovalo (nikdo na ČKS valně nevěděl, jakého rozhodčího nám mohou přidělit a málo který už měl takto na rychlo volno). Nakonec se ale všechno podařilo zařídit. Uf! 🙂

Poslední týden před zkouškou jsem už málem nespala a měla nervy na pochodu… Ačkoliv uzávěrku přihlášek jsem dala asi deset dní před startem, abych tohle všechno už měla dopředu hotové, ještě večer před zkouškou jsem řešila poslední změny – neustále někdo řešil, že pojede s jiným psem, že nepojede vůbec, že pojede jiný psovod, že by se chtěl ještě dohlásit, že zaplatí startovné později, že poslal jen půlku informací v přihlášce… Do toho bylo třeba nakoupit občerstvení, sehnat lidi na kontroly a sehnat vybavení (stany, stoly, židle), sehnat veterinární dozor…

V pátek večer se zdálo, že už je všechno více méně zařízené, sehnané a přichystané. Plán byl takový, že vyrazíme na místo v sobotu odpoledne, v klidu s Tomášem projedeme a označíme trať, přespíme u Adély, která bydlí nedaleko. A ráno pak budeme brzy na místě, rozdělím pomocníkům práci (kontroly, administrativa, vydávání občertvení, měření času na startu…) a všechno půjde hladce. První problém nastal, když se Tomáš vrátil v pátek z práce s tím, že je mu zle a ani v sobotu nebyl skoro schopen vstát z postele. Byl sice odhodlaný v neděli zkoušku s Friskou odjet („Čtyřicet kilometrů po rovině odjede přece každej!“), ale na přemístění v sobotu k Adéle se necítil. Takže jsme plán přehodnotili na „vyrazíme v neděli brzo ráno“.

Druhý problém který nastal, byla předpověď počasí – začalo to silným deštěm, přešlo ve sněžení a nakonec sice hlásili, že má být docela pěkně, ale zato bylo pro celou ČR varování na vítr síly orkánu. Několik lidí mi psala už během pátku a soboty, zda zkouška opravdu bude. Po konzultaci se zbytkem organizačního týmu jsme usoudili, že předpovědi obvykle přehání a že to snad nebude tak zlé, nakonec bychom to ještě po všech těch útrapách zrušili a pak by bylo hezky a byli bychom všichni naštvaní. Takže zkouška prostě bude.

V neděli ráno jsme vyrazili za tmy a silného deště z Jablonce. Vítr foukal silný, ale nebyla to žádná katastrofa, dalo se v tom celkem v klidu jet i formanem 🙂 Podle předpovědi mělo lejt ráno a během dopoledne přestávat, takže jsem se chystala na to, že největší slejvák odnesu já při značení tratě. Oblékla jsem se teda totálně nepromokavě, jak jen jsem dokázala a fofrem vyrazila do deště. Měla jsem na označení 20km sotva hodinu a půl (přece jen jsme jeli trochu pomaleji, než jsem počítala). Pozitivní bylo, že jak jsem sedla na kolo, pršet přestalo 🙂 Horší bylo, že vítr, který tady nebyl až tak strašný, byl asi jinde po republice mnohem horší (do historie nakonec vstoupil jako orkán Herwart), takže jsem asi tak co půl kilometru lezla z kola a vyřizovala telefonáty a SMS od účastníků i organizátorů, kteří se ptali, zda zkouška opravdu je, případně oznamovali, že nedorazí nebo dorazí později (silný vítr, jedou krokem, spadané stromy na silnici, déšť, bouračky…). Už jsem začínala mít pocit, že na tu zkoušku snad nikdo nepřijede a počítala a jestli, bude aspoň pět účastníků, abychom to nemuseli odpískat pro malý zájem. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře a ze 22 přihlášených nedorazili pouze čtyři lidi.

Drobné problémy vyvstaly při mém značení tratě – jednak jsem si zvolila jako ideální způsob zářivě růžový sprej, kterým jsem stříkala šipky na cestu v místech křižovatek a odboček – byla jsem rozhodnutá trasu (beztak celkem lehkou na orientaci) zaznačit tak, aby cesta byla naprosto zřejmá a nikdo se nemohl nikde ztratit. Bohužel se ukázalo, že už v těchto místech někdo měl potřebu si trasu označit – zářivě růžovými šipkami! Nedalo se s tím už nic dělat 😀 Šipky ale naštěstí měly odlišný dizajn (moje byly obousměrné, aby fungovaly na trase tam i zpátky a jak mi do stříkání foukal silný vítr, byly rozplizlé všude kolem) a byly už dosti zašlé, místy sotva znatelné… a navíc vedly skoro celou cestu stejnou trasou 🙂 Usoudila jsem, že to snad nebude problém. Co mě znejistělo o trochu víc, byly spadané větve a stromy všude po trati… co jsem dokázala, jsem odklidila stranou, ale začala jsem mít poněkud obavy, aby to všichni ve zdraví přežili… :/

Na místo startu jsem dorazila taktak včas před začátkem přejímky. A začaly zmatky – Vencovi se mezi tím naštěstí podařilo zajistit zázemí na recepci nějakého hotelu vedle našeho startu, neboť stavět v tom větru stan bylo prakticky nemožné, navíc ho měli v autě Čundrlovi, kteří trčeli kdesi u Hradce v koloně… Problém byl v tom, že kdesi na cestě byla většina pořadatelů, ale někteří účasníci už naopak byli tu a bylo třeba začít s přejímkou a řešením všech věcí, ale na nic nebyl čas a některé úkoly nebyly komu zadávat. Takže vznikl slušný maglajz. Nakonec se ale přese všechno zvládlo v plánovaných deset hodin udělat nástup.

Nástup probíhal velmi vtipně, neboť většina účastníků nic takového v životě neviděla. Běžné nástupy na zkoušky jsou téměř vojenskou přehlídkou, kde každý nastupuje se psem v předepsané pozici u nohy a všichni čekají v dokonale rovné řadě bez hnutí. Tady vznikla jakási „víceméně řada“, která do rovné měla daleko a u nohy neseděl jediný pes, všichni se motali kolem psovodů a psovodi se je snažili udržet jakž takž v klidu, aby se aspoň mezi sebou nervali, když nic jiného 🙂 Rozhodčí vypadal krapet zaraženě, ale vzal to sportovně 😀

V půl jedenácté se podle plánu začalo startovat. Oddychla jsem si a už to vypadalo, že to nejhorší máme za sebou. Venca s Petrem Hurdou stáli na startu se stopkama, kontroly byly (po troše zmatků a stresů) na svých místech, Adéla s Jirkou se samostatně s občerstvením přesunuli na obrátku… a všechno chvíli probíhalo v klidu. Po odstartování jsme se přesunuli do nedaleké hospody na jídlo, ale to už zase vyskákaly další potíže 😀 Místní kuchař zřejmě soutěžil v závodě o super pomalé vaření a ani po hodině jsme ještě neměli jídlo na stole a nevypadalo, že se ho dočkáme. Půlka lidí nakonec objednané jídlo zrušila…

Pozitivní bylo, že z kontrol přicházelo průběžné hlášení, že projeli všichni bez problémů, jen Martin s Bagirou píchnul, takže na každé kontrole řešil, zda to dojede nebo vzdá, ale pořád pokračoval dál… Já využila Simči jako taxi a zajeli jsme rozhodčího doprovodit na trať, cestou zpátky jsme se stavili u první kontroly na cca 2km (zpátky tedy cca 2km před cílem) kde byla Erika. Zůstaly jsme tam s ní chvíly povídat a čekaly, že už každou chvíli budou muset začít jezdit závodníci zpátky. Eirka stála v místech, kde se trať odkláněla od řeky a objížděla jakýsi rozpadlý objekt. Mezi budovou a řekou se taky dalo projet, ale byl tam soukromý pozemek, takže jsem tamtudy trasu nechtěla vést. Proto zde ale byla kontrola, aby si tamtudy trať nemohl nikdo zkrátit.

Najednou se objevil první účastník, Michal s Orsonem, ale z druhé strany! Prý si nevšiml, že má odbočit a projel to onou zkratkou, když dojel na dohled cíle, uvědomil si, že mu chybí jedna kontrola a vrátil se. Usoudili jsme, že Michal prostě nějak přehlídl šipku a protože mi mezi tím volal Honza s Ajrou, že píchnul, jestli bychom mu nedovezli pumpičku, jeli jsme ho hledat. Nenašli jsme ho, ale zjistili, že zkratkou projeli další lidi. Vzápětí se ukázalo, že u oné odbočky byla zákeřná stará šipka a byla z této strany lépe vidět, že na ta moje nová – stará samozřejmě směřovala do zkratky. Šipka sice vypadala jinak než ostatní a navíc byla na zpáteční cestě, takže by jeden řekl, že si to všichni mohli pamatovat, kudy jeli… Ale po čtyřiceti kilometrech v dešti a vichřici asi už nikdo moc nepřemýšlel. Prekérní situaci jsme vyřešili tak, že jsme Eriku honem přesunuli na krizové místo. Jenže ti, co už projeli a od cíle je vraceli, zase hledali kontrolu tam, kde byla před tím… Vzniklo z toho dost zmatků, trocha vztekání a nadávání, ale naštěstí toto zdržení nikomu neovlivnilo výsledek.

Do cíle nakonec zdárně dorazilo 17 účasníků, jeden bohužel po časovém limitu, a Martin s píchlým kolem na zpáteční cestě vzdal, neboť už nestíhal limit. Všichni psi zvládli doběhnout bez zranění a na nikoho nespadl strom, ani ho vítr nesfoukl do řeky. I když Tomáš prohlásil, že cesta tam byla v tom protivětru jako výjezd na Ještěd. Dojel úplně bledý a na dně sil, místo řečí o tom, že 40km nic není, prohlásil, že měl zůstat v posteli a šel si lehnout do auta (v pondělí mu doktorka vyslovila podezření na boreliózu a dala na tři týdny ATB). Friska se naopak samozřejmě tvářila, že by si to klidně zaběhla ještě jednou 🙂

Ihned po dojezdu všech účastníků proběhlo vyhlášení, kde se ukázalo, že osm psů složilo zkoušku na výborně, šest na velmi dobře a dva za dobře. Nejlepší čas měla Ajra Wataha z Brzozowego Sadu a to 3:03. Friska zvládla zkoušku též na výborně i s marodným psovodem a Tomášovým blouděním za 3:16. Pak už jsme nikoho zbytečně nezdržovali, vítr se začínal trochu uklidňovat, ale začalo zase pršet, takže nikdo neměl chuť venku postávat a všichni se nejspíš těšili domů na teplou sprchu 🙂

Na závěr musím rozhodně velmi poděkovat celému realizačnímu týmu a všem statečným účastníkům 🙂 Za daných podmínek byla tak vysoká účast poněkud překvapující, ale rozhodně příjemně! Zdá se, že si československé vlčáky přece jen pořizují lidé, kteří se k nim hodí i svou povahou – ochotou jít do bláznivé akce za jakýchkoliv podmínek, nezaleknout se a bojovat do konce 🙂

Speciální díky patří Jirkovi Drábkovi za rady a konzultace prakticky všeho v průběhu chystání celé zkoušky, Hance Černohorské za výpomoc s administrativou dopředu i na místě, Janě a Karlovi Čundrlovým za konzultace, zajištění vybavení a zajištění kontrol, za což patří díky i jejich kamarádce, se kterou jsem se bohužel nestihla seznámit :), dále Erice Králové též za trpění na kontrole, Adéle Vlkové a Jirkovi Feřtovi za zajištění kontroly a občerstvení na obrátce včetně zařízení všeho potřebného kolem, a jejich výpomoci Daniele Čílové, Vencovi Zeiskovi za zařízení rozhodčího a věcí kolem a startování účastníků spolu s Petrem Hurdou, jemuž též patří díky, Lucce Novoveské za veterinární dohled, panu rozhodčímu Zdeňku Sankotovi a všem ostatním, kdo třeba i jen psychickou podporou přispěli k uspořádání této akce, bylo to náročné 🙂

Teď potřebuju nějaký čas na regeneraci a věřím, že příští rok touto dobou se nám snad podaří zkoušku uspořádat znovu, tentokrát i s možností složení druhého stupně zkoušky na 70km. Doufám, že nejhorší administrativou jsme se už prokousali, zjistili co a jak, a počasí už snad taky být horší nemůže, takže to snad příští rok dopadne lépe 🙂