Tento víkend byl poněkud ve znamení výstav, jak myších, tak psích. V sobotu to byla 3. výstava potkanů a myšek v Bochově, které se zúčastnila Cassinka ve třídě Pet B a Agneska ve třídě Handicap. V neděli potom XXXVI. Karkonoska wystawa psów rasowych v polském městě Jelenia Gora, kde nastoupil Dino ve třídě Baby.

Sobota

Výstava v Bochově patří bezesporu mezi nejlepší naše potkaní výstavy a zároveň je asi největší pořádanou potkaní výstavou u nás, co do počtu zvířat. Což se nutně podepisuje na její časové náročnosti. Mimo to městečko Bochov leží až nedaleko Karlových Varů, tudíž dobrých 250km od Jablonce a dopravní spojení je tam… vlastně žádné:o) Prakticky se tam nelze dostat jinak než autem. S přihlédnutím k tomu, že se nutně musím do večera dostat domů, abych mohla druhý den odjet na psí výstavu, mi nezbylo nic jiného, než přemluvit Lukáše, aby mě tam dovezl:oD To znamenalo vzít s sebou i Dinga. Krom toho se s námi svezla i jedna potkanářka ze Semil.

Celá akce měla v pátek velmi slušnou předehru na veterině, kde jsme museli dostat potvrzení nejen pro myši, ale i pro Dinosaura, což se jen díky náhubku obešlo více méně bez zranění všech zúčastněných (škrábance od drápů nepočítám) a se silnou psychickou újmou nejen psa, ale především Lukáše a pravděpodobně i veterináře:o) Ano, teploměr je opravdu šílený vražedný nástroj a stetoskop není o moc lepší.

Co se týče cesty, musím pochválit především Dinga (myši v přepravce byly ale taky celkem vzorné, Agneska se docela hezky učí cestovat) za to, že perfektně bez zvracení, slintání a dalších potíží zvládl celou dvou a půl hodinovou cestu.

Na místě Dino potkal super kamarádku, čtyřměsíční pittbulku Eru, která ač velikostí asi třetinová, se zápalem hry Dingovi absolutně vyrovnala. Nutno poznamenat, že tím, že to byla holka a byla menší a mladší, byl na ní Dingo něžný a s neuvěřitelnou trpělivostí se od ní nechal šikanovat:o) Na druhou stranu mu ale skoro moc nezbývalo, Era je pěkné éro a Dingo měl co dělat, aby jí trochu spacifikoval, když chtěl:oD

Myši jsme vyložili do výstavních klecí, museli být odděleně, protože třídu handicap volili pouze diváci a vyrazili jsme vyvenčit psa i Lukáše:o) Zajeli jsme do Bečova nad Teplou, kde měli docela pěkný zámek, ale dovnitř jsme pochopitelně nešli a psi nesměli ani do zámeckého parku, tak jsme si udělali procházku na Šibeniční vrch, kam vedla naučná stezka o mučení a popravování lidí:o) Na vedlejším vršku byla ohrada s ovečkami, měly malá zvědavá jehňátka, která se nechala přes plot od Dinga olizovat a od nás hladit, i když mámám ovečkám se to moc nelíbilo, jedna se snažila psa potrkat:o) Pak jsme se ještě trochu prošli lesem a usoudili, že dohromady asi deset kilometrů by mělo psovi pro dnešek stačit. Stavili jsme se ještě na oběd a Lukáš to potom zalomil v autě a vlk ve výstavním sále uvázaný u sloupu. Procházkou a řáděním s Erou byl tak dokonale unavený, že mu ani nevadilo, že chodím po celém sále a on je tam uvázaný, většinou si toho ani nevšimnul:o))) A já se mohla konečně věnovat myším a ostatním potkanářům;o)

Když se jako tradičně začala výstava protahovat a v šest hodin, když mělo být dávno vyhlášení výsledků, ještě nebyli ani všichni potkani posouzeni, chtěli jsme prostě odjet dřív. Cassča byla podle bodů tak asi pátá, takže by to nevadilo, ale nakonec se ukázalo, že Agnes je třetí a ještě měla být třetí malá RED holčička, kterou vystavovala Janča, co jela s námi. Ta nakonec skončila čtvrtá, ale na to vyhlášení už jsme teda počkali. Domů jsme odjížděli v osm a dorazili někdy před půlnocí.

Výstava byla fajn, za Agnesky cenu jsem ráda, udělalo mi to radost, protože jsem s žádným umístěním nepočítala. Z Cassinky mám radost taky, protože když nějaká myš má být jen tak z rozmaru svých majitelů utracena, potom je umístěna do velkochovu, nakonec se vrátí do pozice domácího mazlíčka a dotáhne to až na výstavní myš s docela pěkným bodovým hodnocením… tomu se říká myší kariérní růst;o)

Neděle

Po včerejším cestování a asi sedmihodinovém spánku jsme byli ráno všichni tak zpomalení, že ač jsme vstali včas, vyjeli jsme dost pozdě a tak málem hrozilo, že nestihneme na výstavu přijet včas. Díky překračování povolené rychlosti více méně po celou cestu jsme nakonec dorazili i s mírným předstihem:o))) Výstava byla veliká, nebo aspoň nám úplným outsiderům tak přišla, byla tam spousta různých plemen, ale čévéček bylo jen sedm:o))) Ve třídě baby pes nastoupil Dingo a jeden soupeř, v fenkách byla sama Dingova ségra, po jednom bylo taky v dalších dvou holčičích kategoriích, v klučičí nastoupil Dingův strýček a jeden soupeř. Velká účast;o)

Po zkušenosti z výstavy v Roudnici, jak byly všichni oblečení, jsem se oblékla taky „trochu slušně“, což znamenalo neroztrhané džíny, svetřík a balerínky na nohou. Jen jsme vstoupili do areálu výstavy, potkali jsme Romanu s Darkness, psi se na sebe vrhli, vyváleli se v kaluži a pošlapali mi balerínky i džíny. Okamžitě jsem pochopila, že takhle fakt ne a vytáhla z auta trekové boty, co byly určeny na následnou procházku:o) Ano, opravdu jsem na vlastní kůži pochopila, proč čévéčkáři nechodí na výstavy v sukních a na podpatcích, ale v orvaných džínách a maskáčích:o)

Malí kluci šli jako první, takže jsme měli tu ostudu rychle za sebou. Jo, ostuda to byla, přesně jak jsem čekala:oD Ačkoliv jsme běhání i ukazování zubů trénovali, jak jen to šlo (na „osahávání koulí;o)“ jsme krapet zapomněli, ale to jsme jediné zvládli bez problémů), dopadlo to tragicky:oD Na všech procházkách jsem s Dingem pořád běhala, s pamlskem před čumákem, aby se naučil běžet rovně a neskákat po mně. Poslední asi týden už to zvládal špičkově, na povel „běžíme“ prostě běžel a ničeho si nevšímal. Na výstavě samozřejmě usoudil, že je to fakt hrozná švanda, chytat paničce rukáv svetru a s vervou se do toho pustil, skákal po mně, hryzal mi ruku, vrčel… běs. Když jsem zastavila a snažila se ho umravnit, štípnul mě do zadku, abych pokračovala v té super hře! Náš „fanklub“ v podobně chovatelky a její známé, majitelů Darkness a Lukáše, padal smíchy a já ostudou. Prohlížení zubů (taky doma pečlivě nacvičované, otravovala jsem ho s tím snad desetkrát denně asi dva týdny) proběhlo podobně, když Dingo to nejprve bral jako super hru a chytal rozhodčí vesele za ruce, pak se mu to už ale přestalo líbit a já stála jako zařezaná a trnula hrůzou, kdy se rozhodne, že už toho má dost a to hryzání na hranici hry přejde v regulérní obranu. Naštěstí to psycho trvalo jen několik vteřin a rozhodčí (možná úmyslně, každý máme pud sebezáchovy) skončila dřív, než se ten náš vztekloun definitivně dopálil.

Další kolečko v kruhu si pro změnu vymyslel, že musí ulovit soupeře před námi a tak místo aby předpisově klusal dokola, visel v obojku a hrabal všemi čtyřmi, dusil se a vlekl mě za sebou:o/ Po pravdě bych se asi sama (nebo spíš Dinga) z té výstavy vyhodila, takže je mi záhadou, jak jsme mohli získat VN1 :oD Tím jsme ještě „postoupili“ do boje o kvalifikaci do soutěže o nejlepší štěně s Darkness, která sama v kategorii pochopitelně taky získala VN1. Tentokrát už se jen běhalo dokolečka a Dingo opět mínil svou sestru ulovit a já nebyla s to ho nějak umravnit, takže to více než po právu, vyhrála Darkness. Což bylo nakonec dobře, jednak jsme nemuseli čekat celý den na soutěž o nejlepší štěně, takže jsme mohli odjet domů a stihli cvičák, a jednak představa, že bych si tu ostudu vytrpěla znovu před zraky mnohem více diváků, majitelů všech těch hodných a poslušných štěňátek… fuj:oD Ještě by tam Dinosaurus ze hry zašlápl nějaké štěně čivavy přímo v kruhu, nebo něco podobného, jak ho znám… :oD

Jediný další, kdo měl ve třídě konkurenci, Dingův strýček Mio, s přehledem vyhrál:o) Takže jsme na oslavu všech vítězství a zapomenutí ostud;o) vyrazili na hromadnou procházku. Smečka pěti vlků budila všude slušnou pozornost, dokonce, i když jsme se potom vrátili do areálu výstavy, neustále se kolem nás shlukovali lidi, ptali se, co je to za psy, jestli si je můžou pohladit a podobně. Při jednom takovém hlazení se Dingovi podařila další ostuda toho dne, ukousnout nějaké paní náušnici:o/ Naštěstí se mi podařilo pohotově zareagovat a Dinoušovi jí z tlamy vytáhnout, paní to vzala sportovně a když našla i druhou půlku v trávě, vrátila se k mazlení s Dingem. My se pak už radši sebrali a jeli, abychom ještě stihli ten cvičák, kde se vlk opět „vyznamenal“. Unavený z celého dne absolutně odmítal poslouchat a při nácviku přivolání vždycky vzal čáru s anglickým setrem, do kterého se snad úplně zamiloval, začali šílenou setří a vlčí rychlostí lítat po celém cvičáku a nebyli k ukočírování. Když mi bylo vytknuto, že na Dinga nevolám ke mně, že ten pes neví, co má dělat, neudržela jsem se a odpověděla, že mě stejně vůbec nevnímá, tak je naprosto fuk, co na něj volám. Dneska asi opravdu rekordní počet ostud…

Malé poděkování závěrem patří majitelce Dingova tatínka, Agnieszce, která pomáhala ve výstavním kruhu a po celou dobu toho našeho ostudného vystoupení mě častovala povzbudivými úsměvy a mrkáním, což mě v tu chvíli docela drželo nad vodou, záchranné stéblo při tom topení v ostudě a nervozitě:o)