Udělali jsme si krátký výlet na „sopky“:o)))

Fotky budou;o)

Vyrazili jsme v sobotu ráno asi v devět a před jedenáctou už jsme parkovali ve vesničce Oparno. Prvním výletem na plánu byl okruh přes Oparenské údolí na Lovoš. Údolí bylo docela příjemné, ale jezdilo tam spoustu cyklistů a nic tak moc extra tam nebylo, takže jsme byli rádi, když jsme uhnuli po žluté do kopce na Císařské schody. Na rozcestí s modrou jsme snědli pytlík švestek, které byly pěkně hnusné, zato Dinga ohromě bavilo lovit námi odhozené pecky… aspoň někdo z nich měl radost. Na vrcholu Lovoše bylo otevřené občerstvení, tak jsem se občerstvili a utekli na lavičku opodál, protože u stolů lítalo strašně vos. Lebedili jsme si na sluníčku, když po cestě přišla parta lidí… nevěřili jsem našim očím, když jsme mezi nima uviděli dva orienťáky z Jablonce:o) Prohodili jsme pár vět a pak vyrazili zpátky dolů. Chtěli jsme si to trochu zkrátit a tak jsem vyrazili dolů po zelené a chtěli to vzít nějakou cestičkou zpátky na modrou, ale trochu neodpovídala realita mapě… ale nakonec jsme došli:o) Následně jsem se ztratili opět, když jsme zapomněli odbočit ze žluté na modrou, takže jsme si zašli asi kilometr. V Oparnu jsme se rozhodli navštívit pro pozdní oběd Černý mlýn, který vypadal opravdu hezky, bylo tam spoustu cyklistů a ceny byly přijatelné. Trochu nás to ale zklamalo, protože obsluha nebyla moc příjemná a jídlo sice nebylo špatné, ale být lepší mohlo:o)

Navečer jsme se rozhodli ještě pro podvečerní výstup na Milešovku a po chvilce bloudění (GPS si z nás tropila vtípky) jsme se dostali do vesničky Černčice, odkud jsme vyšli. Počítali jsme, že nebude tak horko a nebude tam tolik lidí. Obojí se splnilo i když pár lidí jsme potkali, kolik jich tu musí chodit přes den, nechci ani vědět. Vrcholek zastavěný observatoří a porostlý stromy poskytoval jen omezený výhled a nebylo tam ani úplně čisto, hlavně střepů tam bylo dost. Takže jsem konstatovali, že Lovoš byl mnohem hezčí, a šli zase dolů.

Začalo se stmívat a tak nezbývalo, než najít místo na přespání. Opět jsme všelijak bloudili, než jsme konečně zajeli na nějakou polní cestu, že tam necháme stát auto a na pole vedle něj hodíme stan. Dala jsem psovi jídlo a Lukáš zrovna rozbalil stan, když projel kolem traktor… usoudili jsme, že stan radši postavíme před auto, aby nás nějaký opozdilý traktorista nepřehlédl. Jen co Lukáš začal zapichovat kolíky, přijela čtyřkolka z nedaleké vesnice, zastavila opodál, pak se otočila a objela pole a přijela na cestu z druhé strany, kde opět zastavila a blikala na nás… Nezjistili jsme, co to bylo zač, ale zřejmě se „nenápadně“ přijel podívat, kdo to tu hodlá kempovat. Usoudili jsme, že tohle nemáme zapotřebí, naložili stan i nažraného psa, který se z toho šoku krapet pozvracel, a odjeli hledat jinam. Zapíchli jsme to ve vesničce Bílý Újezd s tím, že už toho máme dost, přespali v autě. Se psem to byl trochu očistec, ale přežili jsme.

Ráno jsme se přemístili do Třebenic, kde jsme posnídali, a vyrazili na vrch Košťálov. Údajně nejromantičtější a jeden z nejnavštěvovanějších vrcholů ve středohoří. Asi že jsme šli dost brzo, lidí jsme moc nepotkali, celkem asi dvoje. Popravdě ta cesta ani nevypadala moc frekventovaná, byla zarostlá a mizerně značená, opět jsme se ztratili… možná je lepší přístup z jiné strany. Ale zase tu rostlo plno ostružin:o))) Na vrcholu byla pěkná zřícenina maličkého hrádku (větší by se tam beztak nevešel), kde jsem trnula hrůzou, odkud Dingo spadne ze zdi dolů, když se neohroženě sápal na zbytky hradeb, procházel se po kraji zdi a šplhal po okolních skálách:o/ Vrátili jsme se stejnou cestou dolů a vyrazili na čtvrtý vrchol našeho putování, Radobýl.

Radobýl byl asi ze všech nejzajímavější… značení teda opět mizerné, ale tentokrát jsme se kupodivu neztratili. Z části odtěžený kopec je více méně nezalesněný, takže asi z půlky se stoupá loukou… přesněji řečeno teplomilnou strání:o))) Kameny, nízká tráva, kytičky… relativně exponovaná místa… člověk si přijde trochu jako v nějakých vysokých horách. Nahoře byla hromada lidí, ale během chvilky všichni odešli (dokonce tam byla i paní v pantoflíčkách, nechápu, jak se tam dostala) a zbyli jsme tam sami s nějakým parašutistou, který čekal na vítr. A výhled byl nádherný:o)

Vrátili jsme se zpátky do vesničky Žalhostice, padajíce vedrem na hubu, jsme rádi zamířili do sousední vesnice Píšťany k Žernoseckému jezeru. Bylo tu sice placené parkoviště, ale nikdo ho platit nechtěl, takže jsme zadarmo vyrazili na Hlavní pláž. Bylo tu dost lidí, ale narváno nebylo a když jsme si sedli bokem, tak se ani nikdo nepohoršoval, že máme místo plavek spodní prádlo (ty zůstaly doma) :oD Pes se taky rád osvěžil a pak už jsme vyrazili k domovu přes příjemnou hospůdku (fakt jsem si chtěla zapamatovat, jak se jmenovala, ale samozřejmě jsem to zapomněla).

Poznatky z Českého středohoří – ve skrze tam není nic jiného, než kopce, sem tam na nich nějaká zřícenina nebo rozhledna, na které se musí věčně šplhat z té placky pod nimi, často stejnou cestou tam a zase zpátky… něco jako přechod více vršků moc nejde. Na druhou stranu, ač ty kopce vypadají fakt veliké a prudké, tak se na ně většinou jde překvapivě snadno:o) Milešovka není zase tak moc úžasná, jsou tu hezčí kopce. Radobýl můžeme vřele doporučit. A taky doporučujeme přespat v kempu… aspoň v době žní, kdy všude jezdí traktory a kombajny až do tmy:o)))