Psí triatlon jsem si chtěla vyzkoušet už loni, ale nějak to nevyšlo, takže jsem to chtěla napravit letos. Triatlon byl ovšem propojený s canicrossem (sobota triatlon, neděle cc) a tak jsem se s Lukášem dohodli, že si to rozdělíme. Nakonec já teda běžela canicross a Lukáš triatlon 🙂

Do Sadské jsme dorazili už v pátek večer, ale bylo tu poměrně mrtvo a tak jsme postavili stan a šli spát. Ráno byl start ve tři čtvrtě na devět. Závod byl rozdělený na velký a malý okruh, malý byl prakticky pro děti a malé psy, a velký okruh měl dvě kategorie – normální a profi (golden race). Lukáš s Dingem absolvovali samozřejmě velký okruh v normální kategorii 🙂

Počasí měli ideální- bylo docela teplo, takže plavat se dalo, ale zase ne tak šílené vedro, aby se to nedalo přežít 🙂 Závod se skládal ze 150m plavání, 5,5km na kole a 4,5km běhu. Takže nic drastického 🙂

Zatímco Lukáš s Dingem se chystali na startu, šla jsem fotit ostatní závodníky, jak na druhé straně rybníka vylézají z vody a převlékají se (že by nějaké zvláštní choutky? :)) Bylo docela složité vymyslet, co si má člověk vzít na sebe na plavání a do čeho se pak převléct. Byli tací, co měli na všechno jedno oblečení a nesundali ho ani na plavání, včetně bot 🙂 Většina ale plavala bosa a v plavkách a na břehu se obula a oblékla. Krom toho jsme taky řešili, jestli má pes plavat v postroji nebo bez a jestli má Lukáš vodítko držet, nebo si vzít sedák… Nakonec Lukáš plaval bos a v plavkách, pak si oblékal triko (jel v plavkách bez kalhot), ponožky a boty (příště prý pojede bez ponožek) a boty si ještě přezouval znovu, protože na kolo měl SPDéčka (prý příště pojede v těch na běhání). A vzal si sedák (prý dobré) a Dingovi jsem postroj oblékala až na břehu, aby ho neměl mokrý a neodíral ho, ale možná přece jen to bylo zbytečné, stejně se mu namočil od chlupů a za těch pár kilometrů se nestihl odřít 🙂

Dingo s Lukášem startovali až mezi posledními, tak jsem se mezi tím bavila výkony ostatních. Někteří plavali výborně, někteří měli na psech vesty, jiní měli problém vůbec psa do vody dostat 😀 Jedna závodnice s malamutem se zasekla vprostřed rybníka, když si pes usmyslel, že chce ke břehu nalevo a nebyla s to ho odtamtud odtáhnout… nakonec doplavala, ale s obrovskou ztrátou… Dingo zvyklý na vodu a na plavání s námi, neměl problém, ačkoliv Lukáš povídal, že oproti jindy plaval pomalu, plaval dost rychle 🙂 Stihli na těch 150m dohnat půlminutový náskok soupeřky před nimi a přeplavat jí. A já se mohla potrhat smíchy, když jsem viděla Dinga plavat – vypadal jak vydra 😀 Do té doby jsem si myslela, že všichni psi plavou stejně… nikdy jsem to nezkoumala a nikdy jsem asi Dinga neviděla plavat vedle jiného plemene, tak mi to nepřišlo. No asi neplavou všichni stejně 😀 Zatímco ostatní psi plavali tak nějak „normálně“, bylo vidět, že se odrážejí tlapama a tělo měli tak nějak našikmo k hladině, Dingo plaval absolutně jinak – doslova jel po hladině, tělo souběžně s ní a vůbec nebylo vidět, že máchá tlapama. Vypadalo to šíleně legračně, musela jsem se fakt chechtat… ale zjevně je to efektivní… asi zase nějaký vlčí způsob nebo co 😀

Taky cyklistická část jim docela šla, Dingo prý poctivě cválal a ani se moc neflákal, ačkoliv že by táhnul, o tom si Lukáš mohl nechat zdát, a na ty ohařoidy vpředu samozřejmě neměli 🙂 V cíli druhého kola si Lukáš přezul boty a mazali na běžeckou část. Já mezi tím fotila, co se dalo, ale moc mi to nešlo 🙂 Do cíle doběhl Lukáš trochu otrávený, že se Dingo hrozně flákal, nejenže netáhl, ale běžel pomalu. Njn, je to náš lenoch no…

Nakonec se ukázalo, že skončili na šestém místě z devíti s časem 42:45. Lukáš moc nadšený nebyl, ale zase tak špatné to taky nebylo 🙂

Sjeli jsme si potom do města na jídlo do nějaké pizzerie, ale nebylo to tam nic moc… hlavně teda byla šíleně drahá (asi jsme tu byli blízko Praze :D) a jídlo nic extra a obsluha totálně nestíhala. Tak jsme si spravili chuť zmrzlinou vedle :)))

Chvíli jsme přemýšleli, že půjdeme někam na procházku, ale bylo fakt už docela vedro a tak jsem nakonec usnuli ve stanu 😀

Večer dorazili další lidi, co se chystali na canicross… potkali jsme nějaké známé a poznali nějaké nové lidi a tak jsem strávili docela příjemný večer. Potkali jsme taky další čévéčko! Nějakou slečnu s devítiměsíčním psem Barym, nebo tak nějak 🙂 Následně jsem dokoumala, že je to oficiáně Clif Gris Brisa. Byl to sympatický psík a co víc – Dingo se do něj zamiloval 😀 Opět se ukázalo, že ten náš pošuk asi nemá úplně ujasněnou sexuální orientaci… 😀 možná ho taky trochu frustrovala přítomnost tolika ohařoidů, kterým prakticky nerozumněl (neustále se snažil nalákat nějakou ohařici ke hře, ale ty vždycky jeho výzva ž´ducháním čumáčkem a pacičkama k smrti vyděsila a zdrhly) a tak byl šťastný, že konečně našel někoho, kdo je schopen s ním normálně komunikovat… Nic méně ten náš pošuk se rozhodl, že toho puberťáka nejen nesežere, ale dokonce, že si budou hrát! Je to fakt blázen, ten náš pes :)))

Celkově musím ale Dinga ohromně pochválit… byl celé dva dny naprosto vzorný, mezi všemi těmi psy celkem bez potíží chodil na volno (frajer zjistil, že ohaři se neperou, sami si ho nevšímají a na jeho výzvy taky nereagují, tak je nechal na pokoji), sice samozřejmě pod dozorem, nikde nelítal, ale mohla jsem ho klidně i jen tak nechat ležet na volno u auta vedle cesty a on jen ležel a koukal, jak kolem chodí psi a cajk… no mazec! Jsem si nikdy nemyslela, že se u Dinga něčeho podobného dočkám :)))

Ráno v devět byl start canicrossu. Byl to jeden ze závodů poháru Hill’s cup (což nemá nic společného s kopcema, jak se Lukáš mylně domníval, ale se značkou granulí, která to sponzoruje :D), což mělo za následek vysokou koncentraci profíků na startu 😀

Dingo měl zjevně pocit, že už toho běhání bylo dost a hned po oblečení postroje začal trucovat 🙂 Fingoval zase, jak nemůže chodit, na startu stál a tvářil se jako týraný pes, nakonec si lehnul 😀 Musela jsem ho na povel postavit, abychom vůbec odstartovali… jak jindy aspoň při hromadném startu ze začátku běží s ostatními psy, teď se vykašlal i na to a flákal se hned od začátku :/

A tak jsem si zase půl tratě běžela po svém a Dingo přede mnou s prověšeným vodítkem. Když jsem navíc potkali Lukáše, který stál u tratě a fotil, Dingo to vzal jako záminku, proč stávkovat ještě víc. Nic méně jako obvykle, jakmile se tratˇ začala stáčet zpátky k cíli, jako vždycky se ten flákač rozhodl začít snažit a začal táhnout… ne nijak závratně, bylo to takové lehké potahování, ideální tak na dogtrek, na canicross nic moc, ale pořád lepší než nic 😀 Hned se mi běželo líp. Trať byla moc fajn, kus vedla krásnou teplomilnou bučinou, zbytek borovým lesem, stínem, po pískových cestách, žádné velké kopce, ale zase ani ne úplná rovina… opravdu příjemná trať.

Asi 200m před cílem se Dinouš jako obvykle rozhodl udělat divadlo pro diváky a vyrazil jak šílený tryskem v před… potíž byla v tom, že nám v cestě ležel poněkud prudký seběh úzkou pěšinkou úvozem a soupeřka s borderkolií… Dingovi to bylo jedno 😀 Musela jsem ho zastavit, jinak bychom je asi převálcovali, a předběhnout o kus dál. Do cíle pak vedla asi 100m rovinka po asfaltu. Skoro na konci běžela holka s ohařem. Než bys řekl švec, byli jsme za ní! Ohař neměl šanci proti rozběhnutému vlkovi… teda neměl by… kdyby se Dinoušek nerozhodl deset metrů před cílem, že místo do cíle poběží ke stánku s občerstvením 😀 Zabít ho je málo, fakt 😀 Jako já vím, že má hospody rád… ale co je moc, to je moc! :)))

Náš super výkon byl oceněn 15.místem z 20 a časem 22:06,41… na trati dlouhé 4,6km celkem dobré… i když Dingo by zjevně měl mnohem na víc :/

Počkali jsme pak ještě do oběda na vyhlášení. Muchlali jsme si tam štěňata alaskánů od Jany Zetkové (Kačenka byla boží, akorát Dingo z ní nebyl nějak nadšený, nevím proč :D) a sledovali „hrající si“ štěńata ESP… ty uvozovky tam jsou pro to, že mi to fakt ani nepřišlo jako hra 😀 Jak nebetyčný rozdíl je mezi „tou původní vlčí hrou“ a tím legračním hopkáním a pobíháním ohařů… neuvěřitelné. Už chápu, proč se Dinga tihle psi bojí… oni si prostě neumí hrát… oni se prostě jen honí… je to hrozně divné, přišlo mi to hrozně divné, takové nudné, nezajímavé, nezábavné… přišlo mi, že ani ta samotná štěňata to nemůže bavit… a ti majitelé se nadšeně usmívali, jak si štěňátka krásně hrajou… no tak asi jo no 🙂

Ale jinak akce podařená 🙂 Příští rok snad dorazíme zase.