Dingo složil svojí první zkoušku!

Strašně moc jsem chtěla jít na Krušnohorský dogtrek, ale když mi všichni potencionální spolutrekaři dali košem a já po chvilce uvažování zjistila, že sama to fakt nedám, rozhodla jsem se na poslední chvíli vymyslet náhradní program a přidat se k Pavlově výpravě do slovenského Šamorína na skúšku vytrvalosti psa 🙂

Jelikož absolvovat tuhle zkoušku s Dingem měl slíbeno Lukáš, jela jsem tentokrát já jako „ozdobný doprovod“ 🙂 Plán byl jet na noc a na Slovensko dorazit ráno. Tušila jsem, že to bude slušná zabijárna, snažila se celý pátek nutit psa spát, ale moc to nešlo 😀 Odpoledne vytáhl Lukáš Dinga na asi 5km dlouhou projížďku u kola, jelikož na tom ještě letos neseděl 😀 Dingo měl zítra ukázat do slova co v něm je, ne co natrénoval, protože na žádné tréninky poslední dobou nebyl čas, a kvůli sněhu a rozhodnutí o účasti na poslední chvíli, moc ani možnost. Dobře dva měsíce, co nás přestalo bavit lyžování a celkem je i na vycházky míň času, se válí doma na gauči a nic nedělá. Zrovna dneska se mu ale válet nechtělo, v šest večer si vzpomněl, že má dostat večeři (kteroužto jsem z části vyměnila za odměnu za trénink a zbytek bez náhrady zrušila, aby se cestou nepoblil) a vůbec se mu nelíbilo, že mu jí nechci dát a tak od šesti do desíti večer, než jsem odjeli, chodil po bytě, sledoval jak balíme a vztekal se, že má hlad 😀

O půlnoci jsme dorazili k Pavlovi, přeskládali věci do jeho auta a k Ellině naložili Dinga. Ti, nejprve nadšení, že se vidí, okamžitě zplihli… V kufru bylo na dva psy taktak místa a Dingo zvyklý cestovat ve své přepravce nebyl z omezeného prostoru zabíraného nekompromisní Elli vůbec nadšen. Lezl tam a zpátky a přitom šlapal po El, kterou to prudilo a tak po něm startovala. Došlo k několika prudším výměnám názorů (prý že se psi v kufru auta nikdy neservou, haha :D) a celou cestu prakticky nespali.

Lukáš to hned po odjezdu zalomil na zadní sedačce a já na přední plnila funkci GPS, kteroužto vymožeností techniky Pavel pohrdl (mnou snad ne, neb jsem navigovala lépe, než obvykle – ani jednou jsme se neztratili :D). Cesta utíkala rychle a zábavně tak, že se mi ani nechtělo spát… Pavel sypal z rukávu jednu vtipnou historku za druhou, že jsem se nestíhala přestat smát 😀

Do Šamorína jsem dorazili asi v pět ráno a první, co jsme potkali byl papírový policajt. Dingo s Elli rozumně usoudili, že lidi nemají co být z papíru a jali se na něj pouštět hrůzu, zvlášť El vypadala, že by nejradši proskočila autem ven na něj 😀 Odjeli jsme asi o 200m dál, že tam zaparkujeme a dáme si do sedmi hodin, kdy začínala prezentace, šlofíka. K naší škodě stál u restaurace opodál další podivný člověk – plastový kuchař 😀 Elli se rozhodla, že ani tohoto podivína nemůže nechat v klidu a jala se ho soustředěně vyštěkávat. Po čtvrt hodině, kdy nebyla k utišení, jsem se to pokusila vyřešit přehozením ručníku přes okénko, aby ho neviděla. Asi půl minuty bylo ticho. Pak se Ellina přesunula k bočnímu okénku :/

Před sedmou hodinou jsme pokusy o trochu spánku vzdali a vylezli ven k Dunaji vyvenčit psy. Ti byli nadšeni, že už se dál nemusí tísnit v kufru auta, a jali se divoce honit po břehu i ve vodě, ignorovat naše pokusy o jejich usměrnění a hledat chcíplé ryby na válení 🙂

V sedm měla začínat prezentace. O půl osmé jsme potkali prvního z organizátorů 😀 Start v osm se taky pochopitelně nekonal včas 🙂 Pak už to ale šlo celkem rychle. Organizátoři se asi v rámci urychlení rozhodli zkrátit interval startu na jednu minutu, takže to byl fofr :))) Pavel s Elli měli startovní číslo 4, Lukáš s Dingem až 16. Ze známých jsme tu potkali akorát Ziggyho Lee z Molu Es a tak jsem se tak trochu přidala k majitelce, která taky dělala jen doprovod startujícímu manželovi 🙂 Když všichni odstartovali, měly jsme asi tři hodiny volna, než dorazí zpátky a tak jsem využila pozvání na čaj k nim do karavanu a poseděly jsme a popovídaly.

Když se mě Monika zeptala, proč jsme vlastně na tu zkoušku přijeli, zarazilo mě to 😀 Až pozděj, po delším přemýšlení a debatě s Pavlem cestou domů, jsem si v tom udělala jasno. Vlastně jsme přijeli, protože to byl náhradní program za dogtrek 😀 Ale trochu víc ze široka… Proč vůbec jet s čévéčkem na zkoušku vytrvalosti? Shodli jsme se s Pavlem na jednom názoru – zkouška vytrvalosti by měla být vlastně pro ČSV ta nejdůležitější 🙂 Vůbec bych se nezlobila, kdyby jí i u nás, tak jako na Slovensku, zavedli povinně pro uchovnění. Je to přece úplně logické – československý vlčák přece vznikl právě z toho důvodu, chtěli vytvořit vytrvalé a odolné plemeno. Ano, mělo to být také pracovní plemeno, což se úplně neosvědčilo, ale ta vytrvalost – neskutečně úžasná schopnost československého vlčáka, ta tu je beze vší pochybnosti. Je pravda, že tohle celkem mladé plemeno se stále vyvíjí a mění, povaha těchto „vlků“ je čím dál tím víc psí a taky schopnost cvičit a skládat zkoušky je čím dál tím lepší, což je fajn. Byla by ovšem škoda, kdyby se na úkor toho ztratila právě ta základní vlastnost – vytrvalost. Čtyřicet kilometrů je pro zdravé a minimálně trénované čévéčko jako nic, pokud to pes neuběhne, je tam asi něco špatně… něco dost zásadního. Konec filozofické vsuvky 🙂

Monice manžel, který startoval jako sedmý, několikrát volal. A tak jsme měly novinky z první ruky – prý Ziggy běží hrozně rychle, celou cestu cválá a už všechny předběhli. A tak když jsem vyrazila na konec trati nafotit nějaké fotky, věděla, jsem, že to co vidím z dálky, je on. Přijel opravdu první. Po chvíli se v dáli vynořil další jezdec. Byl to závodník číslo pět. Sedla jsem si na kraj trati a čekala, uvažovala, za jak dlouho asi může přijet Lukáš, když má až šestnáctku… Objevila se další dvojice. Snažila jsem se poznat barvu oblečení cyklisty, ale bylo to těžko vidět, navíc všichni měli vyfasované oranžové vestičky. Závodníka jsem nepoznala, ale poznala jsem psa 😀 To je přece Dingo! Byli to oni 🙂

Podle Lukášových referencí byl Dingo celou cestu perfektní 🙂 Vystartoval cvalem, ale Lukáš ho nechtěl uhnat, chtěl aby to běžel hezky pěkně v klidu, takže ho zabrzdil a pak celou cestu pěkně vyrovnaně klusal. Jak je zvyklý běžet a nekoukat nalevo, napravo, tak celou cestu běžel pěkně před Lukášem a nic neřešil.  A tak měl Lukáš čas ještě kecat s kolegy na trati, které dojel 🙂 Na otočce dostal Dingo napít a mazali zpátky. Teď už ho Lukáš trochu popoháněl, aby nezpomaloval. Dingo ale ukázal, že uběhnutých 20km je pro něj jako nic a že má závodního ducha a začal zrychlovat a do cíle přiletěli jako vítr cvalem, jako by snad ani neměli v nohách 40km 🙂

Chudák Elli na tom byla trochu hůř, protože prý si vzala do hlavy, že nechce běžet sama a tak čekala na soupeře a vymýšlela ptákoviny. Jak se pořád rozbíhala a zase naráz brzdila, odřela si trochu tlapku a jak jí to bolelo a začala si na ní ulevovat, sedřela si druhou :/ Do cíle dobelhala, ale statečně zkoušku dokončila 🙂

Na vyhlášení výsledků jsme čekali trochu s napětím, protože Dingo dnes odvedl opravdu dobrý kus práce, byla tu jistá šance, že by mohl být i první. Nakonec skončil až druhý, ale pouze s minutovou ztrátou, s časem 2:53 a známkou výborný. Elli dopadla taky super, byla asi pátá s časem 3:12 – neodřít si tlapy, tak nás snad porazila 🙂 Co mě taky překvapilo (i když spíš nemile) bylo, že z asi dvaceti startujících psů celkem osm zvířat nedokončilo v limitu nebo vůbec. Do té chvíle mě nenapadlo, že je možné, aby dospělé zdravé ČSV i bez jakéhokoliv tréninku neuběhlo 40km za čtyři hodiny…

Cesta domů byla ještě zajímavější, protože psi utahaní a přetažení po víc jak čtyřiadvaceti hodinách bez spánku byli protivní jak noc a celou cestu se v kufru rovnali za šíleného zvukového doprovodu. Pavel přešel z veselých historek na vážná témata a nakonec začali cosi rozebírat s Lukášem, až jsem u toho usnula 🙂

Za celou výpravu patří ohromný dík Pavlovi za to, že nás s sebou vzal 🙂 El, že otravného Dinga v kufru nezakousla :))) Lukášovi, že s Dingem zkoušku absolvoval a s úspěchem. A Dingovi za to, že byl prostě úžasný. I na místě mezi psy poslouchal jak hodinky, neprudil, za celý den nezavrčel na jediného psa! (přemýšlím, jestli není nějaký nemocný :D) A cestou krásně spolupracoval, prý se soupeři podivovali nad tím,jak spořádaně běží :))) Byl prostě zlatý 🙂

No a jelikož jsme s Pavlem usoudili, že 40km je pro čévéčko opravdu jak nic, že to dokáže uběhnout i netrénovaný pes, který vidí kolo prvně v životě, což ti naši rozhodně nejsou, je doslova pod naší úroveň, nesáhnout po dalším „levelu“ :))) A tak už plánujeme začít trénovat a na podzim vyrazit na SVP 2, tam se teprve ukáže na 70km, co v těch našich vlcích je… 🙂

Jo a panička ve „skúške výdrže“ obstála – vydržela tam ty tři hodiny čekat :)))