Přechod Beskyd jsme vlastně plánovali už asi rok a půl a pořád to nevycházelo… některé akce jsou prostě asi prokleté 🙂

Plán byl dokonalý – ve tři hodiny mě Tomáš vyzvedne v práci, o půl páté vyzvedneme Šimona v Jaroměři a v osm se potkáme s Maceškou ve Frenštátě pod Radhoštěm, vyrazíme na prvních pár kilometrů a najdeme něco na přespání a zítra už půjdeme plánovanou trasu. První zádrhel nastal, když se ozval Šimon, že už dva dny loví v Hradci uprchlého divokého koně a stále ho nechytili a dokud se to nepodaří, nemůže odjet. Nakonec se ale povedlo a tak jsme vyrazili jen asi s dvou hodinovým zpožděním. Maceška naštěstí mohla počkat ve Valmezu u známých. Takže vlastně v pohodě…

Další zádrhel nastal, když jsme dojeli kousek za Hradec a v autě přestala fungovat spojka. Zdálo se to být banální závadou a tak se Tomáš pustil do pokusu o opravu… ve zkratce řečeno jsme nakonec kolem auta lezli všichni tři několik hodin a marně se pokoušeli problém vyřešit. Nakonec se ukázalo, že bez výměny dílu se to neobejde a že ho v deset večer opravdu neseženeme… Výsledek byl takový, že nás přijel odtáhnout známý zpátky do Jaroměře, ale dorazil až kolem půlnoci a neměl tažné lano, takže nás třicet kilometrů táhl na stínící síti. Kupodivu jsme dojeli. Spát šli asi ve dvě ráno.

Dopoledne se oprava auta nakonec zadařila po nákupu nového dílu, nicméně jsme vyrazili až někdy odpoledne. Maceška mezi tím u známých přespala, ale brala to s humorem. Do Frenštátu jsme dorazili někdy odpoledne a mohli konečně vyrazit.

Vyšli jsme z města po zelené směrem na Javorník a hledali hospodu 😀 Díky tomu jsme si zašli a štrachali se na kopec přes skokanské můstky… ale asi to bylo jedno, do toho příšerného krpálu bychom museli tak jako tak 🙂 Nakonec se nám podařilo najít nějakou hospodu jménem Koliba (nebo tady tak možná říkají všem hospodám? :D) a sedli jsme si tam na zahrádku. Šly jsme dovnitř s Maceškou objednat něco k pití, kluci chtěli samozřejmě pivo a Maceška řešila, co si dát bezlepkového… Koliba byla stylizovaná do dřívějších časů, včetně postarší paní v dobovém oblečení (bůhví z jaké doby či stylu) jakožto obsluhy. Objednala jsem pivo a kofolu a Maceška paní vyvedla z konceptu dotazem: „Cider asi nemáte, že?“ Paní na ní vyvalila oči se slovy: „Čeho že to, prosím?“ 😀

Koliba nás posilnila a tak jsme vyrazili dál plní energie a s plánem ujít dneska co nejvíc, že bychom třeba mohli dotáhnout tu ztrátu… Těsně před západem slunce jsme se šplhali na vrchol Javorníku. Šimon si asi vzal k srdci poznámku nějakých protijdoucích chlápků, že když přidáme, tak ten západ na vrchu stihneme a zdrhnul nám. Dingo s Xenou šli s ním. Když jsme se doplazili na vršek, Šimon byl už na rozhledně a Dinga nechal u lavičky dole uvázaného u svého batohu 😀

Na vrcholu bylo pěkně, z rozhledny výhled, ale bylo tam plno lidí a zima, tak jsme vyrazili dál s tím, že zalehneme na prvním vhodném místě. Jenže trasa vedla pořád z prudkého kopce a, i když lesem, silně tu foukalo. Mezi tím se úplně setmělo a začínali jsme toho mít dost. Nakonec jsme zalezli do nějakého bukového mlází, kde aspoň nefoukalo, kousek za rozcestím pod Malým Javorníkem. Přišlo mi to jako celkem v pohodě místo (zvyklá z dogtreků mám na nocoviště podstatně nižší nároky než klasičtí vandráci :D), ale Šimon se značně nevyspal, prý hlavně zimou. Ráno pronesl, že tuto noc prohlašuje předem za nejhorší z celého výletu a že pokud bude ještě nějaká horší, už s námi nikdy nikam nejde 😀

Ráno vichr pokračoval, ale na slunku bylo teplo. Docházela nám voda, které jsme s sebou neměli mnoho, neboť podle mapy měly být studánky pomalu na každém kilometru. Jedna měla být také těsně pod rozcestím a tak jsme se tam vrátili a kluci vzali lahve a vyrazili pro vodu. Vrátili se s nepořízenou, byla tam jen jakási bažina… Nevadí, seženeme vodu jinde…

O pár kilometrů dál jsme sešli do sedla Pindula, jehož hojné dary nám v tu chvíli nepřipadaly ještě nijak závratné – tekl tam potok s vodou pro psy a byla tam hospoda a možnost dostat vodu. Ještě jsme netušili, jak budou tyhle všechny úkazy zbytek cesty vzácné!

V hospodě jsme opět poseděli a pokračovali dál po modré přes vrch Kaní. Kus za ním jsme si na nějaké křižovatce uvařili oběd, neboť jsme usoudili, že vrstevnice v mapě obkružující Černou horu před námi, vypadají opravdu děsivě a bez posilnění to nedáme 😀

Na rozcestí pod Černou horou měla být další studánka, ale byla téměř suchá, byla tam jen loužička vody pro psy. Šimon si toho asi nevšiml a z nějakého důvodu nalil svou vodu psům do misky, a pak se zbytek dne rozčiloval, že jí nevypili a že zbytečně přišel o drahocennou tekutinu 😀

Další úsek stoupání na Radhošť byl mnohem příjemnější a potkali jsme cestou celkem romantické místo k přespání… potíž byla jednak v tom, že bylo velmi brzo, a jednak v tom, že to bylo přímo na cestě, kudy proudily davy turistů 😀 To ale nějak neodradilo Šimona a po zbytek dne se rozčiloval na nás, že jsme tam nezůstali… 😀

Na Radhošti jsme odpadli do závětří vedle kaple a drahnou dobu se vzpamatovávali 😀 Pořídili několik nutných fotek a vyrazili směrem za Radegastem… Tam bylo samozřejmě boží dopuštění, dav lidí, občerstvení s vysokohorskou přirážkou a vůbec mizerná atmosféra. I tak jsme si, dle Šimonovy filozofie „Peníze budou, my tu nebudem.“ dali pití a váleli se na sluníčku. Kluci se, podpořeni pivem, rozleželi o něco víc a tak jsme je s Maceškou nechaly jejich osudu a vyrazily samy napřed, že najdeme místo na spaní.

Došly jsme až na Pustevny a ani moc nezkoušely něco hledat, neboť tam všude proudily davy. Ve stoupání na Tanečnici nás došli kluci. Šimon byl asi stále ještě rozladěn, že jsme nezůstali na místě, kde on chtěl a začal se rozčilovat, kam pořád jdeme, že tam určitě bylo plno krásných míst na spaní. A vyrazil naštvaně napřed. V jednom místě se široká cesta stáčela prudce do leva a pokračovala po úbočí kopce rovně do dáli, ale cesta na Tanečnici z ní v tom místě odbočovala a stoupala úzkou cestičkou vzhůru. Šimon ve svém vzteku a alkoholovém zaujetí odbočku minul. Když jsme na křižovatku došli, uviděli jsme ho v dáli na špatné cestě, volali jsme na něj, ohlédl se, ale pokračoval s nadávkami dál. Mysleli jsme, že nás slyšel a jde se tam jen podívat po nějakém místě na spaní, tak jsme odbočili na Tanečnici.

Na vršku jsme fotili kamenné mužíky a poohlíželi se taky po místě na spaní. S Maceškou jsme sešly z vršku směrem, kterým se vydal Šimon, že tam třeba něco najdeme, sešli jsme až na cestu, po které šel, a porozhlížely se marně po okolí. Mezi tím nás došel Tomáš a ztratil se Dingo, který zřejmě vyrazil za Šimonem. Poslali jsme teda Tomáše hledat Šimona s Xenou a Dinga a s Maceškou a Friskou jsme se vrátily zpátky na vršek k odloženým batohům. Byly jsme tam dobře půl hodiny a začínala jsem mít strach, co se stalo. Taky jsem trnula hrůzou, jestli šel Dingo opravdu za Šimonem, nebo se někde ztratil.

Mezi tím jsme našly místo na spaní a tak když Tomáš volal, že všechny úspěšně našel, vyrazila jsem jim naproti, abych je k místu zavedla. Frisku jsem poslala napřed, ta vypálil a běžela směrem za nimi… nevěděla, že ale odbočili na jinou cestu a tak se ztratila ještě Friska 😀 Naštěstí po chvilce volání přiběhla… no uf!

Místo na spaní mělo i ohniště, ale hrozivě tam foukalo. Vyřešil to větrolam z plachty, nic méně výsledek byl, že jsme tím pádem ohniště nevyužili, neboť se nám nikomu ze závětří k ohništi nechtělo 😀 Podle mapy měla být nedaleko studánka, ale nepodařilo se nám jí najít, takže jsme opět byli krapet v krizi s vodou. Nejvíc asi my s Tomášem, neboť jsme měli nejmíň lahví a potřebovali ještě vodu pro dva psy… V tu chvíli jsme se zapřísáhla, že odteď si vodu budou psi nosit, protože můj zvyk spoléhat na místní potoky, se evidentně už po několikáté neosvědčil…

Ráno nás čekal velmi příjemný, ale taky velmi krátký úsek cesty přes Skalku. Cesta vedla po hřebeni (konečně žádné šílené klesání a stoupání) a skrz nádherné zachovalé bučiny. Pak se ale ukázala klasická podlost a zákeřnost vrstevnic, které se v mapě tvářily celkem nevinně a přišlo stoupání na Čertův mlýn, který byl nečekaně s 1206m n.m. nejvyšším bodem naší trasy a málem jsme tam tomu čertovi fakt nechali duši. Marně jsem přemýšlela, kde jsou ty časy, kdy jsem na soustředěních v Alpách po takových výškách v pohodě běhala… a teď jsem měla potíž se tam vybelhat chůzí. Každopádně vyřízení jsme asi byli všichni, protože jsme svorně minuli odbočku na Čertův stůl… a ani nás to netrápilo 😀

Mnohem víc, než nějaká skála, nás nadchl objev studánky.. konečně funkční! Nabrali jsme vodu do všeho, co jsme měli (musela se povinně dopít Stará myslivecká!) a směli se napít i žízniví psi. Dál cesta pokračovala z kopce ale příjemně po hřebeni a šlo se dobře. Nálada stoupala, bylo hezky a měli jsme vodu. Ovšem nálada zase rychle klesla ve chvíli, kdy Šimon oznámil, že ho bolí jeho chromý kotník tak, že už nemůže jít valně dál. Sešli jsme na Bařiny, kde jsme si v přístřešku vařili oběd a bavili lidi tím, že psi se rozložili na cestě okolo a spali a kolem procházející lidi se nad nimi rozplývali 😀 Zároveň jsme ale taky začali řešit, co dál…

Původní plán byl ještě přejít Smrk a vyjít na Lysou horu a sejít do Frýdlantu nad Ostravicí… Jenže bylo jasné, že to Šimon už nezvládne a dělit jsme se nechtěli, i když nás k tomu přemlouval, že dojde sám na nejbližší bus a pojede domů vlakem. Nakonec jsme se dohodli, že to prostě ukončíme všichni a tak jsme vyrazili po původní trase do obce Podolánky. Našli jsme tam potok (druhý za celou cestu :D) a ten autobus. Podle názvů zastávek autobusu jsme věřili, že tam najdeme i něco víc, krám nebo hospodu… Ve skutečnosti u zastávky „Jednota“ stály dvě chalupy vprostřed louky a zastávka „Škola“ byla pustá křižovatka v lese… 😀 Takže jsme nastoupili do toho busu a jeli do Frýdlantu.

V Frýdlantu jsme dali mezizastávku v hospodě na nádraží a dojeli vlakem zpátky do Frenštátu a zaparkovali v další hospodě (po slušné době hledání nějaké cenově nepřehnané) a vymýšleli, co dál. Měli jsme přece jen ještě jeden den volna k dobru.

Nakonec jsme ze všech návrhů vybrali návštěvu Štramberku a Kopřivnice. Přespali jsme na nějaké louce za nějakou vesnicí. Zajeli jsme do spacáků a krafali a cpali se brambůrky, které Maceška nesla :D, tak jsme to nazvali spacákovou párty…

Druhý den jsme prošli Štramberk, kde jsem chtěla vidět hlavně jeskyni Šipka, která ale byla nezajímavá ještě víc, než jsem čekala, a hrad. Nakonec nejhezčí bylo samotné městečko, které dýchalo jakoby středomořskou atmosférou, malé domečky ve svahu, křivolaké uličky, pnoucí se vinná réva… a štramberské uši, samozřejmě 😀

V Kopřivnici jsme navštívili muzeum Tatry, což si vymyslel Tomáš 🙂 Maceška vypadala, že jí to taky celkem baví… Já dopředu prohlásila, že mi to bude připadat zábavné tak půl hodiny, což se taky stalo… a pak jsme s Šimonem svorně trpěli 😀 Ale jako jo, některé modely byly celkem zajímavé 😉

Tak se tak obávám, že přechod Beskyd si tak nějak pořád ještě nemůžeme odškrtnout asi… 😀 Tak snad někdy příště 😉