Je to už drahně let, co jsme si kdysi s kamarádkou Zuzanou řekly, že až skončíme s lyžováním, pořídíme si psy a začneme jezdit skijoring… od té doby uplynulo spoustu času a stalo se mnoho věcí. Já místo lyžování pár let dělala biatlon a pak to vzdala úplně. A pak si pořídila toho psa. Zuzana lyžovala o chvíli dýl… následně se vdala a místo psa si pořídila dítě. Já ale na náš nápad nezapomněla… A tento víkend jsem konečně svůj slib splnila :)))

 Musherské závody se konaly na Mísečkách, takže celkem kousek od nás. Přespání jsme si domluvili u Tomáše a Zuzky (jiné Zuzky :)) v Benešově, protože auto vhodné k přespávání nemáme a peníze na zaplacení chaty na Mísečkách taky ne 🙂

V sobotu byl start až v poledne, takže jsme měli času dost… potíž byla v tom, že jsem se měla správně odprezentovat už večer, což jsem měla domluvené, že udělám až ráno… jenže ráno jsem nějak nemohla najít nikoho z organizátorů 😀 Běhala jsem tam dobře půl hodiny mezi parkovištěm a stadionem a všichi mě posílali od čerta k ďáblu, než se mi podařilo někoho sehnat. Nakonec to dobře dopadlo a číslo jsem dostala 🙂

Šla jsem si projet aspoň kousek trati, abych si osvěžila svoje leta staré vzpomínky na ty příšerné kopce tady… matně jsem si pamatovala, že tam jsou hned z kraje dva pěkné krpály. Byly tam. Víc jsem neměla čas si projet, tak jsem se vrátila od střelnice po svážnici zpátky.

Start byl ve dvanáct. První startoval skijoring se dvěma psy, a pak my, ženský a chlapy dohromady, hromaďák. Dingo se jako obvykle tvářil nebetyčně otráveně a ze všeho nejvíc ho zajímalo, kterou ze soupeřek sbalit 🙂 Start trochu zaspal, ale pak mu došlo, že takhle by mu ty ženský (fenečky) utekly a tak vyrazil za nima. Stadion jsme přeletěli jako vítr a tím jsme skončili 😀 V prvním sjezdu nám všichni ujeli. Fakt jsou čévéčka o tolik pomalejší než ohaři? Nebo je to jen Dingova lenost? Vypadal, že se docela snaží běžet… ale rychlej mu to prostě nešlo. Ono co si budem povídat, letos jsme nalyžovali chabých 60km, to nic moc… no ale byli jsme prostě pomalí.

Nic méně Dingo se snažil. Do menších kopců celkem táhl (roviny tam žádné nejsou), do větších se samozřejmě flákal, ale to bych mu odpustila, neb ty krpály tu i člověk leze po čtyřech 😀 A nebyly tam zdaleka jen ty dva… na těch dalších asi pět jsem nějak pozapomněla… při mé nevalné kondici to fakt byla síla. Hrábla jsem si dost.

Navíc jsme se celou dobu předjížděli s nějakým týpkem s ohařkou, kterou si Dingo vyvolil jako tu onu pravou (nevím jestli hárala nebo co, protože normálně si Dinouš psů na trati nevšímá, ať psů nebo fen) a při každém míjení se jí snažil nenápadně bleskově znásilnit…

Ke konci prvního pětikilometrového okruhu (jeli se dva) se nám je konečně podařilo definitivně předjet. Pak ovšem následoval největší vtip místních tratí – sjezd na stadion neboli „smrťák“. Kopec, který jde i bez psa sjet jen s pořádnou dávkou štěstí :))) Nejlíp se jezdí tak, že si člověk nahoře trochu připluží, pak se zhluboka nadechne a pustí to… a doufá 😀 Jenže se psem to tak nejde, neb pes běží příliš pomalu… a tak jsem ho musela plužit skoro celý… Vzhledem k tomu, že jedna půlka byla vyplužená na led a na druhé půlce byla sůl po kotníky (to si z toho něco vyber), nevěřila jsem, že to přežiju bez pádu… přežila 🙂

Ze stadionu se jel ještě takový pytlík dolů… matně jsem si pamatovala, že je tam ještě nějaká levárna… úplně dole jsem potkala jednu soupeřku, která tam cosi řešila se psem. Stihla jsem se jí zeptat, jestli má nějaký problém, ale odpověděla, že v pohodě. Tak jsem jela dál. Pak jsem si už vzpomněla, co že to tam bylo – opravdu velmi nehezké stoupání 😀 Děsně hnusný kopec prostě. Myslela jsem, že tam vypustím duši. Jo, to je ono, pamatovala jsem si to dobře.

Průjezd stadionem byl taky zajímavý, protože Dingo zaboha nemohl pochopit, proč má běžet dál, když jsme v cíli… jo hochu, nedá se svítit, jdeme na to utrpení ještě jednou. Tentokrát to šlo trochu líp, když jsme měli celou trať sami pro sebe (Dingova kráska zůstala kdesi za námi), ale zase už jsem byla se silami v koncích… sakra, příště fakt musím víc trénovat, takhle to nejde…

Před smrťákem nás předjela holka s problémem (bez problému). Kopec ale nesjela bez pádu… zatrnulo mi. Jak jí objedeme? Dingo se určitě bude chtít jít podívat, proč se tam válí… Nešel. Měl co dělat, aby běžel 🙂 Tak jsme to zvládli i podruhé. Kopec na stadion už jsem sotva lezla, ale pak už byl konečně cíl! Tak to stálo za to 🙂

Měla jsem radost, že jsme dojeli, přežili, že se Dingo docela snažil, a že jsme vlastně ani nedojeli poslední, ačkoliv ne úplně naší zásluhou… taky lyže mi docela jely (ačkoliv jsme si je dělala sama :D).

Zůstali jsme ještě chvíli koukat na spřežení, která startovala po nás. Mezi tím dorazil Tomáš, který šel na skialpy a volal, jestli ho svezeme dolů. To bylo trochu problematické, protože od té doby, co nemáme vlastní auto, půjčujeme si pidiautíčko od našich. Abychom tam dali psí přepravku, museli jsme vyklopit zadní sedačky. Takže nastalo řešení, kam Tomáše nacpat 😀 Nakonec jsme psí přepravku složili a spolu se všemi věcmi jí nacpali do kufru prakticky nulových rozměrů. Přes půlku zadních sedaček byly naskládané lyže a na zbylém místě jsem jela s Dingem… takže mi Dingo prakticky ležel na klíně 😀 Nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Uvelebil se a spokojeně spal 🙂

V Benešově jsme dostali opožděný oběd a k večeru vyrazili ještě na pizzu. Mělo to být asi tři kilometry, ale nakonec se ukázalo, že to bylo skoro pět… tam a zpátky skoro deset. No nevím, jestli by pro Dinga (a hlavně mě) nebylo lepší lehnout a spát, ale nakonec jsem si řekla, že se Dinouš potřebuje po závodě trochu „vyklusat“ 🙂 Horší bylo, že začal cestou zpátky kulhat. Sice malinko, ale jo… no super :/

V noci se spustil liják a tak jsme trochu doufali, že nahoře by mohlo sněžit. Bylo to naopak lilo tam taky jako z konve. Trať, už beztak dost bez sněhu, dostala zabrat, a část z ní byla teď úplně nesjízdná. Závodní okruh tak musel být zkrácen na necelé tři kilometry… takže dohromady asi 5km. Ani jsem se moc nezlobila, vzhledem k tomu, že tím pádem se vyhnu smrťáku i tomu nehezkému stoupání na stadion 🙂 Říkala jsem, že kratší trať by mohla Dingovi vyhovovat, protože čím déle běží, tím víc se mu nechce, za tu chvilku by se nemusel znudit. Dopadlo to ale úplně jinak.

Dingo se tvářil extrémně otráveně už na startu. Tomáš, který šel opět na skialpy, se dorazil na náš start podívat. Říkala jsem si, že aspoň uvidí, jak Dingo hezky vystartuje. Ale místo toho viděl jen ostudu. Dingo se rozhodl, že dneska se mu prostě nechce a na startu zůstal stát a jen se díval, jak všichni odjíždějí. Bezva. Na můj důrazný povel, ať kouká makat, vyrazil vlažným klusem a tvářil se u toho jak týraný pes. Z kopců běžel ještě pomaleji než včera, do kopců se vlekl jak smrad. Nakonec začal kulhat. Ach jo. Když jsme dojížděli po prvním kole na stadion, uvažovala jsem chvíli nad tím, že sundám číslo. Bylo to trápení… Dingovi to prostě dneska nesedlo. Možná ho fakt bolela packa, možná toho měl po včerejšku dost, nebo se mu prostě už nechtělo. Mám ho trápit dál? Pak jsem si vzpomněla, jako vždycky v takové situaci, na Mariánova slova: „Nikdy nevzdávej závod, jak to jednou uděláš, budeš to už dělat pořád.“ Přece nevzdám svůj první skijoring! Ještě když nám to včera tak šlo! Jsou to jen tři kilometry, i kdybychom to měli dojít krokem, dojdeme to… Dojeli jsme. S ostudou. S mizernou průměrnou rychlostí a ztrátou na ostatní jako vrata. No co no 🙂 Však to byl náš úplně první závod a žádný učený z nebe nespadl! Do příště určitě netrénujeme a snad se nás konečně pustí ta smůla s Dingovými tlapkami… už to musí přestat!