Původně jsme začali s Lukášem vymýšlet, že bychom měli nějak vykompenzovat naši letošní poněkud konzumní dovolenou, nějakým aktivnějším výletem a napadla nás návštěva Tater. Jak jsme do toho zapojovali další lidi a nápady, vyklubal se z toho nakonec výlet MTB orienťáků do Nízkých Tater, s námi tak nějak navíc.

Hodně jsem se na tuhle akci těšila a i přes to, že hory nám ukázaly, co všechno dovedou, od pařícího slunka, přes šílený vichr, slušnou mlhu až po vytrvalý déšť, který nás donutil dezertovat o den dříve, se celá akce nakonec výborně vydařila.

Sraz v Rychnově v hospodě jsme nějak s Lukášem nestihli (jako obvykle), takže jsme dorazili rovnou na vlak v 20:20. Měl zpoždění patnáct minut, což nás mírně znervóznilo, protože jsme měli mít v Pardubicích na přestup dvacet minut. Ve vlaku ale všichni otevřeli piva, vína a další lahve, takže potíže se zpožděním byly brzo zapomenuty. Nakonec jsme to stihli i přes zmatky na pardubickém nádraží a naší neschopnost najít správný vagón.

Do Ružomberoku jsme dojeli v půl páté ráno, nevyspalí a dobití z cesty. Pedros měl v plánu několik variant dnešního „výletu“, z nichž nejkratší měřila 14km a nejdelší 28km… z nějakého hecu nebo vlastní blbosti jsme si vybrali samozřejmě tu nejdelší. V Ružomberoku jsme tedy čekali hodinu na bus do Donoval, odkud jsme měli vycházet. V půl sedmé jsme tedy vyrazili na první cestu, výstup nahoru.

Ze začátku to šlo pěkně. Šli jsme lesem tak nějak po rovině, žádná velká námaha. Dokonce jsme měli to štěstí, slyšet říjícího jelena. Škoda, že jsem neměla dost odvahy, jít se na něj i podívat, ale zvuk to byl dost zajímavý;o) Po přelezení Kozího hřbetu začala cesta stoupat a začalo být hůř. Celá skupina jedenácti lidí se roztrhala na několik skupin a tak jsme šli s Lukášem sami, pěkně pomalu svým tempem. Slunko svítilo a nefoukat protivný silný vítr, šlo by se docela příjemně. Před sebou jsme viděli další a další kopce, které jsme měli ještě dneska přejít, ale zatím to docela šlo. Časem nás došli Martinka s Pedrosem a Tomášem, tak jsme šli chvíli zase s nimi, chvílemi jsme jim zase poodešli. Předháněli jsme se taky s Mákem a Borůfkou, která měla puchýře z nových bot a ještě jí začalo bolet koleno, tak musela jít pomalu.

Postupně toho začínalo být dost na nás všechny. Šli jsme už dobrých deset hodin, po celé noci probdělé, s těžkým batohem na zádech, pořád do kopce z kopce… jak jsem viděla před sebou tu nekonečnou cestu, vinoucí se přes všechny ty kopce, nevěřila jsem, že to přežiju. Už jsem šla tak nějak automaticky s vědomím toho, že prostě musím, protože cestou není jiná chata, kde bychom přespali. Když se před námi objevil poslední kopec, za kterým už měla být chata, a zdálky na něm cesta vedoucí, tak nějak po úbočí, zaradovala jsem se. Když jsme ale přišli blíž, uviděla jsem, že to není ta cesta, po které máme jít, že ta naše vede přímo přes vrchol. V té chvíli už to byl „poslední hřebíček do rakve“ a já zůstala stát a jen na to němě zírala, neschopná pohybu nebo slova a chtělo se mi tam sednout a brečet. O to větší byla úleva, když jsme kopec nakonec přešli a uviděli pod sebou chatu Ďurková, dnešní to vysněný cíl.

Na chatě jsme si dali všichni polívku, někteří i dvě, a čaj. V sedm hodin jsme si šli dát do noclehárny věci a že si pak půjdeme ještě chvíli sednout dolů, dát si pivo a tak. Vydržela jsem to čtvrt hodiny. Když jsem málem usnula s hlavou na stole, usoudila jsem, že je čas jít spát. Zalezla jsem do spacáku a nevzbudilo mě vůbec nic, ani lidi, co chodili spát, ani chrápající Havran, teplo, otvírání oken, zima, ranní odcházení lidí a nevím co ještě všichni v noci řešili.

Ráno v sedm hodin jsme vstali, nasnídali se, došli si pro vodu do studánky a v osm vyrazili vstříc další cestě. Tentokrát to mělo být jen 18km a ještě to šlo případně zkrátit tím, že bychom nedošli až na chatu M. R. Štefánika, ale skončili na chatě na Chopku. Což jsme s Martinkou posoudili jako rozumné řešení, už proto, že včerejší slunečné počasí bylo tentam a venku vládl šílený vítr a silná mlha.

Dneska jsme tedy neviděli do dálky na cestu vinoucí se před námi, byli jsme rádi, když jsme viděli na pár kroků do předu a od tyče k tyči, abychom věděli, kam jdeme a snažili jsme se udržet rovnováhu, aby nás vítr nesrazil k zemi. Což se mi moc nevedlo, jednou jsme si dala slušně na čumák, když přišel nečekaný poryv a já se zrovna potácela po šutrech s kopce.

Nebyli jsme ale aspoň s Lukášem sami, šli jsme tak nějak celou cestu pohromadě s Martinkou, Pedrosem, Tomášem a Mákem s Borůfkou, takže to bylo trochu veselejší. Havran s Dančou a Klápa a Danek nám utekli hned na začátku a potkali jsme je zase až na chatě v cíli.

Když jsme došli na Chopok, měli jsme ještě tolik síly, že jsme vyběhli na vršek, udělat si vrcholové foto. Borůfka s Mákem plánovali sjet lanovkou dolů, kvůli tomu koleni, ale lanovka, pochopitelně, v tom děsivém vichru nejezdila, takže jsme všichni sešli dolů na chatu. Tam nás čekalo nemilé překvapení. Byly tam zrovna jakési závody a bylo tam neskutečné množství lidí. Horko těžko se nám podařilo, dát si aspoň něco málo k jídlu, o přespání nemohla být ani řeč. Ačkoli jsme sem přišli s přesvědčením, že dál už nás nikdo nedostane, neměli jsme teď na výběr. A po obědě a odpočinku nám bylo už trochu líp a nejhorší únava odezněla a tak jsme docela z čerstva vyrazili na další pochod.

Cestou jsme míjeli Ďumbier, nejvyšší vrchol Nízkých Tater, o kterém jsme původně usoudili, že si ho necháme klidně ujít, ale když jsme došli na rozcestí pod něj, nějak jsme si řekli, že když už jsme tady… Borůfka s Makem vyrazili dál k chatě a my ostatní zahodili batohy za skálu a vyběhli si nahoru. Nebylo tam sice nic, než mlha, stejná jako všude jinde, ale určitě byla nás mrzelo, kdybychom jí neviděli;o)

Na Štefáničku jsme došli někdy v podvečer, nakonec docela zčerstva. Na místě jsme se dozvěděli, že pro nás taky nemají místo, že všechny pokoje jsou plné, ale že ven nás nevyhodí a nechají nás přespat někde na zemi, což nám úplně stačilo. Jediní Havran s Dančou usoudili, že postel bude lepší a vyrazili kousek dolů na chatu Kosodřevina, kde měli mít volno.

Naším jediným problémem bylo, že jsme museli počkat, až půjdou spát ostatní hosté chaty. Což nakonec nebylo tak zlé, protože večer byl celkem příjemný. Parta Slováků vytáhla kytary a začali hrát. Ostatní lidi se přidávali a zpívali a celkově tam byla výborná atmosféra. Spát jsme šli asi o půlnoci a jen proto, že už tam nikdo jiný nezbyl vzhůru. Ustlali jsme si v hale na podlaze.

Ráno nás vzbudili asi v šest, když tam začali vytírat a pak už začali vstávat a chodit na snídani první hosté. Vstali jsme taky a začali řešit, kam dnes půjdeme. Původní plán dojít na Čertovici byl už včera zmařen, když jsme se dozvěděli, že je tam silnice v opravě a nejezdí tam autobus. Náhradní plán byl vrátit se kus zpátky a sejít pěšky do Lúček a odtud dojet autobusem do Liptovského Mikuláše, kde jsme se chtěli ubytovat a dát si den regenerace v Akvaparku. Krizový plán pro extra špatné počasí byl sejít na druhou stranu hor, ale kratší cestou do Srdiečka a do Liptovského Mikuláše dojet autobusem, což znamenalo asi tři hodiny cesty busem navíc, ale v suchu a na čtyřech kolech. Zatímco jsme se rozhodovali, jestli zvolit plán náhradní nebo krizový, Havran s Dančou nám volali, že už vyrazili. Dozvěděli jsme se taky, že dopolední bus ze Srdiečka už nám ujel a další jede až v půl čtvrté odpoledne. Tak jsem seděli na chatě, rozmýšleli se, jestli tu počkáme do odpoledne nebo půjdeme do těch Lúček. Mezi tím to tu přestalo bavit nejprve Danka a potom i Klápu a oba postupně vyrazili sami směrem do Lúček. My ostatní zůstali a odešli nakonec po poledni do Srdiečka.

Cesta dolů by byla docela v pohodě, nebýt toho vytrvalého, silného deště a potoků vody všude, kterými jsme se skoro brodili. Došli jsme na zastávku úplně mokří a promrzlí. Autobus měl jet za víc než hodinu, tak jsme se přesunuli do hospody. Tam k našemu zděšení zrovna probíhala nějaká soutěž v tetování nebo tak cosi. Nakonec se nám podařilo ukořistit stůl v koutku a dokonce si sehnat i langoše k jídlu, který sice za moc nestál, ale aspoň zahnal hlad.

Během čekání jsme usoudili, že nemá valný smysl trmácet se oklikou přes půl Slovenska do Liptovského Mikuláše, že to radši zabalíme někde cestou, což jsme taky zavolali ostatním, kteří už v Mikuláši byli. Po několika debatách jsme celkem usoudili, že vůbec nemá valný smysl, za každou cenu tu trávit další den a rozhodli jsme se pro návrat domů.

Dokodrcali jsme se tedy s několika přestupy do Žiliny, kde jsme měli asi dvě hodiny času do příjezdu vlaku, tak jsem šli nejprve do pizzerie na výbornou pizzu a potom jsme to zalomili v nějakém „Retro baru“, kde hrála příšerná muzika, nějaký český rap, který se nedal poslouchat, mysleli jsme, že utečeme. Nakonec místo něj barman pustil v televizi koncert Slipknot, což byl po té hrůze vyložený balzám na duši, takže jsem aspoň dopili pivo a potom šli na vlak. Ve vlaku jsme se setkali se zbytkem naší výpravy, vypakovali z našeho rezervovaného kupé bandu nějakých Turků, či co to bylo, a vyrazili směrem k domovu. Po páté ráno jsme dorazili do Pardubic, kde jsme skoro dvě hodiny čekali na vlak. V Železném Brodě, kde jsme přestoupili na autobus, lilo úplně stejně jako v Tatrách a doma v Jablonci taky, ale už nám to nevadilo, když jsme věděli, že si za chvíli dáme sprchu a oběd a budeme v suchu a teple pod střechou. Výlet to nakonec nebyl tak zlý:o)