Victorka přijela se jménem Ukerewe, které se mi nelíbilo, a tak jsem jí pomocí jakési zeměpisné hříčky přejmenovala na Victorii. Victoria znamená „vítězka“, což bylo v případě Vicky ironií osudu…

Po tom, co krátce po sobě odešly Agathka a Iulinka, sháněla jsem opravdu na rychlo novou myšku, abych vytáhla smutnící Carču z její hluboké deprese, že zůstala na světě sama. Tehdy jsem se rozhodla, že chci opět černou berkshirku, jako byla Agatha, že budu mít už vždycky ve smečce aspoň jednu černou berkshirku. Victorku jsem sehnala až v Brně, přemluvila chovatelku, aby mi jí poslala o něco dřív, než by měla, a známého, který měl zrovna cestu, aby mi jí přivezl. Po pravdě řečeno po smrti Iulky jsem na tom byla tak trochu jako Carinka, v jakémsi útlumu a vůbec jsem zrovna teď novou myš nechtěla. Ale pro Carču to byla možná otázka života a smrti, bylo nutné jí probrat z její letargie. Kdybych jen věděla, jak to dopadne…

Victorku jsem si přebírala skoro bez zájmu, ale ve chvíli kdy jsem otevřela kyblík od zrní, ve kterém přijela, se všechno změnilo. Vykouklo na mě roztomilé černé zvířátko a upřelo na mě své oči jako korálky a s absolutní bezprostředností se hrnulo zkoumat svět kolem sebe a zkoušet se se mnou kamarádit :))) V tu chvíli jsem byla o tři roky zpátky a viděla před sebou malou Agathu. Victorka byla jako ona – měla zcela zjevně její povahu, správně oprsklou, veselou, zvědavou, přátelskou… a její barvu, mojí nejoblíběnější… a víc než to, Vicky měla ještě navíc PP a standardní znak, které Gathce chyběli k dokonalosti, a tak nemohla na výstavy. Vickinka se mě prostě během chvilky omotal kolem prstu a já byla nadšená, že mám zase doma roztomilé malé sluníčko… Victoria byla prostě dokonalá.

Protože jsem si naivně myslela, že nová myš Carince pomůže, chtěla jsem k ní Vicky přidat co nejdřív. A tak jsem se je jala seznamovat hned druhý den. Carča se od začátku na prtě moc netvářila, ale nevypadalo to tak zle… nakonec se ale na Vitorku vrhla a pustila se do ní. Do dnes mám před očima tu hroznou chvíli, kdy se mi podařilo ty dvě odtrhnout a Victorka zůstala ležet na koberci a nemohla se postavit. Ten její nechápavý pohled v korálkových očích, proč má celý kožich plný děr a necítí zadní nožky a ocásek… Jeden z nejhorších zážitků v mém životě.

Nebohá Victorka skončila na pohotovosti, kde jí ošetřili tržné rány (nebyly zlé) a napíchaly kortikoidy na podporu hojení zraněné páteře… Šance na uzdravení asi 5%…

Přes nepříznivé předpovědi si mi podařilo pravidelným cvičením během několika dní Victorky stav výrazně zlepšit, že se dokázala na zadní nožky posadit a takovým zvláštním způsobem, jako by měla na nohách ploutve, trošku chodit. Vypadalo to velmi nadějně. A Vicky byla naprosto úžasná. Celou dobu se tvářila, že jí vlastně nic není, že si všechny problémy jen já vymýšlím… u cvičení trpělivě držela a jinak se pořád chtěla mazlit a hrát si, ten veselý šibalský výraz jí neopouštěl, stále mě provokovala ke hrám, lovila mi ruce a vypadal šťastná… už se zdálo, že to nakonec bude mít všechno dobrý konec.

Bohužel po dalších asi dvou týdnech se Victorky stav zhoršil a opět přestala chodit úplně. Pravděpodobně si s páteří opět nějak hnula,  těžko říct. Bohužel tentokrát už ani cvičení nepomohlo. Svaly začaly atrofovat a Victorky tělíčko od pasu dolů ztuhlo v jedné pozici. Dokázala se pohybovat plazením, ale nedokázala se posadit nebo omýt… musela jsem jí každý den omývat počůrané bříško, protože si samozřejmě čůrala pod sebe. Bylo to dost náročné, ale já jsem pořád věřila, že se to zase ještě zlepší a že až Cassča odchová mimina, přidám jí k ní a ona mi pomůže se o ní starat… K optimismu přispívalo i to, že Vicky sama byla neuvěřitelně optimistická… přes všechny potíže se její veselá povaha nezměnila. Měla stále ohromnou snahu bojovat a užívat si život, jak jen to přes jeho mizérii šlo.

Bohužel zhruba po měsíci se ke všem problémům přidal velmi silný zánět dělohy, způsobený nedostatečnou hygienou (snažila jsem se jak jsem mohla, ale bylo to málo…). To už bylo na zničené malé tělíčko moc… Několik dní brala Vicky silná antibiotika, ale bylo vidět, že nezabírají… když pak posledního dne vymizeli i její optimismus a nezdolná chuť do života, pochopila jsem, že tenhle boj jsme pohrály… a nechala jsem Vikouška odejít za Duhový most.

Jsou v životě věci, které ani čas nezahojí, a rány, které bolí i po letech… Odchod každého zvířete je smutný, ale když odchází mladá zvířata, která měla mít ještě celý život před sebou, je to zlé… Už je to víc než tři roky, co Victorka odešla, kdyby přežila, už by tu teď také nebyla, přesto mě každá vzpomínka na ní doslova bodá… Tolik nerada na ní vzpomínám, protože to tak bolí… a přesto by si právě Vicky mé vzpomínky zasloužila, proto, jaká byla a jaká zůstala i přes to, co prožila… moje věčně veselá bojovnice… Myška s neuvěřitelnou životní sílou, optimismem a chutí bojovat. Velká malá myš…