Každý rok si říkám, že musím vyrazit na dogtrek v létě, až bude hezky, teplo a jít to na pohodu… a každý rok vyrazím v březnu na Toulovce! 😀

Jelikož předchozí ročníky byly už v docela teplém počasí, podcenila jsem ubytování v místě, a zvolila verzi stan. Když pak hlásili na víkend teploty hluboko pod nulou a sněžení, spoléhala jsem na svůj kvalitní spacák… No, uvidíme.

Na Lucký vrch jsem kupodivu dorazila bez potíží (Fazole se pochlapil ;)) a čtvrteční posezení bylo perfektní jako vždy 🙂 Spousta známých, legrace, plánování, těšení se, domlouvání… jelikož jsem neměla dopředu domluveného nikoho do party, na místě jsem sbalila Pavla s tím, že budeme doufat, že se ty dvě blbky (to jako Frisky a Elli) neporvou. Už jsem se skoro odhodlávala jít vyzkoušet kvalitu svého spacáku, když se objevil Honza Václavík, tady coby jeden z pořadatelů, jestli prý si nechci vzít s sebou Aztéka, že by se tu celý víkend nudil. S Aztékem Toulovce už několik lidí zkoušelo jít, ale zatím nikdo nedošel, a tak už ho nějak nikdo nechce… 😀 Ale já jsem po chvilce váhání souhlasila. Jednak jsem si řekla, že aspoň bude legrace, a jednak jsem tak trochu počítala, že Pavlovi nebudu stačit a pokud zůstanu někde v noci v lese sama jen s Friskou, budu se bát 😀 Ne že bych si myslela, že by mě Azty v nouzi bránil, ale dva psi jsou lepší, než jeden 😉

Noc ve stanu nebyla ideální, ale taky ne nejhorší, takže jsem se v šest hrdině vyhrabala ze spacáku a začala balit… Nasnídala se, vyfasovala Aztéka a o půl osmé jsme s Pavlem vyrazili…

Začátek cesty byl trochu krkolomný, báli jsme se jít blízko sebe, aby se nám neporvaly Fris s El, a já ještě táhla za sebou Aztéka, který protestoval, že ho vedu pryč od páníčka… zastavoval, kňoural… No ještě, že jsem měla domluvené, že když to vážně nepůjde, odevzdám ho Honzovi na živé kontrole na 35km… 😀 Po několika kilometrech se ale stav výrazně zlepšil. Aztékovi jsem sundala koš, který preventivně dostal, ale měl ho zbytečně, choval se naprosto dokonale vzorně, mě přezíravě ignoroval (což mělo v jeho případě spíš nevýhodu, neboť nikterak nespolupracoval :D) a cizí psy dělal, že nevidí, ani nezavrčel… a ten začal postupovat relativně rovnoměrně vpřed. Holky se vcelku sžily a my jim postupně začínaly věřit, že to na nás nehrajou a nečekají na příležitost, nadělat si díry do kožichu, a tak jsem mohli jít vedle sebe a normálně se bavit 🙂

První kilometry trati vedly do vesnice Borová, kterou trať procházela už v několika minulých ročnících a tak jsme oba s Pavlem zažívali takové ty chvíle „jé, tady to znám, když jsme tady šli minule, tak…“ 🙂 Na desátém kilometru byla první kontrola a zdálo se to být celkem pozitivní, už máme přece za sebou jednu osminu trati 😀 Taky počasí se umoudřilo a z pokusů o déšť a sníh bylo už jen zatažené nebe.

Na vzdory tomu, že Pavel vykládal, jak má snad zápal plic nebo co, postupovali jsme dosti svižným tempem, dle mého názoru spíše vražedným 😀 A tak jsme v Borové předešli Pavla s Dingovým synkem Airym a postupně předcházeli další a další…

V Budislavi jsme odbočili do Toulovcových maštalí. Azty začal mít novou starost, zaregistroval, že vedle něj už dvě hodiny šlape Friska a že je to vlastně voňavá fenečka (a navíc nějak háravě voní) a pokusil se jí svést. Friska na to nebyla zvědavá a tak jeho neomalený návrh rázně uťala zakousnutím do límce. Azték začal řvát, jak když mu minimálně ukousla hlavu, a začal velmi přesvědčivě kulhat na přední nohu 😀 Kdybych na vlastní oči neviděla, kam se mu zakousla, fakt bych mu to uvěřila… Naštěstí ho to po pár metrech přešlo a šel dál po všech čtyřech. Začal se ale od té doby Frisky bát, šel několik kroků za ní a kdykoliv se zastavila, zarazil se taky a odmítal se hnout… no komedie 😀

Pod Cikánkou byla na 15,5km druhá kontrola. Došli jsme tam velkou skupinu lidí včetně Aleše s Dingovou dcerkou Angie, Frisčinou poněkud „přiteplenou“ a poněkud komplikovanou láskou… Ve změti lidí a psů si jí nejprve nevšimla, až ve chvíli, kdy odešli a zmizeli za odbočkou, najednou Fris zavětřila a od té chvíle se mohla zvencnout – „Angie! Je tam! Musím za ní!“. A tak jsme kus další cesty pokračovali tempem přímo raketovým a tentokrát nestíhal Pavel 😀 Naštěstí se nám skupinku Aleš+Angie, Kuba+Car, Petr+borderka Endy, Kristýna+Easy a Nela+saarloos Hunter podařilo minout, když odbočili k potoku napojit psy a mohli jsme pokračovat dále normálním (rozuměj Pavlovým) tempem.

Celé Toulovcovy maštale se nám kupodivu podařilo projít bez většího bloudění i přes třetí kontrolu. Čtvrtá se nacházela v obci Roudná na 22km v odbočce do brutální stráně 😀 Dál se šlo úzkou pěšinkou tak pro jednoho člověka a já se bohužel octla na prvním místě, za mnou Pavel a nedaleko za námi zbytek volné formace původně předejité u potoka… Friska nechtěla jít dopředu, protože Elli i Angie byly přece za ní, a pokaždé, když se zastavila, zastavil se i Azték, protože nemohl prostě jít, když Friska stojí… Byl to úsek dlouhý asi dva kilometry a byla by to pěkná pěšinka, ale mě z toho bral psotník 😀 K tomu všemu jsem ještě musela v jednom místě podlézat padlý strom s Aztékem! Jsem ráda, že mě neznásilnil (kdo zná historku ze Zimního snu, ví proč ;)).

Na konci byla ale odměna – K5 u zámku Nové Hrady a ten tedy stál za vidění! Velký luxus 🙂 Od Nových Hradů se pokračovalo částečně po silnici, částečně po louce k odbočce k Polance, kde byla hospoda. Zároveň to ale už nebylo daleko na živou kontrolu, takže jsme sezení v hospodě zavrhli a dali si jen sušenku na pokácených stromech 🙂 Azték se mezi tím opět osmělil  a začal zkoušet dělat Frisce nové milostné návrhy… a v duchu námluv a odmítání jsme pak pokračovali další cestu. Dokud jsme šli, šli i psi, jakmile jsme zastavili, začal to Azty na Frisku zkoušet, Friska ho za to sejmula, Azték sehrál divadlo zhrzeného milence, a mohli jsme jít dál 😀

Jinak ale cesta příjemně ubíhala po červené turistické malebným, a nám už dobře známým, údolím Novohradky až na Košumberk – romantickou zříceninu hradu na které ale v té chvíli byla nejcennějíš živá kontrola s občerstvením 🙂 Ke stolu na nádvoří už jsem dosedala velmi ztěžka s pocitem, že bych se vůbec nebránila, kdyby to byl cíl a ne teprve 35km, ještě ani ne půlka! Přiběhl Honza celý starostlivý, jak nám to jde a když jsem odpověděla, že v pohodě, že s Aztékem není žádný problém (samozřejmě nad rámec běžných dogtrekových potíží :D), nadšeně mi nanosil všemožné občerstvení, takže jsem se nemusela ani zvedat, za to jsem se přežrala gumových myší 😀 Klidný odpočinek nám ale nepřála ani zima, která se do nás dala, ani Azték, který začal tropit nehorázné divadlo, čímž bavil všechny přítomné, ve stylu „potřebuju nutně obšťastnit Frisku, ale bojím se k ní přiblížit“ 😀 Tak se pokusil obšťastnit aspoň Honzu, když mu nesl misku s vodou. Málem jsme všichni umřeli smíchy 😀

Chvíli před naším odchodem dorazili Chucheláci a Christine vypadala podobně vyřízeně jako já a taky si stěžovala, že jí Viktor honí 😀 No, aspoň v tom nejsem sama 😉 Na kontrole jsme se ale dozvěděli zásadní věc, kde a co je „tajná kontrola“ – což byla další živá kontrola na zhruba padesátem kilometru, kde byla možnost přespání a opékání buřtů na ohni! Luxus veliký 😀

Vyrazili jsme tedy dál po žluté turistické směrem do vesničky Zbožnov, za níž kousek byla další kontrola na 40km. Byli jsme zhruba v půlce, hodin nebylo moc a světla ještě dost, takže se to nakonec začalo zdát všechno celkem optimistické, i když moje nohy měly dost jiný názor… Po zelené značce jsme sešli do údolí říčky Krounky a ty nejhezčí, ale pro zdolání nejnáročnější meandry jsme radši obešli po silnici a dorazili do vesnice Kutřín, kde jsme se zase scukli se skupinou Aleše, Kuby a Petra a zároveň nás došli Christine s Viktorem. Procházeli jsem na konci vesnice kolem nějakého statku a místní sedláci se nás začali ptát (jak to tak místní dělají), co tam provádíme a kam jdeme… a začali nám dávat hromadu rad (jak to tak místní dělají) kudy kam máme jít, což jsme tak nějak vyignorovali… a o kus dál pochopili, že to byla drobná chybička… 😀 Pěšina vedla prudkým srázem dolů svahem, který byl šíleným způsobem rozbahěný tak, že byl prakticky neschůdný i bez psů, natož s nimi. Tím, že se nás tam ještě setkalo tolik najednou a všichni psi chtěli nutně běžet za ostatními, vznikla téměř neřešitelná situace a všichni jsme se krkolomě sesouvali pěšinou dolů. Mně se podařilo při té příležitosti zjistit, že Azték zná povely „stůj“ a „jdeme“ (to je tak, když dostanete psa bez manuálu :D), přesto jsem půl svahu jela dolů po zadku 😀

Další cesta pokračovala příjemnou pěšinkou podél menadrů říčky, což by byla milá procházka, nebýt Frisky, která se zase zmrcla, že jde Ellina kousek před ní a začala chytat hysterické záchvaty a rvát jako šílená. Měla jsem v té chvíli už nohy plné puchýřů sotva jsem šla a tak jsem se, jak tak člověk v takových chvílích mívá takovou tu zarputilou představu, rozhodla, že Frisce vysvětlím, že prostě nebude táhnout, když to nechci. Nemělo to samozřejmě žádný jiný smysl, než že jsme byly nanervy obě, Friska psychovala a já nadávala jak dlaždič a tekly mi nervy ušima…

Trápení ukončila silnice a přechod na širokou cestu k tajné kontrole na místě zvaném Šiklův mlýn, kde jsme Pavla dohnali. Akorát se stmívalo. Zahodila jsem batoh vedle živého plotu, psy nechala prostě uvázané k němu, což bylo v pohodě, neboť oba okamžitě vyrobili klubíčka a vytuhli. Shodli jsme se Pavlem, že tady spát nebudeme, je tu moc rušno a zima od potoka. Buřty si taky nedáme, protože jít s buřtem v břiše není zrovna značka ideál, a k ohni jsem taky radši nešla, neb bych se od něj asi nehnula. Nacpala jsem se ale občerstvením a opět neodolala gumovým myším… Za což jsem si nedlouho po tom silně nadávala 😀 A po asi půl hodině odpočinku jsme hrdině vyrazili dál do tmy.

Červená turistická pokračovala dál do vesničky Otradov a do Krouny. Tam už jsem začínala mít celkem dost. Byla jsem unavená, i když klasická spící krize to ještě nebyla, ale puchyře bolely a únava našeptávala… Cesta po asfaltu a vesnicema se mi zdála nekonečná a zase jsme se nějak začali potkávat a předcházet s Alešem, Kubou, Petrem, Viktorem, Christine, Nelou a Kristýnou. Pavlovi se podařilo mi opět poodejít a Friska opět chytila hysterický záchvat a začala rvát. Azték se přidal po svém – Honza měl pravdu, když tvrdil, že netahá. Ne, Azty opravdu netahá, mám pocit, že by netáhl, ani kdyby si tím mohl zachránit život 😀 A tak paniku z unikající Elliny řešil místo tahem, řevem, šíleným 😀 A tak jsme postupovali vesnicemi ve stylu, Friska táhla, Azték řval, já řvala na Frisku, aby netáhla a nadávala jí do všeho možného, že neumí jít u nohy, a Friska psychovala, a Azték psychoval… a mě tekly nervy ušima… Byla jsem rozhodnutá, že jakmile potkám místo příhodné k přespání, okamžitě to zalomím a dál už nejdu ani metr.

Prošla jsem vesnicema a pokračovala ve stejném stylu po červené turistické do vesnice Dědová. Cesta vedla po pláni, kde byl les daleko a děsně tam fičelo, chvílema sněžilo, na přespání mizérie. Pavel byl stále někde kus přede mnou a psi hysterčili a já byla na pokraji nervového kolapsu. „Frisko, ty krávo, říkám ti netahej! Slyšíš mě, ty náno… A Aztéku, ty drž hubu, nebo tě seřežu jak psa… Frisko, do prdele…“ Uviděla jsem, jak Pavel, procházející kolem nějakého domku se zastavil a s někým nejspíš mluví. Umlkla jsem a dál se belhala tiše. Před domkem stála nějaká babička: „Dobrý večer, kam to jdete takhle pozdě a v takovém počací?“ „No, my tu máme takové závody, ještě jdeme daleko.“ „Aha, no tak šťastnou cestu. „Děkuju, hezký večer…“ Ušla jsem asi dvacet kroků a ohlédla se, babička zmizela v domku. „Frisko, ty krávo vymaštěná, přestaň rvát!…“

Do Dědové jsem se dobelhala z posledních sil a dohonila Pavla (rozuměj čekal na mě). „Hele, zastávka!“ povídá, „Nechceš si tam lehnout?“ On byl odhodlaný pokračovat dál. Váhavě jsem si jí prohlížela a vlezla dovnitř, byla nová, zděná, čistá, pěkná, ze čtyř stran uzavřená, chyběly jí akorát dveře… a uvnitř cokoliv, k čemu by šli uvázat psi… Stála jsem uvnitř bezradně, lákalo to hodně, ale představa, že sem celou noc budou další potenciální nocležníci nakukovat a psi po nich budou moct po libosti bez omezení vystartovat, nebyla moc fajn. Než jsem dokázala toto filozofické dilema vyřešit, vlezla dovnitř slečna s fenou curly coated retrívra. „Budeš tu spát?“ „No… nevím…“ „No, já jo.“ zahlásila a začala si chystat nocleh. Tím mé dilema vyřešila a musela jsem vyrazit dál. O kus dál jsem potkala osmou kontrolu na 58,5km, ale Pavla už jsem nepotkala… nepočkal na mě a prostě zmizel. Beztak jsem ho celou cestu brzdila a teď byl rád, že se mě zbavil.

Vyšla jsem z vesnice, že teď už ale opravdu zalehnu na prvním trochu použitelném místě, ale cesta vedla nejprve přes pole a louky, kde se proháněl vichr, pak zase kouskem civilizace a když se konečně přiblížila k lesu, tekl tam potok a studeně táhlo, navíc v lese bylo zmrzlé voraniště a sníh… Mapa ukazovala, že cesta dál vede do kopce, v což jsem vkládala naději. Až vyjdu trochu výš nad potok, bude tam snad tepleji a bez sněhu. Ale nebylo tomu tak… I když jsem se vydrápala do slušného krpálu, sníh byl pořád… sice jen přimrzlý poprašek, ale já pořád doufala, že ubude… Příjemná pěšinka se změnila v rovnou dálnici, takže jsem děkovala tmě, že nevidím až bůhvíkam dopředu, kam až jdu. Minula jsem Viktora s Christine, Christine ležela s Vincentem v příkopě a tvářila se poněkud neživě, Viktor ale nevypadal, že by o ní měl obavu, takže jsem šla dál, aniž bych se vzchopila na to, zeptat se aspoň, jeslti jsou v pohodě… Na odbočce jsem minula krásnou „perníkovou chaloupku“ vyloženě lákající k přespání, takže jsem do ní ani nezkoušela nahlédnout, neboť bylo na 200% jisté, že už bude obsazená 🙂 A belhala jsem se dál…

Od zastávky v Dědové už jsem ušla dobrých pět kilometrů, když jsem pochopila, že nemá cenu se trmácet dál, že sníh prostě bude pořád. A tak jsem prostě odbočila do lesa a upadla na prvním příhodném místě. Uvázala jsem psy ke stromům tak, aby nedostali na sebe ani na mě, Aztékovi jsem pro jistotu nacpala dráty na tlamu, i když mi ho bylo líto, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho v noci nenapadne kousat vodítko. Obava to ale byla zbytečná, stejně jako ta, jestli nebude v noci kňourat… Než jsem zalezla do spacáku, oba psi už zařezávali v těsných klubíčkách na umrzlém sněhu. Měla jsem v plánu prospat se tak dvě, čtyři hodiny, ale budík jsem si nedávala, počítala jsem, že mě stejně vzbudí zima…

Místo zimy mě vzbudil pocit, že je nějak podezřele hodně světlo 😀 Bylo půl šesté a měla jsem za sebou poctivých šest hodin spánku 🙂 Psi ale vypadali, že jim delší odpočinek taktéž prospěl, protože si ani nevšimli, že už jsem vzhůru a v těsných klubkách zařezávali nadále 🙂 Uvažovala jsem o tom, že se budu muset vysoukat z teplého spacáku a nacpat oteklé, zmrzačené nohy plné puchýřů do bot… jak jsem se začala chrout, vzbudila se Friska pokusila se vstát a při té příležitosti se ukázalo, že má zadní nohu napětkrát omotanou vodítkem a přiškrcenou. V tu chvíli jsem byla ze spacáku a v botách, puchýře nepuchýře a mazala jsem jí vymotat s hrůzou, jestli si nohu nějak nezaškrtila, nezmrzačila nebo kdoví co. Naštěstí noha byla v pořádku. Takže jsem si v klidu sbalila, sebrala psy a vyrazila na další potácivý pochod… Do cíle mi scházelo odhadem nějakých 15km.

Když jsem se dobelhala na Čachnov na kontrolu 9 na 68,5km, byla jsem asi ještě značně rozespalá a nebo naopak už zase tak unavená, že jsem jí přešla a nemohla najít.. stála jsem asi padesát metrů od ní a nechápala 😀 Další postup po modré byl z počátku docela příjemný, ale pak přišla na řadu rovinka ke Karlštejnu, která nebrala konce a já měla pocit, že tam snad nikdy nedojdu. Došla 🙂

O půl kilometru dál jsme potkali nějakou bezprizorní borderku, která se mi jala plížit na psy (já vím, oni pasou, ale vysvětlete to někdo vlkům), rozhodla jsem se jí ignorovat a projít kolem, ale bordera vystartovala a s hrozným řevem letěla na nás. Nacpala jsem psy za sebe a snažila se jí zahnat, což mělo za následek, že se štěkotem a dorážením kroužila kolem. Točila jsem se jak na obrtlíku, abych jí měla nějak pod kontrolou, než mi po chvíli došlo, že asi nezaútočí. Tak jsem šla dál a doufala, že toho nechá. Přestalo jí to bavit záhy a odběhla. Uf…

Pokračovala jsem dál po červené ke Knížecí studánce a dál cesta vedla z mírného kopce… a mírné kopce už se pro mě v té chvíli stávaly naprostým peklem. A tak jsem začala klusat, byl to sice takový zombie běh, ale psy to obrovsky povzbudilo a rozběhli se a vypadali, že je celá tahle taškařice konečně začala bavit 😀 Sklusala jsem asi kilometr k nějakému přístřešku a tam jsem potkala Kristýnu s Easy. Tak jsem zastavila a dál jsme vyrazily společně s patřičným odstupem mezi Friskou a Easy 😀

Dozvěděla jsem se, že Kristýna spala v oné „jistě obsazené“ perníkové chaloupce 🙂 Že Nela šla dál sama a tak jde teď ona taky sama. A tak jsme se plahočily dál společně. Kristýna na tom byla o dost líp, nebo mi to tak aspoň přišlo. Dokud jsme šly lesem a spíš do kopce přes všelijaké ty Perníčky, šlo se mi ještě celkem fajn. Jak jsme ale scházely do Pusté Rybné, nastalo peklo. Asfalt jsem musela obcházet pangejtama, protože jsem na něj už nebyla schopná stoupnout. Cíl byl asi tak dva kilometry před námi, ale já se pajdala a potácela jak opilá, až jsem přišla na to, že musím běžet… tak jsem běžela… rychlostí šneka tak, že Kristýna mi stačila pěšky, takže jsme si u toho dál povídaly a já se potácela a zakopávala si o vlastní nohy… 😀 Musel to být pohled pro bohy… Ale světě, div se, já se dopotácela do cíle! Bylo asi jedenáct hodin dopoledne…

V cíli jsem vrátila Aztéka rozradostněnému Honzovi, a odpadla v hospodě. Friska usnula pod stolem a já do sebe ládovala jedno jídlo za druhým a odmítala se zvednout z tepla a jít si do stanu lehnout. Nakonec mě donutilo to, že odešli spát všichni ostatní 🙂 Měla jsem v plánu samozřejmě navečer vstát, nakrmit psa a jít se do hospody bavit s ostatníma… nakonec jsem to zvládla, ale byl to boj, protože přes den bylo relativně teplo a tak jsem se konečně pořádně vyspala… a vstávat se mi fakt nechtělo… 😀

Večerní posezení bylo samozřejmě perfektní jako vždy a normálně bych tím vyprávění v podstatě zakončila, protože dobrodružství bylo za námi. Tentokrát ale ještě pokračovalo tím, že když jsem došla ke stanu, zjistila jsem, že je omrzlý a fičel šílený ledový vítr, že mi to stan div nevzalo. Navlíkla jsem na sebe všecho, co jsem našla a zalezla do spacáku… sotva o pár minut později mě roztřásla zima. Vítr profukoval skrz stan… navlíkla jsem na sebe ještě nějaké další věci, co jsem našla a opět se pokusila spát… marně… napadlo mě zkusit se omotat izotermickou folií, ta přece neprofoukne! Začala jsem jí rozbalovat a roztažená část se hromadila na Frisce, která na to nijak nereagovala, až mě vyděsilo, jestli je vůbec živá… probrala se až po tom, co jsem s ní zatřásla 😀 Omotala jsem se a pokusila se znova usnout… znova marně… teprve pak mi došlo, že asi není zase až taková hrozná zima, ale že je to moje únava a vyčerpání… Každopádně jsem se nevyspala vůbec a noc to byla kompletně hrozná 😀

No a k tomu veselejšímu 😀 První letošní dogtrek jsme ušli v myslím celkem pěkném čase za 26 hodin a 24 minut i s tím naším šestihodinovým bivakem… a doplahočili se na 14. místě. Na to, že jsem šílená lemra, tak celkem dobrý 🙂 Velkou radost mi udělaly obě Dingovy děti, které šlapaly statečně a lépe, než my 🙂 Pavel s Airym zdolali trať za 20 hodin a 57 minut a došli na pěkném dvanáctém místě, a Aleš s Angie dorazili za 21 hodin a 23 minut a ve své kategorii došli dokonce na desátém místě. Dinoušek má prostě dokonalé následovníky :)))