Tradiční biologicko-ochranářský tábor v Orlických horách jsme ani letos nemohli s Dingem vynechat 🙂 Z časových a dalších důvodů jsme opět museli pobyt zkrátit, ale tentokrát jsme vyrazili na první část tábora.

Fotky zde.

Plán byl jasný – ráno v šest vyjet vlakem směr Jaroměř a pak busem do Nového Města nad Metují, odsud už pěšky cca 15km na Olešenku, abychom se prošli 🙂 Ráno ještě nebude takové vedro, bude to fajn výlet. Bohužel plán ztroskotal na tom, že jsme se nějak nedokázali na nádraží potkat s vlakem 😀 Jelikož měla být výluka mezi Hodkovicemi a Turnovem, vymyslel Lukáš, že mě hodí rovnou do Hodkovic, kde sice jinak vlak nestaví, ale bude se tam přestupovat na výlukový autobus, abych nemusela jet z Rychnova do Hodkovic půl zastávky vlakem, půl zastávky busem do Turnova a tam opět přesedat na vlak. Tak jsem pochopila, že to bude, podle stránek ČD…  pochopila jsem to špatně 🙂 Tento model platil jen pro osobní vlaky, rychlíky byly nahrazeny autobusem už z Rychnova :/ Super. Takže jsem po půl hodině čekání a zjišťování, co a jak, jeli zase domů :)))

Vlak (tedy bus) v osm hodin byl samozřejmě nacpaný k prasknutí, měla jsem co dělat, abych tam někam našťouchala sebe, batoh a psa… ještě že Dingovi nevadí, že se musí tlačit 🙂

Časový posun o dvě hodiny mi úplně rozhodil plány. Bus do Nového Města nenavazoval a navíc hrozilo ukrutné vedro. Tak jsem vymyslela, že pojedeme místo toho do Náchoda, že půjdeme pěšky z Dobrošova lesem a kolem vody. V Náchodě jsme strávili asi patnáct minut hledáním autobusu do Dobrošova… nakonec jsem zjistila, že jede až přímo do Hrádku, což je asi 3km od tábora. Po chvilce rozhodování jsem si koupila lístek až do Hrádku. Na procházku kašlu! V buse bylo hic, plno lidí, Dingo prudil, mě to prudilo…. ok, změna plánu. V Dobrošově jsem vystoupila, za zděšení místních babek, kterých jsem se ptala na cestu („To je hrozně daleko! To přece nepůjdete pěšky!“) i řidiče, který za mnou překvapeně volal, že jsem přece chtěla do Hrádku. No co no :)))

Na zastávce jsem vytáhla mapu a s hrůzou zjistila, že jsem mimo ni 🙂 Tak to se povedlo 😀 Podle rozcestníků jsem koumala, kudy kam, nakonec jsem si vybrala jeden směr a doufala, že to bude dobře 🙂

Dingo vyfasoval brašničky se svou výbavou, fakt mě nebaví, tahat mu ty krámy :))) Měl je na sobě poprvé, takže jsem čekala nějaké divadlo. Nekonalo se – zkusil je setřást, pak do nich kousnout a když to nešlo, přestal je řešit a šel. Super, ta to bychom měli o něco lehčí cestu 🙂

Šlapali jsme lesem a měla jsem pocit, že jdeme věčnost a pořád jsme mimo mapu. Trochu mě to zneklidňovalo. V lese bylo sice docela příjemně, ale přece jen taky vedro, bágl byl těžký a představa, že bychom se měli někde kolik kilometrů vracet, se mi vůbec nelíbila 🙂

Nakonec mě zachránila nějaká banda trempů, kteří mi řekli, kde jsem. Šla jsem dobře, uf :))) Trochu jsme pokecali, poradili mi, kudy nejlíp dál a taky se divili, proč jsem nejela busem až do Hrádku 😀 Asi jsem tu fakt za exota.

O kus dál jsme sešli na cyklostezku kolem říčky Olešenky. Bylo tu příjemně, Dingo se neustále ráchal v řece. Asi v půlce jsem si dali přestávku na svačinu a já se taky trochu smočila.

Do Hrádku už to nebylo daleko a pak už asi jen tři kilometry, ale nejhorší úsek cesty. V Hrádku mě Dingo zkoušel přemluvit, abychom šli radši do hospody – hrnul se do každé, kterou jsme míjeli 😀 Dál se šlo do kopce přes pole, slunko pralo fest a Dinouš se tvářil, že ho týrám. Zkusila jsem ho trochu povzbudit: „Pojď, bude tam Fanny!“ Nastražil uši, z očí zmizel lhostejný výraz, a vyrazil nadšeně vpřed! 😀 Neuvěřitelný, on fakt věděl, co říkám :)))

Když jsem sešli do Rzí, schválně jsem nechala Dinga jít, kam si myslí, že to vede dál… naprosto neomylně zamířil k odbočce do tábora a mastil lesem vzhůru. Paměť má fakt neuvěřitelnou!

Ač bylo už skoro půl čtvrté, v táboře byli skoro všichni, protože kvůli vedru se šlo sekat až později. Alice tu ještě nebyla, takže ani Fanny. Dorazí až večer.

Postavila jsem si tradičně stan v horní části louky, kde je to sice z kopce, ale zase tam má člověk klid a místo, kde uvázat psa… a rozhled na celý tábor :)))

A trochu opožděně jsem vyrazila sekat Mokřinu u Andršů. Hned z kraje jsem dostala vynadáno od místních, když jsem pustila Dinga do řeky, že jim chodím po zahradě… Asi mají potok jako součást zahrady 😀

Hned na to jsem potkala spolužáka Jendu s přítelkyní Péťou, kteří jeli na kolech kolem na jiný tábor. Tak jsem s nima asi půl kosení prokecala 😀

Večer u ohně bylo trochu mrtvo. Trochu se hrálo na kytaru, ale většina lidí šla brzo spát. Já taky 🙂 Na dobrou noc mi ještě až do stanu zněla Patrikova Amazonka, moje oblíbená olešenková… 🙂

Ze spánku mě probralo kymácení stanu a pak Dingův výskok a pokus o projití stěnou ven. Došlo mi, co se stalo – dorazila Alice s Fanny 😀 V polospánku jsem se pokoušela usměrnit Dinga zpátky na místo, nevím, jak mě to vůbec napadlo 😀 Nakonec jsem udělala to jediné rozumné, co jsem mohla – psa vypustila ven 🙂 Následně se ozval řev vítajících se psů a pak mi došlo, že je tam jinak nějaké podezřelé ticho. Už byla si hluboká noc…  Začala jsem se štrachat ze spacáku, abych psy nějak spacifikovala, ale přišla jsem pozdě 🙂 Řvoucí psi mezi tím doběhli k Alici s Davidem. David je seřval, což mělo následek ten, že Fanny poslušně přiběhla, zatímco Dingo se vyděsil k smrti a s blafáním zdrhnul 😀 Dinouš z nějakého důvodu došel k názoru, že David je tím nejstrašnějším člověkem na světě  a jediným, koho se kdy bál… za to fest 😀 A tak vzal čáru až na stráň nad mým stanem a tam seděl a blafal a za boha jsem ho nemohla dostat zpátky dolů 😀

Ráno jsme šli sekat Vily, ale proměnlivé počasí, které se začalo přiklánět k dešti a bouřkám, nás donutilo vyhlásit ústup. Tak jsem si opět moc nezasekala.

Odpoledne jsem konečně začali sekat Velkou vachtu a vylezlo slunko. A tak jsem sekali a sekali a pekli se a pekli :)))

Navečer jsem se těšila opět na oheň a kytaru, ale místo toho se opět přihnala nějaká další bouřka. Už předem nám chodili zprávy a telefonáty, jak to řádí v Praze, jak v Hradci padají kroupy, jak v Jaroměři je bouřka a slejvák jako blázen… Začali jsem panicky připevňovat stany a střechu od kuchyně a podobně… Nakonec přišla jsem mírná bouřka se středním deštěm :)))

Ráno si tradičně přišla pro Dinga Fanny 🙂 Dingo se celkově prakticky hned aklimatizoval do chodu tábora 🙂 Překvapivě si z loňska pamatoval i to, že když ho uvážu u stanu a odejdu do kuchyně nebo zmizím do lesa ke kadibudkám, nemusí to řešit, protože tam nikam neuteču… ovšem běda, jak jsem nabrala směr k východu z tábora 😀  Okamžitě jsem si tak uvědomila, jak moc se Dingo za ten rok změnil – zatímco loni skoro nebylo možné ho pustit z vodítka a i tak neustále něco prováděl a já nestíhala řešit jeho průšvihy, teď fungoval úplně v pohodě. Celkem bez potíží (s malým dozorem) lítal po táboře s ostatními psy, nevšímal si lidí, dětí, nic neprováděl… těžká pohodička 🙂 Dokonce i na louce ho bylo možné za mírných opatření mít na volno. Neuvěřitelné!

Adaptovala jsem se ovšem i já 🙂 Hned jsem najela na relaxační režim tábora, aneb systém – nic nemusím a jen tak jsem. Třikrát denně dostanu teplé jídlo, spát jdu, kdy chci, vstanu kdy chci… Vrcholem práce je omýt si po sobě ešus a jít se vykoupat do Olešenky 😀 A samozřejmě sekat louky, což ovšem není žádná práce 🙂

V pondělí byla v plánu Malá vachta… a šlo nám to od ruky. A taky jsem se něco přiučila o roubování a očkování stromků 🙂 Olga se na to ptala Jirky a se dal do výkladu i s praktickou přednáškou 🙂

Polední pauza byla opět kvůli vedru až někdy do půl čtvrté. Dingo za tu dobu stihl provést parádní kousek – sežrat oběd nějakému nově příchozímu týpkovi. Fakt super! Jsem netušila, že náš pes žere rýži a hrášek 😀 Naštěstí týpek to vzal v pohodě, takže to byla ostuda jen malá 🙂

Odpoledne se pak sekala Bledule a probíhali závody o nejlepšího sekáče a sekačku :))) Skončila jsem myslím asi třetí, i přes to, že jsem mezi tím musela odchytit psa, kterému přišlo ohromně zábavné, že holky poskakují a mávají chomáči trávy – hrály si na roztleskávačky :)))

Jinak ale na mě trochu dopadla depka z toho nově příchozího, jenž byl nějakým profesionálním sekáčem nebo co… Do té chvíle jsem měla pocit, že mi to kosení jde celkem dobře a rychle… Pak nastoupil ON, párkrát máchl kosou a složil tolik trávy, co já ve třech pruzích,  na jeden a asi tak za desetinovou dobu… Měl jsem chuť radši jen odložit kosu a dívat se, jak mu to jde… to by bylo asi užitečnější :))) Děs, tihle lidi! 😀

Večer byla opět místo ohně přednáška – něco jako letní kino 😀 Natažená plachta  a promítačka :))) A ještě k tomu multifunkční, protože Davic u toho na plachtě odchytával noční motýly přilákané na světlo 😉

Přednáška byla o čápech s vysílačkama  a cestě za nimi až do Mongolska, bylo to zajímavé, ale trochu dlouhé… Takže na tu kytaru zase nezbyl čas. Přemluvila jsem Páju, aby mi zahrála aspoň pár písniček. A Vojta vymyslel super věc – popcorn na ohni v hrnci :))) Sice to nešlo úplně ideálně, část se připálila a část se neudělala 😀 Ale jinak byl dobrý 🙂 Nakonec jsem zůstali u vyhasínajícího ohně jen tři s Olgou a Vojtou a pod padajícími hvězdami (viděla jsem jich asi sedm) jsem debatovali o všem možném od ekozemědělství až po filozofické úvahy nad povahami lidí a mezilidskými vztahy 🙂

Ráno jsme šli dosekat Bleduli za vzniku jakési reportáže a fotek (asi do novin?). Pak jsem ještě dosekali Andršovi, kde jsme se s Fany (ne psem, ale člověkem – Břeňkovou přítelkyní z Belgie) cpali výbornými ptačími třešněmi a kecaly anglicky… aspoň na co moje netrénovaná a čím dál horší angličtina stačila :))) Nakonec jsem ještě dosekali Máje a vraceli se do tábora s tím, že pro letošek máme posečeno… tak teď už jen sklidit 🙂

Po obědě proběhla Davidova přednáška o entomologii proložená spoustou historek 🙂 Pak se vyrazilo na koupaliště, což já už jsem odpískala, a šla balit, abych stihla bus.

Když jsem se se všemi srdceryvně rozloučila a došla až na zastávku, vzpomněla jsem si, že jsem v kuchyni nechala foťák 😀 Zahodila jsem bágl do křoví a běžela zpátky. Dobrák Vojta, když mě viděl, naložil mě do auta odvezl až do Hrádku :))) A ještě měl péči o Dinga, jestli nemá žízeň… aspoň, kdo se ho tu nebojí :)))

Dobrou náladu mi podpořil i řidič autobusu, který mi hned ve dveřích „vynadal“, ať psovi sundám koš a že vezl jen mě, nechal mě jet zadarmo 🙂

Ve vlaku na mě tradičně dopadla melancholie a hrozně se mi chtělo zpátky… Válet se na louce, sedět u ohně, poslouchat kytaru…. Celou cestu vlakem jsem si broukala: „Byly krásný naše plány…“ :))) Tak snad za rok zase!