Lukáš se mnou jet pochopitelně nechtěl a psa doma taky nechtěl, takže můj pobyt na Olešence byl podmíněn přibalením Dinga. Ač jsme z toho měla fakt hrůzu, nakonec jsme to přežili oba bez újmy a pouze s několika menšími průšvihy.

Fotky v galerii.

Olešenka je oficiálně pracovně – vzdělávací tábor:o) V praxi to znamená, že se sjede parta nadšenců, kteří převážně za pomocí kos, vidlí a hrábí sekají a sklízí mokřadní louky, které nesklízí jejich majitelé a tím přichází k újmě chráněné kytičky, které tu rostou. Mimo uklízení luk se všechno točí kolem biologie a ochrany přírody – pořádají se výlety na biologicky zajímavá místa, poslouchají se přednášky atd. No prostě dokonalá dovolená;o)

Tábor byl už od soboty, ale my dorazili až v pondělí. Plánovaně jsme z Nového Hrádku nejeli busem, ale došli ty tři kilometry pěšky. Byla by to pěkná procházka, nebýt toho, že jsem si zapomněla doma od batohu výstuhy do zad a batoh byl pekelně těžký a bez těch zatracených hliníkových tyček to byl spíš takový pytel na zádech, vůbec se s tím nedalo jít. No nic.

V táboře nás uvítaly kuchařky a psiska:o)Půl roční borderka Ajša, samojedka Asina a kříženka bígla Dája. Ostatní byli na louce. Tak jsme vyrazili za nimi a hned si nacvičili, co nás bude týden čekat. Já dostala do ruky kosu a Dingo přišel uvázat ke stromu. Oba jsme z toho byli chvíli nesví:o))) Oba jsme se do toho ale rychle vpravili. Cestou zpátky jsme na další louce potkali Alici a Fanny, čtrnáctiměsíční fenku německého ovčáka. Dingo s Fančou si okamžitě padli do oka… nebo spíš se do sebe na první pohled zamilovali a bylo:oD Od té chvíle se od sebe nehnuli ani na krok, každou volnou chvilku, kdy mohli, nadšeně se řezali hlava nehlava, s vrčením se hryzali, honili, pošťuchovali… když jeden únavou padl, druhý přišel, aby si lehl vedle něj. Když měl jeden jít jinam než druhý, bylo zle. Jeden od druhého okoukávali různé zlozvyky, upevňovali si ty svoje, podporovali se v lotrovinách a vůbec byli jako utržení ze řetězu, veškerá poslušnost absolutně zapomenuta.

Ráno obvykle vypadalo tak, že mě probudil psí čumák, otiskující se zvenčí do našeho stanu. To si Fanny přišla pro Dinga. Dino byl, stejně jako já, během půl vteřiny z plného spánku na nohou, jelikož on chtěl skrz stan za Fančou a já se mu v tom snažila zabránit aspoň do té doby, než otevřu vchod. Následně jsem na sebe hodila oblečení a boty a vyběhla za psy, hlídat je. Z hlubokého spánku do plného bdění před stanem během půl minuty:oD

Dino si tedy tábor užíval plnými doušky, zatímco panička každičkou vteřinu trnula hrůzou, co ten pošuk provede. Nutno říct, že se Dinouš pečlivě vyznamenával.

Hned první den si nadělal fajn průšvih, když vletěl za Dájou do kuchyně, kam psi nesměli, obzvláště ne Dino, který tam shazoval věci a kradl jídlo. Vyběhl na něj Přemek a z kuchyně ho vyhnal. Dingo si to asi zapamatoval, a jelikož měl Přéma na sobě ještě navíc klobouk, brýle a kabát, takže vypadal tak nějak divně, Dinovi byl asi opravdu velmi nesympatický. Když se pak Přemek pokusil navázat s vlkem přátelství, Dinouš to rázně odmítl. Bohužel po vlčím. Zavrčel na Přemka a chytil ho za ruku. Sice se Přemkovi nic nestalo, ale ostuda hned na začátku. Nutno poznamenat, že to bylo prvně, co Dingo na někoho zaútočil. Obvykle všechny lidi miluje, a pokud vypadají nějak divně, sice na ně poštěkává, ale když přijdou blíž a chovají se přátelsky, očichá si je a hned je přibere mezi kamarády. Prostě Přéma se mu nějak nelíbil, no.

Druhý den pro změnu „napadl dítě“. Ve skutečnosti to bylo tak, že si s Fanny hráli a já na chvíli polevila v ostražitosti v domnění, že když si hrají, nebudou si ničeho jiného všímat. Bohužel se zrovna mezi ně přimotali děti a tak jednu holčinu Dingo přibral do hry. Skočil a chytil jí za ruku. Nic se jí nestalo, jen se trochu lekla. Bohužel víc se lekli ostatní a opravdu si mysleli, že jí „napadl“. Sáhodlouze a složitě jsem vysvětlovala, že to byla pouze nevinná výzva ke hře… No myslím, že to dostatečně pochopili až v průběhu následujících dní, když Dinga trochu poznali. Každopádně od té doby museli být v nestřežených chvílích uvázaný a hlídala jsem, aby se nemotal mezi děti.

Třetí den mi pro změnu utekl, když jsem vyrazila se vykoupat do potoka (místní sprcha;o)). Čekala jsem, že bude jako vždycky se ráchat ve vodě kolem mě, ale jen jsem se svlékla a vlezla do vody, vzal čáru neznámo kam a celých deset minut, co jsem se myla, byl někde pryč. Když jsem se vracela, přiběhl a tvářil se, že jako nic.

Čtvrtý den si nadělal průšvihy dopředu. Nejprve skočil po malém Matouškovi, kterého Monika držela v náručí. Chtěl se na něj asi podívat, co to jako je, že to voní jako člověk a přitom to neumí ani mluvit, ani chodit… Bohužel se mu u toho tlapou opředl o obličej, takže Matoušek měl pěkný škrábanec na tváři. Naštěstí to Monika vzala celkem v klidu. Následně mi skočil na stan a zlomil stanovou tyčku. Celkem si mi to nakonec podařilo opravit, že to drželo pohromadě, i když byl stan celý nakřivo. Ano, Dingo si tábor opravdu užil:o)))

Já jsem si letos konečně užila sekání i sklízení. Počasí nebylo zlé, občas trochu sprchlo, ale bylo docela teplo a většinou svítilo slunko. Vydali jsme se taky na dva výlety. Jeden byl do údolí Peklo, na jedinou lokalitu vstavače osmahlého ve východních Čechách. Následoval postup tzv. sajgonem (orienťáci by to nazvali azimut, normální lidi asi „přímo za nosem“) na rozhlednu Varta na Sendraži. Trochu masakr, ale přežili jsme:o) Následně jsme se ztratili a toulali se širým okolím, až jsme se dotoulali do Slavoňova, kde jsme vyměkli a přemluvili Davida, ať nám zavolá záchranu. Představa dalších osmi kilometrů pěšky nás moc nelákala. Pár nadšenců chtělo vidět ještě nedalekou lokalitu s mečíky… až tak jsem o ní nestála, ale potřebovala jsem jet zrovna tím autem, kterým oni, aby se vešel pes. Takže jsme jeli na mečíky… Nenašli jsme ani jeden. O kus dál se nacházela jakási teplomilná stráň… takže jsme se přesunuli tam. Ke stráni se muselo přes ovčí ohrady z pletiva. Přes jednu jsem Dinga přehodila, přes další už jsem odmítla. Takže jsem stráň oželela. Při zpátečním přelézání ohrady jsem se psem v náručí neudržela balanc a kecla si přímo do podmáčené trávy. Mimo to jsem byla celá od bahna, jak byl pes celý od bahna… Začínala jsem toho mít dost, měla jsem hlad, byla jsem mokrá a utahaná. Na třetí lokalitě, což byla nějaká louka, už ani nevím čím zajímavá, jsem odmítla vystoupit z auta a málem jsme tam oba se psem usnuli. Jinak ale super výlet:oD

Druhý výlet byl celodenní do hor:o)Od Šerlichu na Jelení lázeň jsme šli pěkně po cestě:o))) Na rašeliništi jsme chvilku hledali bradáčky, ale nenašli, zatímco psům se podařilo vykoupat v bahnité tůni a pak obíhat všechny kolem, abychom si to bahno taky trochu užili. Následně pokračoval sajgon směr Trčkovská louka. Alice s Monikou a dětmi a psy se od nás odpojili, protože by to tam fakt neprošli. Jak odešla Fanny, Dingo se okamžitě zklidnil a začal poslouchat, jako hodinky. Zajímavé:o)))

Na Trčkovské louce jsme asi čtvrt hodiny hledali místní raritu, zdrojovku. Ani jsem nevěřila, že bychom jí mohli najít, ale podařilo se:o) Možná k zarputilosti hledání přispěl jeden domorodec, co procházel kolem a řekl nám, že tam zdrojovka je, že ví kde je, ale že nám to neřekne… čert ví, čeho se bál? Že budeme mít všichni „jeho“ zdrojovku na fotce?

Další navštívenou lokalitou byla Velká louka, kde jsme si dali pauzu na Tatraku a řešili, co dál. Ačkoliv většina byla už proti navštívení další lokality a chtěla jet zpátky, jak už to tak s Davidem chodí, ani jsme nevěděli jak, pokračovali jsme za chvíli na Hraniční louku. Po polské straně hor jsme došli ještě ke sjezdovkám, kde jsme krom štrachání se vzhůru na Šerlich, ještě hledali plavuník. Marně.

Nahoře většina nadšenců vyrazila ještě na Bukačku, kde už jsem byla a tak jsem zůstala s dalšíma holkama sbírat borůvky:o) Byly mňam:o))) Krom toho jsme si taky fajn pokecaly, Iveta vyprávěla historky ze své veterinářské praxe a taky jsem se konečně dozvěděla pádné argumenty, proč nekrmit BARFem:o))) Na Masarykově chatě cestou jsme si pak konečně dali ještě něco k pití a pak už hurá zpátky do tábora!

Krom práce a výletů jsme si vyposlechli ještě dvě přednášky. Jedna byla o hlubinné ekologii, která byla trochu… zvláštní. Druhá byla klasická Davidova, jako náhradní program kvůli špatnému počasí. Slyšela jsem jí už asi pětkrát, ale ještě mě nepřestala bavit, ačkoliv už bych to klidně mohla přednášet sama, jak to umím zpaměti:oD Ale Davidovi vyprávěnky může člověk slyšet klidně pětkrát a pořád se tomu směje:o)

Co se týče hlavního cíle tábora, tak louky se nám podařilo sklidit snad úplně všechny. Bylo to trochu i díky částečné mechanizaci – s otáčením a shrabáváním sena nám pomáhal pekelný stroj, který vypadal dost šíleně, ale práce zastal hromadu. Ač se nezdálo, že bylo tak hezky, seno stihlo celkem uschnout a tak jsme nesváželi tuny mokré trávy, jako loni, ale stačila na to převážně lidská síla. Auto tedy zapadlo pouze jednou a nebylo to zase takové drama:o) Prostě úplně nuda letos;o)

V sobotu, kdy první den opravdu celý propršelo, nás pár šlo posekat ještě poslední louku, protože jsme usoudili, že co jiného v tom dešti. Takže se sklidilo opravdu asi vše. Odpoledne jsem pak vyrazila se psem na kousek procházky po okolí, protože už se hrozně nudil z toho poflakování v táboře, tak jsem aspoň trochu poznala okolí:o)

No a v neděli jsem čekala původně, že zase pomůžu s balením tábora, jako loni, ale měla jsem toho už opravdu dost. Od rána opět pršelo, pes otravoval, všude se motal a já už na něj neměla nervy. Když mi Alice řekla, že odjíždí hned, jak se sbalí a můžu jet s ní, neváhala jsem ani chvíli. Počítala jsem už každou minutu do odjezdu a trnula hrůzou, že ten pitomec na posledních chvíli ještě něco provede.

Nakonec neprovedl nic a ještě si užil posledních chvíle s Fanny v kufru auta cestou do Jaroměře. Oba tam spali a tulili se k sobě v jednom koutečku, jakoby fakt nechtěli od sebe, hlavy opřené jeden o druhého. Úplná romantika:o)

A závěr? Tábor naprosto super, jen tak dál… Přemek měl trochu starosti, co tam vylepšit, co vynechat, co přidat… Já bych to neměnila, jsem takhle úplně spokojená:o) A pes snad do příštího roku dostane trochu rozumu a bude to dokonalé:o)))