Včera večer nás nečekaně opustila Xylia Od Pekelného Strážce…

Xylinka dostala přezdívku Víla, protože to bylo od malička takové něžné, milé až éterické stvoření… Byla hodná, milá, klidná… K lidem přátelská a kontaktní. Ve smečce byla alfou, která si se svým stoickým klidem udržovala pořádek. Byla prostě takové zlatíčko…

Xylka byla moje vysněná modrá myš a navíc měla i moc povedený exteriér, takže sem tam slavila úspěchy na výstavách 🙂 Taky agility jí docela šlo, i když nebyl moc čas trénovat…

Víla bohužel přišla v době, kdy jsem na myši už neměla tolik čas, jako dřív a teď mě to mrzí, že jsem si jí víc neužila… Každá myš je něčím zvláštní a jedinečná… Xylka byla zvláštní tím, že měla jakési kouzlo, nepopsatelné… asi prostě byla Víla 🙂

Xylinka byla celý život zdravá a neměla žádné problémy. Bohužel ale v posledních dnech asi někde nastydla nebo nevím, měla nějaké dýchací potíže, které se nezdály být tak vážné. Rozhodovala jsem se, jestli s ní jít na veterinu a nebo ne, navíc jsem byla nemocná sama a bylo mi dost zle, tak jsem to trochu odkládala… měla jsem dojem, že je mnohem hůř mě, než Xylce. Xyl se zdála celkem v pohodě, byla stále aktivní, jedla a běhala… ještě odpoledne jsem jí podstrkovala nějaké dobroty a večer jí už najednou našla věčně spinkat v hamaku… 🙁

Teď mě hrozně mrzí, že jsem s ní na tu veterinu neběžela, třeba by to vyřešilo jen pár dní na antibiotikách a Xylinka tu mohla ještě být… taky je ale možné, že měla nějaký větší problém, který by se nevyřešil… nevím. Ale ten pocit, že jsem jí třeba mohla pomoct a neudělala to, je hrozný… Je mi to tak líto…