Frisky se pracovat v tahu teprve učí, ale na rozdíl od Dinga jí to hodně baví a nechá se perfektně vyhecovat a motivovat ostatními psy, což se dá perfektně využít při závodech. Bohužel při tom minulém (Frisky prvním) závodě jsme měly smůlu, že před námi ani za námi nikdo neběžel a tak motivace nebyla. Proto jsem se rozhodla vyrazit na další canicross s Friskou, abychom si to konečně pořádně vyzkoušely. Bohužel se nám tak nějak lepila smůla na packy :/
Závodit s námi vyrazila taky Adéla s Aresem. Cesta probíhala celkem v pohodě, až na to, že jsme lehce bloudily po Praze a cestou zjistily, že se Ares bojí tunelů :))) Na místě začala větší smůla, když mi na prezentaci nedali číslo s tím, že se asi ztratilo, mám startovat bez něj, ničemu to nevadí, když budu mít čip. No tak jo.
Chtěla jsem si vyzvednout nový dres z mého domovského Musher clubu Český ráj, ale Karolína měla spoustu práce u prezentace, a když jsem přišla později, už byla zase na startu chlapů… takže jsem musela běžet bez dresu :/ Krom toho jsme skoro nestihly s Adélou start, protože jsme si vyrazily projít trať a nějak moc dlouho nám to trvalo :))) Aspoň, že dorazila Daniela, která mi celkem ochotně dělala držák na psa, zatímco jsem se chystala 🙂
Na startu pak smůla dostoupila vrcholu, když díky tomu, že jsem neměla číslo, nastaly zmatky a neodstartovali mě včas. Nijak zvlášť by mi to nevadilo, nebýt toho, že díky zmatkům vznikla značná prodleva a já tak vystartovala, místo deseti vteřin, asi tři minuty po závodnici přede mnou… a další za mnou startovala, z nějakého mě nepochopitelného důvodu, až pět minut po mě! Přišlo mi to, jako by mi to snad někdo udělal schválně… Friska sice vyběhla, ale běžela vedle mě a vůbec nechápala, proč má běžet někam do lese, když všichni psi zůstali za námi, a taky Adéla s Aresem a Daniela, jsou tu… Uběhly jsme asi půl kilometru, kdy Fris běžela vedle mě a tvářila se zmateně a otráveně. Pak jsem to vzdala. Přijela jsem sem učit jí tahat a nechat se hecovat závodní atmosférou, ne se jít sama proklusávat lesem… to nemá smysl. Výsledný čas vem čert, důležité je, aby táhla. Za jakoukoliv cenu. A tak jsem zastavila. A čekala pět minut, než nás někdo doběhne. Měla jsem vztek, ale Friska po mě už tak koukala dost vyjeveně, co to jako děláme, tak jsem se snažila uklidnit a říkat si, že o nic nejde, že se to přece jen učíme, a až se to naučíme, tak to všem natřeme!
Pak se konečně objevily další závodnice a tak jsme vyrazily dál… kousek pod letohrádkem nás začaly dobíhat. Do Frisky jako když střelí a vyrazila za nimi. Celý zbytek trasy táhla a táhla a táhla… občas nás někdo předběhl, občas jsme někoho předběhly zpátky, ale běžely jsme, a Friska táhla! Paráda, kdyby tahle běžela celou cestu (k čemuž by úplně stačilo, abychom vystartovaly, jak jsme měly), mohly jsme doběhnout v dost pěkném čase na vzdory tomu, že jsem lemra líná a Friska dřela jako kůň, aby mě trochu zrychlila…
Nakonec jsme doběhly až na 28. místě z 33, což je teda pěkná ostuda, ale nakonec to vlastně dobře dopadlo, protože Frisky ukázala, že táhnout umí a chce a motivace se podařila 🙂 Když odečtu těch pět minut, co jsme tam prostály, byly bychom někde kolem patnáctého místa… škoda no. Adéla s Aresem opět ukázali, že jsou ve formě a skončili na jedenáctém místě!
Krom sportovního výkonu musím Frisku pochválit taky za vzorné chování :))) Ona je prostě fantastická! Kolik čévéček může chodit na takové akci mezi hromadou lidí a psů na volno? Moc ne 🙂 Friska ano :))) Taky zanedbanou socializaci už doháníme a Frisce pomalu přestávají vadit davy lidí, ze kterých byla trochu nesvá… za chvíli z ní taky bude vlk, co je všude doma a nic mu nevadí 🙂