V Novém Městě na Moravě v těchto dnech právě probíhá mistrovství světa v biatlonu – událost, kterou si žádný biatlonista (ač třeba bývalý a ne zrovna úspěšný ;)), prostě nemůže nechat ujít 🙂

Původně jsme chtěli vyrazit na celý víkend, abychom zhlédli alespoň čtyři závody, z celkového počtu jedenácti. Už jsme měli všechno zařízené, vymyšlený odvoz, zařízené ubytování, málem i koupené vstupenky, když jsme v podstatě náhodou zjistili, že do areálu nesmí psi. Hodně nás to překvapilo, protože na světových pohárech a podobných akcích je vstup se psy naprosto běžnou věcí, a mám takový nejistý dojem, že i v Liberci na MS v klasickém lyžování před čtyřmi lety, jsem nějaké psíky potkala. Jednoduše řečeno, nebylo by nás ve snu napadlo, že by mohl být pes v areálu problém. A tak jsem si zanadávala na druhou diskriminaci a na „praštěné novoměšťáky“ (dobře si pamatuju ještě z vlastních závodních let, jak každou organizaci silně přehnaně řešili), ale problém nám to nevyřešilo.

Jelikož moje maminka už tou dobou pobývala v NMNM také, coby rozhodčí, a tatínek měl tím pádem doma na starosti Tessie – našich malinkou jorkšírku, jež má z našeho vlka panickou hrůzu, že není schopná s ním ani pobývat v jedné místnosti, ačkoliv on si jí nijak nevšímá, nepřipadalo v úvahu, že by nám Dinga celý víkend někdo pohlídal. A tak nezbylo, než velkolepý plán trochu „okrájet“ a vyrazit pouze na jeden den. Zvolili jsme sobotu z důvodů levnějšího vstupného, ačkoliv jsme nakonec měli vstupenky od mamky zadarmo 🙂

Jelikož jsem v Novém Městě závodila naposledy snad coby žákyně, takže možná někdy ve třinácti letech, nic jsem tu nepoznávala 😀 Lyžařský areál se taky změnil k nepoznání. Z původního prachobyčejného stadionu vedle příšerně nevzhledného hotelu se stal úchvatný biatlonový areál… no aby taky ne, pro mistrovství světa 😉 Ale stejně jsem zírala a marně v hlavě lovila zašlé vzpomínky na původní vzhled :)))

Po peripetiích s předáváním vstupenek od mamky, jsme se zařadili do davu čekajícího na „odbavení“ u vstupních turniketů. Ze všech stran sem mířily zástupy lidu, jako by se sem sjeli snad celé Čechy. Přemýšlela jsem, kdy jsem tolik lidí naráz viděla naposledy 🙂 Hned za vstupem nám zkontrolovali batoh a mi jak pitomci, jak kdybychom byli na podobné akci poprvé, museli vyhodit celou lahev minerálky.

Pod tribunami jsme docela náhodou potkali Martinku s Pedrosem. Měli bohužel lístky na tribunu D a mi na E, jelikož jsme si s těmi volňásky nemohli vybírat 😉 Takže jsme se zase museli rozdělit. Do startu zbývaly ještě asi dvě hodiny času, tak jsme si zatím prošli stánky s občerstvením a naobědvali se.

V jednu hodinu pak konečně odstartoval sprint mužů. Tribuny se skoro úplně zaplnily a atmosféra byla úžasná. Brzy jsem byla skoro hluchá z trubek a řehtaček kolem nás 😀 Dvacet dva tisíc diváků dělalo slušný rámus 😉 Komentátoři – jeden česky a jeden anglicko-německo-rusky, se perfektně doplňovali. Nebýt toho, že Čech používal mnou nenáviděný výraz „minela“ (žádný biatlonista by to v životě neřekl, zřejmě si to vymyslel nějaký kreativní komentátor, nebo někdo, kdo nepochopil, že se v biatlonu říká netrefeným ranám „minuta“ – odvozeno od toho, že za to závodník dostane trestnou minutu), byli by opravdu perfektní :)))

Diváci vítali ohromným pokřikem každý start i příjezd českého závodníka na stadion. A samozřejmě i každou jeho ránu při střelbě… Stála jsem tam na tribuně a hleděla na závodníky dolů a v duchu jsem si říkala, že jim to fakt ani, ale ani trochu nezávidím 😀 Opravdu nevím, jestli bych dokázala v takové atmosféře „vypnout“ a střílet s prázdnou hlavou a nevnímat ten bordel za zády… Ne, nechtěla bych to zkoušet, ačkoliv ten pocit, když člověk přijíždí na stadion a tisíce lidí ho vítají… asi nemusí být špatný 😉

Našim klukům se zrovna moc nedařilo, i když tak úplně propadák to taky nebyl 🙂 Rozebírat výsledky tu ale nebudu, to určitě za mě hojně udělají média 😉

Po závodě mužů, kdy jsme oba byli s Lukášem zmrzlí  na kost (a já pomalu začínala závodníků závidět, že se můžou zahřát :D), jsme se rozhodli, že na závod žen se vydáme na tratě. Chtěli jsme si dát ještě čaj, ale u stánků nastala taková tlačenice, že jsem chvíli měla dojem, že ač netrpím žádnou hrůzou z malých prostorů, dostanu asi záchvat klaustrofobie. Dav, vlekoucí mě kamsi pryč, aniž bych měla šanci se z něho dostat ven, nebyl moc příjemný. A tak jsem šli radši rovnou na ty tratě. Ještě jednou jsme potkali Martinku s Pedrosem (zcela náhodou opět, v těch tisících diváků) a chvíli pokecali.

Našli jsme si místo u obrazovky v kopci, abychom na závodnice pořádně viděli. Hned o kus dál stáli servisáci hlásící závodníkům časy a připomínky ke střelbě. Mezi nimi i ten český, můj spolužák z gymplu Mára Lejsek 🙂 Zase jeden z těch, co je člověk nevidí celé roky a pak ho potká na druhém konci světa 😉

U tratí to bylo úplně jiné, než na střelnici. Tam člověk vnímal spíš tu atmosféru davu a závodníci byli tak daleko, že měl člověk problém je rozeznat. Tady u trati člověk sice viděl střelbu jen z obrazovky, kde ne vždy byl zrovna zabírán ten, koho chtěl vidět, ale zase byl se závodnicemi v těsném kontaktu. A tak jsem zase po dlouhé době viděla holky, které už jsem taky neviděla celá léta jinak, než v televizi 🙂 A zatímco jsem je povzbuzovala, vzpomínala jsem na různé zážitky s nimi… Myslím, že to bylo právě tady, v Novém Městě, kde jednou skončila Verunka Vítková čtvrtá, já se jí za to posmívala a tak mě shodila do závěje… 🙂 A Gabča Soukalová a ty její kousky… vždycky jí vidím, jak stála a přes celou jabloneckou střelnici řvala jak na lesy na svého tátu: „Kááárlééé, pocéééém!!! Děléééj, pocééém!“… 🙂 Nebo jak na soustředění na Friesovkách vylezla z pokoje oknem na střechu a po ní do cizího pokoje a sežrala tam holkám celou bábovku 🙂 Nebo jak mě Bára Tomešová po tom, co jsem v Jáchymově stanula na MČR na stupních vítězů, poprvé pozdravila… A dneska jsou z těch trhlých puberťaček české reprezentantky a dospělí lidé, kteří žijí svoje životy už dávno mimo ten můj… Ale vzpomínky zůstávají… A já byla ráda, že tam můžu stát a trochu je povzbudit, ačkoliv ony mě v tom davu nemohly ani vidět, ani slyšet 😉

Po závodě jsme chtěli zajít ještě na vyhlášení výsledků, ale když jsme zjistili, že je až za tři hodiny a že už teď jsme zase úplně zmrzlí, nakonec jsme to vzdali a jeli domů:)

Ten zážitek za to určitě stál a užili jsme si to moc. A na nakonec mi nezbývá, než těm „praštěným novoměšťákům“ vzdát poklonu za perfektní organizaci! Jsou tam hrozní puntíčkáři, jednoho to naštve, ale díky tomu dokázali zvládnout organizaci takové akce na jedničku s hvězdičkou 🙂 Bylo to super 😉 Ovšem proč by nemohli pustit psy na vodítku aspoň na tratě, to mi pořád hlava nebere… ale co už, no :)))