V časovém tlaku a s potřebou vyčistit si hlavu jsem tak trochu na rychlo vyrazili na takový jeden a půl denní čundr do Lužických hor 🙂 

Vyjeli jsme až v pátek odpoledne vlakem přes Německo do vesničky Dolní Podluží. V Liberci, kde jsme přestupovali, jsem si koupili párky v rohlíku a paní prodavačka, nadšená Dingem, mu musela nutně taky jeden dát… neváhala mu ho dát celý i s tím rohlíkem 😀 Rozdrobil ho po širém okolík, ale většinu kupodivu sežral (má teď poslední dobou fakt neuvěřitelné chutě :D), no tak zase trochu ostuda no 😀

Cestou jsme se samozřejmě nemohli obejít bez výluky, mačkání se v autobuse a zpoždění :))) A tak jsem místo v osm vystupovali z vlaku někdy před desátou večer. Byla už komplet tma… Tak jsme vytáhli čelovky, Dingo vyfasoval svítící obejek a vyrazili jsme do temných a hlubokých lužickohorských hvozdů 😀

Lužické hory jsou malé a turisticky relativně nezajímavé, nejsou tu žádné vyhlášené turistické atrakce, ani vysoké hory, ale zato spoustu malý strmých kopců přes které musí člověk pořád šplhat nahoru a dolů, což lidi nebaví. A jinak jsou tu prakticky jen ty hluboké lesy 😀 Má to velikou výhodu – nechodí tu skoro žádní lidé 🙂 O to víc je tu ale zvěře, což jsem nějak v temné noci úplně neoceňovala 😀 Ušli jsme asi čtyři kilometry během kterých jsem dvakrát Dinga odvolávala od podivných zvuků a jednou od probíhajících srn… pak mi došla trpělivost a na další tři kilometry jsem ho uvázala.

Kousek od rozcestí Pod Ptačincem jsem si v lese našli pěkné měkké místečko na přespání. Zvyklá s Dingem z treků, že lehne a spí kdekoliv, mě ani ve snu nenapadlo, že by spaní pod širákem mohl být problém. Jenže Lužické hory jsou asi vážně šíleně přezvěřené nebo nějak jinak nadmíru strašidelné, nebo opravdu nevím, co tomu psovi hrabalo, ale celou noc nás neustále budil tím, že na cosi do tmy blafal. Moc příjemná noc 😀 Když ráno v šest vyštěkal po nedaleké cestě jdoucí vandráky, měla jsem ho chuť roztrhnout :/

Noc byla nečekaně teplá, ale přece jen jsem se rozhodli si na vaření snídaně radši najít nějaké pěkné místečko na sluníčku 🙂 Dál jsme potom pokračovali přímo na Luž, nejvyšší horu Lužických hor. Až na ten příšerný vysílač to tam bylo docela pěkné, včetně té rozbořené chaty… asi trochu škoda, i když je fakt, že zase tolik turistů sem asi nezavítá… za to by to tu bylo taky celkem pěkné místo na přespání… ale v noci bychom sem už asi byli nedošli.

O další asi tři kilometry dál měla být zřícenina hradu Falkenštejn. Vím, že to nebyl ten rodový hrad onoho známého (a mého oblíbeného) Záviše z Falkenštejna, ale i tak jsem ho chtěla vidět 🙂 Zbytky zdí v lese byly ale tak nenápadné, že jsme je nejprve přešli, až když jsme se vrátili a skály v lese trochu prolezli, teprve jsme je objevili. Bylo to tu ale docela pěkné místo, taky asi fajn na přespání. Akorát by se tu musel člověk o místo dělit se dvěma syčícíma klikaticema, které si tu asi užívali romantické chvilky do té doby, než se k nim chtěl Dingo přidat – prý se zmijí si ještě nikdy nehrál 😀 Hrozně se divil, proč jsem mu to zatrhla :)))

Hned vedle jsem překročili hranice do Německa, protože dnešním výletním cílem byl vlastně hrad Oybin v Německu 🙂 Asi kilometr od hranic jsem narazili na naučnou stezku o hornictví. Bylo to dost zajímavé, vedla kolem různých staveb, které zde vznikli v souvislosti s těžbou čediče, dokonce tam byla i velká zachovalá šachta a kolem postavený jakýsi „hornický tábor“, dalo se tam asi nějak po domluvě jít na návštěvu. Bylo to vážně hezké, akorát to tu byl úplný opak české části hor – proudily tu davy turistů…

Na Oybin to bylo z našeho bivaku necelých patnáct kilometrů, takže lehká vycházka. V městečku pod hradem jsme chvilku hledali nějaké infocentrum, abychom zjistili, kolik stojí vstup a jestli nás tam pustí se psem, protože se nám nechtělo šplhat ten kopec k hradu a pak jít zase dolů, kdybychom na to neměli nebo tam nesměli psi 😀 Naštěstí to dobře dopadlo, protože psi tam směli a dalo se platit i v českých penězích :)))

Oybin – bývalý hrad a klášter, historicky spjatý s Karlem IV, je stavba opravdu zajímavá a celkem monumentální, hlavně katedrála (dnes už taky jen trosky) z části vytesaná ve skále, je opravdu impozantní. Chodili jsme tam asi dvě hodiny, než jsme to všechno prochodili. K tomu nám z katedrály hrála super hudba – někdo tam na klávesy a housle hrál Beatles a Dívku s perlami ve vlasech (nebo asi spíš ten originál, který nevím, od koho je :D) atp. Mělo to fakt super atmosféru.

Závěrem prožil Dingo menší šok, když se hrozně hrnul po točitých schodech nahoru na „kostelní věž“, až došel do místa, kde už to šlo dál jen po žebříku, zastavil se tam a chtěl se na malém prostoru otočit, pak se podíval pod sebe a uvidil přes okno pod sebou tu ohromnou výšku až dolů na nádvoří 😀 Zpanikařil a chtěl utéct, ale neměl kudy, za námi šel nějaký pán a já ho chtěla pustit projít, takže jsem Dinga musela natlačit až k tomu oknu… chudák stáhl ocas a rozklepaly se mu nohy 😀 Nakonec ale zjistil, že nespadne, že ho držím, a vydržel tam stát, než se Lukáš vrátil z vršku. A pak už zase samozřejmě nadšeně sebevražedně sbíhal schody dolů 😀

Na nádraží jsem vyrazili už docela utahaní, po nevyspalé noci, patnácti kilometrecha a dvou hodinách lezení po hradu, jsem se těšili, že sedneme na vlak do Žitavy a odpočineme si. Na nádraží jsem s překvapením zjistili, že tu jezdí parní úzkokolejka… nebo spíš, že tu jezdí JENOM parní úzkokolejka! Že tu něco takového jezdí, jsem věděla, ale že se odsud nedá dostat i normálním vlakem, to jsem netušila… udělalo nám to celkem slušnou čáru přes rozpočet (a to doslova) neb těch cca 15km do Žitavy by nás každého vyšlo na €10… Které jsme s sebou navíc ani neměli…

Nakonec nám nezbylo, než jít pěšky na nejbližší normální vlak – tudíž asi 10km do Hrádku nad Nisou :))) Tak se nám z dnešního patnáctikilometrového pohodového výletu stal trochu méně pohodový pětadvacetikilometrový výlet 😀

Z Hrádku do Chrastavy byla stále výluka, na výlukový autobus jsme doběhli přesně na čas. Bylo tam už dost plno, takže sednout si s dvěma bágly a psem někam, kde bychom nepřekáželi, nebylo prostě možné. Průvodčí byla zjevně jiného názoru, protože místo, aby nám prodala jízdenky, začala mít nějaké poznámky, že bychom si příště mohli sednout někam, kde budeme překážet míň… a že i včera v tom vlaku se tam přes psa nedalo projít… Chtěla jsem se jí slušně zeptat, kam si teda máme sednout, abychom nezavázeli, ale Lukáše to vytočilo, a odseknul jí, že si teda příště sedneme na střechu 😀 Povídala ještě něco o tom, že si máme ve vlaku sednout na konec, ale byl zjevně tak rozhozená, že nám ani tu jízdenku neprodala 😀 Tak jsme jeli až do Liberce zadarmo… taky dobrý. Ale tohle mě dokáže vytočit. Kdyby tam měli nějaké místo, kam toho psa dát, ráda ho tam dám, taky mě prudí, že přes něj pořád někdo chodí… ale když tam žádné místo není, tak co asi mám dělat?

Dost dobrá pomsta potom ovšem byla, když asi o tři zastávky dál do vlaku přistupovali dva lidi s bernským salašnickým psem a irským vlkodavem 😀 Kam ty dva naskládali, to by mě fakt zajímalo 😀 😀 😀 Tak jsem se závěrem fajn výletu ještě pobavili :)))