Na vzdory tomu, že jsme vůbec neměli natrénováno (to bylo furt něco – úrazy, nemoci, nedostatek času, nedostatek sněhu), jsem se rozhodla to zkusit… výmluvou byla nutná socializace Frisky 😀

Ačkoliv několik dní sněžilo a mrzlo, v pátek v noci začalo lejt. A lilo a lilo. A lilo i na Mísečkách. Při pohledu z auta mě napadlo, že v tomhle se mi teda fakt závodit nechce. Ani jsem nečekala, že se mi „přání“ splní… Při krátkém meetingu (na dešti :D), se rozhodlo, že se dnešní kolo ruší. Trať prý plave takovým způsobem, že v některých místech se psi nečekaně zaboří až po břicho… a ohařoidi, co letí vpřed a nekoukají kam, by si tam mohli zlámat nohy :))) To by se nám stát nemohlo 😉

Nic méně první kolo bylo teda zrušeno a tak jsme si dali oběd a v neutuchajícím dešti jeli zpátky domů 🙂 Druhý den jsem dvakrát volala pořadatelům, než se rozhodlo, jestli se dneska pojede nebo ne. Nakonec že teda jo. Tak jsme vyrazili.

Dneska byl problém trochu opačný – všechno zmrzlo 😀 Mělo taky začít sněžit, ale to zatím nic. Ovšem jen vystoupit z auta a přejít parkoviště byl fakt mazec. Byl zrušen hromadný start, protože ze stadionu bylo taky kluziště, takže se startovalo intervalově kousek vedle. A trať byla taky vtipná – ledové plotny střídaly hroudy od rolby, která se snažila led rozšmelcovat… A do toho začalo sněžit.

Lukáš dostal za úkol jedinou věc – dobře se schovat, aby ho Friska neviděla 😀 Bylo jasné, že když ho uvidí, zašprajcne se u něj a už nikam nepoběží :))) Dingovi to je fuk. Start byl vtipný, jako vždycky, když se mě Jana Zetková ptala, jestli prý je chci podržet 😀 Pak sama pochopila, při pohledu na ně, že to byl dotaz krapet mimo mísu 😀 Dinouš stál jako vždycky s výrazem nejvyššího utrpení a hleděl tupě do blba :))) Friska se zmateně rozhlížela kolem a hledala Lukáše… ani jeden nevypadali, že by chtěli někam běžet 😀 Lidi kolem začali dělat vtípky, jestli prej se nahecují až pět vteřin před startem :))) A tak jsem těch pět vteřin začala odpočítávat se startérem… psi už to znají a na povel start vyrazili vpřed jak když je střelí. Za mnou se nesli obdivné pokřiky… fakt to vypadalo, jak když to máme nacvičené 😀

První část tratě, která vede nahoru a dolů, makali psi parádně. Friska asi hledala toho Lukáše 😀 A valila dopředu jak blázen. Hned z kraje jsme dojeli jednu soupeřku s dvěma huskounkama. Ale jen o kus dál nás předjeli všichni soupeři, co startovali za námi 😀 Nic méně vlci šlapali pěkně, Fris i do kopců táhla, Dingo mě rozčiloval, protože do kopců šel a žral sníh, čímž zdržoval mě i Frisku 😀 Po rovinách, z kopce a do mírných kopců psi sami začali vždycky táhnout a cválat… Prostě šlapali parádně, akorát jsme neměli zběsilé tempo ohařoidů 🙂 A taky já jsem se táhla jak smrad, netrénovaná, po Vánocích pěkně líná… :))) Děsný, až jsem se za sebe styděla 😉

Kamenem úrazu se ukázal Smrťák na stadion, kterýžto jsem bez psů jezdila vždycky stylem – do vajíčka a doufat 😀 Jenže se psama to nejde, jsou moc pomalí a táhla bych je za sebou = hrozně se rozsekala. Chtěla jsem teda nejprve kus splužit a pak až to pustit. Ovšem když jsem zběsile plužila a jela pořád rychleji a rychleji, protože kopec byl celý jeden velký led, pochopila jsem, že takhle asi ne 😀 Zařvala jsem na psy: „Stůj!“ a hodila držku bokem. Pěkně jsem si narazila stehno, ale zastavila jsem :)))

Průjezd do druhého kola byl jako obvykle krizový, neb psi nechápali, proč mají ještě někam běžet, když už jsou v cíli 🙂 A druhé kolo bylo už o poznání slabší… i když pořád oba šlapali slušně 🙂 Měla jsem z toho strach, že Dingo bude stávkovat a Friska vymýšlet blbosti, ale byli oba úžasní!

Nad Smrťákem jsem potkala nějakou rodinku – prý jestli ti pejsci už nemůžou nebo jsou tak líný 😀 „Můžou, jsou líný… to víte, po Vánocích!“ :))) Smrťák jsem tentokrát vzala hlubočákem vedle… to šlo 🙂 Ještě poslední smyčka pod stadion a do cíle. Najednou si Friska čichla k zemi a vyrazila sprintem jak šílenec. Co je? Aha, asi tudy projel Lukáš. To zvíře je neskutečný. Krátký, ale prudký krpál na stadion, kde se obvykle plazím jizerákem (styl jedna hůlka jedna lyže pro největší lemry :D) jsem teď jela prostě soupažem a kdybych chtěla, snad bych se ani nemusela odpichovat, protože ke zběsile táhnoucí Frisce se přidal i Dingo a jejich víc jak šedesát kilo letělo vpřed. To je paráda! Tak tahle to jezdí všichni moji soupeři, ahá! 😀 😀 😀 Cílem jsme proletěli jako střela a přepadli Lukáše kousek za ním :)))

Je to zvláštní, jak je všechno relativní 🙂 Ačkoliv jsme skončili předposlední s příšernou časovou ztrátou na ostatní, měla jsme radost. Psi fakt makali a byli moc šikovní… mít víc natrénováno, já i oni, byla by to parádní jízda 🙂 Soutěžit s ohařoidama prostě nejde 🙂

Jak je všechno relativní… paní s huskounkama skončila ještě kus za námi. Usoudila jsem, že je to nějaké z těch, co si pořídí husky a pak neví, co s ní, tak se zkouší někde uchytit… turista se psem, co zkouší závodit. A pak jsem pohledem do výsledků zjistila, že ta „turistka se psem“ už jela několikrát Šediváčkův long a letos je přihlášená taky 😀 Zase jsem se poučila :)))