Tak jsem ujela svých prvních padesát kilometrů v životě! A jaké to bylo? Jednoduše: šílenost.

 

Naše jediné dva obrázky z www.fotokraus.cz :

 

 

Ale abych to vzala od začátku. Na tuhle bláznivou akci už jsem se jednou nechala ukecat, ale tenkrát jsme jeli nejkratší trať, pouhých dvacet pět kilometrů, což je na lyžích docela pěkný výlet, i přes trochu vražedné krkonošské tratě to byla pohodička. Takže, když přišla Martinka s nápadem, že bychom mohli jet znovu, řekla jsem, proč ne. Potíž byla v tom, sestavit pětičlenné družstvo holek.

Na jednom plese, kde byla Martinka lehce v náladě, a já taky poněkud v plesové euforii, jsme potkali Adélu, která s námi taky tenkrát jela tu pětadvacítku. Řekla, že má dvě kamarádky, co by taky jely, ale že chtějí jet delší trať, padesát kilometrů.

Představa padesáti kiláků mě nejprve málem složila. Prohlásila jsem, že to nejedu, že bych tam umřela. Ale jak večer pokračoval a Martinka byla stále povznešenější (nutno podotknout, že ona už jednou 50km jela a přežila to, což mělo na moje konečné rozhodnutí taky vliv-když to zvládla Martinka, tak co by ne já?), a nepřestávala mě přesvědčovat, že jiné družstvo nepostavíme, že to nic není, že to zvládnu a tak podobně, až jsem nakonec přikývla a bylo to.

Následoval asi měsíc mé horečné snahy trénovat (každou chvilku na lyže nebo běhat, namakat co nejvíc, abych tam neumřela) střídané s chvílemi rezignace, kdy jsem uvažovala, koho bych holkám sehnala místo sebe, abych se z toho vykroutila. 

A jak to plesem začalo, tak i skončilo. Jít teda na ples, když máte jet ráno padesát kilometrů, navíc musíte být v osm hodin ve Špindlerově Mlýně, to znamená v šest hodin vyjet z domu, je vážně super nápad!

Spala jsem sotva čtyři hodiny a ráno jsem se cítila všechno, jen ne připravená na závod. Cestou jsem se ale jakž takž probrala. 

Ve Špindlu jsme s Martinkou měli sraz s Adélou, která sem dorazila už včera večer (možná to byl o moc rozumější nápad, než jít na ples) a dvěma jejíma kamarádkama z Humanity Praha, které jsme vůbec neznaly. Terka s Janou se zdály být fajn a všechny jsme se navzájem měřily a přemýšlely, které dvě z nás první skončí na laně a která na kterém konci, jinak řečeno, která z nás bude nejrychlejší a která nejpomalejší, která koho potáhne.

Měla jsem z toho docela vítr. Táhnout se potupně na laně by mi ani tak nevadilo, nepřišlo mi to zas tak ostuda, jako Martince, které při slově „lano“ naskakovaly pupínky. Ale představa posledníčka, na kterého se stále čeká a jen je na obzoru, pokračuje odpočinuté čekající držstvo dál a ten chudák vzadu zase musí makat za nimi, ani si chvilku nevydechne. Tak jsem opravdu nechtěla skončit. 

Asi v půl deváté nastoupilo konečně naše družstvo, pod názvem VSK Humanita Praha B, na start. Měly jsme ještě plno humoru, ale ten nás za chvíli přešel. Vystartovaly jsme.

Pamatovala jsem si moc dobře, že prvních dvanáct kilometrů je to více méně pořád do kopce a to dost velkého převážně. Pamětliva toho, že to nesmím na začátku přepálit, jsem se zavěsila za Adélu a Terku a jela docela v pohodě. Martinka s Janou zmizely kdesi vepředu a občas na nás čekaly. Hned bylo znát, že jsou na tom o trochu lépe, než my. 

Jenže Adéla po chvíli nevydržela své vlastní nasazené tepmo a odpadla. Chtěla jsem jít místo ní dopředu, aby se mohla zavěsit a odpočinout si, ale zpomalila hodně a šla do vleku za Terku, zůstaly kus za mnou a tak jsem vyrazila sama. 

Až na první kontrolu a občarstvovačku, na oněch dvanácti kilometrech, jsem jela sama. Nijak mi to nevadilo. Jela jsem si své tepmo a jelo se mi dobře. Nejsem moc zvyklá jezdit ve skupinách, špatně se přizpůsobuji tempu a rytmu někoho jiného, nerada mám někoho blízko za sebou nebo před sebou. Radši si jedu osamotě i za cenu toho, že je to víc namáhavé a unavující, ale pro mou psychiku o moc příjemnější.

Nahoře jsme si dali čaj, já uvažovala i nad sušenkou, ale nakonec si jí nedala a byla to chyba, a vyrazili dál. S vidinou toho, že, jak řekla Adéla, z nějhoršího jsme vevnitř, jsem plná sil vyrazila dál a tentokrát jsem já s Martinkou ujela zbytku. Střídaly jsme se vepředu a jely v pohodě až na Friesovy boudy, které jsme i v zatracené mlze, která se tu začínala snášet, moc dobře poznala. Vůbec bylo moc hezky. Sníh ještě šel a docela to i jelo a já si blahopřála k mému asi hodinovému boji s přípravou lyží, vážně se to povedlo. Ale jinak bylo zataženo, mlha nebo místy podivně mžilo. Když začalo svítit slunko, tak jsme nadávaly jak špačci, protože sníh začal rozbředávat a vůbec to nejelo. Ale mlha byla nejhorší. Hrozně depresivní…člověk neviděl kde je, co je kolem, jel od nikud do nikam, kolem se vynořovaly a zase ztrácely postavy…no nic příjemného.

Za Friesovkami jsem trochu odpadla. Začala jsem mít hlad. Cpala jsem se sice pořád hroznovým cukrem, ale v tu chvíli bych asi do sebe musela nasypat celou tubu, aby to trochu pomohlo. Naštěstí mě zachránila Terka, která měla hromadu všemožných těch chemických tyčinek a placek a podobných hnusů, co já strašně nerada jim, ale v tu chvíli nemohlo být nic lepšího na světě. Ještě jsem to ani nedožvýkala a už jsem cítila, jak popadám druhý dech. Na otočku už to nebylo daleko, navíc jsem tuhle cestu znala moc dobře z Krakonošova treku. Hurá, budeme v půlce!

U Pražské boudy byla vysněná otočka. Daly jsme si opět pití, doplnily i lahve a já se hladově pustila do tatranky. Pán, co nám kontroval kartičku, se od srdce smál mému: „Hurá domů!“ Prý že to si ještě počkáme, než dojeme domů. Řekla jsem mu na to, že hlavně, že už máme správný směr a vyrazily jsme zpátky.

 

Fotka z www.dupeto.cz

 

Čekalo nás dlouhé táhle stoupání, má „oblíbená“ cesta z treku. Byla úplně nekonečná a mě to hrozně prudilo. Modlila jsem se, abychom už byly na konci, pak už je to jen kousek k Friesovkám a pak už jen kousíček a pak už jen s kopce…

Cesta se vlekla jak týden bez výplaty a já měla dost. Moc hezky jsem vytuhla a vlála za ostatníma. Až na ty zatracené Friesovky jsem se jich docela držela, dokonce jsme tam byly dřív, než jsem čekala, udělalo mi to radost, ale jen na chvilku. Dalším záchytným bodem byl kopec jak blázen, co se nedal sjet a tak jsme předpokládaly, že nepůjde ani vyjet a půjdem ho také pěšky, jako dolů. Hrozně jsem se na to těšila, až na chvilku sundám lyže. Měla jsem už úplně dost. Ostatní mi ujížděly a ten pitomý kopec nikde! Nemohla jsem, musela jsem co chvilku zastavovat, ale bylo to ještě horší. Když jsem zastavila, rozbolelo mě celé tělo, jak by mi chtělo prasknout, až mi to hnalo slzy do očí a jak jsem celá udýchaná nabírala k pláči, začala jsem se vždycky skoro dusit. Nezbylo než se zastávek vzdát a jet v kuse, to bolelo míň. 

Konečně jsme dojeli pod ten kopec. Ostaní se rozhodly to vyjet, i když jejich jízda nebyla skoro rychlejší, než moje chůze. Nebyla jsem sama, plno lidí šlo pěšky. Každý zkoušel, co bude lepší a ve výsledku to bylo asi jedno. 

Holky čekaly na kopci. Povzbuzovaly mě, viděly, že už jsem na dně. K poslední kontrole to už nebylo daleko, ale bylo to kus s kopce, což pro mě už začínal být problém. Nejprve jsem se dostala do fáze, kdy jsem se začala sjezdu bát, protože jsem viděla, že už nemám nad svýma nohama kontrolu, klepaly se mi a celé tělo mě bolelo tak, jako když jsem zastavila. Potom jsem se bát přestala, dostala jsem se do stavu totální otupělosti a bylo mi všechno jedno. Jela jsem někam tou hroznou mlhou, neviděla nic a nemyslela. Chtěla jsem brečet, ale nemohla jsem, tělo už nemělo sílu produkovat slzy, tak jsem jen mechanicky jela dál. Uvědomila jsem si, že je mi zima i když jedu do kopce a měla bych se zahřát, tělo už nestíhalo termoregulaci, všechnu sílu upínalo na mechanické překládání nohou a rukou ve stejném rytmu. 

Napadlo mě, že už plně chápu, jak může někdo v horách umrznout. Jak v absolutním vyčerpání si lehne do sněhu a umře, jak už nemá ani kousíček síly a vůle jít dál. Neměla jsem k tomu už daleko. Lehnout si a umřít se mi jevilo jako přijatelnější varianta než pokračovat dál.

Snad zázrakem jsem se doploužila k poslední občerstvovačce. Odtud to mělo být už jen skopce, ale tak úplně nebylo. Ale přeci jen jsem dalším sjezdem nabrala trochu sil, i když jsem docela zápasila v posledním úseku, kde byla ze sněhu hrozná voranice, muselo se tam brzdit a já nemohla vůbec plužit, protože mě z toho chytaly křeče do kyčlí. 

Pod kopcem jsme zastavily. Prý budou ještě dva hnusné táhlé kopce, takže prý půjdu na lano. Řekla jsem, že nechci, že už to dojedu, ale nedaly se odbýt a já neměla sílu se hádat. Jana si mě přivázala a jely jsme. Sjezdem a zevlováním kolem lana jsem nabrala konečně trochu sil a taky jsem si připadala hrozně hloupě, že bych se měla táhnout, tak jsem za Janou furt makala, aby se mnou neměla práci. V podstatě mě vůbec netáhla, jen jsme se do toho špagátu blbě motaly. 

Konečně nás čekal už jen sjezd. Osvobodily mě z provázku a jely jsme dolů. Posledním kamenem úrazu byl sjezd kusem sjezdovky, což by normálně bylo ok, ale byla tam zase hrozná voranice, že se tam nedalo ani brzy a já s těma křečema jsem byla úplně v háji, takže asi po dvou pádech, jsem lyže sundala a běžela dolů po svých.

Čekala jsem v cíli bezmeznou úlevu nebo trvající bolest, co bude jen pomalu odeznívat, ale nekonalo se ani jedno. Cítila jsem se jen tak nějak unavená, na fotografa jsem se tvářila dost nakvašeně a nejvíc mě dorazil hlasatel se svým: „Do cíle nám dorazila Humanita Praha B, Humanita Praha A se nám tu už půl hodiny válí…“ 

Ve stanu jsem si kecla na lavičku asi pět minut jsem jen tupě civěla. Pak jsem se pozvolna převlékla, došla si pro guláš a za chvíli jsme mohly s Martinkou razit domů.

 

Ponaučení:

Kapsy jsou od toho, aby se do nich narvalo enervit tyčinek, chemických placek, enervit tablet a dalších chemických hnusů, co se tam vejde. Jet o hladu prostě nejde.

Před K70 se nechodí na ples. Čtyři hodiny spánku nestačí.

Když Martinka řekne, že „bude vtipnej kopec“ znamená to, že nás čeká perlička v podobě prudkého sjezdu se zatáčkou plnou voranice na konci. To se pak člověk vážně popadá za břicho.

Když někdo spadne a vypadá, že se směje, může to být jen zdání. Může mít taky vyražený dech a snažit se nadechnout, jako Martinka, když si dala na tlamu a my jely dál v domění, že je ok. 

Za plakát a odznak to prostě stojí!!!

 

Dodatek pro ty, co mají rádi adrenalin:

Vykašlete se na skákání padákem, chytání zmije růžkaté, výlety na pusté ostrovy… Jestli chcete opravdový survival, tak jeďte K70;o)

 

Další info, výsledky a tak podobně na stránkách pořadatele zde.