Poslední únorový víkend jsme se zase po dlouhé době (dva ročníky jsme vynechali) zúčastnili zimního Krakonošova treku. Přežili jsme! :o)))

Fotky už jsou tu, výsledky na stránkách treku a video zde.

Shromaždiště bylo ve Vrchlabí, odkud se v devět hodin vyráželo busem na start, takže jsme vstávali už po šesté, abychom tam včas byli, což byl první kámen úrazu, ale zvládli jsme to:o) Autobus nás odvezl do Černého Dolu – místo startu. Což byl celkem mazec, protože postup na první kontrolu byl… no mazec:oD Ačkoliv v mapě byla trasa značná jako lyžařská, za současného stavu sněhu a úpravy se nedalo mluvit ani o cestě, natož lyžařské trase;o) Štrachali jsme se asi kilometr a půl mírně ušlapaným hlubočákem, kam jsme soustavně zapadávali až po stehna. Na lyžích to nebylo o moc lepší, kopec byl prudký a hůlky se daly používat s ještě menším úspěchem než nohy:o) S Dingem to bylo ještě horší, protože celý natěšený vlekl vpřed a mě vláčel za sebou, bez ohledu na to, zda stojím na nohou nebo trčí po pás ve sněhu. Asi v půlce cesty se stoupání trochu zmírnilo, takže jsem nazula lyže a pak už to bylo lepší, díky jeho pomoci jsem nemusela tolik používat hole a tak se mi jelo (rozuměj ťapalo) a dost líp než ostatním. Tím ale jeho pomoc skončila. První, docela miniaturní sjezd, ovšem neupravenou trasou, se ukázal jako nebetyčný problém, když jsem asi na sto metrech letěla asi pětkrát na hubu. Jet s Dingem v místech, kde člověk potřebuje sjíždět pomaličku a hlídat každý centimetr lyže, aby se mu nezabořila, bylo prostě nemožné. Když jsme šli poslední úsek přes louku do kopce, čím víc táhl, tím víc jsem se bořila do sněhu. A když jsme se konečně doštrachali ke kontrole a já už už strkala razící kartičku do kleští, Dingo v té vteřině zrovna psychicky nevydržel odjezd konkurenčního týmu, takže vyrazil za nimi, mě vyjely kleště z ruky a skončila jsem opět na zemi. Celkově jsem za tyhle dva dny spadla tolikrát, co snad za celý život ne:oD

Po dalším asi kilometru a půl jsme se konečně, přes spoustu dalších krkolomných minisjezdů a minikopečků, kde to šlo skoro líp pěšky, a moje naražené zápěstí, dostali na silnici mezi Černým Dolem a Jánskými Lázněmi. Odsud (chválabohu) vedla konečně upravená lyžařská trať. Na druhou kontrolu byla ještě asi půl kilometrová zajížďka po trati, kterou bylo dolů lepší jít pěšky, jelikož by se tam spíš hodily brusle, než lyže, ale pak už se jelo k lanovce na Černou horu, pěkně po trati. Lanovka se stala dalším velkým problémem, jelikož Dingo se jí už z dálky vyděsil a odmítal k ní jít… no lépe řečeno se dal na panický útěk, při kterém mě stáhl na zem a vlekl několik metrů po zemi za sebou. Toto zopakoval ještě asi třikrát, než se mi podařilo si ho vzít za postroj a dovláčet ho až k lanovce, kde vyrazil znovu pryč a tak jsem ho pořádně sjela, aby si uvědomil, že se má bát víc mě, než té divné věci nad hlavou, neb ta je daleko, ale já jsem tu a mohl by třeba taky schytat nářez. Pochopil celkem rychle a nakonec byl schopen vyjít sjezdovkou téměř přímo pod lanovkou asi půl kilometru nahoru. Je to hysterka a já z něj měla nervy v kýblu a sedřený bok, super.

Na Černou horu jsem se obzvlášť těšila na Kiosek u staré lanovky, kde jsme si minule nechali natočit výbornou chmelovou limonádu. Lukáš šel na ní dovnitř vystát dlouhou frontu… marně,  zrovna jim došla :o/ Tak jsme bez limonády vyrazili k třetí kontrole u vysílače. Odtud jsme si to chtěli zkrátit trasou, co sice nebyla v mapě, ale vypadala, že vede, kam my chceme… haha:o) Objeli jsme vršek hory a vrátili se zpátky k vysílači. Nebyla to velká zajížďka a tak nás to spíš pobavilo. Další naše „bota“ už ale tak humorná nebyla.

Cestou na čtvrtou kontrolu u Tippeltových bud, jsme prostě blbě odbočili a dojeli až na Zrcadla. Zajeli jsme si dobře tři kilometry a vůbec nám jako nějak nepřišlo divné, že pod sebou vidíme Lučiny a Kolínskou boudu… byli jsme pěkně zmatení, kde to vlastně jsme, než nám náš omyl došel. Chvilku jsme se hádali, jestli sjet dolů a štrachat se zase nahoru a nebo se vrátit po relativní rovině. Nakonec jsme se vrátili, ale čert ví, jestli to bylo lepší, to už nezjistíme.

Začínala přicházet krize. U kontroly jsme si sice dali aspoň rohlík a sýr, protože hlad už byl moc neodbytný. Ale vědomí toho, že tu bloudíme po Krkonoších už tak asi půl dne a jsme tak asi v půlce trati, nás udolávala. Začalo foukat, bylo mi zima a pes začínal stávkovat. Než jsme stihli vytáhnout svačinu, vyhrabal si ve sněhu důlek, zaklubíčkoval se tam a usnul:o) Když jsme jeli, nechtěl táhnout, nechtěl už moc ani jít, spíš jsem táhla já jeho. Z kopce už mi nestačil a po rovinách se flákal a když jsme někde zastavili, okamžitě si lehal.

Cesta na pátou kontrolu byla celkem zábavná. Štrachali jsme se tam kousek přímo přes les a sypali se ze stráně k potoku. Já to celkem ustála, kupodivu i s Dingem, Lukáš to jel po zadku:o))) Cestou jsme potkali jeden tým z MIX 50, se kterými jsme došli až na sedlo pod Kolínskou boudou. Projížděli tam kolem nás psí spřežení, konal se tu zrovna závod Ledová jízda, už jsme nějaké potkali před tím. Kolega z druhého týmu zrovna dřepěl na bobku a šustil s mapou, když jeli psiska kolem. Šustění je zjevně zaujalo, takže se celé spřežení zastavilo, jelikož první pes se šel podívat, co to tam má pán dobrého:oD

Šestá kontrola byla kousek pod Slatinnou strání. Sešli jsme k ní pěšky, protože ledovatka na cestě byla na mě s Dingem moc. Dali jsme si tu další občerstvení, taky Dingo dostal hrstku granulí z pamlskovníku (chytl asi chudák taky slušný žaket, protože takhle rychle jsem ho ještě granule, včetně sýrových šunek, které mi už nechce žrát, sníst neviděla – ani jednou do nich nekousl, prostě tu celou hrst naráz spolknul:oD). Posilněni a pobaveni předchozím zábavným postupem jsme tak nějak s novou sílou vyrazili na sedmou kontrolu.

Postup byl celkem krátký a příjemně pohodový, zabloudili jsme jen málem. Touto kontrolou mělo být opsání trauma kódu na rozcestí Černý potok. Potkali jsme tu jedny soupeře, ale trauma kód ne. Pořídili jsme tedy fotku rozcestníku, na důkaz, že jsme tam byli a až večer se dozvěděli, že TK tam skutečně nebyl, došlo k záměně rozcestí a špatnému zakreslení kontroly. Nevadí:o)

Pak nastalo rozhodnutí, zda dále pokračovat přes Liščí horu, nebo spodem po úbočí po Liščí cestě. Ačkoliv jí fakt nemám v lásce, rozhodli jsme se pro tuto cestu. Na vrcholcích to bude ukrutně foukat a taky to tam nebývá upravené. Minule jsem v těchto místech vypouštěla duši při asi pět kilometrů dlouhém, táhlém stoupání. Dneska to celkem šlo. Dingo chytil druhý dech a zkoušel trochu i táhnout, ve skrze většinu cesty šlapal a nezevloval, což byl úspěch. Akorát uskakoval protijedoucím spřežením… desetihlavé smečky řítící se přímo na něj ho krapet děsily:oD No aspoň že nechtěl běžet za nimi;o)

Pamatovali jsme si z minula, že odbočka po zelené turistické nebyla zrovna šťastná volba a tak jsem sjeli až k malé sjezdovce na Zadních Rennerovkách, sundali lyže a šlapali nahoru po svých. U horní stanice vleku jsme potkali jeden tým, který šel po zelené a zřejmě jsme udělali dobře, bylo to tam prý špatné.

Nastala největší depka dne:o) Museli jsme projít kolem Dvorské boudy, cíle dnešního našeho snažení, a dojít ještě asi půl kilometru k Bufetu na rozcestí, kde byla poslední kontrola – opět trauma kód. A pak už hurá do cíle! Bylo pět hodin večer a celou dnešní etapu jsme šli skoro sedm a půl hodiny a ujeli jsme krásných 33km. Ano, masakr.

Na boudě jsme dali Dinouškovi večeři, víc než zaslouženou:o) A sami si došli na tu svojí. Celkem do večera jsem potom poseděli, zúčastnili jsme se doplňkových soutěží (tentokrát jsme se neumístili, takže jsem nevyhráli flašku chlastu, naštěstí:oD vždycky trnu hrůzou, že se to nevypije a potáhneme to na zádech:o)) a poslechli tradiční kapelu. Byl to fajn večer, který byl mírně pokažen nepříjemným výstupem s majitelem chaty. Nejenže nám přinesl panák griotky a rumu navíc, které jsme nechtěli, ale hlavně na nás vyinkasoval 100Kč za ubytování psa, ačkoliv jsme nikde nezjistili, že by nějaký ceník za psy vedli. Přišlo nám to celkem hodně, tolik jsme ještě asi nikdy za Dinga neplatili. Spolu s občerstvením (dvě piva, dvě kofoly, utopenec, hermelín…) s vysokohorskou přirážkou po nás chtěl víc než 500Kč, což jsme ani neměli s sebou a tak jsem potupně šla škemrat k cizímu týmu o desetikorunu na půjčení. Bylo to prostě nepříjemné.

Ráno byla snídaně v sedm a start v osm. Venku stále fičelo a navíc začalo sněžit. Super:o))) První kontrola byla na Friesovkách u rozestavěné chaty Andula… no spíš z ní zbyly jen základy a jinak byla celá pryč. Hned tady jsme zakufrovali a vyrazili úplně špatným směrem a zajeli si asi tři kilometry, při čemž jsem ještě spadla tak šikovně, že jsem udělala více méně salto a narazila si rameno… no přesněji řečeno jsem si málem utrhla ruku:oD Od té chvíle moc dobře vím, které všechny svaly drží ruku při těle, jelikož se všechny poctivě hlásí o slovo:o))) Nad Andulou jsem si ještě před tím narazila zadek, když jsem se velice rozumně pokoušela sjet ledovatou sjezdovku s rozjančeným psem, který vší silou hnal za ostatními dolů.

Traverz po úbočí kopce ke Klínovým boudám jsme si všichni tři vyloženě užívali, akorát každý trochu jinak:oD Lukáš byl naštvaný, že jsme předtím jeli špatně (věděl dobře, že to byla jeho chyba, ale nechtěl to přiznat, a tak byl protivný), sundal lyže a šlapal pěšky, protože se tam dalo špatně jet. Já se plahočila na lyžích za ním, než už to byl takový krpál, že jsem je zula taky. Bolel mě zadek a hlavně to rameno jak čert, že jsem se mohla sotva odpichovat. Měla jsem z těch pádů už úplně mokré rukavice, takže mi ruce brutálně mrzly. Vrcholem všeho jsem včera někde ztratila brýle, takže jsem přes sněhovou vánici celkem nic neviděla a vítr mi zleva z údolí hnal ledové krupičky přímo do obličeje, takže jsem měla za chvíli omrzlou celou levou tváři i ucho. Přemýšlela jsem, že si z buffu udělám kuklu, ale když jsem zjistila, že je z půlky zmrzlý na kost, vzdala jsem to. Dingo vesele skotačil kolem mě, válel se v závěji, zíral do údolí pod námi, sněhová metelice mu pranice nevadila, drbal se o závěje a pokoušel se nenápadně likvidovat tyčové značení. Aspoň někdo si ten postup skutečně užíval;o)

Druhá kontrola byla kdesi u chaty Na Pláni, ale trochu jsme minuli správnou cestu. Dojeli jsme jeden tým, který taky bloudil a nevěděl kudy kam. Když jsme dojeli k vleku, zjistili jsme, že jsme to minuli. Lukáš se tím druhým týmem vrátili kus zpátky a já tam s Dingem zůstala stát. Hrozně foukalo a byla mi ukrutná zima. Oblékla jsem si bundu a vzala suché rukavice, ale nebylo to nic platné. Dingo hrozně vyváděl, že Lukáš odjel a nechal nás tam. Chtěl běžet za ním a když jsem ho posadila, lehl si a vřískal jako na lesy. Měla jsem toho plné zuby a řvala jsem na něj, ať je ticho, ale pokaždé, když jsem zvýšila hlas, přidal on taky, aby mi vysvětlil, že jeho problém je fakt větší než můj. Lukáš se nakonec asi po deseti minutách vrátil s oraženou kontrolou a ještě mi vynadal, že je mi zima:oD Měla jsem fakt dost.

Pak už to začalo být lepší. Tratě tu byly všude celkem dobře upravené a hlavně jsme sjeli trochu níž kde už nefoukalo, takže mi přestala být tak ukrutná zima a začala jsem zase normálně fungovat. Na čtvrtou kontrolu jsme to vzali trochu jinudy, než jsme chtěli, ale ani tak moc jsme si nezajeli. Dali jsme si tam zase trochu občerstvení, Dingo dostal trochu granulí. Pátá kontrola byla až na okraji Lánova, snad tak 7km daleko. Některé úseky cesty jsme si matně pamatovali z minula. Měli jsme menší incident, když nás u nějaké zapadlé chaty přepadla tibetská doga. Dingo se jí krapet bál a já ostatně taky (a to se moc psů nebojím, ale ona fakt koukala divně), chtěla jsem jí zahnat, aby nám šla z cesty, ale marně… nakonec se ukázalo, že si chce jen s Dingem hrát. Dingo ale nechtěl a já o to teda taky dvakrát nestála:oD Nakonec jsme jí utekli.

Do Strážného to ještě šlo dobře, po upravených tratích. Pak už bylo hůř, tratě se ztrácely, místy jsme jeli hlubočákem přes louky. Dingo se chudák hrozně bořil a tak jsem se z Lánova rozhodli jít radši po silnici. Nebyl to taky žádný med, ale dalo se to. Mezi tím zase zalezlo slunko a začalo hustě sněžit, úplná apokalypsa. Za chvíli jsme byli všichni tři jako sněhuláci. Než jsem ale došli do cíle, už to zase přestalo… trochu bláznivé počasí;o)

Do Vrchlabí jsme dorazili něco po jedné hodině. Dnes jsme to jeli „pouze“ necelých pět a půl hodiny, ale ujeli jsme dokonce 37km. Ano, masakr:oD

Z přihlášených jedenácti týmů v naší kategorii MIX 30 (což znamená, že máme za oba dny najet cca 30km – akorát, že vzdušnou čarou:oD) dva týmy závod nedokončily, my skončili sedmí. Což si myslím, je pro nás celkem úspěch vzhledem k tomu, že jsem to nebrali nijak závodně (doby, kdy jsme se hnali a stáli na stupních vítězů už jsou nějak pryč:oD) a hlavně s Dingem to prostě nejde tak rychle. Ačkoliv ho musím moc pochválit, i když občas pokoušel moje nervy, ve skrze byl moc šikovný a celkem obdivuju jeho houževnatost… sedmdesát kilometrů není málo:o) Jo a mínus má za to, že ztratil ježka!