Musher club Česky ráj pořádal v sobotu v Jizerkách něco jako dogtrek-Jizerskohorský dogtrekking.
„Něco jako“ píšu proto,že kratší trať byla na 21km a delší jen na 43km. A celé to bylo koncipované tak,že se to mohlo běžet (malá povinná výbava a tak). Jelikož razím zásadu,že dogtreky se nechodí pro výsledky,ale pro zážitky, pojaly jsme to s Adélou jako pohodovou procházku po Jizerkách, žádné běhání 🙂 Ačkoliv jsme na to měli jen desetihodinový limit… což se nám zdálo krapet málo. Já zatím šla všechny MIDy dýl, jak deset hodin… 😀 Start byl v Českém Šumburku. Adélu jsem nabrala cestou z nádraží v Tanvaldě. Na místě se Dingo s Šedivkou pustili do bouřlivého vítání,čímž tradičně děsili ostatní psy i jejich majitele 😀
V 8h proběhl docela vtipný meeting a v 9h uz se začalo startovat. Trochu nás to vyděsilo 😀 Všichni ti natěšení psi a lidi v běžeckém a vedle nich my a Dingo s Šedivkou trucující v postrojích 🙂 Byli jsme asi jediní,kdo po startu neběžel:D
První část cesty vedla více méně do kopce až do Příchovic a kolem majáku Járy Cimrmana 🙂 Na Štěpánku nás naštěstí nehnali.
Dál se šlo po zelené furt z kopce až do Kořenova. Trochu jsem litovala, že jsem si nevzala trekové hole a konečně nezačala učit Dinga povel „za paty“ 😀 Táhl celou cestu dolů jako najatý, což nebylo moc pohodlné. Jakmile jsem přešli Jizeru a začali stoupat k Harrachovu, okamžitě samozřejmě táhnout přestal, vyčůránek jeden 😀
Pod Harrachovem jsme potkali hrozně vtipné golfové hřiště – v kopci a v lese :))) Na nádraží jsme zase potkali nějaké vtipné Ukrajince, kteří se hrozně zajímali o naše vlky a skoro to vypadalo, že je chtějí koupit 😀 To jo, to by si dali :))) Zrovna Dinga s Šedivou 😉
Sešli jsme opět dolů k Jizeře, tentokrát po červené a šlapali tou příšerně dlouhou a příšerně nudnou cestou na Jizerku. Navíc tam jezdili cyklisté a tak jsem se tam pořád nějak tak motali. Aspoň tam bylo spoustu potůčků, kde se psi mohli ráchat, a rostly tam maliny :))) Na Pralouku pod Bukovec jsme se škrábali silou vůle a s vidinou občerstvení na Mořině. Bylo tam!
Adéla si dala polívku a já, protože jsem si nic jiného nevybrala, meruňkové knedlíky. Pěkně jsem se naprala a ještě jsem musela půlku jednoho věnovat Adéle 😀 Nebýt toho, že tam byla docela zima, poseděli bychom déle… a taky toho, že nás pořád tlačil ten desetihodinový limit.
Dál vedla cesta po Promenádě k Bunkru. Zíraly jsme, že jsme tu asi obě dlouho nebyly, pamatovaly jsme ještě klasické jizerskohorské panely a ejhle, oni tu mezitím udělali asfalt! To jsou věci… :))) No a pak po žluté Reitwegem až k Protržené přehradě, kde byla kontrola – dětská razítka 😀 Úžasná bžunda :))) Potiskaly jsme si tím ruce a Dingovi postroj – byl ohromně nadšený 😀 Adéla chtěla ukrást jedno razítko ve tvaru delfína 😀
Cesta pokračovala po úplně nové pískové cestě pod Desenským hřebenem bez turistického značení, označené fáborky. Musely jsme se smát, protože fáborky byly snad co pět metrů, fakt nešlo zabloudit 😀 V Novině jsem si chvíli sedly pod turistickým přístřeškem a daly si sušenky. Psi odpadli a chrápali pod stolem… nabírali sílu, na vymýšlení ptákovin, místo aby pořádně makali a táhli 🙂
Pod Soušskou přehradou jsme měly silné nutkání zapadnout do další hospůdky… ale zase ten časový limit :/ Tak jsme šlapali dál po zelené přes Nyčovi domky. Docela jsem zírala, jak to tu vypadá a že to tu vůbec neznám. Byla to skoro taková zmenšenina Jizerky! Byly tu krásné staré chaloupky a mělo to úžasnou atmosféru… zvlášť ve skoro podzimních zlatých paprscích slunka… moc pěkný kout Jizerek… i když tenhle konec už jsou skoro spíš Krkonoše 🙂
Itinerář nám říkal, že v Horním Polubném se máme dát směrem do Kořenova, což jsme udělaly… leč z Polubného do Kořenova vedou cesty dvě 😀 A my si vybraly tu druhou… něco mi říkalo, že ta první by měla být správná, ale z nějakého mě samotné nepochopitelného důvodu jsem nakonec zvolila tu druhou… Samozřejmě na svou chybu jsme přišly až o kilometr dál, když jsme vyšly u kořenovského nádraží 😀 Rozhodly jsme se, že vracet by bylo delší, že to obejdeme po modré a pak zkratkou lesem. Zašly jsme si asi kilák a půl, ale zase to byla příjemnější cesta lesem 🙂
Na kraji Příchovic jsme se ještě malinko zamotaly, ale nějaká místní paní nám poradila 🙂 Pak už se šlo zpátky stejnou cestou jako po startu 🙂 Potíž byla v tom, že se projevila moje nedostatečnost ve vybavení (fuj, připadala jsem si jako nějaký zelenáč, ale nebyla to tak úplně moje chyba…) – před týdnem se mi rozsypaly moje trekové boty a tak jsem si musela vzít adidasky na běhání… ačkoliv na běhání jsou super skvělé, tušila jsem, že na trek to nebude ono… ale usoudila jsem, že 40km je kousek, že to přece ujdu v čemkoliv 😀 No ušla jsem no, ale nohy samý puchýř… které právě cestou dolů do cíle se začínaly rozedírat…. paráda! 😀 Takže jsem nakonec do cíle belhala jak trubka :)))
Přes všechny strachy jsme limit splnili a ušli trasu 43km za 9 hodin a 9 minut. Asi můj osobní rekord 😀 Nic méně i přes to jsme byli v kategorii poslední 😀 Jo, není dogtrek jako dogtrek… 🙂 Ale pro lepší umístění to rozhodně běhat nezačnu 😀
Výlet to byl rozhodně parádní, zakončený příjemným pokecem se Žufrikama 🙂 Cestou dolů jsem ještě na nádraží do Tanvaldu vzala dvě holky, co šly taky… slíbily jsme si, že se potkáme na Bludné psici… A na tu už se těším! Dogtrekkingfilie opět propukla v plné síle :)))