Tak jsme konečně vyrazili na první letošní trek… a stala se z toho docela slušná tragikomedie

První komediální část proběhla ve Dvoře Králové na nádraží, kde mě Pavel vyzvedával, neboť letos se Jednooký konal na Broumovsku. Dva vítající se vlci na peronu mohli být pro některé cestující celkem traumatickým zážitkem soudě podle toho, že během několika vteřin se kolem nás utvořil úctyhodný kroužek opatrně přihlížejících zvědavců Zřejmě čekali, který padne dřív s prokousnutým krkem… normálním lidem se těžko chápe, že ty chumáče vyrvaných chlupů, zuřivé vrčení a zakusování do krků jsou součást vítacího rituálu a ne psí souboj

O mnoho větší legrace ovšem nastala, když jsme po chvilce bloudění kolem Ádru v průtrži mračen dorazili na místo činu – fotbalové hřiště v Otovicích. Pavel stáhl okénko auta (jestli se tomu tak dá říkat :)), aby se zeptal, kde máme zaparkovat. „Přijeli jste na MID?“ Zeptala se organizátorka, dřív než jsme stihli cokoliv říct. Co je to za dotaz, proč bychom šli MID??? „Ne na LONG.“ Zírali jsme na ní dost zmateně. „To je mi líto, ale ten startoval dneska ráno.“ COŽE??? Od kdy startuje LONG ve čtvrtek??? Chvíli jsem přemýšlela, jestli dneska náhodou není prvního dubna nebo tak něco, protože mi fakt přišlo, že to musí být vtip… Nebyl. Do teď jsem ovšem nepochopila důvod toho přesunu startu a už vůbec ne to, proč to probůh nebylo v propozicích napsáno velkým červeným písmem se třemi vykřičníky? Koho tohle mohlo napadnout???

Vyvstala otázka, co teď? Pavlův návrh jít „si zazávodit na MID“ jsem kategoricky odmítla. „Jsem nejela přes půl republiky, abych šla na procházku a 40km neběžím!“ Nakonec jsme se usnesli na řešení – dojdeme si na večeři, zabalíme se a vyrazíme… budeme mít  asi 14 hodin zpoždění no Zpoždění bylo nakonec osmnáct a půl hodiny, protože hlavní pořadatel nám oznámil, že nás po tmě do první části ve skalách nepustí… No co naděláme… Tak jsme se dohodli na startu ve tři ráno.

Ačkoliv jsem se kasala, že s Pavlem v autě spát nebudu, že si přivezu vlastní stan (který jsem taky poctivě vláčela s sebou), že jsem slušně vychovaná a nemravné nabídky nepřijímám :D, usoudila jsem, že stavět stan kvůli čtyřem hodinám nemá cenu, takže jsem se uložila vedla Pavla na ohromně pohodlnou přední sedačku a pokusila se spát. Šlo to mizerně, protože psy se v kufru taky nějak nemohli porovnat a tak své pokusy o spánek prokládali hlasitými dohady a dlouhým líbáním, přičemž děsně mlaskali Navíc Pavel chvílemi chrápal, takže ty čtyři hodiny fakt stály za to, spala jsem tak dvě

Ráno ve dvě nás definitivně probudili líbající se psi a tak jsme se rozhodli vstát a zabalit. Vyšli jsme v půl třetí. Všude bylo mokro, ale nepršelo, zato byla pekelná tma a docela mlha. V polích, kde byly turistické značky kdoví kde, bylo vidět dost… nic Navíc Dingo si usmyslel, že se mu tahle noční vycházka ale vůbec nelíbí a nemínil nijak spolupracovat. A tak bylo prvních asi sedm kilometrů celkem krušných…

Pak jsme dorazili do Božanova a ke skalám. Bahnitá cesta v polích se změnila v bahnitou cestu do kopce lesem Kupodivu to ale asi Dinga nějak nastartovalo, přestal trucovat a začal šlapat a i do toho strašného krpálu celkem slušně táhnul. A začalo se rozednívat, tak byl svět hned o trochu veselejší :))) Z kopců se otevíraly romantické výhledy na probouzející se krajinu pod námi… a ve skalách bylo příjemně i když postup byl  náročný a pomalý.

V osm hodin jsme měli v nohách 18km a dorazili jsme k chatě Hvězda, tak jsme usoudili, že je čas na snídani :))) Usadili jsme se tam venku u stolku a pustili se do jídla. Dingo teda dostal vlastně teprve včerejší večeři Chata byla z venčí dost zajímavá (prý i zevnitř, ale bohužel měli ještě zavřeno) a kaple opodál taky, zvlášť s tou hvězdou místo kříže Docela jsem na to zírala, než jsem si přečetla historku, proč jí tam má… Po kulturní vložce a posilnění jsme vyrazili dál skalami…

Cesta byla ještě náročnější – skalní labyrinty, průchody, schody, vyhlídky, nahoru, dolů, šutry, bahno… ale zase byla zajímavá Byly tam krásné výhledy a psy to ohromně bavilo :))) A já se při té příležitosti dozvěděla, že Pavel, svého času pilot a řidič rogala, se bojí výšek No aspoň nejsem sama No a samozřejmě jsem celou dobu byla zásobena Pavlovými historkami, kterých má nepřeberné množství… Na Supím hnízdě jsem se třeba dozvěděla, kterak se málem kvůli ženské (a své ješitnosti) zabil… já nevím, ti chlapi…

Zbytek cesty do Teplic nad Metují byl celkem nezajímavý a tak jsem si stihla postěžovat na svoje peripetie s diplomovou prací a školní starosti, čímž jsem asi Pavla slušně otravovala, protože se u toho tvářil jak když kousl do citronu… ale když já se občas prostě potřebuju ventilovat

V Teplicích jsme měli v nohách cca 30km a začínalo být slušné vedro. Taky jsme od nějakých místních dobráků dozvěděli, že týráme své psy chůzí To rozhodně, kdybychom šli bez nich a nechali je ležet doma na gauči, tak by jim určitě bylo o moc líp Oni takový vlci taky vůbec nikam nechodí a neběhají, jen se válí celé dny v pelechu

O kus dál jsme vyšli na Lysí vrch, kde si Pavel zalepil první puchýře a přezul ponožky… což já jsem samozřejmě, věrna svému indiánskému jménu, nemohla Pak nás čekala cca 5km cesta do Adršpachu, která vedla pořád po rovině podél řeky a byla celkem úmorná. Začínala jsem mít hlad (byl taky čas oběda) a přicházela první vlna únavy a hlásil se nedostatek spánku. Dingo na tom byl asi podobně, protože už byl zase protivný a nespolupracoval…

V Ádru jsme sedli k první hospodě, co jsme potkali, a dali si polívku. Psi odpadli a nic jim nevadilo, že kolem prochází davy, včetně zástupu německých skautů či co to bylo Odhlasovali jsme si celkem hodinovou pauzu, během které jsem málem usnula a silně se poddala pocitu, že to bude dneska ještě krušný… takže jsem se k další cestě zvedala poněkud s nechutí

Hned za hospodou jsem zaměřila dva člověky s bágly a psy… „Hele, že by trekaři?“ šťouchla jsem do Pavla. Pak jsme společně usoudili, že: „Co by tu dělali?“ Asi o půl kilometru dál se ukázalo, že fakt trekaři! Dívali se na nás, co prý tu děláme my. Tak jsme jim osvětlili, že jsme startovali „trochu pozděj“ :))) Pak byla řada na nás, abychom se divili… Prý šli pomalu na pohodu s dlouhým bivakem… Taky řešení A možná lepší…

Nejprve jsme je předešli, ale pak nás zase předběhli oni a zmizeli… no jo, z čerstva po bivaku, to se to jde…

Další cesta až do Vernéřovic, kde jsme byli asi na 45km mi nějak splynula v jedno. Ve Vernéřovicích nás přišli obtěžovat nějací dva maxipsi Ellina je chtěla zahnat na útěk, Dingo usoudil, že se nebude rozčilovat, neb by se mu z toho mohly udělat vrásky (jako ostatně usuzoval celou cestu a tak zatímco El se jala žrát každého vořecha za plotem, Dingo dělal, že nevidí ani psa, ani běsnící Elli :D), takže jen ležel v trávě  a líně psy sledoval. Nakonec přece jen asi dostali strach z vlků a zmizli

Na konci Vernéřovic, na asi 47km jsem se zastavili u další hospody na kofole. Zatáhlo se, ochladilo a začalo silně foukat, takže jsme jí honem vypili a mazali dál, čímž jsme předběhli opět ony dva trekaře z Ádru, kteří zůstali sedět v hospodě ještě s jedním dalším. Hurá, třeba nebudeme poslední!

Na kraji Meziměstí jsme potkali avizovanou prasnici se selátkem… prý jí máme obejít a nenechat na ní psy štěkat Vlci na ní jen zvědavě zírali a možná se v nich probouzely ne tak úplně dávné instinkty, které jim napovídaly, že něco příbuzného je hlavní potravou jejich příbuzných…

O kus dál, něco po padesátém kilometru okolo pěti hodin večer kousek za obcí Vižňov skončila všechna sranda – nebe se zatáhlo definitivně a začalo pekelně lejt. Létaly i sem tam nějaké ty blesky a déšť se valil jako o život. Tak tak jsme stihli natáhnout bundy a pláštěnky, schovat se nebylo kam a nemělo to cenu… Chtěli jsme se dostat co nejdřív k lesu, ale než jsme tam došli, byli jsme beztak mokří jak myši… psi nasadili výrazy „fuj, je to mokrý a studený a kape mi to do očí“ a šlapali otráveně dál

Les nás sice chránil před dalšími nápory deště a větru, ale zase jsme museli šlapat do kopce – na Ruprechtický špičák. Cesta byla nekonečná a lilo a lilo. Pak se před námi objevil kopec jak sviňa Byl celý blátivý a lezlo se tam skoro po čtyřech. Z mapy jsem si matně pamatovala, že tam před vrškem nějaký takový zatracený krpál byl. Usoudila jsem, že ho musím honem vyběhnout a budeme nahoře. Dingo pochopil a začal táhnout a já se škrabala za ním s náhonem na všechny čtyři :))) Nahoře byla placka, les a státní hranice… a další kopec Ale už jen mírný. Čekala jsem na Pavla, který supěl za mnou a brblal něco o svém věku :D, a vítězoslavně jsem se usmívala. Jsme nahoře!

Jo, houbelec! O kus dál jsme zjistili, že zdaleka ne… ten větší, delší, bahnitější a prostě mnohem horší kopec nás teprve čekal. Na jeho vršku stála rozhledna (svištěl skrz ní vítr tak, že Dingo myslel, že  je to lanovka a v jednu chvíli nechtěl jít dál, jak se lekl toho randálu :D), silnější déšť, šílený vítr a slušná mlha. Heuréka!

Zalezli jsme do přístřešku k rozhledně, dali psům něco pojíst a něco snědli sami. Pavel házel nějaké vtípky o výhledu z rozhledny, ale mě začínala být zima a přecházel mě humor. Dostavovala se asi pověstná krize šedesátého kilometru – byli jsme na padesátém sedmém…

Dolů ze Špičáku vedla podobně šílená bahnitá prudká cestička. Usoudili jsme, že jít tu se psem na vodítku je dost o život, a tak jsme oba šedivce pustili. Čekala jsem, že se z kopce rádi rozběhnou i přes to, že mají v nohách skoro šedesát kilometrů. To, co následovalo, jsem ovšem opravdu nečekala! Bylo to, jak když do nich střelí Oba vyrazili prudkým cvalem z kopce a začali se honit a rvát a lítat kolem jako bláznivý Víc by neřádili ani kdybychom je vytáhli zrovna po několika hodinách spánku z pelechu Ne, čévéčko opravdu nejde unavit ničím… chůzí rozhodně ne :)))

Celý zbytek treku už byla pak jen jedna velká křeč. Přecházeli jsme po vrškách po hranici celé Javoří hory… a já měla pocit, že to snad nikdy neskončí! Podle mapy to mělo být jen asi osm kilometrů, ale já měla dojem, že jsme ušli tak minimálně dvacet. Navíc se začínalo stmívat. Začala na mě z toho nekonečného lesa padat deprese… měla jsem pocit, jako bychom byli někde stovky kilometrů od nejbližší civilizace a že jakmile nás tu zastihne noc, už se odsud nikdy nedostaneme… totální stihomam Ale nemohla jsem si prostě pomoct, že až sejdeme dolů do té přívětivé krajiny políček a vesniček, bude líp… a že to musí být dřív, než padne tma. A tak jsem hnala pořád dopředu a Pavel chudák za mnou kdesi vlál, protože ho začala tlačit bota a z kopce a přes ty kořeny a šutry se mu těžko šlo.

V jednu chvíli začal Dingo náhle usilovně čichat. Už už jsem si myslela, že docházíme nějaké další trekaře, protože stopy zvěře Dingo normálně ignoruje. Když nám o dvacet metrů dál přeběhlo přes cestu několik divočáků, pochopila jsem svůj omyl Houby dogtrekař! Konečně jsme zase potkali tu správnou kořist Oba psi, do té doby ukolébání monotónní chůzi, byli v tu chvíli úplně čilí A já taky! Divočáci v noci v lese – moje noční můra

K hraničnímu přechodu v Janovičkách jsme došli v čerstvě padlé tmě. Uf! Dali jsme si tam pauzu v nějakém přístřešku. Pavel opět prováděl nějaký rituál s botama a ponožkama Já se snažila za tu dobu neusnout v sedě. Kdybych nebyla úplně mokrá a netlačil nás časový limit, asi bych tu okamžitě zabivakovala Takhle nezbývalo, než se zvednout a vyrazit znovu do deště dřív, než budu úplně promrzlá.

V Janovičkách byla první budova, co jsem potkali, hospoda. Svítila do dálky. Dingo to poznal Zamířil ke dveřím a nechtěl jít dál Chudák… Ovšem hospoda byla moc nóbl a byla tam nějaká svatba nebo co, asi by nás tam nepustili. Navíc to nemělo cenu, bylo lepší jít dál… Ale plně jsem sdílela Dingův názor, že už té cesty mám po krk.

To jsem ještě netušila, že tato krátká návštěva civilizace je takový výsměch mé fobii z toho pohraničního hvozdu… že hned za rohem uděláme vlevo v bok a vyškrábeme se zpátky na vršky k hranici a pošlapeme dál, tentokrát po tmě… I když už jen asi 5km… ale po šedesátém kilometru už není žádné „jen“, tam už je i jeden kilometr jako pět. O čemž jsem se přesvědčila, když jsem si byla jistá, že jdeme už tak aspoň tři kilometry, že ten Třípánský kámen jsme už museli dávno minout, protože měl být od toho předchozího rozcestí jen 1,5km… došli jsme k němu teprve za drahnou dobu… Pak jsme se ještě málem ztratili, když jsme minuli odbočku na Rožmitál… To byl první z vrcholů mé krize. Bylo to uprostřed nějakých podmáčených luk, zima déšť, čvachatala jsem kalužema… a nadávala jako špaček. Pavel mlčel, asi mu došel humor. A šel hledat značku. V tu chvíli jsem mu byla fakt neskutečně vděčná… vzpomněla jsem si na podobnou situaci ze  Stezky… tam šle značku hledat Jirka. Jak já jsem někdy ráda že, jsem holka a můžu zůstat bezbranně stát a čekat, až se o mě někdo postará

Zbytek cesty mi tak nějak splývá… Ještě si pamatuju, že jsme někde u Šonova potkali krávy Stáli v ohradě u cesty a z dálky na nás svítili očima. Do té chvíle jsem netušila, že krávy taky mají tapetum lucidum (česky řečeno, odráží světlo očima :D). Chvíli jsem překvapeně zírala, co se to tam hejbe za svítící body… Dingo byl překvapen taky. A jelikož od jisté doby ví, že kráva je zvíře dosti nebezpečné, ti rohatí ďáblové se zářícíma očima ho slušně poděsili Nejvíc asi, když se je pokoušel obejít a pak se otočil a uviděl ve stráni nad sebou desítky dalších svítících očí Měl z toho málem infarkt

Dál ještě vím, že Pavel vytáhl placatku Tullamorky a snažil se mi jí vnutit. Je neuvěřitelné, co s člověkem dokáže únava a zima, ale fakt jsem měla tak velké nutkání, jako nikdy, to zkusit… Že bych se prvně v životě opila na treku? Ale ne, došlo mi, že kdybych se napila, tak si tu asi rovnou sednu a už nikam nedojdu

Pak už nevím dál… šla jsem jako stroj. Snažila jsem se jít a nebrečet, protože, jak mi mozek v posledním záchvatu rozumného myšlení předkládal, tím bych se vysílala ještě víc. Zatnout zuby a šlapat! A už jen vím, jak mě Pavel stále přesvědčoval, že „už to není daleko“ a pořád hlásil, kde vidí jaká světla, co by to mohlo být… a já mu chabě odporovala… Až se to přece jen v jednu chvíli stalo a já už nemohla popřít, že to, co je před námi, je tábor.

Pak mě čekalo asi nejhorších 300m v mém životě Dosud jsem si nedokázala představit, jak někdo může nedojít do cíle, když ho má na dohled… Já k tomu neměla daleko. Myslela jsem, že prostě těch pár set metrů neujdu… ten pocit byl hrozný. Začínaly mě asi přepadat nějaké halucinace či co, protože chvíli se mi zdálo, že se ta světla přede mnou s každým krokem vzdalují… pak už se nevzdalovala, ale pořád se neblížila… Pořád jsem zrychlovala a zrychlovala, matně jsem si uvědomovala, že Pavel, notně posilněný Tullamorkou, se mnou už dávno nedrží tempo, ale nedokázala jsem se zastavit, ani zpomalit, kdybych to udělala, tak mi kemp uteče a nebo už se nerozejdu

A pak jsme najednou byli tam! Pořadatel si od nás bral kartičky a nutil nám čaj a klobásu. „Nic nechci, jdu spát.“ Vypadlo ze mě… na slušnost už nebyla síla Poslední jsem vynaložila na to, abych zatrhla Dingovi – totálně mokrému a od bahna až po uši, pokus, lehnout si na můj batoh Prý podlaha byla tvrdá a studená. Byla jsem na něj u toho dost nevybíravá a matně si vzpomínám, že asi i sprostá… Kdo ví, co si o mě tam teď musí myslet… asi že nemám kapku slušného chování :)))

Ten pocit, kdy jsem naložila psa do kufru, stáhla ze sebe mokré věci a zalezla do spacáku (byl pravda trochu vlhký, ale na to, že se nesl v batohu asi sedm hodin v dešti, tak celkem dobrý), ten si asi budu pamatovat napořád! Tak neskutečnou úlevu jsem snad ještě nikdy nezažila Mozek se začínal probírat a postupně registroval další signály z těla. Potřebuju čůrat… Tak to máš smůlu! Ven už nejdu. Mám hlad… jo, s tím by se dalo něco dělat… Vyhrabala jsem zbytek večeře od včera… studená smažená niva nic moc… ale sežvejkala jsem jí celou Pak dorazil Pavel z občerstvení. Ten neuvěřitelný člověk mi přinesl čaj!!! Moje vděčnost neznala mezí. Ještě tak kdyby se za mě došel vyčůrat… Pak mě ještě napadlo, že je mi hrozná zima i přes ten čaj a spacák, a pak už jsem byla tuhá :)))

Ráno jsem přes podvlíkačky a tlusté ponožky oblékla tříčtvrťáky a sandále – hold špatně vybavená, no Naštěstí tady se nad tím nikdo nepohoršoval. Všichni se nám hrozně obdivovali, jak jsem to rychle ušli a v tom dešti No, co nám zbývalo? :)))

Ve stanu u snídaně jsme konečně potkali všechny ty lidi, které jsem chtěla vidět… nějak jsme propásli obě pařby – před i po

Dingovi se povedl roztomilý kousek, když do stanu vešel Petr s Bardem. Dingo Barda moc nemusí a obvykle na něj dělá ramena. Tentokrát ovšem, uklizen za lavicí, jak Barda uviděl, nahodil výraz „ničeho jsem si nevšiml“ a celkem důvěryhodně předstíral, že ho vůbec nevidí. Ovšem jen do té chvíle, než se Elli rozhodla, jít Barda přivítat. To bylo na Dinga moc, nemohl už dělat, že to nevidí, aniž by ztratil svojí hrdost… Ellinu si přebrat nenechá. Líně se zvedl, popošel a začal mít na Barda poznámky… ovšem takové velmi decentní, ze kterých na první pohled čišelo, že to dělá jen proto, že mu nic jiného nezbývá Automaticky jsem ho napomenula, aby toho nechal a šel si na místo. Okamžitě sklapl, podíval se na Barda výrazem: “ Já bych ti to nandal, ale slyšíš přece, že musím jít na místo!“ a vyloženě s úlevou se vrátil pod lavici a zalehl

Pak už konečně následovalo vyhlášení, při kterém jsme zjistili, že fakt nakonec nejsme poslední ! :)))

Pavel s Elli došli na dvanáctém místě z dvaceti, z toho šest závodníků nedokončilo. My s Dingem jsme došli na sedmnáctém místě, jako poslední z těch, co dokončili, ovšem za námi bylo dalších dvacet závodnic, které nedošly. Myslím, že celkem dobré Oficiální čas jsme měli 40:09 hodin, ale ve skutečnosti jsme to šli 22:39 hodin, s čímž bych se já umístila na čtvrtém a Pavel na pátém místě! No příště hold musíme jet v čas :)))

S Dingem jsme pak dogtrek završili návštěvou mojí (nebo spíš naší :D) spolubydlící Ivety v Náchodě. Dingo se jí jako vždy i na koleji, se samozřejmostí sobě vlastní, nastěhoval do postele :))), a když jsem se zvedly, že půjdeme na skvělé náchodské vafle, tvářil se, že nikam nejde, ale bude spát tam Myslím, že kdybych ho tam nechala, tak tam zůstane, ani nemrkne

No závěrem snad jen dodat, že jestli jsem si myslela, že jsem si loni na Stezce vlka sáhla na svoje rezervy, tak možná… ale teď jsem si sáhla ještě mnohem hlouběji! Dokonce i ještě teď s odstupem několika dní mám pocit, že příště na trek jdu už jedině za hezkého počasí a s dlouhým bivakem… prostě na pohodu. Zkusit si, kde má člověk svoje hranice, je fajn… ale stačí to jednou, nemusí to být několikrát do roka