Na letošní podzimní verzi výstavy v Bochově jsem se ohromně těšila a tak, když se proti mně obě moje myši spikly, rozhodla jsem se vyrazit bez nich a když už, tak být taky trochu užitečná. Vážně jsem neměla ponětí, co obnáší dělání „pučmidráta“ na výstavě a už vůbec ne, co uspořádat výstavu. Opravdu je to šílenství:o)

Něco fotek v myší galerii

Tentokrát to teda budu vyprávět sama, i když holky by se na tom určitě rády vyřádily, ale obě musely zůstat doma a léčit se, Caramelka po operaci nádoru (mimochodem to úžasně zvládla, má velikou pochvalu) a Iulinka se zánětem močových cest (ne a ne se jí to lepšit).

Aby se všechno stihlo, musela jsem z Jablonce odjet už v pátek dopoledne v deset hodin a chvilku po poledni už jsem byla u Wren v Modřanech. Prvním úkolem bylo narovnat věci od sponzorů do auta. Byla to taková sadistická obdoba Tetris. Wren odkudsi tahala další a další věci a já si nedovedla představit, jak se to všechno může vejít i do dvou aut natož jednoho. Nakonec se ukázalo, že oktávie Wrenina táty je asi nafukovací a ty hory krmiva, podestýlky a dalších věcí jsme tam prostě naskládali. Jelikož jel jako další výpomocná síla taky Wrenin přítel Petr, dostala jsem místo vzadu mezi přepravkami s potkany. Nebylo to zrovna lukrativní, ale potkani se museli taky někam vejít a já byla ráda, že mám kde sedět.

V jednu hodinu jsme měli být u Marušky v Jinonicích, kde na nás čekal další strašák v podobě tří krabic s pytlíčky dalších sponzorských darů. Krabice neměly šanci. Takže jsme vytahaly pytlíčky a strkali je do všech mezer v kufru, za sedačky, pod sedačky, do dveří… kam se vešly. Zbytek cesty jsem tedy strávila zarovnaná mezi přepravkami a neustále zasypávaná pytlíky, které jsem dávala zase zpátky, odkud na mě spadly. Bavili jsme se představou, že někdo otevře kufr a ty pytlíky ho zavalí úplně:o)

Do Bochova jsme dorazili chvíli před čtvrtou, kdy jsme měli přebírat sál. Katy s Algernon dorazily chvíli po nás i s Katiným dědečkem, který řídil druhé auto, jedním by to neodvezly. Katy vyřídila přebrání sálu a pak to začalo. Bylo třeba nastavět stoly a židle, včetně těch v prostorách pro výstavu myšek a pro přednášku, na stoly uchystat klece, které se musely sestavit, očíslovat, rozdělit k nim posuzovací lístky (to byla největší pakárna, zabralo mi to asi dvě hodiny), rozvěsit cedule a reklamy sponzorů, naaranžovat výzdobu, rozdělit a uchystat ceny (to zase zabralo skoro celý večer holkám), naaranžovat poháry, kokardy, medaile, ceny, všechno to nafotit pro sponzory, přichystat místo pro veterinární přejímku (včetně dárků pro vystavovatele), rozvěsit fotografie do soutěže a spoustu dalších drobností jako třeba vystřihování nálepek na poháry, což nám všechno dohromady zabralo čas až do zhruba jedné v noci, kdy už jsme všichni šilhali hlady a únavou sotva stáli na nohou.

Cestou do našeho azylu u Katy v Karlových Varech jsme ještě rozvěsili plakáty na náměstí v Bochově. U Katy jsme dostali výbornou večeři, trochu vydechli a přišlo druhé kolo práce. Já s Wren jsme už jen dodělali kalendáře na prodej, Petra jsme poslaly spát rovnou a my zalehly někdy po druhé ranní, ale Katy s Algernon ještě dodělávaly kokardy a spát šli někdy kolem půl čtvrté.

Ráno jsme taky vstávali na etapy. Já s Katy a Algernon jsme musely být v sedm v Bochově dodělat, co bylo potřeba před začátkem výstavy, zatímco Wren s Petrem zůstali ve Varech, aby v osm hodin vyzvedli na poště sponzorský dar, který přišel na Wrenino jméno ovšem na Katinu adresu do Varů.

Dodělali jsme, co bylo třeba a pak nastala chvíle klidu, kdy ještě nepřicházeli a lidi a nemohli jsme dělat nic dál, protože jsme čekali, až přijede Beris, která měla spoustu věcí, které jsme potřebovali. Měla tam být také v sedm, ale trochu se opozdila.

Popisovat průběh výstavy z hlediska pořadatele (nebo pomocníka pořadatele v mém případě) moc nejde, protože to není nic jiného, než jeden velký zmatek. Člověk několik hodin v kuse běhá a neustále někoho hledá, někoho se na něco ptá a někomu něco vyřizuje, něco někam nosí a soustavně nadává. Hláškou dne se už v pátek stalo Wrenino: „Dobrý, dobrý, ser na to.“ :o)

Chvíli jsem nosila na posouzení samičky, i když jsem to původně moc dělat nechtěla, ale zase jsem k tomu nějak přišla. Nakonec jsem byla docela ráda, protože holky posuzovala Lenka Holasová, kterou jsem už neviděla celou věčnost, a byla to s ní celkem zábava. Pak jsem chvilku seděla na informačním stánku, aby se mohly holky, co tam byly, jít najíst. Katinec byla moc nadšená, když jsem jí tam nakonec nechala samotnou a utekla se najíst taky. To byla jediná asi půl hodina klidu, pak pokračoval kolotoč šílenství. V pět hodin bylo plánované vyhlášení, jenže to ještě zdaleka nebyla všechna zvířata posouzena. Navíc samce měla přijet posuzovat paní z Polska, která v deset hodin, když už posuzování mělo začít, volala, že je teprve v Brně. Takže místo ní šla posuzovat Beris.

Kolem šesté večer šílenství vrcholilo. Posuzování se chýlilo ke konci, vypisovaly se a laminovaly diplomy, všichni už jsme byli se silami na dně a s nervy v kýblu. Já jsem na tom ještě byla docela dobře, jelikož na mě nic moc nestálo, sice mě neustále někdo sháněl, abych někde s něčím pomohla, ale nemusela jsem nic rozhodovat, nic řešit, s každým problémem jsem běžela za Katy a ta už chudák nevěděla, kde jí hlava stojí.

Nakonec asi v sedm hodin začalo vyhlášení, které kupodivu proběhlo poměrně hladce až na pár drobných chybek, které jsme tak nějak napravili. Dokonce jsem dostala taky jedno ocenění, za druhou nejlepší vystavenou fotku, o kterou hlasovali diváci a byla na ní Agathka, takže dostala tak nějak post mortem svůj první diplom, asi si ho nechám zarámovat, pro mojí holčičku;o)

No a pak už nezbylo, než začít uklízet. Hodně pomohli všichni vystavovatelé, takže to šlo od ruky. Zbytek jsme už ale pochopitelně museli dodělat sami a tak jsme Bochov opouštěli až po deváté večer. S autem plným skoro jako před tím, vyhranými cenami a spoustou různých krámů, co bylo třeba odvézt. Před jedenáctou jsme byli zpátky u Wren, kde jsme museli opět všechno vyložit. V jednu hodinu ráno jsme padla za vlast.

Ráno jsme dlouho ležela a můj mozek odmítal přijmout fakt, že to co zvoní, se mi nezdá, ale je to můj budík a je půl sedmé. Oblíkla jsem se, potichu si posbírala věci včetně jednoho potkáněte, které cestovalo se mnou pro jednu slečnu z Liberce, a za deset minut už jsem spěchala na zastávku autobusu. Tam jsem poznala svůj omyl. Včera večer jsem už ve vší únavě hodila do Idosu místo neděle pondělí a celý můj dokonalý plán, jak budu na Černém mostě včas, abych stihla v osm hodin bus do Liberce, se zhroutil. Stála jsem na zastávce v dešti a zimě a nadávala si. Jedinou mou chabou nadějí se stalo to, že když dorazím na Čerňák přesně v osm, pojede ten bus třeba o půl minutky později a já stihnu seběhnout ty schody od metra dolů včas. Nestihla jsem. Měla jsem chuť si tam sednout a brečet, jak na mě v tu chvíli dopadla všechna ta beznaděj, únava, vypětí, hlad, nevyspalost. Nevím, jestli jsem v tu chvíli byla tak mimo, ale ani jsem na jízdním řádu nenašla ten bus, že by vůbec jel. A další jsem našla až v deset hodin. To znamenalo dvě hodiny sezení na Čerňáku.

Z přepravky na mě koukaly dva důvěřivé černé korálky a čekaly, co bude. Usoudila jsem, že obě, já i myš, potřebujeme v první řadě teplo a tak jsme zamířila do nějakého občerstvení, kde jsem si dala koláč a čaj. V teple, najezená a s čajem mi to přestalo připadat tak tragické. Chvilku se tam sice začaly ochomýtat nějaké pochybné existence a divně se po mě dívaly, že jsem začínala mít strach, aby je nenapadlo mi ukrást přepravku s prtětem, ale prodavačka je brzo vyhodila pryč. Nakonec jsem si chvilku před devátou dala ještě jeden čaj a pohodlně si tam seděla a dívala se na myšku, jak se v přepravce taky pustila do snídaně, smířená s tím, že tu budu ještě hodinu.

Nevím, jestli to byla nějaká intuice, ale něco mě donutilo vykouknout ven na nástupiště a tam stál přichystaný autobus do Liberce. Stihla jsem tam ještě doběhnout, cestou dopít kus čaje a zbytek vyhodit a nastoupit. V autobuse jsem ještě telefonicky dořešila předání toho malého diblíka, jelikož jak jsem tak zmatkovala s těmi autobusy a všechno bylo tak narychlo, nějak se to zamotalo.

Myšička byla naprosto úžasná a celou cestu z Prahy do Liberce jsme si vydržely spolu hrát. Frajerka hodlala prozkoumat celý autobus, což jsem jí pochopitelně zatrhla, tak mi za to žužlala svetr, lovila ruku, prolézala rukávy a neustále cestovala do přepravky a zase ven. Tak úžasně bezprostřední a přátelské prtě jsem už dlouho neviděla, hrozně mi připomněla Agathku, když jsem si jí tenkrát maličkou vezla z Prahy, a tím svým roztomilým řáděním mi náramně zvedla náladu, deštivý, šedivý svět kolem byl hned o moc hezčí:o) Málem jsem si tiše přála, aby si pro ni nová majitelka nepřijela a já si jí mohla nechat. Ale nakonec přijela:o)

Závěrem bych chtěla vyjádřit svůj obdiv pořadatelům, jelikož já osobně přijela domů nadoraz vyždímaná a to jsem dělala půlku toho, co oni, nechápu, jak to holky zvládaly, jsou borky:o)A to ani nevím, co všechno ještě musely zařizovat před tím a kolem a ani to snad nechci vědět:oD Mají můj obdiv:o) Mrzí mě ta marodná Iulinka, jelikož v kategorii seniorů, kam už patří (nechápu, je to ještě mladice;o)) nebyla valná účast, takže jsme mohly přijet s nějakou pěknou cenou. Ale o to víc se těšíme do Brna na Vánoční výstavu, že to tam napravíme a třeba něco vyhrajeme nebo se alespoň pěkně umístíme. A taky si tu výstavu v klidu užiju, protože z té druhé strany je to sice zajímavý zážitek a jsem ráda, že jsem mohla holkám pomoct, ale je to opravdu vyčerpávající:o)