O víkendu jsme se zúčastnili letošního posledního canicrossu v Bělči nad Orlicí. Jelikož nemám závodní licenci, museli jsme startovat v příchozích a měli tak jedinou soupeřku :o)

Původní idea byla, že zkusím ukecat někoho ze spolužáků, aby nás nechal přespat, protože spaní v zimě ve stanu už máme dost 🙂 A že bychom mohli jít v sobotu do hospody. Samozřejmě byli všichni někde pryč nebo z jiných důvodů nemohli, takže jsme spali ve stanu a nikam nešli :o)

V sobotu jsme startovali až v půl druhé, děsný čas :o) Tak jsme si zatím šli projít kus trati a tak různě zevlovali. Trať byla opět stejná jako loni – totiž hrozná :o))) Ty hradecké roviny mě zabíjejí, není tam ani kousíček kopce, krom takového minihrbku :oD Takže člověk si nemá kde odpočinout změnou tempa do kopce, protáhnout nohy z kopce… fakt nerada běhám po rovinách.

Startovali jsme s Dingem předposlední z celého startovního pole. Za námi jel někdo na kole s maliňákem, který při předjíždění chtěl sežrat Dinga :o) Dinouš jen udiveně zíral, proč je na něj ten pes zlý? Na musherských závodech se vždycky chová jako mílius, to už musí být, aby na někoho zavrčel :oD Hned o kus dál jsme doběhli paní z Jičína na koloběžce s jack russlicí :o) Byla naprosto boží, fofrovala u koloběžky jako tryskomyš. Už na startu byla hrozně vtipná a sklidila ohromné ovace… sám komentátor se nad ní tak rozvášnil, že to Dinga popudilo natolik, že si na něj musel štěknout a komentátora slušně vyděsil :oD Zase ostuda. no ;o)

Jack russlice mastila jako o život, ale neustále se motala do šňůry a tak musely zastavovat a tak jsme se pořád předbíhali, což nás obě zdržovalo. Nakonec se nám podařilo jim utéct na nějaké horší cestě, kde jeli pomaleji. I tak jsme ale dneska běželi poměrně pomalu. Navíc Lukáš nás na několika místech fotil a Dingo vždycky hrozně chtěl z ním a pak jsem ho musela popotahovat, aby běžel dál. A tak nejen, že nás to zdrželo, ale ani nemáme žádné pěkné fotky – na všech je Dingo, jak jde s prověšenou šňůrou za Lukášem :oD

Z výsledků jsem byla lehce zklamaná, protože nejen naše jediná soupeřka nám dala asi dvě a půl minuty, ale navíc nás porazil i Petr s Bardem JW, který běžel v příchozích mužích, a o kterém jsem předpokládala, že ho jistě porazíme my.

Večer jsme poseděli, poslouchali hudbu z „rockotéky“ a trochu pokecali s pár známými – Dingo je super nástroj na seznamování :oD Chodit mezi mushery s husky, tak si nás nikdo ani nevšimne. Ale čévéčko budí ohlas všude :oD Mezi mushery ještě víc než kde jinde, což bych ani nečekala, protože sami musheři se o ČSV vyjadřují s lehkým despektem… „Netahá to a rve se to, tak k čemu to je?“ Nic méně musheři jsou zjevně převážně romantičtí snílci odkojení knihami Jacka Londona, o čemž svědčí všudypřítomné obrázky a nášivky vlků na tričkách a bundách :oD Do spřežení by si čévéčko nepořídili, protože co s tím? Ale obdivovat se mu, jak je krásný, to přijdou vždycky :o)

Druhý den jsme startovali o hodinu dřív, takže v půl jedné. Radši jsme se ráno co nejdýl váleli ve stanu, nechtělo se nám do zimy. Dingovi se povedl výborný kousek – nacpat se mezi nás do našich spojených spacáků :oD Spokojeně si tam lehl jak v boudě a tvářil se, že nechápe, čemu se smějeme :o)))

Dnes byl pro canicrossaře hromadný start, takže i my jsme startovali zároveň s naší soupeřkou. Před námi startovali chlapi. Čekala jsem, že nám soupeřka hned uteče, ale drželi jsme se jí docela dlouho. Husky jí vůbec netáhla, ale paní sama běžela pekelně rychle. Dingo taky netáhl, jako vždy na začátku. Pokaždé mu trvá tak půl až kilák, než se rozhýbe a začne trochu běžet. Ovšem za chvíli jsme doběhli Petra s Bardem a to Dinga popíchlo. A tak dost dlouhý kus běžel za nimi – za naší soupeřkou i Bardem. V jednu chvíli se soupeřka trochu trhla a i Bard nám zmizel za zatáčkou a tak Dingo najednou vypálil. Rozeběhl se cvalem a to byla jízda! Kdyby takhle běžel celou cestu, tak musíme porazit snad i cyklisty :oD Jeho 35kg v plném cvalu má sílu jako blázen a mých 53kg za ním je jak nic, takže jsem doslova letěla. No let byl ukončen dosti záhy a to když jsme Barda předběhli a Dingo se začal po něm otáčet s namachrovaně zdviženým ocasem: „Vidíš, jsem lepší!“ a jak nekoukal na cestu, v plné rychlosti to narval hlavou do stromu :oD No aspoň mu sklaplo a šlapal vpřed.

Zbýval nám ještě větší kus cesty, ale já Dinga hnala, jak to šlo… chtěla jsme Bardovi utéct, ale brzy jsem pochopila, že to nepůjde… jak jsme se začali vzdalovat, začal Bard táhnout… no po pravdě táhl celou cestu za námi, kdežto Dingo táhl dosti málo, jak ho štval Bard za zády. Takže já dřela jako kůň, popoháněla Dinga a táhla Petra s Bardem, super. V jednu chvíli nás začal Bard předbíhat a Dingovi došla trpělivost a zavrčel a nebýt na vodítkách, pustili by se do sebe. Dingo za to dostal ode mě co proto a začal konečně šlapat, Barda ignorujíce až do cílové rovinky. Táhl konečně docela slušně a já makala, co jsem dokázala, s vědomím, že Bard nás prostě nesmí předběhnout. Ten se o to ani nesnažil, hezky se za námi vezl :o)

Z posledních sil jsme vběhli do cílové rovinky, já začala Dinga povzbuzovat voláním „Jdeme domů, budou kuřátka!“, což moc dobře chápe a vždycky na to přidá, ale před cílem už to ani není třeba, tam vždycky sám letí jako o život. Byli bychom se elegantně vřítili do cíle, nebýt Petrova pitomého nápadu, že nás předběhne. Bylo to úplně zbytečné, neboť byl stejně v jiné kategorii a navíc tím tu ztracenou půl minutu beztak nemohl dohnat. A navíc samozřejmě udělal ostudu. Bard, jak nás v plném trysku začali předbíhat, začal na Dinga vrčet, Dingo ho na moje napomenutí, pamětliv nedávného výprasku, ignoroval, ale to Bardovi zjevně nestačilo a po Dingovi vystartoval. Musela jsem úplně zastavit, aby se nám psi nesežrali a Petr si klidně odběhl do cíle. A já měla takovou radost, že se Dingo za běhu nerve… jako by nestačilo, že na sebe dělali machry cestou, ještě tohle do toho… fakt jako blbý nápad. Ale co už nadělám.

Každopádně jsme se v neděli velmi zlepšili, stáhli jsme trochu ztrátu na naší soupeřku a zlepšili si reputaci :o) Dingo ukázal, že dokáže spolupracovat, když je potřeba a já se zase jednou pěkně hecla :o))) Je málo věcí na světě, ze kterých má člověk tak silný zážitek, jako když si sáhne na dno :o) A tentokrát jsem k tomu opět neměla daleko… to je právě ten úžasný pocit překonání sama sebe, proč lidi tohle dělají :o)))

Zatímco v sobotu jsme uběhli trať dlouhou 6,2km za 29:03 minut s průměrnou rychlostí 12,862 km/h, v neděli jsme se zlepšili o celou minutu! Běželi jsme 28:02 minut průměrnou rychlostí 13,291 km/h -zatím nejrychleji, jak jsme kdy na závodě běželi :o) Musíme makat a budeme dobří! :oD