Musherských závodů v Bělči jsem se zúčastnila už čtyřikrát – třikrát s Dingem a jednou s vypůjčenou Jessie 🙂 A tak už se tak nějak staly tradicí 🙂

Tentokrát se nám konečně podařilo vychytat ubytování v Bělči dokonale (na kolej jsme si dvěma psy už vážně netroufli) v nevytápěném pokoji, vylepšeném o vlastní topení 🙂 Paráda! Konečně jsme nepřijeli do Bělče jen mrznout 😉 Změna se ale hlavně konala taky v závodní kategorii… Jelikož moje zchromlá noha pořád při běhání bolí a nebyla bych s ní závod oběhla, rozhodla jsem se tentokrát bojovat na koloběžce. A Lukáš to chtěl zkusit taky. Nedostatek vlastních strojů jsme vyřešili zapůjčením jedné od pořádajících „metujáků“ 🙂 Byla jsem za to moc ráda a patří jim dík, ale taky jsem zjistila, že musherskou koloběžku si fakt nepořídím… 😀

V pátek večer jsme chvíli poseděli, i když ne moc dlouho, a tak trochu bořili mýty o čévéčkách… bohužel někteří lidi s ČSV, kteří se zúčastňují musherských závodů nemají své psy asi moc vychované a špatné historky se šíří rychle… Takže mnozí byli dost překvapení, že si můžou naše vlky bez problémů pohladit… Trochu smutné, když nějaký nevychovanec dělá plemeni takovou reklamu 🙁

V sobotu startoval první mid, takže naše sprintová kategorie přišla na řadu až někdy po poledni. Startovali jsme ve „správném“ pořadí – já první, takže nehrozilo, že Friska bude závisláčkovat, že má běžet sama s Lukášem, a my zůstali s Dingem na startu. Konala se ale tradičně jiná ostuda – Dingo jako obvykle trucoval, že má postroj 😀 Na startu stál s ocasem mezi nohama a tvářil se jako týraný pes… Komentátor začal hlásat něco o bojácných čévéčkách, tak jsem to musela uvést na pravou míru vysvětlením, že prostě jen trucuje kvůli postroji, že se fakt nebojí 😀 Čímž jsem samozřejmě pobavila četné diváctvo… Pak už jsem mohli vyrazit na trať.

Trať byla stejná jako každý rok, samá rovina a široké cesty. Jelo se hezky a Dingo makal… fakt že jo… zdá se, že se konečně naučil tahat a možná tomu i přišel na chuť… myslím, že stále předstírá, že ho to nebaví, ale ve skutečnosti se podezřele hodně snaží… :))) Fakt celou cestu cválal, až na pár pokusů o odpočinek, které jsem mu zatrhla a tak makal dál, a převážnou většinu cesty táhl… i když ne moc, ale jo 🙂 Rozhodně ta pomoc byla znát. Dingo odvedl moc pěknou práci! Sice nás několik soupeřů předjelo, ale s ESP se prostě nedá závodit… a všechna ostatní plemena, se kterýma by se mohl ČSV porovnávat, závodí v čistokrevných, takže jsem nemohla očekávat nic než poslední místo 🙂 Nakonec jsme uhájili dokonce předposlední ze čtrnácti startujících 🙂 Velkou pochvalu má Dinouš za míjení na trati… nikdy v zápřahu psy moc neřešil, ale někdy měl tendenci se na něj jít podívat, nebo aspoň zvednout ocas… teď je ignoroval naprosto důsledně, i když se míjeli čumákama na půl metru 🙂 Je to čím dál lepší s ním :)))

Fris s Lukášem makali taky. Friska táhla jako zběsilá a letěla jak střela 🙂 Je to šílenec… uznávám, že krapet pomohlo to, že jsme byli před ní, ale ona je fakt tak trhlá i normálně 😀 I přes to, že měl Lukáš natrénováno a Friska táhla, stejně vybojovali „jen“ deváté místo… Prostě jiná liga no :/

Večer se konala tradiční „rokotéka“ která je spíš „všehotéka“, která nás moc nebere a už jsme chtěli jít spát, když jsme potkali holku s klukem – majitele čévéčka Baron Redog Josefov a tak jsme se dali do řeči. Byli to dost zajímaví lidé a tak jsme strávili večer příjemným povídáním 🙂

V neděli se startovalo o hodinu dřív a taky podle pořadí, což znamenalo, že budeme s Dingem startovat až po Lukášovi s Fris… To byl kámen úrazu, protože Friska je závislák. Kdyby s ní člověk přišel na závody sám, bylo by to cajk a běžela by… ale jak ví, že je tam někde Dingo, tak to je konec. Takže jsme vymysleli lest, že před startem já odejdu s Dingem po trati, pak odbočím a vrátím se oklikou na svůj start. Lest nám ale moc nevyšla. Friska to prokoukla a tak moc nechtěla běžet, i když úplně zase nestávkovala, takže dílčí úspěch to byl… a hlavně já jsem na to konto krapet propásla svůj start 😀 Naštěstí mi ochotní lidé (nějaký cizí pán a přítel kamarádky Elišky, kteří se na nás přišli podívat) pomohli podržet Dinga a přidělat šňůru ke koloběžce, takže jsem vystartovala jen asi o čtvrt minuty pozděj… Na můj výkon to nakonec nemělo žádný vliv, byly tam mezi námi velké mezery. Doufala jsem, že bych mohla dojet ještě soupeře přede mnou, který měl na mě jen asi deset vteřin, ale Dingo už dneska nemohl. Fakt se snažil, ale nemohl… Vyloženě mě nezdržoval, to nemůžu říct, většinu cesty cválal, ale chvílema přece jen šel do klusu a celkově skoro netáhl, a to bylo znát :/ Na třináctém místě jsme zůstali, jen jsme si dost zhoršili čas… Bohužel, Dinouš asi ještě pořád není úplně ve formě… budeme muset začít konečně pořádně trénovat, zimní sezóna volá 😉

Po závodě jsme chvilku poseděli s Eliškou a Ondrou, ozkoušeli super koloběžku (vypadá to, že bude brzy nová :)) a zúčastnili se vyhlášení, kde se Friska opět socializovala. Už jsem si myslela, že jí velké srocení lidí přestalo úplně dělat problém, ale zjevně ne… Bylo jich moc a hrozně chtěla pryč… pamlsky fungovaly jen částečně a nakonec tím svým hysterčením vytočila i Dinga, že jí za to sejmul :)))

Lukáš zůstal nakonec také devátý, byl z toho trochu mrzutý, doufal, že budou lepší. O to víc ho ještě mrzelo, když zjistil, že v čistokrevným by byl s přehledem druhý… je to vážně dost nefér. Holka co naši kategorii vyhrála měla průměrnou rychlost 30km/h… to je šílený, třicítkou by čévéčko vydrželo běžet tak několik set metrů… Tohle prostě nejde porovnávat. Chápu, že ani seveřani se s ESP nemůžou měřit a proto mají vlastní kategorii… ale o to víc je to nespravedlivé, že…

Na druhou stranu myslím, že to byl úspěšný víkend. Umístění v rámci možností nebylo tak zlé 🙂 A myslím, že jsme zase několika lidem ukázali, že čévéčka jsou lepší, než si myslí… že se vůbec dají zapřahat a dá se s nima jezdit… že se na trati nervou (i Fris zvládá míjení bez potíží)… že můžou být přátelští k cizím lidem 🙂 Zkrátka vlci se předvedli v tom nejlepším světle a my si užili fajn víkend 🙂