Naši účast ovšem od začátku provázely komplikace… Zjistili jsem, že jsme už asi líní spát v mrazech ve stanu (navíc Lukáš byl hodně nastydlý) a tak jsem chtěla zajistit ubytování ve vytápěné chatce… ale bylo už plno. Nakonec jsem se rozhodla zařídit přespání na koleji v Hradci… Počítala jsem, že tak jako jsem tam s Dingem procházela rok a půl a Lukáš za mnou jezdil na návštěvy po celou dobu mého studia, tak tam bezpotíží projdeme i tentokrát. Leč moje předpoklady se ukázaly jako chybné 😀
Do Hradce jsme dorazili v podvečer, já došla zařídit ubytování (bez potíží) a jeli jsme do Bělče na prezentaci. Původně bylo v plánu vrátit se do Hradce a jít do hospody s mými spolužáky, ale z toho nakonec nějak sešlo. Lukášovi navíc nebylo dobře a tak jsme se rozhodli koupit si cestou k večeři pizzu a vrátit se na kolej a jít spát 🙂
Jako první zádrhel se ukázalo jako téměř nemožné koupit v HK pizzu 😀 My zvyklí na to, že i v pidi Jablonci je minimálně šest vyhlášených pizzerií, kde člověk sežene výbornou kvalitní pizzu za poměrně rozumnou cenu a většinou i pozdě do večera, jsme byli hodně překvapení, když nám vyhledávač vyplivnul všeho všudy asi tři pizzerie, z toho jedna neexistovala a druhá, ač měla mít do devíti, byla ve tři čtvrtě na devět už zavřená… Ve třetí jsme konečně pizzu sehnali, čekali jsme na ní ale víc jak půl hodiny a uvnitř v pizzerii bylo tak zakouříno, že jsem měla dojem, že ta pizza bude snad uzená… V Jablonci jsou všechny pizzerie buď úplně nebo převážně nekuřácké… A pizza nebyla zlá, ale za ty peníze taky žádná sláva…
Zádrhel číslo dvě nastal, když jsme šli na kolej. Dveře, jindy otevřené 24h denně byly zavřené a muselo se zvonit na recepci… to jsou mi noviny. Ženská z recepce (vždy bylo pravidlem, že recepce tam byla jen pro hosty v hotelu a na prodej baget, jinak si recepční nikdy ničeho nevšímala) nás na místě seřvala, co že tam děláme se psem. Naštěstí jsem za ta leta už měla připravené argumenty – ve smlouvě nejsou zvířata zakázaná, zákaz vstupu se zvířaty tam taky není, přítel mi tam jen nese věci a hned odejde… Nevím, jestli mi to uvěřila nebo se jen nechtěla hádat, ale nechala nás projít. Tak jsme byli vevnitř, teď jak zítra ven? 😀
Ráno jsme museli být v 9h na meetingu… vstali jsme v osum a vymýšleli, jak nenápadně projít se psem ven a nevzbudit pozornost… Pokoj v přízemí vyloženě nabízel řešení… ale na okně byla mříž. Mezery v ní byly příliš úzké i pro štíhlého Dinouška… pak jsem si ale všimla, že z boku mříž ke zdi zdaleka nedoléhá, že tam je mezera o kus větší… to by mohl zvládnout. Zvládnul! 😀
Start canicrossu byl až ve dvě, takže jsme tam pět hodin čekali. Posedávali jsme nad čajem, šli se projít do lesa, dívali se na závod, potkali pár známých… Dingo byl nebetyčně zpruzen. Postávání u trati ho nebavilo. O projíždějících zpřeženích si zjevně myslel své… 😀 Nakonec si vždycky lehl opodál u trati a znuděně ležel a koukal 😀
Asi v jedenáct jsem si dala oběd, že mi do dvou slehne… jen pár knedlíků a trochu zelí. Neslehlo 😀 Když jsem se šla rozcvičovat, měla jsem dojem, že by bylo nejlepší to jít vyzvracet. Tušila jsem fiasko 🙂 MČR je pro nás hlavně o tom, že tam nemůžou startovat jen tak nějací příchozí, ale jen závodníci s licencí… takže žádní zevláci, kteří budou pomalejší než my. Poslední místo bylo jasná hrozba. Navíc jsme vůbec netrénovali… ano, opět 😀 Letos se nám nějak lepí smůla na paty… nebo spíš na tlapky. Dva roky neměl Dinouš problém a letos si to vyžírá. Nejprve úraz z rvačky kvůli kterému nemohl na první canicross vůbec… pak pořezaná tlapka hned po druhém canicrossu… to nám aspoň nezasáhlo do žádných závodů. Asi měsíc na to si urval dráp. Nic vážného, ale prostě další úraz. V září na vytrvalostní zkoušce se vrátil s krvavou tlapou… už nás chtěli podezírat z odřených tlapek (za to se diskvalifikuje), když se po důkladné prohlídce ukázalo, že má opět rozříznutý polštářek. Vrcholem všeho si opět rozřízl tlapu asi před měsícem, týden chodil s botičkou jen se venčit… pak už chodil normálně, ale zapřahat jsem ho nechtěla. Dva týdny jsme se teda váleli doma, když jsem to chtěla za dva týdny dohnat, pro změnu jsem nastydla já… nakonec mi na několik dní přijela nečekaná návštěva… 😀 No prostě jsme měli vyloženě natrénováno 😉
V canicrossu žen nás bylo devět. Start byl individuální. Pro nás horší, při hromadném se Dingo aspoň trochu vyhecuje a aspoň chvíli se drží soupeřů, než se začne flákat… Dneska byl extra zpruzený. Jindy se nechá na startu strhnotu atmosférou, začne taky štěkat, vystartuje rychle a chvíli sprintuje… dneska nic. Stál a tvářil se, jako by mu uletěly včely… po startu vyrazil vlažným tempem, až jsem se styděla… Za první zatáčkou si usmyslel, že chce čůrat… Čím dál tím líp!
Snažila jsem se ho hnát, ale jak jsem sama moc nemohla, nemělo to efekt. Ale asi jsem byla fakt hodně pomalá… Dingo asi usoudil, že tímhle tempem bychom tam byli do zítra a pochlapil se a začal táhnout 🙂 Nic závratného, jen trochu zrychlil klus a běžel s napnutou šňůrou… hned to ale bylo o moc lepší! To je úplně jiný pocit, když s vámi pes spolupracuje, snaží se…
Kus před cílem nás doběhl kluk s ohařem, Dingo začal dokonce chvíli cválat a letěl jak vítr… do cíle ovšem neběžel jako obvykle „pro diváky“ tryskem, ale loudal se koridorem jako by to měl za trest 😀 Pocit ze závodu jsem měla ale výborný :))) Měla jsem dojem, že na vzdory tomu, že asi budeme poslední, jsme si to oba parádně užili.
Večer jsme se rozhodli zkusit znovu pizzerii, která měla včera už zavřeno a nechali si pizzu dovést… no nebyla teda nic moc :/ Ale najedli jsme se 🙂 Pak už jsme tak nějak odpadli. Hlavně pes 🙂 Vypadal ohromně spokojený, že je konečně zase na koleji… když tu chudák strávil půlku dětství, asi to tu má jak druhý domov :)))
Druhý den ráno (opět po propašování vlka mříží, stejně jako večer – přišlo mu to neuvěřitelně zábavné :D) jsme do Bělče jeli až v devět, tak jsme tentokrát na start čekali jen asi tři hodiny 🙂 Oběd už jsem si radši nedala :)))
Start byl tentokrát hromadný po vlnách… doufala jsem, že to Dingovi trochu pomůže, ale na startu opět stál jako spráskaný pes a nevypadal, že by se těšil 😀 Navíc jsem mu půjčila od Karolíny na vyzkoušení postroj od Non-stop dog, který ho evidentně hrozně prudil – nikdy na sobě dlouhý postroj neměl a zjevně si myslel, že je to nějaká další vyšší úroveň, jak ho chci týrat 😀
Hned po startu nám všechny soupeřky okamžitě utekly, včetně té, kterou jsme včera porazili. Dingo prostě vyrazil vlažným poklusem, evidentně vyloženě z trucu… První asi kilometr se předpisově flákal… začínala jsem na něj mít vztek. „To nemůžeš aspoň trochu zabrat, zvíře zatracený? Máš sílu, že bys odtáhl náklaďák a plazíš se tu jako šnek!“
Možná mi rozumněl, možná pochopil, že jsem naštvaná, nebo ho přestalo bavit hrát habaďuru, že rychleji nemůže a rozběhl se… zabral… zabral trochu… zabral víc… pak víc… a víc… a pak už táhl bejk. Necválal, běžel jen svižným klusem, takže ne moc rychle… nešlo to, já byla pomalá. Po včerejšku jsem měla dost a plazila jsem se hlemýždím tempem… a tak ani Dingo nemohl rychleji. Ale táhl! A jak!!! Že by ten postroj byl opravdu tak zázračný? Nevím, ale takhle ještě nikdy netáhl.
Soupeřku před námi – Janu s Žábou, jsme postupně zpátky stáhly. A tak jsme nakonec nebyli poslední. Do cíle jsem doběhla pěkně vyflusaná… všechno mě bolelo a byla jsem si jistá, že rychleji už to nešlo. Dingo se na mě díval skoro vyčítavě. „Tak já táhnu jak jsi chtěla a ty běžíš jak sliemjš!“ „Promiň Dinoušku, promiň! Slibuju, že začnu trénovat! Příště jim to ukážeme!!!“ :))) Konečně jsem zažila ten pocit, že tím slabším článkem týmu jsem já 🙂
Svatosvatě slibuju, že začnu pořádně trénovat, abych to Dingovi nekazila (žádná pomsta za to, že do teď to kazil on mě :D) a Dinoušek už má objednaný nonstopácký postroj k Vánocům :))) Inu, zázraky se dějí 😉
Jo, skončili jsme osmí z devíti :)))