Po delší době se nám opět konečně podařilo zúčastnit canicrossu! Tentokrát v plném zastoupení naší smečky :)))

Na závod Okolohradce jsem chtěla jet už dávno, ale pořád to nějak nevycházelo, až letos konečně 🙂 Prezentace byla v sobotu dopoledne, takže jsme vyrazili ráno a kupodivu docela včas 😉 Na místě jsme potkali spoustu známých, dokonce mě pozdravilo několik lidí, které jsem si nedokázala zařadit… hm… 😀

Jelikož start měl být až po čtvrté odpoledne, protože před tím byly závody dětí, příchozích… pak kol a koloběžek… šli jsme si mezi tím projít trasu. Ukázala se jako klasická hradecká 😉 Rovina a pravidelná síť cest, kam až člověk dohlédne… Byl tam jen z kraje jeden kopec nahoru a na konci jeden kopec dolů… No prostě žádné záludnosti… snad jedině právě v těch rovinách 😉

Jelikož jsme stále měli dost času, dali jsme si ještě oběd a teprve za dost dlouho se šli rozcvičovat. Starty měly být hromadné, což se mi líbilo. Hromaďáky já odjakživa ráda, protože člověka motivují k vyššímu výkonu… a to je to, co já lenoch potřebuju, neb sama se nevyhecuju 🙂 A při závodech se psem mají hromaďáky ještě další výhodu, že motivují i psa 😉 Z důvodu hromadného startu jsem taky Lukášovi vrazila Frisku s tím, že sice tahání nemá v hlavě ještě úplně dobře srovnané, ale že snad potáhne za ostatními… no a já to s Dingem prostě nějak odběhnu.

Konkurence nebyla zase tak veliká, ale ani malá. Nás bylo v kategorii osm, Lukáš měl devět soupeřů z toho sedm ESP, pointra a husky… takže žádná sranda někoho porazit 😉 Muži startovali první, což se mi moc nelíbilo, protože jsem se bála, že Fris se bude po nás otáčet. Jak jsem se dozvěděla po doběhu, bylo to tak. Frisky vystartovala hezky a asi půl kilometru se držela ostatních… pak si vzpomněla, že se musí vyvenčit :))) A pak zjistila, že jí chybí zbytek smečky a přestalo se jí chtít běžet… nakonec se ale chytila, když se trať začala obracet zpátky, a začala přece jen táhnout 🙂 I tak doběhli předposlední :/

Za to Dingo se snažil, jako snad ještě nikdy 🙂 Na startu se sice nejprve tvářil jako vždycky, jako že ho týrám, ale nakonec ho pohltila atmosféra, kde adrenalin div po litrech nestříká na všechny strany (i Fris to ustála a ani z toho nebyla moc vyplesklá, nesla to líp, než jsem čekala – hromaďák je pro psy psychicky náročný a pro začátečníky může být i docela stresový) a začal štěkat s ostatními 🙂 Rozhodla jsem se, že tentokrát hromaďák využiju úplně a nebudu Dinga zdržovat v zadních řadách ani ho nijak přibržďovat, prostě jsem se nacpala dopředu a po startu vyrazila, jak to šlo. Dingo vyrazil a mastil vpřed… jeho pětatřicet kilo zabralo a rázem jsme byli mezi třemi prvními a zbytek zůstal za námi a Dingo valil dopředu, jako by se rozhodl, že lepší pomsta, než na ty psy kolem vrčet, je předběhnout je :))) Nebylo třeba ho nijak korigovat, mazal v chumlu psů dopředu a ničeho jiného si nevšímal.

Celý první kilometr jsme se drželi mezi prvními třemi, jenže pak přišel ten kopec. Byl to krátký, ale dost prudký kopeček. Dingo nahodil výraz, že na tohle se mi teda může vykašlat a z cvalu přešel do líného mimochodu a ještě si stíhal cestou něco čichat. Soupeři nás začínali předbíhat. Tak to byla celkem krátká chvilka slávy… Na vršku se ale Dinouš vzpamatoval a zase zabral. Ukázalo se, jak strašná jsem lemra, když Dingo stíhal běžet mimochodem a přitom mě dost rychle táhnout :/ Běžela jsem, jak jsem jen dokázala a Dingo táhnul parádně, přesto jsem měla pocit, že se nám soupeřky s každou zatáčkou vzdalují… a ty za námi nás dohánějí 🙂 Celou trasu jsme běželi sami a já ztratila naději, že někoho doženeme. Pak přišel ten kopec dolů. Dingo se asi rozhodl, že mi udělá radost a vyrazil z kopce cvalem a zrychloval a zrychloval… tak takový je to pocit, když má člověk ESP :))) Prostě jen letí… a letí… a letí… nestíhá dělat nic jiného, než překládat nohy… nebo spíš ani to… a snaží se popadnout dech… to se nedá… prostě jsem mu nestačila… nekontrolovatelně jsem se děsnou rychlostí sypala z kopce. Dingo, ty blázne, za čím to tak letíš??? Za zatáčkou pod kopcem jsem to zjistila – doběhli jsme tři soupeřky! Dingo byl rozjetý a na rovině sice přešel do klusu, ale tak rychlého, že jsem za ním stále vlála. A pak jsme začali jednu soupeřku dotahovat… Napadlo mě, že jí nesmím předběhnout hned, bude lepší se jí držet a předběhnout jí až na poslední chvíli, protože jak jí předběhneme, Dingo určitě zpomalí a já sama tempo neudržím… Jenže Dingo se jí nehodlal držet… dral se před ní a mířil za dalšíma… tak jsme kolem ní jen profrčeli a vyletěli na louku  rybníka, což byla v podstatě asi 300m dlouhá cílová rovinka. Napadlo mě, že musím zpomalit, že takovým tempem to nevydržím… ale Dingo valil dál… jak uviděl cíl, přešel do cvalu a letěl. V půlce rovinky jsme prosvištěli kolem další soupeřky a být rovinka o pár metrů delší, dali bychom i tu třetí! Takhle jsme doběhli těsně za ní. V cíli jsem myslela, že padnu… takhle pekelně jsem si už dlouho nehrábla. Dingo stál a koukal, co jako bude… no jistě, celou dobu běžel pro ty kuřecí křídla, vyčůránek jeden :))) Dostal je 🙂

Po vyvěšení výsledků jsem zjistila, že jsem doběhla čtvrtá a na třetí místo mi zbývá pouhých pět vteřin. Tak to je výzva na zítra! Všichni mi říkali, že to musím zítra dát… jenže já už tušila, že zítra bude zle. Dneska jsem si dala do těla jako už dlouho ne, bez tréninku takový záhul, zítra ráno budu ráda, když vstanu, natož, abych běžela… A Dingo už zítra taky bude otrávený, že má běžet znova a ještě to samé…

Večer jsme chvíli poseděli, ale žádná velká pařba se nekonala, všichni šli spořádaně brzy spát… a my taky, byli jsme rádi, že si můžeme lehnout. Nebo aspoň já se cítila jak kdyby mě někdo lámal v kole… zítra to bude peklo.

Celou noc lilo… ráno přestalo, ale byla mlha a chvílema mrholilo. Vstávání bylo ještě horší, než jsem čekala… Měla jsem problém se zvednout a rozejít… Psi se tvářili v pohodě, měli největší starost o to, jak ukrást zbytek kuřecích křídel 😀 Lukáš se taky dušoval, že ho nic nebolí. Asi běžel pomalu :)))

Dneska byl start v devět, ale zase startovali nejprve kola a koloběžky, takže nakonec jsem na start šla až někdy před jedenáctou. Lukáš startoval tentokrát po nás. Fajn, třeba mu Friska půjde líp. Dingo se tvářil podobně otráveně jako včera a tentokrát se ani nedal strhnout atmosférou a jen stál a koukal… tak to bude špatný. Vyrazil sice stejně dobře jako včera, ale zpomalil už na půl cesty pod kopcem. Všichni nás předběhli… teda skoro… nakonec za námi zůstala jen jedna soupeřka. Kopec jsme se opět nějak vyšinuli nahoru, ale ani pak to nešlo líp… Dingo táhl, ale já už prostě rychlej nemohla. Snažila jsem se, ale nešlo to. A tak jsme zase běželi sami… říkala jsem si, že když udržíme tempo, třeba je zase pod kopcem doženeme jako včera… Před seběhem dolů nás doběhli chlapi s malými psy. Nejprve jeden a pak druhý, náš klubový kolega Lukáš… Dingo se jich chytil a valili jsme z kopce za nimi. Přece jen cca 20kg pes dospělého psa netáhne tak rychle, jako mě Dingo… letěli jsme z kopce za nimi, drželi se jich… měla jsem pocit, že mi upadnou nohy, že každou chvíli poletím po držce… že to prostě nemůžu přežít, tu rychlost. Pod kopcem Dingo zpomalil do klusu a kluci nám utekli. A soupeřky jsme nedohnali… Řekla jsem si, že aspoň doběhneme se ctí a v cílové rovince začala Dinga hecovat do cvalu. Poslechl a rozběhl se… bohužel podívanou pro diváky zazdil tím, že se asi dvacet metrů před cílem pokusil zahnout k našemu stanu… no jo, křídla! 😀 Do cíle jsme doklusali za mého: „Ty seš jelito.“ což ohromě pobavilo všechny kolem 🙂 Ovšem pravda byla, že dneska jsem to zazdila hlavně já… fakt začnu trénovat, slibuju!!!

Lukáš s Fris doběhli chvíli po nás. Lukáš byl nadšený. Friska dneska táhla, snažila se… možná trochu i za námi, možná jí i došlo o co jde… Cestou ještě zachraňovali soupeře, co si zvrknul kotník, přesto v silné konkurenci nakonec obsadili krásné páté místo! Jo, když někdo trénuje… :))) Já s Dingem jsme nakonec skončili celkově na šestém místě z osmi… no mohlo to být lepší no 🙂

Na pláži jsme vypustili vlky do vody mezi smečkou ohařů. Friska se přidala k aportování klacků s ohařoidy, Dingo stál na kraji vody a koukal… když se nějaký pes přiblížil do jeho osobního prostoru, hodil na něj ksicht, aby šel pryč, a dál se spokojeně chladil… o aportování si zjevně myslel své :)))

Odpoledne jsem ještě tak trochu přemluvila Lukáše, aby se s Fris přihlásili na vložený závod Vlastíkovo plavání. I když chvílema pršelo, bylo docela teplo a po loňské zkušenosti z triatlonu se psem, kde s Dingem v plavání celkem excelovali, jsem si říkala, že by mohli třeba být dobří. Dopadlo to ale špatně 😀 Friska, která jinak plavání miluje a pokouší se plavat pomalu i v kaluži, asi chtěla za mnou nebo kdoví, co jí to popadlo a místo, aby plavala, chtěla zpátky na břeh. Pak si sice dala říct, ale už bylo pozdě a tak skončili asi předposlední… Ale zase dostali za účast flašku vína :)))

Nakonec jsme ještě v tombole vyhráli dva pytle granulí, což se na pamlsky rozhodně hodí 🙂 A po vyhlášení jsme odjeli. Já byla ráda, že jsem se dobelhala k autu a nechtěla si ani představit, jak mi bude zítra 😀