Heartadvanture je Pavlem Kohoutem nově vymyšlený seriál „rodinných závodů“, jakýsi triatlon určený především pro československé vlčáky a jejich propagaci jako parťáků pro tyto aktivity. Zúčastnit se ale může jakýkoliv pes, všichni jsou vítáni 🙂 První disciplínou tohoto seriálu byl skijoring.

Start závodu byl u Zlatého mlýna, kousek od Dolního Dvora. Jelikož jsem musela jít ještě ráno roznášet noviny, přijeli jsme krapet pozdě. Moc to ale nevadilo 🙂 Ačkoliv se původně hlásilo poměrně hodně lidí, nakonec bylo jen šest týmů. Já s Dingem, Lukáš s vypůjčenou Danteou, Petr s Dantem a Floydem a z čévéček pak ještě Šárka Kohoutová s Elli. Z dalších plemen dorazili Žufríci (zlatý retrívr Žufrík a čechohorák Busty) a nakonec Adéla s Freyou, o jejímž původu nelze říct nic konkrétního, ovšem velmi nápadně připomíná uruguajského cimarrona :o)))

Start probíhal v asi tříminutových intervalech a prvním prověřením zdatnosti lyžaře byla prudká zatáčka a mostek přes potok hned za startem 🙂 Mapa trasy slibovala spoustu zajímavých zážitků 😀 Především první čtyřkilometrové stoupání se zdálo být velmi výživným :))) Tušila jsem, že s dlahou na palci levé ruky a tudíž pouze jednou hůlkou, to bude opravdu vtipné 😀

První tři odstartovali Žufrici, Adéla a Petr. Pak jsem šla na start já, aby mohl jet Lukáš s Danteou za námi, byla to taktika, jak jí donutit běžet a nechtít se vrátit za páníčky :))) Dingo na startu vyrazil jako obvykle, starty ho baví 😀 Navíc věděl, že tam dopředu běželi bráškové a tak makal. Brášky a Freyu jsme dohonili asi za půl kilometru, zároveň nás dohnala Dantea, které letěla za námi všemi jako splašená, na páníčky ani nevzdechla 🙂 V tu chvíli už jsem tušila, že tenhle závod nebude jen tak 🙂 O lyžařských tratích nebo třeba jen stopě nemohla být ani řeč 🙂 Vedla tu docela prostě jen lesní pěšinka, trochu vyšlapaná pěšími, místy zafoukaná úplně, místy naopak sníh skoro nebyl a lezly šutry. Kopec, do teď relativně mírný, začal se zvětšovat a zvětšovat… Ono taky převýšení 400m na 4km se musí někde nabrat, že? 😀

Brzy jsem začínala mít problémy… nadávala jsem si, že jsem si ty lyže aspoň nenamazala, ačkoliv mě Lukáš přesvědčoval, ať se na to vykašlu, že nahoru to nějak vylezu a dolů by mi to jen jelo pomaleji… Jemu se to řeklo nějak vylezu… Jenže s jednou hůlkou na pěšince tak úzké, že se tam nedá jít stromečkem a do takového krpálu, že když se člověk zastavil, tak jel zpátky dolů… No asi by mi ani ten vosk nepomohl 😀 Už před startem jsem říkala, že Dingo bude muset ukázat, co v něm je, jinak to neodjedu… a bylo to tak 🙂 Na několika úsecích bych musela lyže zout a jít pěšky, nebýt toho, že Dingo poctivě táhl a ač se u toho tvářil, jakože proč má makat za mě, vždycky mě povytáhl na další rovinku.

Taky pro Lukáše s Danteou byl ten závod hlavně závod se sebou samým:))) Dantea sice nejprve chtěla za bráškama, ale pak zjistila, že páníčci jsou někde pryč a už chtěla zpátky. A tak jsme nasadili taktiku spolupráce – já jela před nimi a Danteu jsem volala a lákala za námi… na to se Dantea rozeběhla a vyrazila cvalem a táhla Lukáše hrozným fofrem, zatímco Dingo si šel svým stabilním líným tempem, takže nás dojeli a předjeli. No ovšem za chvíli se zase zastavila a konec 🙂 Mezi tím neustále šněrovala tam a sem, chtěla do lesa a tuhle a támhle, jak není zvyklá prostě rovně jít 🙂 Vrcholem bylo, když si asi ve tři čtvrtě kopce lehla a že dál prostě nejde 😀 Dalo nám to slušné přemlouvání, než jsme jí přesvědčili, že jí nic jiného nezbývá…

A tak ačkoliv jsme původně kluky a Adélu s Freyou předjeli celkem o kus, díky těmhle peripetiím nás začali zase stahovat. No a na Tetřevkách jsme se sjeli prakticky všichni, krom Žufríků, kteří nám ujeli, dojela nás i Šárka s Elli. Udělali jsme hromadnou fotku a vyrazili. Byla tu kus najetá trať a tak jsem toho využila a rozjela se z kopce jak rychle to šlo. Dingo byl evidentně rád, to ťapání do kopce ho nebavilo a teď uvítal možnost, pořádně se proběhnout. Dantea s Lukášem vyrazili za námi a ostatní jsme tam nechali. Trať byla jen kousek, pak už to byly různé cesty  rozježděné od rolby a traktorů nebo čeho, takže se tam jelo hůř, ale bylo to prakticky pořád z kopce. Lukášovi jsme rychle ujeli, ale chvílemi jsme na ně  čekali, jestli jedou. Měla jsem strach, aby se Dantea zase nezasekla, že dál nejde. Ale běžela statečně! Sice nebyla tak rychlá jako Dingo, přece jen není zvyklá takhle v kuse běžet a prý bylo znát, že ke konci už zpomaluje, že už tak nemohla, ale snažila se ohromě a vypadalo to, že začíná chápat o co jde a že jí to baví.

Dingo si to zatím mašíroval z kopce vedle mě svým tempem jako vždycky, nic neřešil a šlapal, prostě pohoda. Skoro dole jsme předjeli Žufriky a pak už nám zbývalo jen vyjet od parkoviště k cíli po cestě, po které jsme ráno šli. Doufala jsem, že Dingo si bude pamatovat, že tam  byli ostatní a mákne, ale ne. Sice táhl, ale  nepředřel se, zato já se dřela. Bylo to mírně do kopce a s jednou holí se tam fakt blbě jelo. Vrcholem všeho nás náhle dojel Lukáš, který byl slušný kus za námi. Dantea ucítila páníčky a vyrazila jako zběsilá a táhla tak, jak Dingo nikdy netahá 😀 A tak nás v momentě předjeli. Aspoň jsme se jich chytili a Dingo začal trochu makat 🙂 Do cíle jsme ale dorazili druzí :)))

Třetí za námi dojeli Žufrici, další pak společně zbytek – čtvrtá Šárka s Elli, pátá Adéla a šestý Petr s klukama. Následovalo krátké posezení ve Mlýně, ovšem psi tam nemohli, tak zůstali venku. Opět se ukázala inteligence čévéček 😀 Dingovi se podařilo odkousat (taktak, že nenaběhl do huby Kazanovi) a tak dostal Kazanův koš. Dantee se pro změnu podařilo rozepnout karabinu a nakonec málem uškrtit 😀 Tak jsme radši šli. Jelikož jsme se s Petrem a „Danteovými“ 🙂 rozhodli zůstat tu do neděle, zajeli jsme se ubytovat do penzionu v Prosečném a vyrazili k Pavlovi na „rozbor závodu“.

U Kohoutových jsme seděli asi do devíti, příjemně povídali a zase je pěkně vyžrali 🙂 Pak už tam nic nebylo a my měli pořád hlad, tak jsme šli zpátky do penzionu na večeři 😀 Tam jsme seděli asi do jedenácti. Když se psům podařilo urvat kus stolu, radši jsme šli spát 🙂

Ráno jsme vyrazili na výlet i s Adélou a Freyou, která tu zůstala taky. Odhlasovali jsme si, že jí přijímáme jako „čestného Srdcerváče“ 😀 A od teď s námi může na sourozenecké srazy :))) Udělali jsme si výlet v podstatě na Rennerovky a zpátky a v Dolním Dvoře se stavili na jídlo. Psiska se výborně vylítala i když měli toho už asi trochu dost. V smečce vládlo podivné napětí, moc si nehráli a tak různě se pošťuchovali. Dante ani Dingo si moc nechtěli hrát vůbec a provokující Danteu většinou ignorovali, zatímco Floyd by o hru s  ní stál, ale Dantea měla pocit,že mladší bráška je na hraní s velkou holkou ještě moc malý 😀 Navíc Dingo s Floydem od začátku řešili různé třenice… Dingo chodil kolem Floyda namachrovaný až na půdu… Kdyby se Floyd podřídil, byla bych ho odvolala, ale Floyd zjevně chtěl ukázat, že není žádné ořezávátko a vracel mu to i s úroky, občas i sám provokoval… Nakonec si ale dal říct a začal se chovat slušně, jak se na mladšího sluší a Dingo ho vzal na milost a tak oba docela prostě dělali, že toho druhého nevidí 🙂 Zbytek vycházky pak proběhl bez konfliktů. No ale obávám se, že toto příměří nebude mít dlouhého trvání :/

Každopádně jsme strávili úžasný víkend! Pavlovi patří veliké díky za uspořádání závodu a Šárce za nakrmení hejna dravých kobylek 🙂 Romaně a Lukášovi za půjčení Dantey, Dingovi za vytažení invalidy na Tetřevky a všem ostatním – lidem i psům za super společnost 🙂