Minulá expedice na koloběžkách do Krkonoš byla takovou spíše komorní akcí v počtu dvou týmů 🙂 Tentokrát se sešlo lidí mnohem více… bylo to super, až na řádku peripetií 🙂

Prvním problémem byla nepřítomnost koloběžky v naší domácnosti 😉 Druhým přítomnost chromého psa… Oba problémy měla vyřešit půjčovna. Půjčili jsme si koloběžku a vozíček na psa, který jsme hodlali zapojit za kolo.

Na Pavlově chalupě v Prosečném byl sraz v pátek večer. Dorazili jsme v poklidu, ale na místě zjistili, že vozíček nejde za moje kolo zapojit. Po asi hodinovém boji se to podařilo Tomášovi nějak vypodložit, že to jakž takž drželo. Plán byl takový, že do kopce a po rovině Dingo poběží a případně pomůže s tahem vozíčku, z kopce až nebude stíhat, nebo až nebude moct, se poveze. Jelikož Tomáš nikdy nejel ani s vozíčkem, ani se psy, vzal si nejprve jen vozíček a já oba psy. První část vedla po silnici, takže to bylo v pohodě. Tomáš si nestěžoval a já si to vyloženě užívala – zase oba psy v zápřahu, nádhera! Friska makala jako šroub a Dingo spolehlivě vedl, zase jsem si užívala tu jejich souhru a jen se vezla a… no bylo to prostě boží! 🙂

Ze silnice se odbočilo na polňačku na Čihadlo a tam to začalo 🙂 Po nerovné cestě do kopce byl vozíček prakticky nepoužitelný. Trvalo mi jen chvilku, než jsem Tomáše přesvědčila, že si má zapřáhnout psy. Byl krapet nedůvěřivý, ale dal na mě a zkusil to. A nevěřil vlastním očím :))) A už mi je nechtěl vrátit 😀 Jak sám zkonstatoval, bez nich by většinu kopců nevyjel nebo se nadřel mnohonásobně víc. I tak to ale byla dřina pekelná.

Ovšem hned na Čihadle se ukázalo, že provizorní upevnění vozíku není ani zdaleka tak pevné, jak by mělo být a že jsme na to přišli asi na poslední chvíli. Pustili jsme se do další provizorní opravy, tentokrát pomocí náplastí, elektrikářských pásek a provázku 😀 A povedlo se! Trvalo nám to ale snad hodinu, takže ostatní zatím jeli na před. Dnes bylo v plánu jen necelých patnáct kilometrů na bivak, takže jsme tam prostě měli dojet za nimi.

Od Čihadla už větší část cesty vedla po asfaltu a z kopce a jeli jsme dost rychle, jak jsme nejeli v konvoji a Friska hnala jako šílená za zbytkem výpravy. Usoudili jsme, že je to na Dinga zbytečně moc, ještě nějakých deset kilometrů sprintem v zápřahu, a že je tedy na čase vyzkoušet vozík. Dingo vypadal, že toho má celkem plné zuby a do vozíku se v podstatě sám hrnul. Lehnul si tam na naskládanou bagáž a zdál se být celkem spokojen.

Potíž nastala ve chvíli, kdy s ním Tomáš přejel nějakou nerovnost. Dingo se ve vozíku zachrul a opřel se o přední síťku, která byla natržená… a propadl z vozíku ven! Samozřejmě už tam zpátky nechtěl a když jsem ho donutila nastoupit, vylezl okamžitě dírou zase ven. Takže byl zapřažen zpátky k Frisce a pokračovali jsme v cestě.

Na bivak jsme dojeli ve chvíli, když už všichni měli postavené bydlení a chystali se spát. V noci nemělo pršet, ale Tomáš se rozhodl i tak postavit příbytek z plachty, jako všichni ostatní (krom Chucheláků ;)). Zaparkoval pod něj i vozík, zatímco já jsem nechala spoustu věcí válet venku. Jak se dalo čekat, v noci se spustila průtrž mračen. Moje věci poházené venku byly durch a o moc lépe nedopadli ani Viktor s Christine, i když prý nějakou plachtu vytáhli, vypadali (jak prohlásil Pavel), jako skládka smetí 😀

Ráno se ale vyčasilo a Dingo, navzdory včerejšímu zápřahu nekulhal víc, než obvykle, takže jsme vyrazili statečně dál. Lehce jsme pozměnili zápřah, Tomáš si nechal Frisku, která zběsile táhla za ostatními a byla by schopná tam snad vypustit duši. Dinga jsem si vzala já, abych měla pocit, že mám taky psa 😀 a aby ho Friska neuvláčela… s chromou nohou a bídnou fyzičkou tahu dneska už moc nedal. Zato šlapal hezky vpřed a nevymýšlel žádné pitomosti. Dokonce ani rvát se nechtěl 🙂

Postupovali jsme v celkem ustálené formaci – vepředu Pavel s Kazánkem, který jel první, neb věděl kudy 🙂 Kazánek mu ale na nějaký tah pěkně dlabal, tak se Pavel asi hezky dřel 😉 Za ním Chucheláci – Christine s Vinckem a Viktor s Miou, kteří naopak makali parádně 🙂 Uprostřed konvoje jela Tereza s Ebi a Tomáš s Carečkem. A na konci jsme se plahočili mi s vozíkem, Ondra s Brigi, která asi slovo „táhnout“ považovala za nějakou sprosťárnu, a s koloběžkou, která měla být asi původně určena na sjezdy v hlubokém sněhu 😀 Rozhodně ale ne na sápání se do kopce s bagáží… A Martina alias Padavka, které dělalo poněkud problém řízení Hatinky a Gího, tak dělala čest své přezdívce 🙂

Nám zase dělalo největší problém vytáhnout do kopců vozík. Friska sice rvala, co mohla, ale vozík byl o dost těžší než ona, takže nakonec to vypadalo tak, že jsme ho vlekli všichni čtyři a pěkně jsme se zapotili. Nejhorší na tom bylo, že celý konvoj neustále zastavoval, obvykle tak po několika desítkách metrů. A nám pak dalo strašnou fušku zase vozík rozjet. Rozhodli jsme se to vyřešit tak, že jim dáme všem náskok a někde nahoře je dojedeme. Bohužel jsme ale špatně odbočili a k tomu začalo hrozně lejt. Ostatní se v tu chvíli schovávali v hospodě na Hofmannových boudách, zatím co my jsme bloudili lesem a příšerně mokli. Do hospody jsme dorazili komplet durch. Sedli jsme si k ostatním na zahrádku pod střechu a převlékli se jakž takž do suchého, ale seděli jsme tam dvě hodiny a čekali, až přestane pršet. A začala nám být zima. Taky jsme zjistili, že nám napršelo i do vozíčku a měli jsme mokré spacáky. Byli jsme dost vyšťavení z toho vláčení vozíčku, všechno jsme měli mokré, byli jsme zmrzlí, Dinga jsme neměli kam naložit, až toho bude mít dost… byli jsme dost nalámaní to otočit zpátky do Prosečného.

Nakonec přišla poslední kapka v podobě toho, že se úplně vyčerpaní, mokří a prochladlí psi začali klepat. Nikdy jsem si nemyslela, že by se to čévéčku mohlo stát, ale stalo. Asi jsme to přepískli… Dingo s chromou nohou měl dost a Friska prostě nemá pud sebezáchovy… Dinouš byl na férovku zabalen do izotermické folie a Friska se nacpala Tomášovi na klín. Ale bylo tím rozhodnuto, že to balíme.

Pavel nám řekl, ať to vezmem doleva po silnici a dojedem do Černého Dolu a pak už trefíme. Teda aspoň jsem byla přesvědčená, že řekl doleva… no nějak špatně jsme si rozuměli… vyrazili jsme doleva a… sjeli do Svobody nad Úpou 😀 Do Prosečného to tak bylo dalších 20km a po hlavní silnici. Měli jsme všichni dost, Dingo už odmítal běžet a Tomáš umíral hlady, neb v hospodě si dal plněné knedlíky, které stály majlant, ale byla to sotva dětská porce. Nakonec jsme vymysleli řešení takové, že jsem zatracený vozíček, oba psy a Tomáše se svačinou zanechala ve Svobodě a vzala svoje kolo a vyrazila do Prosečného pro auto.

Tak naše expedice skončila trochu neslavně, ale na příště to doladíme! 🙂 Zbytek výpravy expedici zdárně dokončil bez vážnějších problémů, takže celkově byla akce úspěšná 🙂