Už několik let jsem chodila tradičně první jarní dogtrek, asi i proto, že na další pak přes sezonu už tak moc nebyl čas, a taky po zimě se člověk vždycky tak těší. Tradičně to byl dogtrek Po Stopách Toulovce, letos došlo ke změně a tak jsem poprvé vyrazila na „Holštejn“.

Trasa vedla Moravským krasem a zázemí bylo v kempu v Jedovnicích, ve kterém jsem už kdysi byla, když tu byl přebor ČSV. Dorazila jsem už skoro za tmy a náhodně píchla auto, kam mě to zrovna přišlo, abych hned zjistila, že z jedné strany stojí Kohoutovi a z druhé Nela s Hunterem 😀

Slabým místem kempu se ukázala být hospoda, která byla maličká, takže jsme si sedli venku, kde byla sice krapet klendra, ale dalo se to. V deset hodin jsem se přesunuli ke startovnímu stanu na meeting, abychom se vrátili zpátky a zjistili, že hospodu zavřeli úplně! Chvíli jsme zvažovali variantu sezení ve spacácích kolem čaje na vařiči u stanů, ale vzápětí nás pozvali Čundrlovi do své chatky. Namačkalo se nás tam asi deset horko těžko, ale aspoň tam bylo teplo a sranda 🙂

Ráno jsem se vzbudila ne moc dobře vyspaná, zima mi kupodivu nebyla, ale Friska měla z nějakého důvodu potřebu mi v noci odnášet polštář (hrozná legrace ho vytáhnout spícímu člověku zpod hlavy, fakt), a vstávání do té zimy venku taky nebylo nic moc. Snažila jsem se zároveň se rozehřívat čajem a zároveň balit a moc mi nešlo ani jedno 🙂 Mimo to jsem ještě zjistila, že mi, nevím proč, přestaly jít zavřít dveře u řidiče a to tak, že prostě nešly dovřít. Nenapadlo mě nic lepšího, než je zevnitř přivázat vodítkem 😀

Mezi tím dorazil Jirka s Tarou, kterému doktoři z důvodu porouchaného kolene zakázali chodit, takže se rozhodl jen mimo závod přidat na část trati. Vyrazili jsme od startu společně s jistou obavou, že to asi moc nepůjde, aniž by se nám Friska s Tarou nechtěly pozabíjet, ale ukázalo se, že Friska díky své mizerné paměti už zapomněla, že Taru k smrti nenávidí 😀 Takže dobrý.

Okamžitě po startu se nám podařilo minout první kontrolu (proč tam vlastně byla jsem nějak nepochopila) umístěnou na odbočce na paralelní cestu a museli jsem se vracet asi půl kilometru… začátek teda nic moc 😀 Hned o kousek dál jsme šli zase špatně, protože Jirka začal nadšeně vykládat, že tam to zná a je to tam hezké, aniž by postřehl, že nemáme jít přes to hezké, ale kratší cestou opodál… To hezké ale bylo Rudické propadání, takže drobná zacházka a šplhání se strání vzhůru za ponorný potůček ve skalách asi stálo 🙂

Dál už jsme nebloudili a šli v pohodě. Jirka ukořistil mojí mapu a přebral roli navigátora, čemuž jsem se ani moc nebránila, aspoň to nebude na mě, až se zase ztratíme 🙂 Šlo to ale bez problémů po pohodlných širokých cestách až na K2. I dál cesta pokračovala příjemně až do Adamova pěknou pěšinkou kolem potoka, lesního baru, u kterého jsme se nezastavili, a skrz průchozí jeskyni Jáchymka.

Promotali jsme se Adamovem a došli k nádraží, kde se Friska s Tarou začaly tvářit, že to byla fajn procházka a teď jdeme na ten vlak? 😀 Místo vlaku nastala ale poněkud méně příjemná část cesty – po úbočí kopců příkře stoupající žlutá turistická, která jako by nebrala konce. Jirka opět vykládal, že to tu zná a že už budeme každou chvíli nahoře, ale nějak jsme teda pořád nebyli 😀

V jednom místě, kde tekl potok, jsme zastavili na občerstvení sebe i psů. Došli nás tři kluci se třemi husky. Už jak se k nám blížili, něco se mi na nich nezdálo a přemýšlela jsem co. Pak mi to došlo. „Ti mají ty psy z půjčovny, ne?“ Pronesla jsem. Jirka chvíli koukal a pak mu to taky došlo a začal se smát. Všichni tři psi byli jak přes kopírák a všichni tři měli na vlas stejné vybavení… prostě jak z půjčovny 😀

Chytli jsme se jich ale a vyrazili za nimi, Friska aspoň trochu táhla. Tara se tradičně táhla jako smrad za Jirkou na nejvyšší míru dotčená, že musí být na špagátu. Nahoře před vesnicí Vranov jsme kdesi měli odbočit na neznačenou cestu. Kluci před námi měli navigaci, takže jsme důvěřivě odbočili za nimi, aby se vzápětí ukázalo, že jdeme špatně. Psy navíc měli asi fakt odněkud půjčené, protože se nezdálo, že by s nimi uměli úplně pracovat a předejít je byl trochu problém. Nakonec se nám ale podařilo nějak najít a dohledat K3, kterou nám lehce zpestřila veverka, která kolem přeběhla a všichni tři husky a Tara chytili rapl, že jdou po ní. Jen Friska stála a koukala, co blbnou, když se takové zvíře tak blbě loví a vůbec to nestojí za to 😀

O kus dál jsme sešli do Vranova, kde jsme potkali Dingovu dceru Airin se Simčou a Dastym, což mě dost překvapilo, protože jsem nějak vůbec nepostřehla, že tu mají být taky 😀 A protože jsme se dopočítali už nějakého dvacátého kilometru, rozhodli jsme se dát si oběd. Sedli jsme si na zahrádku nějaké hospody, i když bylo poněkud chladno, a dobře se najedli, i když jsme věděli, že o kus dál je živá kontrola s občerstvením, ale nějak jsme prostě měli potřebu vydatného oběda.

Živá kontrola vypadala dobře, vydávali tam guláš a nějaké další drobné občerstvení. Nakonec jsem si vzali jen vodu a šli dál. Cesta příjemně ubíhala v pohodovém rozhovoru, feny se nechtěly sežrat a Jirku nebolelo koleno, trochu svítilo slunko… no prostě fajn vycházka 🙂 Jak jsem neměla mapu v ruce, ani jsem moc nesledovala, kde vlastně jsme a jak je to ještě daleko.

Prošli jsme Svinošice a Lipůvku a došli na K5 a o kus dál si dali další pauzu 🙂 Šlo se dobře, ale nebylo kam spěchat. Za Skaličkou nastala trocha zábavy, když se nám v nějakém polomu podařilo ztratit cestu, tak jsem tam lezli přes popadané stromy v nějakém bahně a potoce, člověk se snažil zároveň si nezlámat nohy přes větve a zároveň nezapadnout do potoka… Nakonec se nám podařilo z toho vyhrabat a najít cestu stoupající lesem. Došli jsme tam Nelu s Hunterem a Kristýnu s Easy a pokračovali dál tak nějak společně.

Pod vrškem Stanovisko jsme se rozdělili, protože Nela lovila vrcholy kopců do nějaké aplikace nebo co a musela si nutně vyběhnout ještě na ten vršek, což jsme zcela pochopitelně odmítli absolvovat s ní a vydali se dál bez nich. Došli jsme do vesnice Hájek, kde jsme před hospodou potkali Frantu s Runou a Birsou. Povídal, že to vzdává a čeká na odvoz, kvůli bolavé noze. Šli jsme solidárně čekat s ním do té hospody 😉

Za chvíli dorazily Nela s Kristýnou a tak jsme tam seděli a příjemně povídali. Friska s Tarou se už sžily tak, že ležely vedle sebe pod stolem (nebyla bych tomu věřila, že to Friska zrovna s Tarou zvládne) a klidně spaly. Ani se nám nechtělo pryč a tak jsme si v nostalgické vzpomínce na náš první dogtrek dali frapé, které jsme tam tenkrát taky popíjeli… Možná by z toho měla být nějaká dogtreková tradice, chodit na frapé… 😀

Nakonec jsme ale usoudili, že dost bylo flákání. Franta, který stále čekal na ten odvoz, se k nám přidal, že půjde ještě kousek s námi. A tak jsme vyrazili ve složení pěti lidí a šesti psů. Hunter byl z toho jako uvytržení, jakožto jediný pes mezi fenami 😀 A feny se nám kupovidu ani moc nesnažily pozabíjet.

Pokračovali jsme dál po zelené turistické přes K6 do vesnice Rašov, kde měl Jirka domluvený odvoz Hankou domů, aby mu přeci jen to koleno neupadlo 😉 Mezi tím se setmělo úplně. Šli jsem v chumlu a družném rozhovoru a vtipkování a pohodě, když tu Friska najednou začala táhnout a jela jako divá a nešla brzdit. Nebylo mi jasné, co se to děje, až jsem před námi zahlédla bludičku čelovky a došlo mi, že to musí být někdo známý! A taky, že byl… Pavel! 😀

Pavel to původně pojal jako rodinný výlet a vzal „mladé“ Tomáše s Toníčkem, a sám šel s Kazanem. Jak se ale ukázalo, Tomáše bolela kyčel a nechal se odvézt a Pavel pokračoval s oběma psy dál. No a Friska prostě nutně musela za Tondou! Když jsme Pavla došli, vypadal dost vyřízeně, Tonda mu prý stávkoval (jak já jen to znám :D) a měl toho nějak dost. Jak se připojil k nám, zlepšilo se to asi.

V Rašově podle domluvy čekala Hanka. Naše zjevení popisovala jako dobrý zážitek, kdy se z mlhy a tmy vynořila banda zombie belhajících a potácejících se prostředkem silnici podle toho, kam zatáhne pes 😀 Asi jsme museli vypadat fakt vtipně 🙂

Zasekla jsem se loučením s Jirkou a taky Frantou, který tu definitivně zůstal čekat na ten odvoz do kempu, a krátkým povídáním s Hankou, takže zbytek naší náhodně vzniklé skupiny mi prchnul. Vyrazila jsem teda za nimi, dle svého názoru svižným tempem (i když mi pak Hanka říkala, že když mě tam viděla, měla pocit, že už  nemůžu nikam dojít :D) a mazala jsem cestou do kopce, jak jsem dokázala. Friska ostatně zběsile táhla, takže jsem asi šla vážně jakž takž rychle. U posledních domů jsem zašvidrala na značku na stromě a vyhodnotila, že ukazuje doprava… A Friska se šprajcla a nechtěla tam jít… popotáhla jsem jí kousek, že se podívám, jestli je tam další značka, byla jsem si jistá, že na tom stromě prostě byla odbočka sem. Ale Friska se šprajcovala dál a dost razantně, takže i můj už hodně zpomalený mozek pochopil, že je něco blbě. Vrátila jsem se ke stromu, abych zjistila, že tam žádná šipka není a cesta vede rovně! Friska mi zachránila zadek, protože bloudit tam někde tmou sama ztracená bych fakt nerada. Ještě, že ty psy na tom dogtreku máme 😀

Jen jsem vyšla na silnici nad vesnicí, uviděla jsem před sebou hejno čelovek, takže jsem věděla, že jdu dobře. O chvíli později jsem je došla u K7. Pavel stál opodál, nadával Tondovi a vypadal fakt dost prošitě. Nela řešila, že jí je zima a oblíkala se. Mě bylo celkem fajn, byla jsem v dobré náladě, neměla ani moc puchýřů, nic moc mě nebolelo a spát se mi taky ještě nechtělo. Takže dobrý.

Vyrazili jsme dál po červené a pak mimo značené trasy. Pavel měl dost a čekali jsme na něj. Nela taky vypadala dost vyčerpaně a zmrzle. A na mě začala taky padat únava. Nepříjemnosti se zmnožily tím, že na neznačeném úseku jsme krapet zabloudili, i když jsme si asi nakonec nezašli, unavilo nás to. A že jsme sešli do údolí potoka. Nejen, že tam byla ještě větší zima, ale potok a cesta se několikrát křižovaly a nebyly tam mosty. Na brodění jsme nikdo neměl náladu, takže jsme museli vymýšlet, jak vodu překonat. Což se v té únavě a tmě dělalo fakt blbě.

Začínala jsem toho mít dost. Nechtěla jsem se nějak extra přetáhnout, chtěla jsem si dát pořádný bivak, jakmile nebudu moct. Ale tady v tom ledovém údolí se mi spát nechtělo. Navíc všude kolem potoka to bylo podmáčené a hned vedle se zvedaly strmé svahy, místo na spaní prostě nebylo. Jenže údolí potoka mělo pokračovat ještě několik kilometrů a já měla už fakt dost.

Došli jsme na K8 u nějakého rybníka, a já už jsem prostě zahlásila, že jak najdu vhodné místo, balím to. Kristýna řekla, že jde se mnou. Prý by ještě klidně kousek šla (taky nebylo ani moc hodin ještě), ale nechce bivakovat a zítra jít sama. Nela i Pavel byli rozhodnutí jít durch, i když oba vypadali jako chodící mrtvoly. Nepřekvapovalo mě to. Nela nikdy nebivakuje, protože jí je vždycky zima 😀 A Pavlovi to asi nedovolí chlapská ješitnost nebo co 🙂 Každopádně jsem věděla, že nemá cenu se o ně starat, i když vypadají, že co chvíli umřou.

Ušli jsme ještě kus a já doufala, že najdeme nějaké vhodné místo, ale bylo to marné. Nakonec jsem to vzdala a prohlásila, že to zkusím někde ve stráni nahoru, jestli tam nebude kousek plácku. Kristýna se přidala. A Pavel s Nelou pokračovali dál. Vylezli jsme po kraji nějaké paseky a vlezli do bukového mlází. Kristýna našla nějakou placku na kraji, já měla nějaký utkvělý pocit, že pod těmi stromky mi třeba bude tepleji 😀 Našla jsem něco, co jsem vyhodnotila jako rovinku velikosti metr krát půl, že jako dobrý 😀

Nakrmila jsem Frisku, svojí super samonafukovací karimatku hodila do klacků a ostružiní, a zaplula do spacáku, abych vzápětí zjistila dvě nemilé věci – rovinka není rovná ani trochu a já sjíždím dokonce dvěma směry naráz, z čehož jeden je po hlavě. A spacáku se při soukání do něj rozjel zip a nejde s tím nic dělat. Super.

Celou noc jsem se sesouvala po hlavě dolů (čehož využila Friska a nacpala se na uvolněný kus karimatky), posun do boku zamezoval stromek a pařez, a snažila se do spacáku zabalit tak, abych měla zip pod sebou a tím pádem mi dovnitř netáhlo, takže jsem se furt budila, klepala kosu a skoro nespala. Usnula jsem až nad ránem.

Ráno jsme se polozmrzlé rychle zabalily (v noci asi dost mrzlo, látková psí miska držela tvar) a vyrazily dál, že snídat budeme, až se oteplí nebo odejdeme od toho zatraceného potoka. To trvalo ještě hezkých pár kilometrů, než cesta odbočila strání vzhůru… kde byl polom. Lezly jsme přes spadané stromy a říkaly si, že jít tu v noci, byl by to asi fakt masakr. Aspoň jsme ale konečně stoupaly od potoka do tepla.

Nad vesničkou Žernovník stála rozhledna a u ní K10. Byl tam i stolek s lavičkama a svítilo slunko a začalo být příjemně, takže jsme se tam rozhodly nasnídat. V mnohem lepší náladě jsme pokračovaly dál. Friska s Easy si za kus společné trasy na sebe zvykly a šlapaly spolu celkem v pohodě, i když to bylo o něco napjatější, než s Tarou, dalo se to.

Dál se šlo kus po nějaké cyklostezce a pak opět údolím potoka, ale už bylo příjemně a údolí bylo celkem malebné, včetně skalních výchozů a útvaru Krkatá bába 🙂 Šlo se celkem pohodlně, ale ne moc rychle, hlavně mě to šlo dost pomalu, Kristýna by asi šla rychleji, jít sama. A tak čas už pokročil a začala se blížit doba oběda. Podle mapy se zdálo, že by nějaká hospoda mohla být v Újezdu u Černé Hory a tak jsme tam mířili s nadějí.

Na návsi jsme potkaly bandu nějakých dětí, které si nutně chtěly hladit vlky. Easy nemá děti ráda a tak jsem jim nastrčila Frisku, která děti snáší dobře, ale situace, kdy se na ní sesype deset děcek, taky není úplně ideál. Po chvilce toho začala mít dost a tak jsem se začala snažit z chumlu dětí elegantně vycouvat, ale neuvědomila, že u toho couvám do Kristýny, která už u plotu nějaké zahrady neměla kam uhnout. Nastalo nevyhnutelné, Friska s Easy se dostaly navzájem do komfortní zóny a podpořené nepříjemnou situací a nervozitou z dětí, po sobě vyjely. Stihly jsme s Kristýnou obě zareagovat a zmítající se a řvoucí feny ve vzduchu strhnout zpátky, takže se z našeho pohledu nic nestalo. Houf dětí se ale v tu chvíli rozprchnul na všechny strany se zděšením ve tvářích. No, aspoň jsme měly volnou cestu k odchodu 😀

Pokusily jsme se najít onu mapou avizovanou hospodu, ale nevypadala funkční. Takže jsme nakonec zaparkovaly v autobusové zastávce a daly si aspoň svačinu z vlastních zásob.

Dál jsme pokračovaly do Milonic, kde si holky (jako Friska s Easy) vymyslely zpestření nudné cesty po silnici a začaly lovit v pangejtu myši. Obě dvě chtěly samozřejmě do toho stejného, což hrozilo konfliktem, takže každá dostala jeden přidělený a mohly jsme pokračovat, i když s občasným vyrovnáváním hrozícího pádu za psem do škrapy 😀 Z Milonic jsme došly po modré na K11. Začínala jsem toho mít trochu dost, chyběla nám voda (prameny značené v mapě jsme nenašly) a slunko hřálo, takže jsme si u kontroly zase daly pauzu… a všechny čtyři usnuly 😀

Vzbudil nás přicházející Petr s honáckými psy. Dal se s námi do řeči, doporučil hospodu a dál pokračoval tak nějak napůl s námi. Kvůli hospodě v Hořicích se muselo trochu sejít z trasy, ale stálo to za to. Polívka, pití a doplnění vody byly nutné 🙂

Abychom se nemusely vracet na trasu, vymyslely jsme si dál kousek podle sebe a kupodivu ani nezabloudily, akorát z prudkého kopce už jsme šly obě trochu špatně a tak nastal boj ve jménu povelu „za paty“ 😀

Sešly jsme na kraj Blanska, kde se muselo kousek po frekventované silnici a dál mě Kristýna protáhla cestičkou kolem vody, že prý to tu zná… jo fakt věděla, kam jde, nezašly jsem si a bylo to dobrý 😀 Dál už to ale dobrý nebylo, ne proto, že bychom bloudily, ale trasa stoupala do vesnice Klepáčov tak nechutným krpálem, že by se dal jít po čtyřech a já už měla fakt dost. Obvykle koncem treku člověk nadává na sestupy a stoupání naopak vítá, protože do kopce nebolí puchýře, kolena, otřesené svaly… ale tohle bylo fakt moc. Kopec pokračoval ještě dál i nad vesnicí. Navíc jsme začínaly potkávat nějaké midaře nebo shortaře nebo co, kteří šli mnohem svižněji než my, což bylo jako obvykle dost demotivující.

Dál cesta pokračovala po ubíjejících rovných širokých lesních cestách. Člověka moc netěší, když vidí, kilometr, dva před sebe rovně a má pocit, že ta cesta vůbec neubíhá… ale když jste ve stavu, kdy vám jeden kilometr připadá jako pět, je to fakt peklo. Kristýna se na tom zdála být líp než já, já už jsem měla fakt dost krizi. Unavené svaly už odmítaly dělat pořád dokola ten stejný pohyb a tak jsem usoudila, že nezbývá, než přejít na běh… můj zombie běh 😀 Tělo si myslí, že je to běh, protože u toho používá ty běhací svaly a pohyby a tím uleví těm chodícím, ale když to někdo vidí, musí si myslet, že jsem nějak fyzicky postižená. Ve skutečnosti to asi vypadá jako jakési podivné kulhavé poskakování a potácení se rychlostí velmi pomalé chůze 😀 Nevím, co si mysleli ti shortaři, když nás předcházeli, ale asi nic hezkého 😀

Po několika nutných zastávkách a dosažení K13 jsme konečně došly zpátky do Rudice a tentokrát už správnou cestou mimo propadání došly do Jedovnic a světě div se, dobelhaly jsme se až do cíle! Teda ještě to nebylo tak jednoduché, jelikož u startovního stanu nikdo nebyl, že prý cíl je v budově… jenže do té budovy se muselo po schodech!!! Ale i tuto poslední výzvu jsme překonaly. Celou dobu jsem měla pocit, že nejdeme až tak pomalu, na mě to bylo celkem svižné tempo :D, ale do kempu jsme se doštrachaly akorát s přicházející tmou, takže nic moc 🙂 Ale na druhou stranu na to, že jsem nevěřila, že to se svou fyzičkou vůbec dokážu, tak jako hustý, fakt jsem to dala!

Dobelhala jsem se k autu, převlíkla se, obstarala Frisku, která zpucovala večeři a už stala u dveří do auta, že tam jí jako mám pustit do přepravky, a pak si můžu dělat, co chci. Než jsem za ní zavřela dveře, už spokojeně ležela. A já se spokojeně přesunula k Čundrlům do chatky, kde jsem se snažila účastnit zábavy a neusnout 😀

Nakonec se ukázalo, že jsme došly na 14. místě (ze šestnácti startujících) s časem rovných 35 hodin… mám takový dojem, že je to můj úplně nejhorší čas z dogtreku 😀

P.S.: A ty dveře od auta se mi nepodařilo zavřít nijak, takže jsem musela omotat vodítko kolem rámu okénka, okénko nechat stažené a tak jsem jela přes celou republiku domů a jen se modlila, aby mě nezastavili policajti 😀