Už delší dobu jsem uvažovala nad tím, že bych si chtěla zkusit nějaký dogtrek odejít sama, ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla odhodlat… bála jsem, že se budu (já strašpytel) v noci bát. A tak jsem si říkala, že by to chtělo nějaký letní, kdy bude jen chvíli tma a že si dám dlouhý bivak – přece jen lepší to prospat, než po tmě sama někde bloudit :))) Nakonec tomu ale osud chtěl, že to dopadlo jinak 😀

Samozřejmě, vyrážím pozdě a na sraz s Adélou do Turnova (musíme jet každá jedním autem, máme moc psů, a Adéla nemá dálniční známku, takže se scházíme až tam) přijíždím taky pozdě, ale stejně na ní ještě půl hodiny čekám 😀 Je mi jasné, že takhle ten meeting nestihneme… Cesta probíhá v podobném duchu. Adéla nemá navigaci, takže jedeme jak konvoj a soustavně se hledáme, což začne být ještě zábavnější po tom, co padne tma 😀 Nakonec ale dorážíme na Lucký vrch akorát na začátek meetingu. Jak se ukáže později, pro Adélu skoro zbytečně, protože vůbec nedávala pozor! 😀 Večerní posezení za moc nestojí, obě usínáme v sedě – Adéla po třech nočních a já po celém týdnu sezení nad prací do noci 🙂

Ráno bylo vstávání dost pekelné. Start byl ještě veselejší, když začalo sněžit :))) Navíc se ukázalo, to, co jsme tak trochu čekaly – že Ares s Dingem nebudou mít velkou radost ze společné cesty 😀 Zkusily jsme vyrazit spolu, ale fakt to nešlo. Když jsme šly vedle sebe, tak se Ares jen za každou cenu snažil dostat na Dinga, který mu výzvy a provokace z vesela vracel. Když šla jedna z nás napřed, tak psi vzadu začali táhnout jak šílení… Prostě to nešlo. Navíc jsem Adéle moc nestačila a tak jsem to po asi třech kilometrech prostě vzdala… Zastavila jsem a nechala Adélu odejít.

Následující asi tři kiláky vedly z kopce a psi chtěli samozřejmě za Adélou, takže mě vlekli jak šílenci, čímž docílili toho, co jsem doufala, že se stane o moc později – začalo mě bolet koleno :/ A tak jsem se už na první kontrolu na devátém kilometru dobelhala jak důchodce. Cestou do Svratky (17km) jsem uvažovala nad tím, proč vlastně vůbec jdu dál, když mi zbývá ještě minimálně sedmdesát kilometrů a už teď jsem chromá. Hodila jsem do sebe tři tablety ibalginu, že to snad bude lepší, a šlapala dál s pocitem marného snažení.

Ve Svratce se člověk mohl rozhodnout, jestli půjde kratší cestu po asfaltu, nebo delší ale lepším terénem. Vzhledem ke svému stavu jsem zvolila variantu „kratší“ a s pocitem, že je to nějak lepší, že asi ibalgin zabral, se belhala do Kameniček. Až pak mi došlo, že to prostě bylo jen lepší do kopce 😀 Po rovině se mi šlo podstatně hůř, z kopce to byla katastrofa.

Na třicátém kilometru před Hlinskem byla živá kontrola s občerstvením 🙂 Honza Václavík tam pro mě schovával kofolu :))) Sedla jsem si na batoh a popíjela tu kofolu a příjemně povídala s pořadateli i soupeři. Idylku přerušila Friska, která se rozhodla se se mnou podělit o svou radost ze života a začala po mě skákat, že sem musela kelímek s kofolou zahodit, abych nezlila sebe i jí, skončila shozená z batohu na zemi, celá pošlapaná a poslintaná… Jinak je to zvíře úplně normální 😀

Před Hlinskem se opět člověk mohl rozhodnout, jestli se vydá delší pohodlnou cestou, nebo přes město kratší. Tentokrát měla kratší cesta jedno plus – krásný „skanzen“ v centru města – krásné zachovalé chalupy. Další cesta vedla příjemně lesem, místy trochu bahnem a chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jdu dobře, protože turistické značení tu bylo poněkud… sporadické 😀 Ale nakonec jsem skoro bez bloudění asi po deseti kilometrech dorazila do Ležáků. Nebo spíš do místa, kde bývaly… atmosféra místa mě skoro vyrazila dech. Zůstala jsem stát a tiše zírala na ty kříže všude kolem… napadlo mě, jak strašné věci lidé dovedou pro moc, vliv, slávu… pomalu jsem tam procházela ve slábnoucím podvečerním slunci a po zádech mi z toho běhal mráz.

Z Ležáků jsem vyšla na vršek a odsud vedla krásná cesta skrz louky stařičkou alejí nízkých stromů lemovanou kameny porostlými mechem. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla někde ve středověku 🙂 Podvečerní světlo místu dávalo ještě větší kouzlo.

Z Vrbatova Kostelce se mělo jít po modré do vesnice Skála k další kontrole. Nějak jsem to ale minula a vyšla na nějaké silnici a nevěděla, kde… Kontrola měla být u kostela, takže jsem se vydala k tomu, co jsem viděla. Tam mi došlo, že to asi nebude on… Stála jsem nad mapou, otáčela s ní na všechny strany a marně se jí snažila napasovat na silnice kolem sebe 😀 Odmítala jsem uvěřit tomu, že nejsem ve Skále, ale ve Vrbatově Kostelci 😀 Nakonec z domku vedle vyšla nějaká paní a přišla se mě zeptat, co hledám. Vysvětlila jsem jí, že se potřebuju dostat do Skály. Zděsila se, že to jsem ale úplně jinde, že je to ještě daleko a měla hrozný strach, abych tam došla za světla 😀 Když jsem odpověděla, že jdu ještě dál, dívala se na mě jak na šílence 😀

Na kontrolu jsem za světla nedošla, ale našla jsem jí bez problémů. Vylovila jsem čelovku a vyrazila směrem do Luže ke hradu Košumberk, kde měla být další kontrola na 58km a možnost bivaku. Přemýšlela jsem nad tím, ale usoudila, že na hradě se mi spát nechce… ne že by to teda nebylo úžasně romantické 😀 Ale představa, že tam furt bude někdo přicházet a odcházet, budit mě, budit psy… Asi bude lepší jít dál. Ale to se snadno řekne, ale mnohem hůř udělá 😀

S padnoucí tmou mě přešel optimismus. Trochu jsem bloudila (moje noční můra, bloudit po tmě), koleno už nemohla vůbec ohnout (ukázalo se, že ibalgin na mě vůbec nezabírá, ať jsem jich do sebe naházela kolik chtěla, bolelo mě všechno stejně dál) a jak jsem se nemotorně belhala, po tmě jsem zakopávala a zvrkla si kotník. Z napadání na jednu nohu jsem si nadělala puchýře a ty začínaly pěkně bolet. Nicméně vidina hradu a teplé polívky tam mě držela na nohou :)))

Nakonec jsem parádně zakufrovala přímo pod hradem – vyšplhala jsem se na kopec a vydala se jedním směrem, neviděla značku, tak jsem to otočila a šlapala asi půl kiláku zpátky, tam zjistila, že taky značka není. Sedla jsem si na lavičku a tupě civěla do mapy a začínala mít vztek. Nakonec jsem samozřejmě objevila značku, co jsem přehlídla a tak jsem šlapala zase zpátky 🙂

Na Košumberku jsem si dala tu polívku a nakrmila psy, kteří už začínali být pěkně protivní, jak byli přetažení. Došlo mě tu asi pět dalších dogtrekařů, někteří tu zůstali na bivak. Já se po krátké pauze rozhodla definitivně pokračovat. Foukal tu vítr a mě začala být i po chvilce zima a věděla jsem, že ve svém spacáku se moc nezahřeju 😀 A tak jsem se posbírala a vybelhala dál 🙂

Následujících asi sedm kilometrů se šlo po stejné trase jako loni. Připadalo mi to nekonečné. V jednom místě už jsem byla přesvědčená, že jdu asi blbě, protože jsem hroznou dobu nepotkala značku. Už jsem vymýšlela, kudy jak se dostat na správnou cestu, když jsem jí najednou potkala 😀 Značení tu bylo celkově takové trochu… sporadické 😀 U nás je mnohem pečlivější, řekla bych :)))

Začala mě zmáhat únava a přemýšlela jsem, jestli bude lepší to zkusit v kuse dojít, když už je to jen něco kolem třiceti kilometrů, nebo si dát někde bivak. Podle mapy se měl jít další úsek nad nějakými roklemi, kde jsem předpokládala, že bivakovat nepůjde… ale tady zase tekla řekla a kolem byly louky, takže nic moc teplo. Rozhodovala jsem se, co dál a mezi tím pořád šlapala dál a dál.

Když jsem odbočila na žlutou nad tou roklí, šlo se mi trochu líp, protože to bylo do kopce 🙂 Říkala jsem si, že asi bude lepší to dojít. Jenže pak jsem v jednom místě zastavila, abych se napila a psi okamžitě udělali klubka a tvářili se, že už ani krok! 🙂 Kecla jsem si na batoh a v tu ránu začala klimbat taky. Takže bylo rozhodnuto :)))

Z posledních sil jsem se zvedla a vyrazila dál a hledat místo na přespání. To jsem našla jako pěkný dolíček ve stráni asi tři metry nad cestou. Psy jsem uvázala, kde zrovna upadli. Opodál hodila karimatku, navlíkla na sebe co jsem měla – podvlíkačky, druhou mikinu, bundu, další ponožky. A kolem spacáku obalila ještě izotermickou fólii a upadla do neklidného spánku. Bylo by mi dobře, nebýt toho, že občas začalo foukat. Vítr nadzvedával fólii a tak mi bylo zima, navíc mi šustila kolem uší a to mě taky budilo. Po dvou hodinách jsem to vzdala a vstala. Kupodivu s pocitem, že jsem si docela dobře odpočinula 🙂

Byly asi tři ráno, když jsem se vybelhala z lesa (kotník samozřejmě zatuhnul, koleno a puchýře bolely taky mnohem víc) a jak Jeníček s Mařenkou za světélkem jsem se štrachala přes pole za nějakou šajnou. Nakonec se ukázalo, že je to světlo u nějakého sila na kraji vesnice Zderaz, kde měla být další kontrola. Ztratila jsem žlutou a nějak jsem nemohla pochopit, kde jí vlastně hledat, ale nějak jsem intuitivně zamířila správným směrem a kontrolu našla.

Dál se mělo jít lesem a skrz Toulovcovy maštale. Doufala jsem, že tam půjdu už za světla, ale ne. Zajímalo by mě, kdo tu značil zelenou značku… Bloudila jsem, neustále přeskakovala potok – což s chromým kolenem byl fakt zážitek, plahočila se z kopců jak důchodce o holi… Dinga jsem pustila z vodítka, protože jsem zkrátka nebyla schopná jít dolů a brzdit dva psy. Zabila bych se. Frisku jsem se bála pustit, aby náhodou nevyrazila za srnou. Ještě aby tak spadla z nějaké skály! Nakonec, když už jsem si myslela, že jsem někde úplně jinde a odbočku na modrou dávno minula, jsem jí našla. Vydala jsem se s úlevou po široké pohodlné cestě. Abych vzápětí zjistila, že modrá z ní asi někam odbočila. Neměla jsem už sílu se vracet. A tak jsem šla a šla a šla… že prostě někam dojdu. Cesta se zmenšovala a zmenšovala, až to byla jen úzká pěšinka v hustníku. A pak jsem se najednou octla u hospody nedaleko kontroly! 😀 Ufff!!! Zázrak :)))

Popošla jsem kousek dál a protože se začínalo rozednívat, sedla jsem si na kraji lesa a dala snídani v podobě sušenky a asi čtvrt hodiny čekala, až se rozední úplně. O kus dál se musel překonat potok. Pustila jsem psy, aby ho nějak přeskákali po svých a já taky. Dál se šlo do kopce a já byla líná psy pochytat a tak jsem je nechala jít a plahočila se za nima, že je chytím nahoře. Najednou se Friska zastavila a zůstala zírat kamsi za mě. Srna! Zařvala jsem na ní, ať jde ke mě. Okamžitě přiběhla. Ha, jsem dobrá, odvolala jsem jí od srny! Otočím se a ona to nebyl srna 😀 Cvalem se k nám řítilo něco, o čemž jsem v první chvíli myslela, že je to borderka. Světlá hlava a nohy a kolem poletuje cosi jako černé chlupy. Někomu utekla bordera! Počkat, to není bordera… a do prdele! To je Šedivka s brašnama!!! Adéle utekla Šedivá! Průser. Naštěstí Šedá nestála o to, jít se porvat s Friskou, ale mastila za Dingem. Začali si vesele hrát, zatím co já si připnula Frisku. Jenže pak vyrazili společně směrem zpátky dolů. A tam je někde Adéla s Aresem! Dvojitý průser! Honem jsem si Dinga přivolala a připla si ho na šňůru. Jenže s ním přiběhla i Šedivá a než jsem stihla situaci vyřešit, pustila se samozřejmě do Frisky. Fris nechápajíc, co se děje, se zmateně bránila a Dingo se je pokoušel od sebe rozehnat, takže jsme se všichni tři motali do šňůry a já se snažila z té motanice vylovit Šedivou. Za cenu prokousnutého prstu se mi to po chvíli podařilo. Vyvěsila jsem jí za obojek do vzduchu a druhou rukou vymotala ten šmodrchel. Naštěstí psi byli všichni tři bez škrábnutí, uf. Stála jsem tam pak a čekala, až dorazí Adéla, která dosupěla asi za pět minut. Šedá se jí někde vysmekla a nasála nás a valila slušný kus cesty za námi. A Friska blbka, místo, aby si pamatovala, že dostala čočku, snažila se se Šedou kamarádit a lákat jí ke hře 😀 Ona má fakt v hlavě piliny… a já měla co dělat, abych Šedou udržela…

Z Adély vylezlo, že prý kdesi v lese po tmě totálně zakufrovala, chytila se nějakých trempů o kterých si myslela, že jsou to další dogtrekaři, a absolutně se ztratila. A tak to někde zalomila a pět hodin čekala, než se rozední 😀 Čímž se taky vysvětlilo, jak se octla za mnou, když byla takový kus přede mnou 🙂

Tak jsem se docela pobavila (ne že bych jí to přála, ale historka dobrá), jenže pak sranda skončila. Ares si to s názorem na Dinga nerozmyslel, takže vyrazila zase honem napřed. A to byl průser. Už tak jsem byla se silama v koncích. Koleno bolelo, kotník bolel, puchýře bolely, že jsem se nutila udělat každý další krok. Byla jsem unavená, vyčerpaná… věděla jsem, že těch zbývajících asi sedmnáct kilometrů bude ještě krušných, i když se je poplahočím svým pomalým tempem invalidy. Ale teď se změnily v peklo. Psi chytili hysterický záchvat, že prostě chtějí za Adélou a i když jsem jí nechala trochu odejít, ječeli a vlekli za ní jak šílení. Musela jsem si vyndat hole a posouvala se dál stylem „invalida po obrně“ – udělala jsem krok, seřvala psy, aby zastavili, zarazila hole a vší silou se o ně zapřela, abych psy zabrzdila, udělala další krok… Do kopce se to ještě dalo, z kopce jsem nadávala jak špaček. Chvílema jsem se snažila donutit psy holema jít „za paty“, ale jelikož ten povel neumí, bylo to marné. Chvíli pomohlo aspoň Dingovi dát povel „u nohy“, ale Friska to nezná, takže táhla dál a Dingo ječel jak šílenej, že Friska může táhnout a on ne…

Ušla jsem tímhle stylem asi dva kilometry a stálo mě to úplně poslední zbytky sil. Ze žluté turistické se tu odbočovalo na vlastní značení, kde jsem si po chvíli sedla do trávy a seděla a přemýšlela, úplně vážně, že to prostě vzdám. Na tohle nemám. Prostě to nedojdu. Těch patnáct kilometrů mi přišlo jako sto. Nebyla jsem schopná pobrat, že bych takovou šílenou vzdálenost mohla překonat… Nakonec jsem si řeka, že když už jsem se dobelhala až sem, že ještě kousek zkusím, a zvedla se, ale s myšlenkou, že je to ještě hrozná dálka, že to nemůžu ujít…

Psi se už trochu uklidnili a táhli tak nějak normálně, ale pro mě už to bylo pozdě, už jsem byla tak zničená, že mi to moc neulevilo. Opírala jsem se o hole, jak důchodce cestou od tramvaje do Tesca a potácela se a tak stejnou rychlostí. Ostatní dogtrekaři mě předcházeli a dívali se na mě, jako by nevěřili svým očím 😀 Asi jsem fakt vypadala, že tam co chvíli vydechnu naposledy :))) A já se plazila dál a dál jen jsem si pořád tiše opakovala: „To je ještě taková strašná dálka… taková strašná dálka!“

Nakonec jsem se nějak s vypětím všech sil doplazila na kontrolu K10, odkud to mělo být už jen asi pět kilometrů. Asi kilák a půl to bylo ještě z kopce a navíc po asfaltu, což moje nohy už nedávaly. Plahočila jsem se po kraji silnice škarpou a tak různě, abych se asfaltu vyhnula. A jen doufala, že mě zrak neklame a za chvíli už to bude do kopce.

Bylo! Z vesničky Borová se šlo převážně po loukách a hlavně do kopce! Naráz byl svět mnohem veselejší na vzdory tomu, že zase začalo sněžit :))) Do kopce bolel jen kotník a puchýře, které jsem měla hlavně na patě, mnohem míň.

Pak už se šlo jen poslední kousek přes louku k cíli. To mě dorazilo, když Friska, zřejmě v domnění, že tahle procházka je teda ale fakt nudná, když se nemůže pořádně proběhnout, začala lítat tam a zpátky a lovit Dinga a skákat po mě, bez ohledu na to, že je ke mě i k Dingovi přivázaná 😀 Myslela jsem, že jí zabiju.

Když jsem dojela do penzionu, Adéla spala 🙂 Psi jí ale samozřejmě museli oznámit, že jsme přišli :))) A já povyprávět své dojmy 😀 Ať žije solidarita 😉

Odpoledne nás přijela navštívit Dingova a Šedivky dcerka Angua, která bydlí nedaleko, tak jsem se vzmátožili ještě na krátkou procházku 🙂 Adéla pak odjela, protože musela zítra do práce. Já se rozhodla zůstat a šla se taky konečně trochu prospat. Večer jsem se vzmohla na posezení s ostatními, což bylo dosti vtipné a samozřejmě plné různých vyprávěnek z cesty :))) Hlavně přiopilý Roman Brabec perlil se svými historkami se zapůjčeným Aztékem 😀

Na nedělním vyhlášení jsem pak zjistila, že jsem skončila sedmnáctá hned za Adélou, která byla první z trati 93km 🙂 Kdo šel delší, byl automaticky umístěn vepředu… Tak příště se třeba vzchopíme i na tu delší. Letos to pro mě s tím chromým kolenem a nevalnou kondičkou bylo fakt peklo :))) Dogtrek to byl ale opět krásný – úžasná krajina Žďárských vrchů, plno zajímavých míst cestou, a parádní organizace… a příjemná atmosféra na Luckém vrchu. Prostě super! Už se těším na další ročník 🙂