Na první jarní dogtrek jsem se těšila už od toho posledního podzimního 🙂 Bohužel si Dingo krátce po odeslání přihlášky přivodil úraz a stále ještě není ve stavu schopném větších aktivit. Dogtreku jsem se ale nechtěla vzdát a tak jsme se nakonec dohodly s Adélou, že mi půjčí Šedivou nebo Arese… a obě hrozně natěšené jsme vyrazily.

Původně měli dorazit ještě Jirka s Hankou, kteří zařídili ubytování pro všechny, ale nakonec kvůli hárající Taře nepřijeli a nějak nám zapomněli říct, kde že to ubytování je 😀 Takže celý čtvrtek jsem strávila sháněním aspoň jednoho z nich, aby nám dodal nezbytné informace… po nekonečném úsilí se povedlo :))) Ubytování byl jakýsi rozpadající se hostinec asi tři kilometry od startu treku. Ale byly tam postele, sprcha a celkem teplo, tak dobré 🙂

Cesta proběhla bez zvláštních příhod, jeli jsme sice pidi autíčkem mojí mamky, kam dát dva psy, dva lidi a věci na víkend, byl skoro nadlidský výkon, ale vybojovali jsme vítězství a po čtvrté odpoledne vyrazili 🙂 Na místo jsme dorazili akorát na meeting, který jsme jako obvykle poslouchaly na půl ucha a místo toho se zdravily se známými :))) Ještě, že organizace byla perfektní a podle mapy a itineráře se prostě nedalo zabloudit. Večer jsme chvilku poseděli s Pavlem a Carlosem s Janou a dalšími známými, ale kolem půlnoci jsme to s vidinou vstávání v půl šesté, zabalili. Menší potíže se vyskytly s Aresem, který toho všeho už měl poněku plné zuby a byl malinko nepříjemný 🙂 Nakonec vlastně ale asi jen potřeboval trochu mazlit a drbat za ušima :)))

Ráno jsme na startu přibalily Pavla se zapůjčeným huskounem Dannym. Pavel Elli opět půjčil svému zeťákovi Petrovi a měl jít s Kazanem, jenže Kazan jít nechtěl a raději si poranil nohu… 🙂 Tak přišel Pavel k huskounovi 😀

Vyrazili jsme asi v půl sedmé do krásného rána slibujícího nádherný den a pohodovou vycházku… nebýt toho, že se psi zbláznili! Danny se nám asi rozhodl ukázat, k čemu je husky. Na startu jako by mu někdo zmáčkl tlačítko a vyrazil… a šel… a šel… a šel… Jazyk vyvěšený z držky, rozesmátý výraz šťastného blázna… a šel… a šel… Nic ho nerozhodilo ani několik přesně mířených Aresových atentátů, vždycky se mu pouze s nezměněným výrazem vyhnul, a pokračoval v cestě přímo vpřed. Ares se asi nechtěl dát zahanbit a rozhodl se konečně ukázat, že jeho pověst je pravdivá – a táhl! :))) Táhl, jako jsem ještě žádné čévéčko neviděla táhnout… a táhl 88km v kuse jak bejk. A tak Šedivé nezbylo, než máknout taky, aby jim stačila. A tak jsme prvních asi deset kilometrů letěli jak vítr, za mého nadávání, že tímhle tempem si odrovnám chromé koleno…

Na pátém kilometru jsme sebrali první kontrolu a pokračovali v krasojízdě. O kousek dál jsem potkali zbytky sněhu, ze kterých byl nadšený hlavně Ari 🙂 Asi taky jeden sněhomil jako Dingo 😉 Na devátém kilometru byla další kontrola u pěkného zámečku jménem Karlštejn… chtěla jsem si ho prohlédnout víc, ale ti dva blázni zase vyrazili dál… Nezdržel je ani telefonát Romana alias Šoudeláka :), který dorazil až ráno a volal, že právě vystartoval :)))

Měla jsem dojem, že jsem si ani ještě nestihla uvědomit, že už jsem na trati, když jsme se octli na třetí kontrole na 24km ve vsi Dědová. Rezolutně jsem prohlásila, že bez svačiny dál nejdu. Kupodivu si ti dva závodníci dali říct a tak jsem aspoň chvíli poseděli. Uff… už jsem se začínala bát, že to poběžíme jedním dechem až do cíle.

Dál jsme pokračovali už poněkud mírnějším tempem stále malebnou krajinou Železných hor, po rozlehlých loukách, kolem spousty krásných starých stavení, skrz údolíčka potoků… nebýt těch šílených bez ustání táhnoucích psisek, člověk by si to skoro užíval :))) Začínala jsem si uvědomovat, k čemu je tahací pes dobrý k čemu teda rozhodně ne a v duchu jsem se omlouvala Dinouškovi… „Dýně, promiň, už po tobě na treku nikdy nebudu chtít, abys tahal, fakt ne…“ A o Šedivý jsem si taky nemyslela, že je takový blázen… já vím, že měla strach, aby jí brácha a panička neutekli… ale stejně :)))

Na čtyřicátém kilometru nás čekala další kontrola, tentokrát živá, a taky jedna záludnost 🙂 Na kontrole, v romantickém údolíčku říčky Krounky, bylo občerstvení – výběr pití a na požádání taky něco sladkého… A speciálně pro Pavla tu byla Tullamorka 😀 Ale fakt 🙂 Po krátkém odpočinku a posilnění jsme vyrazili zdolat tu záludnost – žebříky na skále. S Šedivou nebyl problém, poslala jsem jí prostě, ať si po skále najde cestičku… když jsem jí viděla stát na okraji skály asi pět metrů nade mnou, trochu mi zatrnulo, ale zbytečně. Než jsem se vyšplhala nahoru, už na mě celá rozesmátá čekala na konci žebříku 🙂 Pak mi Adéla zespodu pustila Arese… Toho nenapadlo jít Šedivky trasou a na moje volání vyrazil za mnou a krapet si motal nohy do žebříků, ale nakonec se mu s podporou Adély podařilo vyšplhat za mnou. Nakonec poslal Pavel Dannyho. Danny nepřemýšlel… jak šel celou cestu vpřed, vyrazil i teď – a že mu v cestě stojí skála, ho nijak neznepokojovalo 😀 Neznepokojil ho ani fakt, že se obojkem zahákl o kus šutru ve dvou metrové výšce a nemohl ani tam ani zpátky a visel napůl za krk napůl za drápy na skále… tvářil se pořád stejně vysmátě a čekal, až za něj situaci vyřeší někdo jiný 😀 Nakonec se za ním doškrábal Pavel a vysvobodil ho a podal mi ho nahoru, protože Danny by pravděpodobně učinil naprosto stejný pokus zdolat kolmou stěnu s naprosto stejným výsledkem 😀

O pár metrů dál byl další žebřík… Adéla, i s Aresem a Šedivou, už byla ale někde za ním a tak jsem usoudila, že to muselo jít nějak obejít… nevšimla jsem si, že to jde obejít spodem a vyšplhala jsem na nízkou skalku vedle v domnění, že tudy to bude super… už se asi začínala projevovat únava ušlých čtyřiceti kilometrů 😀 Skála nikam nevedla a co hůř, nešlo to z ní dolů. A Pavel mezi tím zmizel správnou cestou pryč.  Seděla jsem na skále, držela se borůvčí, pod nohama mi ujížděla hlína a padala po svahu přes cestičku až do potoka, hezkých pár metrů pode mnou… chvilku mi to přišlo zábavné… pak už ne. Začala jsem volat Pavla… ale byl už kdoví kde… To bylo něco na můj strach z výšek. Údolím se až kdoví kam neslo moje zoufalé: „Pavle… pomoc… Pavle…“ A můj zachránce nikde. Usoudila jsem, že na ty dnešní chlapy vůbec není spolehnutí, a že budu muset situaci vyřešit sama. Když to šlo nahoru, musí to jít i dolů! Zaťala jsem prsty do drnů a modlila se, aby vydržely a začala se spouštět dolů… když spadnu, tak se musím zkusit chytit toho stromu, jinak poletím po šutrech do potoka… Nespadla jsem 🙂 Celá rozklepaná jsem dohonila zbytek výpravy. „Tys mě tam nechal!“ Vyčetla jsem Pavlovi. „Já nemohla dolů, volala jsem tě a tys mě tam nechal!“ Nasupeně jsem si přebrala od Adély Šedivku s pocitem, že tohle jsem si teda o něm nemyslela. Pavel se začal smát. „Prej nechal! Já spadnul do potoka!“ Tak jsem se dozvěděla, že zatímco já visela na skále, Pavel zakopl a sletěl ze srázu, visel hlavou nad potokem 😀 Ta představa mi přinesla jisté zadostiučinění a tak jsem mu odpustila :)))

O kus dál jsme potkali zajímavý hradní komplex Rychmburk… hrad jako blázen. Oba jsme na něj s Pavlem zírali a přemýšleli, jak to že jsme o něm nikdy neslyšeli… Pak už nám zbývalo jen osm kilometrů na kontrolu číslo pět na 45km, kde mělo být krom kontroly taky občerstvení a možnost bivaku. Bivak jsme zamítli, bylo ještě příliš brzo, do tmy zbývaly minimálně dvě hodiny… i kdybychom bivakovat chtěli, jako že to nebylo v plánu. Občerstvením v podobě výborné zelňačky jsme ale nepohrdli. Usadili jsem se na lavičkách na nádvoří a unaveně si prohlíželi trosku hradu okolo. Kdyby mě tak všechno nebolelo, docela ráda bych se vyšplhala podívat na hradby, mohl by tam být krásný výhled do kraje. Pronesla jsem tu myšlenku nahlas. Pavel se na mě znechuceně podíval: „Jsi blbá.“ Jo, asi jo… vstala jsem a belhala se pro zelňačku. Sakra, proč mě tak všechno bolí??? S plastovým talířkem horké polívky v jedné ruce a krajícem chleba v druhé, jsem se zamyšleně šourala zpátky k lavičce. Mou nemohoucnost bystře odhalil Danny… ukázalo se, že krom táhnutí a značkování patníků umí výborně ještě jednu věc a výborně mířeným útokem atakoval plastový talíř. Soužitím s vlkem vypěstované reflexy zareagovaly automaticky a i v únavovém útlumu jsem stihla útočníkovi nastavit druhou ruku a tím zachránit polívku… netak ovšem krajíc chleba, který se v ten moment octl před psí tlamou bez ochrany… a zmizel. „Ty zmetku!“ Dvoje kousnutí a chleba nebyl.

Po doplnění energie zelňačkou a morálu vtípky o společné noci na hradě, kteroužto jsme ještě spolu s Pavlem nezažili (byla jsem rázně okřiknuta za podrývání morálky týmu) jsem se rozhodla tentokrát nedostát své pověsti a pokusit se zjistit, co mám s těma nohama, případně převléct ponožky. Jo, neměla jsme to dělat. To co jsem vyndala z bot, nebyly nohy, ale dva velké puchýře, nic jiného… Výborně… a to jsme v půlce. Napadlo mě, jaká je šance, že s tímhle ujdu dalších 43km… Pavel mi nabídl jakýsi svůj léčivý lektvar, ale hrdinně jsem odmítla a vzala za vděk akorát jakýmsi pudrem… placebo efekt.

Po zcela nedostatečné chvíli odpočinku jsme se rozhodli vyrazit dál, neboť nám utíkali cenné minuty světla… každá pak bude chybět. Ještě asi hodinu jsme šli jakž takž za světla a pak začalo být šero. Pavel se někde opozdil a Adéla mi naopak utekla. Šlapala jsem tři, možná pět kilometrů temným lesem a šla jen za Šedivou, která věděla, kam jde… a já jen šla a šla za ní… příjemně vypnutá, nic neřešící, cesta byla většinou po rovině nebo mírně do kopce, takže Šedivky tah byl příjemný. Možná bych přece jen mohla někdy zkusit jít nějaký dogtrek sama… je to celkem zajímavý pocit…

V místě jménem Polanka na nás Adéla čekala a dohonil nás i Pavel. Prý mu Danny utekl… nebo ne, to není ten správný výraz… Danny prostě šel dál a nevšiml si, že ho Pavel odepnul ze šňůry a zůstal někde vzadu 😀 Představila jsem si tu situaci, jak se Pavel marně snaží dohonit svižným krokem vpřed rázujícího huskouna…

Pak už se scházelo dolů mezi skály. Sešli jsme se tu ještě  s dvěma holkama s huskounama a dvěma s hovawardkou a dlouhosrstýma vipetama. Zapeklitě jsme se motali mezi skalami a přeskakovali potoky, bylo by to dost náročné i ve dne, natož po tmě. Pavlovi přestala svítit čelovka. Nabízela jsem mu náhradní baterky, ale odmítl. Nevnucovala jsem se… nechtěla jsem mu kazit jeho adrenalinovou zábavu „najdi cestu po tmě“. Nakonec jsme Pavla kdesi ztratily i se zbytkem připojených trekařů a vypadly ze skal u hospody v místě jménem Vranice. Uvnitř bylo živo a hrála tam kapela. Taky tu opruzoval jakýsi místní německý ovčák, který mnohým jiným dogtrekařům přivodil horké chvilky, jak jsem se pak dozvěděli z vyprávění. Kvůli nám ho naštěstí zavřeli do hospody 🙂 Daly jsme si s Adélou čaj a Pavel, který mezitím přišel, pokračoval dál s tím, že ho zase dojdeme. My potřebovaly chvíli posedět. I psi si konečně na chvíli lehli.

Po chvíli odpočinku se nám šlo líp. Hovawardka a vipetky se přidaly k nám. Orazili jsme kontrolu na 63km a vnořili se opět do skal, tentokrát k Toulovcovým maštalím. Ve dne to tu je hezké, les a skály, celkem kouzelné místo… po tmě jsme viděli houby… tak tak, že jsme našli další dvě kontroly. Na 67km jsme se zastavili. Naše skupina se rozrostla o kluka s českým strakatým psem a znovu nalezeného Pavla. Zírala jsem za světla čelovky do mapy a počítala. 21km do cíle… nudnou rovinou, lesem, bez šance na hospodu, občerstvení, jakékoliv odpočinutí… navíc začínalo být zima. Nohy mě bolely jak čert, měla jsem toho dost. Spát se mi zatím nechtělo, ale bivakem bych nepohrdla. Byla jsem asi ale jediná. Dobrá, tak jinak. Dvacet jedna kilometrů se dá hezky rozdělit po sedmi… „Každých sedm kiláků dáme pauzu.“ Adéla mi to odkývala a ostatní přizvukovali… zdálo se, že jsem se tak nějak pasovala na neoficiálního vůdce skupiny. „Takže v Lubné dáme přestávku.“ Dopočítala jsem podle mapy a zavelela k odchodu.

Zatím to šlo dobře. Unavené nohy za chůze bolely snesitelně, nesměla jsem se zastavovat. Spát se mi nechtělo. Velká skupina lidí mě udržovala bdělou. Vedly se kusé rozhovory o ničem. U rybníku Zimka byla na 73km další kontrola… zastavení bylo tristní… ale když už jsem stála, navzdory bolesti nohou, se mi nechtělo jít dál… tentokrát velela k odchodu Adéla. Rybník dělal čest svému jménu, byla tu pěkná kosa. Tak jo….

V Lubné byly stolky a lavičky u nějaké hospody. Nadšeně jsme je obsadili. Rozproudil se živější hovor, ale mě se přes to začalo chtít spát. Něco sníst, napít se a jít dál… jinak bude zle. Další zastávku jsem vyhlásila v Širokém dole. Byla tam zastávka autobusu. Adéla s Pavlem se rozhodli pokračovat bez pauzy. Byla bych je nechala a přisedla k ostatním, protože jsem přestávku fakt potřebovala, ale Šedivá by se zbláznila. Nešlo to. A tak jsme skupinu opustili a vyrazili do tmy sami. Na kraji vesnice nás došli a předešli. Zdržovala jsem já… už mi to rychleji nešlo. Adéla na mě čekala, Pavel nám utekl.

Kus před desátou kontrolou nás čekala záludnost v podobě překonání státovky… projíždějící kamiony nám přišly v našem polobdělém stavu jako pekelné stroje z nějakého sci-fi… Nakonec jsem to zvládly, a silnici přešly. Od nedalekých rybníků se začala snášet studená mlha a cesta byla sice v polích, ale kamenitá a z kopce… v jednu chvíli jsme se ztratily. Zjistily jsem, že ne jediné, neboť jsme tam našli v trávě ležet mapu.

Na 82,5km byla poslední kontrola, záludně na malém břehu nad cestou, na který v našem stavu vyšplhat, dalo už práci 😀 Zbývalo 5,5km do cíle… ale pekelných. Opuchýřované nohy už nezvládaly jít a Šedivá pořád a pořád táhla. Adéla s Aresem nám zase utekli, Ari cítil Dannyho, protože Pavel odpadl od zbytku skupiny a šel asi půl kilometru před námi. A Šedá chtěla za nimi… měla toho už taky plné zuby a byla silně přetažená… normálně nedělá závisláka a valně jí nevadí, když Adéla někam odejde… dalo by se říct, že je v tomhle až „nečévéčkovská“, neb kde jí uvážeš, tam jí najdeš… žádné kousání vodítka, žádné ječení… Teď se ale rozhodla, že musí nutně za paničkou a táhla jak magor… když jsem jí začala napomínat, aby šla pomalu, začala to komentovat kníkáním a když už jsem prakticky nebyla s to její tah ubrzdit, udělala jsem jí protitahací smyčku, aby mi šla u nohy… to jí vytočilo a nakonec chytila úplně hysterický záchvat, řvala, ječela na celé kolo jak šílená a házela na mě hnusné škleby. Nakonec jsme došly do stadia, kdy na povel „pomalu“ skutečně sama zpomalila, ale komentovala to kňučením a mručením… a vydržela chvilku, než šla zase do tahu… Nepomohlo, ani když jsme Adélu s Pavlem došly, stačilo, že šli kousek před námi a táhla furt… A tak se po širém kraji neslo moje neutuchající: „Šedivá, kurva, řekla jsem pomalu… pomalu sakra… Šedá, neser mě… pomalu… pomalu říkám… já tě roztrhnu jak hada… Šedá, do…“ Jsou chvíle, kdy ty správné výrazy člověku aspoň trochu uleví…

Nohy už jsem tak od sedmdesátého kilometru prakticky necítila, po zastavení chvíli trvalo, než jsem byla schopná zase trochu normálně jít. Pravda ovšem je, že spánkový deficit se tentokrát za celou cestu neprojevil… nechtělo se mi spát… nešla jsem jako obvykle v polomdlobě… To bylo hodně úlevné, protože to pro mě dosud bylo na treku vždycky nejvíc vyčerpávající… Asi to bylo i tím, že dosud jsem šla všechny nonstopy v příšerném počasí, které mě hrozně vyčerpávalo. Teď bylo počasí perfektní. Bylo sice zima, teď už mohlo být sotva pár stupňů nad nulou, možná tam kolem těch rybníků klidně i na nule, ale nepršelo a to bylo hlavní. Déšť je prostě na treku nejhorší, co může být.

Nakonec se v kopci nad námi objevila svítící chata na Luckém vrchu – náš cíl. Opět jsem tak trochu měla dojem, že je to hrozně daleko a že už tam nemůžu snad dojít… ale tentokrát to bylo spíš, že už se mi nechtělo… ne jako loni na Jednookém, kdy už to prostě fyzicky nešlo… nebo jsem si to aspoň myslela, že to nejde… Nakonec to šlo 🙂 I tentokrát. Do cíle jsme dorazili někdy před půl pátou ráno po necelých dvaceti dvou hodinách pochodu. Měly jsme dost. Odevzdaly jsme průkazky, sedly do auta a jely se vyspat.

Vzbudily jsme se někdy asi ve dvě odpoledne. Daly si sprchu, vyvenčily psy, došly si na jídlo a rozhodly se z několika různých důvodů nečekat na zítřejší vyhlášení, ale odjet už dneska. Chtěly jsem si ale i tak užít trochu potrekového večera a tak jsme se vrátily ještě na Lucký vrch a poseděly asi dvě hodiny a příjemně povídaly. V té době se mi taky stalo něco, co mě naprosto „dostalo“ 😀 Hospoda byla bez obsluhy a pro pití se muselo k okénku (až do vedlejší místnosti, než jsem seděli my), kde byla neustále fronta samozřejmě. Šla jsem si pro druhou limonádu a poslušně se zařadila na konec fronty asi pěti lidí. Nijak mi to nevadilo… stát už mě nebolelo a nikam jsem nespěchala… dneska už vážně ne 🙂 Stála jsem tam zamyšlená a napůl ucha poslouchající rozhovory lidí kolem, jak to tak člověk dělá, když nemá co jiného dělat 🙂 A najednou zaslechnu:  “ Třeba takový Elli nebo Dingo Srdcerváči, ty jsou fakt známý, ty jsou prostě pojem…“ a něco dál, čemu už jsem nerozuměla. Okamžitě jsem se otočila, abych odhalila viníka toho proslovu, ale neviděla jsem, kdo to mohl říct… nikoho známého, od koho bych tak nejspíš takovou větu čekala, jsem neobjevila. Že by se už z těch našich psů začali stávat žijící legendy? 😀

Co se týče výsledků, tak jsem obě s Adélou skončily na stejném 13. – 14. místě se shodným časem 21 hodin a 42 minut ze čtyřiceti startujících. Celkem pěkné 🙂 Pavel došel na jedenáctém místě z 22-ti, s časem 21 hodin a 41 minuta. Ellina doběhla s Petrem na smolném čtvrtém místě za neuvěřitelných 12 hodin a 43 minut :))) Jsou to borci. Ale když jsem tak nad tím zpětně přemýšlela, opět jsem prohlásila, že příště už nonstop nejdu… co pak z toho dogtreku člověk má, když jde půlku v noci a z té krajiny nic nevidí… Jo, když je hnusně a nejde stejně bivakovat a člověk je rád, že je brzo v cíli, tak prosím… ale když je takhle krásně a mohl by si užívat krásné počasí a krásnou krajinu, tak kam se pořád hnát? 🙂