Z „Toulovce“ už se tak nějak stala tradice, akorát tentokrát se musel obejít bez Dinga…měl ale poctivé zastoupení ve svých dvou dětech, takže šel vlastně taky – 2×1/2 Dinouška 😉

(fotka ukradená http://gwenfoto.blogspot.cz/)

O svém pozdním příjezdu snad ani nemusím psát 🙂 Meeting jsem sice z větší části stihla, ale prokecala ho s Čundrlovými, takže jsem z něj věděla houbelec. Doufala jsem, že dával pozor Aleš 😉 Po meetingu následovala klasická volná zábava, která se protáhla až do pozdních hodin… včetně debat o tom, zda jsou gnoči se špenátem jídlo, nebo kus brčálu 😉 Došlo také na nostalgické vzpomínání na první dogtreky…

Ráno jsem se kupodivu cítila vyspaně a ještě víc kupodivu jsme i vyrazili včas 🙂 Náš tým doplnil ještě Pavel, takže jsme vyrazili v sestavě tetička Friska a malí Dinouškové Airy a Angie 🙂 Začátek cesty byl trochu krušný – holky nevěděly, jestli se chtějí vítat nebo rvát a Airy se motal mezi nimi 🙂 Pak už se všichni mezi sebou začali pošťuchovat a tak jsem postupovali poněkud hlemýždím tempem 😀

První kontrola byla povzbudivě na 2,5km 🙂 Člověk měl pocit, že už něco ušel, když už je na kontrole… 😀 Druhá kontrola byla na 6,5km v místě s názvem Malení kout. Nacházelo se tam posezení, které už jsme nějak moc rádi využili… ještě, že vlci byli jiného názoru a posedávajícího Aleše všichni tři naráz svorně přepadli 😀

Třetí kontrola byla hezky na 10,5km. To už se psiska trochu srovnala a šlapala celkem spořádaně vedle sebe. Až na to, že Srdcerváči se prostě nezapřou (a některé vlastnosti se prostě nekompromisně dědí) a ukázalo se, že i Friska, Angie a Airy dokáží z vodítek uplést bez potíží perský koberec během několika set metrů chůze 😀

Z K3 jsme pokračovali po modré turistické přes Milovské Perníčky – smysl názvu „perníčky“ jsem nějak nepochopila, ale zřejmě tu tak říkají skalám 😉 Bylo jich tu několik podobných toho názvu. A všude to tu vypadalo stejně, ztratit se, tak se v životě nenajdem 😀 Na Čtyřech palicích měla být prémiová kontrola, ale kvůli hnízdění ptáků (asi holubů doupňáků, podle cedule) byla pod kopcem na cestě, takže fajn 🙂 U ní byla další kontrola, na kterou jsme byli upozorněni, že se jedná o kontrolu pro MID… a stejně jsme všichni udělali co? Hezky si jí jako pitomci orazili 😀 A na další kontrole na 14,5km se tááák divili, že si jí nemáme kam píchnout 😉

Další kontrola na Buchtově kopci na 20km byla živá a s občerstvením 🙂 Bylo to akorát k obědu, takže jsme se nacpali vším možný, co bylo k mání. Já objevila gumové žraloky, co chutnaly jako pasta na zuby… nejprve mi to přišlo hrozně hnusné, ale po chvíli jsme jich sežrala asi půl krabičky a pak už měla pocit, že dneska prostě pojedu na gumové žraloky, jinak to nevidím 😀 Mezi tím jsem přisedla k uvázanému Airymu s kelímkem kofoly a málem skončila jako minule s Friskou, která mě přepadla a já musela kelímek zahodit, abych se nezlila od hlavy k patě. Airýsek se nakonec ale přišel slušně přitulit a složil mi hlavu do klína a házel na mě Dingovy ksichty… div jsem ho neuňuchňala 🙂

Jak se nahoru na Buchťák šlo celkem příjemně, dolů to bylo o poznání horší 🙂 Krpál po červené do Sněžného byl výživný, ale přežili jsme 🙂 Červená nás provázela dalších dvacet kilometrů na kontrolu číslo 6. Aspoň člověk nemusel hlídat, kudy kam 😀 Cestou jsme měli malé zpestření, když jsme stoupáním přes louku k nějakému pomníku Radka Jaroše potkali děsně tlustého labradora, který se se zatvrzelostí (řekla bych až blbostí) svému plemeni vlastní snažil za každou cenu kamarádit s naší smečkou vlků. Neměl šanci, ale nechtěl to chápat… Nechtěl chápat ani když jsem na něj rázně nastoupila já. Zůstal stát a čumět… Zkonstatovala jsem, že ten pes je snad hluchej, a radši jsme přidali tempo – jak byl tlustý a bylo to do kopce, radši to vzdal 😀

Na Devíti skalách byla druhá prémie. Nahoře jsme si dali svačinu a já se pobavila sledováním Angie, která trucovala, že si musí lehnout tam, kam má a ne tam, kam chce… celý tatínek 😀

Dál jsme se štrachali tak nějak pořád nahoru a dolů. Na každém vršku tu byla nějaká skála. Bylo to celkem pěkné, ale nějak už jsem to přestávala oceňovat 🙂 Na jednom z vršků, kde jsme si dali pauzu, pobavila opět Angie publikum demonstrativním hrabáním pelechu – „Všichni se dívejte, jak si nemám kam lehnout a musím tu tohle vykopat!“ Když skončila, zrovna jsem se zvedali k odchodu. Hodila neuvěřitelně ublížený ksicht 🙂

K6 byla na 40,5km. Kousek za ní byla vesnička Cigháj, kde jsme doufali v hospodu s tím, že už je podvečer a malá pauza a něco k jídlu by se hodilo. Hospoda tam byla. Na dveřích měla velký nápis „Zákaz vstupu psům“ pečlivě vyvedený fixou na kusu papíru… že bychom dneska nebyli první, kde se jim tam chtěl nacpat? 😀

Jelikož žádná jiná hospoda už v blízkém dosahu nebyla, rozhodli jsme se, že to musíme vydržet ještě na další kontrolu na 50km, která byla opět živá. Hurá, budou žraloci! 😀

Bohužel se ukázalo, že to nepůjde tak snadno a trasa, která na mapě vypadala jako jasná rovná cesta, byla ve skutečnosti poněkud zapeklitá 🙂 Především díky tomu, že padla tma, jsme trochu hledaly značky, které nebyly vždycky dobře vidět, a cesta se trochu motala lesem poněkud neintuitivně 😉 K tomu ještě Pavel začal lehce zaostávat, bolel ho kotník a nějak mu nebylo dobře. Čekali jsem na něj a počítali, že na živé kontrole se dá do kupy.

Kontrola byla na Třech Studních u hotelu Horník. Dorazili jsme tam asi v devět večer. Dali jsme si polívku a já samozřejmě žraloky 😀 Pavel se bohužel do kupy nedal, ale rozhodl se to vzdát.

Nakonec jsme tedy nechali Pavla na kontrole čekat na odvoz a vyrazili jen s Alešem dál s tím, že zkusíme ještě kus ujít a někde najít něco na spaní. Ušli jsme kousek lesem, když se mi podařilo zakopnout o kořen a málem se zabít. Nadhodila jsem, že to asi bude bludný kořen. Aleše se tématu chytil a začali jsme debatovat o bludičkách, které tu jistě v lesích číhají. Po chvíli jsme ovšem došli k závěru, že není čeho se bát, neboť tu před námi už prošla kupa dalších dogtrekařů a bludičky to prostě nemůžou všechno stíhat… a navíc, jistě mají jen omezený rozpočet, možná nedostaly granty… debatu jsem uzavřela  tím, že na 55km nám už docela slušně hrabe 😀

Cesta dál vedla přes otevřené louky, kde strašně foukalo. Na kraji lesa se scházelo z modré turistické na nějakou jinou modrou, asi naučnou. Potkali jsme tam holku s klukem, kteří šli proti nám a hlásili, že je to hrozný úsek, značky nejdou po tmě najít, že to chtějí někudy obejít. Usoudili jsme, že je to jasné, a hned z kraje lesa našli místo na bivak, že ten špatný úsek půjdeme radši za světla.

Našli jsem si pěkné místečko v závětří na hromadách bukového listí, zdálo se to ideální 🙂 Uvázali jsme ty dvě blbky (to jako Frisku s Angie) daleko od sebe a zalezli do spacáků, že se hezky prospíme. Udělaly jsme ale oba jednu zásadní začátečnickou chybu – zapomněli, že vodítka mají amortizér, který jde natáhnout! A tak ve chvíli, když už jsem oba byli zakutaní a nebyla šance, že některý z nás dobrovolně opustí spacák, se ty dvě grácie rozhodly našeho pochybení využít, a amortizéry natáhly a dosáhly na sebe tak, aby si mohly okusovat hlavy…! A tak nás celou noc budily jejich hrátky… když přestaly, jala se Angie kopat nory a šustila listím a házela hlínu všude kolem, hlavně na Aleše 😀 Takže nakonec místo spánku to bylo takové nějaké čekání na rozednění 🙂

To čekání se ale vyplatilo, protože následující úsek byl opravdu výživný – motanice lesem cestou necestou, značky místy k nenalezení, do toho polomy a potoky… Jít to po tmě bych fakt nechtěla 🙂

Když jsme se vymotali z toho bludiště pokračovali jsme přes louky do Maršovic. Probouzející se den, slunko, co začínalo hřát, legrační kopec U Borovice, na kterémžto vskutku rostla borovice :), opodál se volně pasoucí stádečko koz a ovcí (které zajímalo hlavně vlky ;)) a před námi se rozprostírající výhled na typickou krajinu Vysočiny… prostě idylka 🙂

Idylka byla narušena, když jsme dorazili do zmíněných Maršovic, kde se šlo kus blbě po asfaltu tak jsme se rozhodli to vzít trochu jinudy, abychom se mu vyhnuli… a když jsem se slavně vymotali z vesnice na kopeček nad ní, vzpomněli jsme si, že tam měla být na návsi kontrola! Tak zase zpátky…

Z Maršovic na 57,5km jsme pokračovali po žluté přes Studnici do Odrance. Začínali jsme být dost unavení, nevyspalí a upadali jsme do stavu autopilota a jen tupě šli. Postupně nastával stav, kdy člověku každý kilometr přijde třikrát delší a má pocit, že do cíle nemůžu v životě dojít. Moje nedávno pořízené boty se ukázaly býti ne úplně skvělé a tak jsem měla nohy plné puchýřů. Alespoň kotník, pevně zatejpovaný, držel. I tak jsem se vlekla. Kdesi za Studnicí jsme si chvíli sedli a snídali. Když jsem se zvedla, všechno mě rozbolelo. Aleš chvíli sledoval můj styl chůze těžkého válečného invalidy, snažícího se kulhat na obě nohy naráz a postupujícího vpřed rychlostí asi kilometr za hodinu, a pak se opatrně zeptal, jak daleko myslím, že takhle dokážu dojít… Když jsem ho ujistila, že mám ozkoušené, že to zvládnu až do cíle, tvářil se dost nevěřícně 😀

V Odranci byla kontrola devět na 64,5km, kterážto se měla nacházet na odbočce modré turistické, ale byla špatně umístěna o kus dál. Trochu jsme tam bloudili, ale napadlo nás to a kontrolu jsme našli. Potkali jsem tam taky Hanku s Jerrym, která vyrážela až několik hodin po nás a teď nás dohnala. Šli jsme kousek společně, ale pak nám utekla jen aby nás zase o kus dál dohnala – prý speciální zkratky 😀

Na zřícenině hradu Štarkov se nacházela prémie, která měla být dohledatelná podle přesného popisu ve kterém se pravilo cosi o jezírku, obcházení zprava, šipce na skále, žebříku… a řadě dalších indícií, které se Pavel Kohout učil z paměti a pak to večer po meetingu recitoval jako básničku… všechny nás tím pobavil, leč k zapamatování to u nikoho nepřispělo 😀 Mě utkvělo jediné – obejít jezírko zprava. A kupodivu to stačilo 😀

Zmíněné jezírko jsme obešli, protáhli se dírou ve zbytcích zdí a narazili vskutku na žebřík vedoucí na asi dvoumetrovou zeď. Odhodili jsme batohy, já pustila Frisku a Hanka Jerryho s příslušným upozorněním, že na něj nemáme sahat, neboť to nemá rád. Pomohli jsem psům jak to šlo nahoru a zdárně dorazili ke kontrole ukryté v hloubi zříceniny. Ovzduší mezi psy začínalo houstnout, neboť Angie byla nafuněná, že je jediná uvázaná a navíc, že jí Fris přebrala Jerryho. Friska zase hodlala své převahy náležitě využít a Angie i přes moje zákazy provokovala. Vrátili jsme se k žebříku a já pomohla dolů nejprve Frisce a pak Angině. Stála jsem dole s Angie na vodítku a Friskou na volno a čekala, až sleze Aleš… a v tu chvíli dostoupilo napětí mezi holkama kritického bodu. Já v tu chvíli zapomněla, že nedržím na šňůře Fris, kterou obvykle trhnutím odvedu od nápadu porvat se, ale Anginu, kterou moje škubnutí odstartovalo. A byly v sobě. Marně jsem se snažila sama to klubko chlupů a zubů nějak rozervat, Aleš pořád nikde a já bezradná. Až mě napadl naprosto pitomý nápad – že chytím jednu z nich za tlamu. Dopadlo to, jak muselo. Skončila jsem s Angie zahryznutou v ruce. Rvačku to ale ukončilo a to už doběhl Aleš a chytil Frisku. Blbky blbé naštěstí obě vyvázly bez zranění. Nastalo ošetřování mé pokousané ruky a za moment už padaly vtípky ve stylu, že bych si měla jít ještě pohladit Jerryho, když mám ještě jednu ruku zdravou… Příhodu jsem ukončila konstatováním, že aspoň víme, že máme čévéčka, a vyrazili jsme dál.

Sestup ze Štarkova byl vyloženě otřesný. Horší o to, že jsem měla strach jít vedle Aleše, než se holkám srovná hladina adrenalinu ;), a tak jsem šla až za ním, což Friska vzala jako šílenou katastrofu a začala ječet. Fris je jinak úplně tiché zvíře o kterém jsem se domnívala, že kňučet ani neumí… v krajním případě vydává jakýsi tichý ultrazvuk. Teď ale ječela jak na lesy úplně běsná, že musí jít na povel u nohy a nemůže letět za Angie… vyhrožovala jsem jí všemožnými způsoby mučení, ale nakonec jsme se dobelhaly dolů… kde se holky zvesela přivítaly a dál šťastně šlapaly vedle sebe. Krávy blbý 😀

Ze Štarkova se pokračovalo na kontrolu K10 na 69km a pak po červené do Jimramova. Cestou jsme objevili studánku, která nebyla v mapě, ale o to víc potěšila. Taky proto, že už nám před chvílí došla voda a tak se studánka fakt šikla. V Jimramově jsem byli rozhodnutí jít prostě konečně do té hospody. Nakonec jsme místo hospody objevili nějaké bistro, ale měli tam kofolu a větrníky! Takže jsem tam seděli na slunku a cpali se tím vším drahnou dobu. Hanka s námi nešla a rozhodně těžce prohloupila 😉

Další cesta už byla ale zase tak nějak ve znamení autopilota. Po modré do Korouhve a na Jelínek na 82,5km. Tam jsme na louce na sluníčku odpadli 🙂 A asi půl hodiny leželi a krafali a nechtělo se nám zvedat… posledních 10km!

Další autopilotní postup a rozcestník Sádecké lesy a děsné obavy ze setupu do Telecího… na dogtreku se vždycky někde cestou dostanete z fáze „sakra, kopec nahoru“ do fáze „sakra, kopec dolů“… a zajímavé je, že v té druhé fázi vám kopec nahoru připadá jako super úleva 🙂 Do Telecího byl kopec dolů navíc po asfaltu, takže fakt masochistická kombinace :))) Nakonec se ale ukázalo, že tam byl celkem příjemný travnatý pangejt, takže jsem to přežila 😀

V Telecím byla poslední kontrola na 90,5km a zbývaly obyčejné dva kilometry na Lucký vrch… a do kopce… a po měkkém! 😀 Poněkud demoralizující bylo, že nás tu začali předbíhat midaři 😀 Každopádně blízkost cíle mě nakopla a nasadila jsem vyšší tempo. Aleš vypadal, že bude sprostě nedávat, ale mě se nějak zadřel autopilot a nešlo zpomalit 😉

A tak jsme po necelých třiceti šesti hodinách došli do cíle prvního letošního dogtreku 😉

Následovala samozřejmě sprcha (kde přestal téct voda, fakt podpásovka :D), večeře a klasické večerní posezení 🙂 Původně měla proběhnout obvyklá neoficiální schůze SK-ČSV & spol., ale místo toho se debatovalo nad teorií třínohé ropuchy… (šlo o to, že Pavel cestou potkal nějakou nebohou ropuchu, co měla jen tři nohy a nemohla utéct, před nájezdem nadržených samečků a tuto situaci připodobnil ke kulhajícím dogtrekařkám) a každý se pak bál odejít (odkulhat) spát, včetně samečků 😉

V ranním vyhlášení jsem doufala v tombole vyhrát koloběžku, ale zase to nevyšlo… dokonce ani doplňkové plyšáky ne…  mám já na tohle fakt smůlu 😀

Cestou domů jsem ještě zvládla hodit na vlak Hanku s lidožravým Jerrym, který mi v autě ležel s hlavou na klíně 😉 A vlak jsme stihly, takže úspěch 🙂

Skončily jsme se Friskou na osmnáctém místě a trať jsme zvládli za 35 hodin a 19 minut… nic moc, ale po všech těch svých zdravotních peripetiích jsem ráda, že jsem to ušla vůbec 🙂