Pondělí 1.7. – Cesta

 Oproti původnímu plánu vyjet na noc, jsme nakonec kvůli únavě z dogtreku vyrazili až někdy v šest ráno.

Asi dvanáctihodinový průjezd Polskem byl celkem v pohodě, až na adrenalin ve Varšavě. Kus před ní mi Lukáš předal řízení a já se motala šílenou odpolední zácpou mezi hromadami Poláků, kteří, slušně řečeno, jezdí jako prasata. No děs.

Jinak jsme ale cestu zvládli v pohodě i přes ty strašné polské silnice, dálnice se semafory a podobné polské speciality. Stavěli jsme akorát na venčení psa a sebe a na jídlo (mňam polský boršč a pirožky s tvarohem :)).

Hranice s Litvou jsme přejeli v půl desáté našeho a půl jedenácté jejích času. Bylo ještě prakticky úplně světlo.

Tak trochu jsme čekala, i přes EU a Shengen, že tu přece jen hranice nebudou tak úplně opuštěné… Asi jako většině středoevropanů mi Pobaltí připadalo poněkud exotické a nedovedla jsem si představit, že s touhle vzdálenou zemí (nejen na kilometry, ale i tradicemi, historií a vůbec) sdílíme jeden bezhraniční prostor.

Bylo to ale tak. Hranice, jako všude jinde v EU :))) Jakási podivná věžovitá stavba opodál vypadala jako mlčenlivá připomínka nedávné historie, kdy ještě nikomu nebylo, tak jako dneska, úplně fuk, že se jim do země vloudili dva exoti s vlkem 🙂

Pak už se před námi otevřela krajina litevského pohraničí. Bylo to kouzelné. Po obou stranách široko daleko jediné asfaltové silnice se rozkládala jakási malebná lesostep – kopečky poseté skromnými políčky a chudými pastvinami s jednotlivě se popásajícími krávami a kozami. Sem tam ze silnice odbočovala prašná cesta vedoucí k osamělým domkům.

Jednu podobnou opuštěnou cestu jsme si vybrali a zaparkovali na louce u ní. Vypadalo to jako celkem idylické místo na přespání až do chvíle, než jsme vypustili z auta psa, který okamžitě zmerčil, že louka je pohnojená a jal se pečlivě parfémovat kožich ze všech stran 😀

 

Úterý 2.7.- Trakai a Vilnius

Ráno jsme chtěli vstávat v sedm, ale časový posun (určitě za to mohl on ;)), nás zmohl. Vyhrabali jsme se asi v půl deváté. Z domu opodál vylezla nějaká asi tak stoletá paní a začala na nás něco volat. Když jsme nereagovali, protože jsme jí nerozuměli ani slovo, zase odešla 😀 Možná jí vadilo, že Dingo se vydal na samovolný průzkum okolí po směru bečení ovcí :))) Tak jsme raději jeli.

Prvním dnešním cílem bylo městečko Trakai a jeho „vodní hrad“ 🙂

Projížděli jsme dál stále stejnou romantickou krajinou ještě několik desítek kilometrů. Za denního světla jsme z ní viděli víc. Měla jsem pocit, že jsme se octli v nějaké knížce Henryka Sienkiewicze. Stačilo si odmyslet tu jedinou asfaltku, po které jsme jeli a sem tam nějaké to elektrické vedení, a pak už nebylo těžké si představit, že se za nějakým remízkem na prašné cestě objeví Ondřej Kmicic na koni uhánějící za krásnou Oleňkou na Žmuď :))) Tak to tu vypadalo, jako by se tu zastavil čas – žádné vesnice, natož města, žádné hospody, obchody – desítky kilometrů nic, než miniaturní dřevěné domky, některé samostatně rozeseté mezi kopečky, jiné soustředěné kolem skromných statků. Žádné domy nestály u silnice a k žádnému nevedl asfalt, takže dojem, že jsme se vrátili do 16. Století, byl téměř dokonalý 🙂

Až o mnoho dál jsme potkali první vesnici. Pak už začala být krajina trochu obydlenější. Všude ale převažovali malé (nepochopitelně, nedokázala jsem si představit, jak v tom může někdo bydlet) dřevěné domky.

Trakai se ukázalo jako roztomilé městečko plné turistů, jak jinak 😉 Vyrabovali jsme místní infocentrum a v bance vyhandlovali pár litevských peněz, přičemž jsme zjistili, že sehnat někoho, kdo tu umí anglicky, je docela mazec 😀

Ke známému červenému hrádku na ostrově vedly dva dřevěné můstky a cesta skrz parčíky, kde proudily davy turistů.

Přímo u mostu před vchodem do hradu, kde se všichni návštěvníci zastavovali, aby pořídili co nejkýčovitější fotku hrádku, se Dingo rozhodl ulevit svým střevům. K velké smůle všech dalších návštěvníků asi na Dingovi stres z cesty udělal své, a tak vyrobil něco, co nešlo prakticky uklidit a bohužel ani přehlédnout, jak barvou, tak vůní. Smrdělo to do širého okolí, ještě když jsme se vraceli zpátky.

Na hradním nádvoří jsme pořídili pár fotek (dál nesměli psi), za hradem jsem psa vypustila do jezera (přitáhla na něj celá flotila kachen a lysek, kterého se ho snažily vyhnat pryč :D) a opodál jsme si užili trochu legrace na plovoucím mostu.

O kus dál jsme objevily zbytky dalšího hradu, který nebyl v průvodci, ovšem na informační tabuli jsme se dočetli, že hrad byl součástí vodního hradu…. Jmenoval se prostě nějak jako „poloostrovní hrad“ (přeloženo do češtiny 😉 a byl pravděpodobně postaven vévodou Kestusiasem (nebo Kestusiem? :D) někdy mezi léty 1350 – 1377n.l. A asi to nebyl malý hrad… kdysi 🙂

Úspěšný výlet jsme završili v parku piknikem po česku (dva dny staré rohlíky, tavený sýr a polomáčené sušenky :)) a po poledni vyrazili na cestu do Vilniusu.

Vilnius se ukázal jako turisticky přívětivý 🙂 Ačkoliv jsme přijeli v odpolední špičce, zácpa nebyla velká a snadno se nám podařilo najít parkoviště poblíž centra za  1LTL (Litevský litai 🙂 na hodinu. Dali jsme tam dva s tím, že víc jak dvě hodiny tu nevydržíme, a vyrazili objevovat krásy litevské metropole.

Hned za rohem jsme vyšplhali na Horní hrad, ze kterého zbyla jedna budova a věž na strmém vršku, odkud byl krásný výhled na Vilnius a vedla tam lanovka 😀

Dolů jsme sešli na druhou stranu do pěkného parku u Dolního hradu a ke katedrále ve stylu antických chrámů. Rozlehlé náměstí před katedrálou tuhle celkem povedenou iluzi ještě vylepšovalo. Chyběl tu už jen řečnící Cicero, nebo Sokratés poučující své žáky 😉

Pak jsme chvíli bloudili uličkami kolem a hledali známou ulici Pilies Gaté, kde měly být krámky se suvenýry a kavárny atp. Byly tam, ale představovala jsem si to trochu jinak 🙂 Hlavně asi jako pěší zónu a ne, že tam budou jezdit auta. Do jedné restaurace jsme si tam ovšem sedli a dali si ledovou kávu a koláče. Já nějaký závin a Lukáš něco, co vypadalo (a taky trochu chutnalo) jako medovník s mrkví. A Dingo padnul za vlast 😉

Dinouš tu tak trochu budil nežádoucí pozornost. Jako kdekoliv jinde, i tady se nás lidi neustále chodili ptát, co je to za vlka 🙂 Potíž byla v tom, že jsme jim nerozuměli ani slovo :))) Obvykle jsem si domyslela, co se ptají, ale byla to zajímavá konverzace 🙂 Zvykli jsme si rychle odpovídat česky, že nerozumíme a nutili lidi mluvit anglicky (což většinou neuměli), a nebo polsky (to uměli :)).

Naivně jsem si myslela, že litevština bude aspoň trochu podobná polštině, že z ní půjde aspoň něco rozumět… houby 😀 Psaná litevština vypadá legračně, asi jako když člověk napíše polská slova česky – má to háčky a čárky a všude samé š,č, ž… Mluvená zní jako něco mezi maďarštinou, španělštinou a portugalštinou 😀 A rozumět tomu není ani slovo 🙂

Když už jsme o hodinu přetáhli parkování, vyrazili jsme ještě najít kostel sv. Anny, který stál za to. Seděla před ním žebračka a natahovala po nás ruce s kelímkem na peníze. Měla jsem hroznou chuť jí, místo peněz, jen tak z legrace do té ruky vrazit vodítko s Dingem 😀

Když jsme se vraceli podél řeky Vilnius k autu, postaral se nám vlk o klasické zpestření :))) Zželelo se mi psa zmírajícího vedrem a rozhodla jsem se ho kousíček od parkoviště vypustit do řeky. Vedl k ní sráz plný kopřiv a nahoře byla svodidla. A tak jsem jen pod nimi prostrčila psa, odepnula vodítko, a v naivní víře, že tady prostě nemá co provést, zavelela: „Voda!“. Dingo, doprovázen mým spokojeným úsměvem, zamířil ze srázu. Pak ovšem náhle změnil směr a vyrazil ke křoví za jistým pokladem, který tam zavětřil a jal se ho horlivě konzumovat… Vzhledem k tomu, že nepomohl ani můj řev, ani hozené vodítko, byla to asi kvalitní lahůdka. Bez rozmyslu jsem přeskočila svodidla a vřítila se do kopřiv za psem. Až když jsem přivlekla delikventa olizujícího se až za ušima, a jala se znovu překonávat svodidla, došlo mi, že mám na sobě krátkou sukni a kolem proudí davy turistů… Lukáš stál na silnici a řehtal se jako blázen. Co na to říct… :)))

Z Vilniusu jsme vyrazili přes celou Litvu do asi 300km vzdálené Klaipédy. Krajina tu už byla trochu víc obydlená a sem tam se objevovaly menší lesíky. Silnice ovšem stále vedli absolutně mimo vesnice a jednotlivé vesničky byly pospojovány pouze pískovými cestami, což jsme zjistili, když jsme kousek před Klaipédou sjeli z dálnice, abychom někde v polích přespali.

Nejprve nám přišlo romantické, že díky časovému posunu i zeměpisné šířce, na které se nachází Litva, se tu stmívá podstatně déle, než u nás. Slunko se začalo sklánět k obzoru už někdy kolem osmé, jako u nás, ale o půl dvanácté, kdy jsme šli spát, bylo pořád ještě spíš šero, než tma. Bylo fajn, že jsme ve stanu nepotřebovali baterku, ale jinak se to ukázalo jako dost nepraktické, když náš stan v polích byl ještě o půlnoci vidět široko, daleko… :)))

 

Středa 3.7. – Kuršiju nerija (hlavně duny a moře)

Ráno se mi s velkou slávou podařilo donutit psa, aby sežral jakousi kuřecí konzervu, kterou jsme mu vezli krom sušeného masa. Moc mu nejela. Neukázalo se to jako moc dobrý tah, protože jí stihl za krátkou cestu autem k nejbližší benzínce vyblít.

O kus dál mě napadlo otevřít mapu poloostrova Kuršiju nerija – česky něco jako Kuršská kosa, kam jsme měli namířeno. Kosa je z půlky litevská a z půlky ruská. Přes ruskou část se na ní samozřejmě člověk bez víza nedostane. A my nějak automaticky počítali, že ta na pevninu navazující část bude ta v Litvě. Těsně vedle :))) Až po tom otevření té mapy jsme zjistili, že budeme muset použít trajekt 🙂 No trajekt… Nazvala bych to spíš přívozem 🙂 Naskládalo se tam asi 20 auto a jezdilo to prakticky z jedné části města Klaipéda na pevnině, do druhé části města na ostrově asi každou čtvrt hodinu, cesta trvala asi deset minut. Taková MHD 🙂

Litevská část kosy se táhne v délce asi 50km a na většině jejího území se rozkládá národní park, do něhož je zpoplatněn vstup. Kemp je samozřejmě až na konci kosy, nedaleko těch ruských hranic :)))

Kemp si asi hrál trochu na nóbl, neb nás stál 80 LTL za noc, ačkoliv vybavení a údržba odpovídala podstatně nižší ceně. I tak jsem si, ale dali s chutí pořádnou sprchu a uvařili v klidu oběd.

Asi ve dvě jsme si vymysleli, že vyrazíme na výlet na nejvyšší písečnou dunu na kose a na nějakou tu pláž. Dun tu mělo být povícero. I přes výmluvný název „mrtvé duny“ jsme čekali něco jiného, něco jako v Polsku, takovou lokální mini Saharu 🙂 Tady byly ale opravdu skoro všude duny stabilizovány vegetací. Tak trochu omylem jsme vyšli taky na jednu „populární“ dunu nad kempem. Bylo tam spousta lidí a obligátní prodejci jantaru, tak jsme radši utekli pryč.

Prošli jsme městečkem Nida a po nekonečně dlouhé promenádě, kde Dingo chtěl mermomocí do nechutně hnusné vody, jsme došli na cyklostezku vedoucí po celé délce poloostrova. To už jsme začínali zmírat vedrem 🙂 V kempu pod borovicemi byl stín a chládek, že jsem se rozmýšlela, jestli nejít v dlouhých kalhotách. Průchod rozpáleným městem byl ale peklo a cyklostezka, oproti očekávání asfaltová, nebyla o nic lepší.

Dingo mastil napřed a na moje volání, aby počkal, sebou vždycky praštil do stínu, jedno kam, třeba doprostřed cesty, a bylo mu fuk, že ho cyklisti musí objíždět 😀

Na rozdíl od populární duny nad kempem, byla ta nejvyšší asi navštěvovaná minimálně. Nebyl na ní ani ukazatel a nemít mapu, tak bychom to asi nenašli. Byla tam prostě změt cestiček borovým lesem a klečí. Z vršku byl celkem pěkný výhled na záliv. Akorát jsme si ho moc neužili, neb jsme asi místo na písečné duně stanuli na obřím mraveništi :))) Kam člověk stoupnul, vyrojil se jich celý houf a vrhali se na všechno v dosahu. Za chvíli jsme měli úplně sežrané nohy. Dingo z toho zpanikařil a vzal nohy na ramena :))) Za divokého vykopávání tlapek na všechny strany sprintoval po cestě zpátky dolů 😀 Tak jsme radši následovali jeho příkladu :)))

Přešli jsme kosu na druhou stranu a konečně objevili tu pláž :)))

Byla tak 30m široká a na obě strany se táhla do nedohledna… a nikde nikdo. Dingovi se rozzářila očíčka a z jeho výrazu se dalo číst něco jako: „Ty vole, tolik vody, to je sen!“, jak jsem ho pustila z vodítka, vyrazil šíleným tryskem přes pláž a zmizel ve vlnách. Když jsem doběhla za ním, viděla jsem, jak stojí po břicho ve vodě, lemtá slanou vodu jako o život, a pranic mu nevadí, že se přes něj co chvíli převalí vlna :)))

Šli jsme potom několik km po pláži bosky na hraně vody. Dingo byl nadšen, lítal tam a zpátky, ráchal se ve vlnách a pokoušel se vyválet v hromadě vyplavených mrtvých chroustů.

Nidou jsme původně chtěli už jen projít, protože se původně plánovaný dvanáctikilometrový výlet nějak protáhl na téměř dvacet a v tom vedru už jsme všichni měli dost, ale zlákaly nás hospůdky na promenádě. Vybrali jsme si jednu poněkud nóbl :), ale vzhledem k tomu, že je tu celkově levněji než v Čechách, zase tak drahé to nebylo 🙂 Já si dala frappé a panna-cotta a Lukáš vyzunkl dvě piva, takže cesta dál byla zajímavá 😉

Městečko v podvečer žilo, všude bylo spoustu lidí a my s vlkem budili pozornost. Většina lidí se ho bála, ale sem tam někdo si ho chtěl pohladit a tak měl Dingo zase kvalitní socializaci 🙂

Do kempu jsme se vrátili ještě přes tu dunu nad kempem, kde v podvečer už skoro nikdo nebyl a tak jsem si v klidu mohli prohlédnout i „stavbu“ na ní, o které jsem si původně myslela, že je to nějaký památník s chodníkem okolo… ale ukázalo se, že je to sluneční kalendář :)))

V kempu jsme si pak ještě v jedenáct večer stále ještě téměř za plného světla dali olivy a tak, než nás komáři vyhnali do stanu 🙂 Vyprudili i Dinga tak, že se před nimi snažil sám utéct do toho stanu… jak frajer hned pochopil, kde se před nimi schová 😉

 

Čtvrtek 4.7. – Trochu mořského adrenalinu a přes Lotyšsko do Estonska

Ráno a dopoledne jsme prozevlovali v kempu, Dingo se tam povaloval kolem a vypadal, že by mu vůbec nevadilo,kdyby se tu takhle válel celý den, nebo klidně do konce dovolené 😀

Možná mu taky nebylo úplně dobře, protože dostal dost slušný průjem. Těžko říct, zda z té výborné konzervy, nebo z té slané vody :/

Někdy kolem poledne jsme se vykopali, sbalili a vyrazili na ty hlavní duny. Opět v kempu bylo příjemně i v dlouhých kalhotách, ovšem když jsme u dun vystupovali z auta, teploměr ukazoval 29°C! K dunám se šlo asi 1km, kousíček lesem a pak už vlastně po dunách. Chodilo tam dost lidí a bylo tam pekelné vedro. Dingo namočený vodou z lahve (ani moc neprotestoval, ale mokrý taky moc nebyl :)), se vlekl s jazykem na vestě. Plazili jsme se do kopce horkým pískem. Na vršku ovšem nebylo nic, jen výhled na záliv a další duny, stejný, jako jsme viděli už včera. Lukáš se to pokoušel nafotit skrz hrazení, za které se nesmělo. Dingo se tvářil, že co chvíli umře vedrem. Napadlo mě, ukázat mu, že když bude hrabat, pod horkým pískem je studený. Okamžitě pochopil, vyhrabal si studený pelech a plácl se do něj.

Lukáš byl z dun zklamán a já jen částečně nadšena ze své botanické části duše nad pouštními rostlinkami, co tam byly. Rozhodli jsme se zkusit druhý dnešní cíl – kopec čarodějnic.

To se povedlo víc:) V tom vedru (teploměr se přehoupl přes magickou třicítku) to byla příjemná vycházka lesem po pěšinkách, kde byly rozmístěné různé dřevěné sochy nejen čarodějnic, ale všeho možného.  Lavičky, ve tvaru zvířátek, různé podivné totemy a nejrůznější postavy. Třeba ďábel za pekelnou bránou byl dost dobrý 🙂 Dingo v chladu ožil a dal se přemluvit na nějaké to pózování se sochami 🙂

Za odměnu dostal další koupačku v moři. Tentokrát pláž nebyla tak liduprázdná, ale našli jsme si místo, kde nebylo tolik lidí, a vyrazili do moře.

Dnes po druhé se ukázalo, že lidi v Litvě se buď Dinga hrozně bojí, a nebo nemají nejmenší představu, jak se chovat k cizímu psovi. Už u dun si ho chtěl nějaký týpek pohladit, a než jsem stihla odpovědět, jestli může, vrhnul se ze shora na Dinga a začal ho objímat, čímž pochopitelně psa, který to vůbec nečekal, slušně vyděsil. Měl štěstí, že Dingo byl vedrem tak uvařený, že místo své obvyklé bleskové reakce se zmohl jen na zmatené zavrčení.

Při plavání v moři nás pak přepadl další exot. Už když přibíhal po pláži, Dingovi se znelíbil. Jasně, co má kdo co běhat po pláži, ještě směrem na Lukáše, který stál na břehu! :))) Naštěstí v moři bylo mělko, takže jsem si mohla stoupnout a psa, který se snažil za plavání štěkat :D, chytit za obojek a počkat, až týpek odběhne. Jenže ten šílenec neproběhl kolem, jak jsem čekala, ale zahodil batoh vedle Lukáše a vrhl se do vln za námi! Dinga bral psotník a mě taky :))) Doufala jsem, že týpek někam odplave, ale ten exot plaval za námi! Dingo na obojku se vznášel na vlnách kolem mě, topil se a škrtil, jak se snažil štěkat a odrazit se ode mě, čímž do mě zarýval drápy. Chlap se zastavil opodál a začal něco na Dinga mluvit a pak volat na mě anglicky, ať ho pustím!!!! Vyvalila jsem na něj oči a bez rozpaků jsme mu osvětlila, co zjevně nechtěl pochopit.

„No, he´ll bite you!“

„No, he will not.“

„Yes, he will!“

„No… no way!“

Jak může být někdo tak tupý??? Jak vysvětlit takovému tupci, že ho můj pes pokouše, když ho pustím??? Po chvilce rozhovoru o psu, si týpek vydobyl, že si ho aspoň přijde pohladit. Dingo se mezi tím už trochu uklidnil a možná i unavil :))), a tak se pohladit nakonec dál 🙂 Týpek prohodil ještě pár slov s Lukášem, který mezi tím přišel za námi, a za Dingova zvukového doprovodu vyběhl z vody a odběhl. Tak to bychom měli další adrenalin dneska…

Převezli jsme se zpátky na pevninu a rozhodli se ještě dneska vyrazit směr Lotyšsko, chtěli jsme totiž především stihnout navštívit Estonsko. Cestou jsme se ještě stavili na Hoře křížů (Kryžiu kalnas), což bylo zvláštní místo se zvláštní atmosférou. Jako by tam byla nakumulovaná atmosféra celé Litvy, celé její historie a smýšlení jejich obyvatel…

Pak už jsme vyrazili do toho Lotyšska. To jsme ještě netušili, co nás čeká 😀

Hned za hranicemi nás Lotyšsko uvítalo silnicí horší než v Polsku, asi 30km jedna díra vedle druhé… dost hrůza. O kus dál rozestavěná silnice, taky dost šílené, značení veškeré žádné, že se dva pruhy sjíždí do jednoho zjistil člověk, až když málem smetl kužely… Čekali jsme jako spásu dálnici za Rigou, ale opět jsme si připadali jako někde v Polsku – na dálnici zastávky autobusu, semafory, jezdili tam bagry, traktory, cyklisti 😀 No masakr.

Rigu jsme taky pouze projeli, ale i tohle stálo za to! Historické centrum snad může být hezké, ale ta část, kterou jsme projížděli, to byla spíš Ukrajina… nebo Čechy před třiceti lety. Všude ty rozpadlé silnice postavené s velkou pompou asi někdy po revoluci a nejspíš od té doby neopravené. Stejně tak rozpadlé celé komplexy továren, vybydlené baráky a v těsné blízkosti nové rodinné domky se zahrádkami a vedle monstra rádoby moderních komplexů kanceláří, nové výrobní haly, vedle naprosto perfektně zachovalých socialistických sídlišť tak asi ze sedmdesátých let. Vedle starých paneláků stály nové „moderní“ a kolem nespočet hypermoderních nákupních center s parčíky… a to vše protkané několika úrovněmi silnic, mostů a nájezdů… fakt nádhera 😀

Rozhodli jsme se, že Lotyšsko dnes definitivně vynecháme a zamířili jsme rovnou do Estonska. Hranice jsme projeli v půl dvanácté stále ještě za takového světla, že jsem mohla bez problémů v autě dopisovat deník. Boží!

O kus dál jsme odbočili na pískovou cestu k vesnici, s té jsme sjeli na menší a když už jsme mysleli, že jedeme opuštěnou cestou v polích, dojeli jsme k dalším barákům 😀

Nakonec jsme přece jen našli nějakou louku na přespání. Uvítali nás na ní hejna komárů. Prý vítejte v Estonsku :)))

Pátek 5.7. – Na ostrov Saaremaa

 

Jelikož komáři na nás čekali i ráno :), zamířili jsme v městě Pärnu prvně do nákupáku, sehnat repelent. Nebylo to těžké – hned u vchodu do supermarketu stál stojan s repelenty všeho druhu. Horší bylo vyznat se v tom, co je k čemu, jelikož všechny popisky byly výhradně lotyšsky, litevsky, estonsky nebo rusky. Nakonec jsem odcházela s dvěmi věcmi, o kterých jsem doufala, že je to extra účinný repelent a gel po štípnutí hmyzem.

V centru Pärnu jsme opět vyrabovali infocentrum, na pěší zóně koupili výbornou zmrzlinu, vyfotili několik pěkných a domů a opět vysvětlili několika lidem, že s sebou nemáme vlka 🙂 Asi někdy po poledni jsme vyrazili dál. Začala jsem už trochu ztrácet pojem o čase. Tím dlouhým světlem měl člověk ještě v jedenáct pocit, že je sotva večer a nechtělo se mu spát. A o to déle jsme pak samozřejmě vstávali, většinou tak v devět :)Navíc i počasí tu bylo tak nějak posunuté, celé dopoledne bylo většinou chladno a výrazně se oteplilo až odpoledne. Možná to ale byla náhoda 🙂

Z Pärnu jsme dojeli do městečka Virtsu ze zcela prozaických důvodů – abychom se nalodili na trajekt do menšího městečka Kuivatsu na ostrově Muhu, který je propojen s ostrovem Saaremaa, kam jsme měli namířeno.

Čekala jsem, co na trajekt bude říkat Dingo, jestli mu nebude vadit, že se mu hýbe země pod tlapkama, nebo tak. Jediné, co mu vadilo, bylo vodítko 🙂 Nejradši by byl lítal po celé lodi tam a zpátky, nahoru a dolů, díval se přes zábradlí do moře (to ho fascinovalo) a prostě si užíval trajekt po svém 🙂

V průvodci psali, že menší ostrov Muhu (na jeho jméno shodné se jménem patrona Jizerských hor vznikaly nejrůznější vtípky :)), je turisticky často opomíjen a pouze projížděn, ale že stojí za to, ho navštívit.

Tak jsme aspoň vyrazili do jeho severní části na útesy Üügu u kterých měl být ještě maják. Útesy jsme našli, ale vypadaly teda poněkud jinak, než jsme mysleli 🙂 Někdo, kdo viděl White Cliffs of Dover, irské Cliffs of Moher nebo korsické útesy u Bonifacia, si prostě útesy představuje trochu jinak, než jako zarostlých pár skal v rákosí :)))

Už to chvilku vypadalo, že z toho budeme zklamaní, ale jak jsme se tam tak rozhlíželi mezi těmi skalkami a shlíželi na moře a pod námi se pasoucí koně, usoudili jsme, že je to tu vlastně docela romantické. A Dingo byl taky nadšen, že může konečně lítat na volno a lézt po skalách 🙂

A já jak objevila první okrotici červenou, přepnula jsem na režim biologa a srdce mi plesalo nad tou spoustou krásných vápnomilných kytek :)))

Po jakémsi pseudomostu jsme potom přejeli na ostrov Saaremaa. Ostrov byl plný různých „drobných“ zajímavostí, rozmístěných daleko od sebe, takže (jak psal i průvodce) člověku nezbylo nic jiného, než to objíždět autem.

Vzali jsme to napříč ostrovem do jediného města s šíleným názvem Kuressaare, který jsme si hned pozměnili na „Kuřevsádře“ :))) Cestou jsme se chtěli jen tak mrknout na nějakou citadelu ve vesnici Valjala. V mapě byla její poloha dost nepřesná a tak jsme jí asi půl hodiny hledali. Nakonec jsme našli rozpadlou vilu v zarostlé zahradě. Tak to se moc nepovedlo 🙂

Další po cestě byl kráter meteoritu, který dopadl někdy před 4 až 7,5 tisíci lety a kráter je široký přes sto metrů. To bylo trochu lepší 🙂 Byla to slušná díra v zemi, v ní rybníček a na něm lekníny :))) Dingo se v něm hrozně chtěl koupat, což jsem mu zatrhla, tak si tam aspoň ráchal tlapy, to stačilo, aby si ho tam několik lidí vyfotilo 😀 Vlk v kráteru, děsná atrakce…

V Kuressaare jsme chtěli najít kemp, ale jediný, co jsme potkali, byl nějaký podivný rodinný. Stálo tam pár karavanů a místo na stany bylo prakticky v zahradě domu. Při představě, že by jim tam Dingo pošlapal záhony a okousal stromy… jsme radši vyrazili hledat jiný kemp. Našli jsem kousek od města jménem Suure Töllu, který byl dost veliký a skoro žádné stany, takže jsme měli ohromný trávník pro sebe. Váleli jsme se tam na dece pozdě do večera a snědli si tak asi půlku zásob :)))

Sobota 6.7. – Po ostrově Saaremaa

Ráno jsme se jako už tradičně zdlouhavě balili. Lukáš u toho blbnul s Dingem tak dlouho, až za ním Dinouš z legrace prudce vypálil, když šel odnést odpadky. K naší smůle byl uvázán na stopovačce. Sice jsem na něj zařvala, aby zastavil, což udělal, ale už pozdě, protože v té chvíli stihnul sejmout skládací stůl takovým způsobem, že letěl asi dva metry vzduchem, a vyrvat půlku kolíků od stanu. Stolek to odnesl uvolněnými nýty a stan přežil bez úhony – ještě že stany od Quechua jsou vlkům odolné… :)))

Pro dnešek byla v plánu okružní cesta po Saaremaa. První zastávka byla na poloostrově Sörve u majáku na jeho nejjižnějším cípu. Bylo to tam celkem kouzelné místo, ačkoliv na Cabo Espichel v Portugalsku to nemělo. Největší atrakcí byli maličcí kulíci pobíhající mezi oblázky, i Dinga fascinovali :)))

Přejeli jsme pak celý ostrov až na sever, kde měli být další útesy u vesničky Panga. Nedojeli jsme až na ně, ale zastavili jsme kousek od toho, kde začínaly, a šli jsme po oblázkové pláži pod nimi. Tohle už byly trochu jiné útesy, než ty včera 🙂 Mohlo to být asi 3km, místy se šlo příjemně, místy se útesy skláněly nad námi a člověk se trochu bál, že mu nějaký ten kus vápence přistane na hlavě, někde zase moře (trochu rozbouřené, že ani Dingovi se do vln moc nechtělo) sahalo až k patě útesu, že člověk musel vždycky počkat, až opadne vlna a přeběhl, než přijde další 🙂

Na konec útesů jsme nedošli, protože jsme našli „cestu“ nahoru. Útes v tom místě byl méně strmý a bylo tam natažené lano s uzly, tak jsme po něm vylezli nahoru. Dingo to zvládl po svých, i když trochu panikařil, když mu kusy vápence upadávaly pod tlapkami.

Další horolezecká atrakce ho čekala na další zastávce – větrných mlýnech u vesničky Angla.

Bylo jich tam pět, čtyři malé a jeden větší. Jeden z malých a velký byly otevřené a uvnitř byly zachovalé, včetně různého vybavení s popisky, slaměných mlynářů atp.

Do mlýnů i v mlýnech se lezlo po prudkých schodech, skoro žebříkách. Říkala jsem si, jak to Dingo zvládne, ale neměl nejmenší problém a ještě se tím lezením nahoru a dolů ohromně bavil :))) Někdy mám pocit, že spíš než jako pes, měl narodit jako kamzík, nebo tak něco 😀

U mlýnů, které byly opravdu pěkné, byla i stylová restaurace a měli tam ovce, kozy atp. Byl tam i rybníček, u kterého seděly kachny nebo co. Dingo si jich nevšiml a chtěl se jít k rybníčku napít, zaregistroval je až ve chvíli, kdy mu prakticky vyletěli z pod tlapek – jinak máme ale fakt vlka 😀

Musím říct, že Estonsko mi v něčem naprosto připomíná západní Evropu, v něčem je ale znát, že do ní nepatří. S komunistickou érou, se alespoň na první pohled dokázalo vyrovnat celkem dobře, zdá se, že ruská nadvláda nedokázala zlomit ducha místních lidí, kteří jsou víc seveřané, než co jiného… Rozdíl od Lotyšska a Litvy je na první pohled patrný. I v Estonsku člověk najde místa, která nezapřou silný vliv soudruhů – ať už jsou to zničené památky nebo naopak stavby ve stylu komunistické architektury. Mnoho bohatství svojí země si ale Estonci dokázali zachovat a nyní to umí „prodat“ tak, jak by to udělali „zápaďáci“.  Dokáží udělat turistickou atrakci prakticky z čehokoliv 🙂 Památky ale mají udržované a prakticky všude pořádek. V tom jsou podobní západní Evropě nebo možná spíš Skandinávii. Na druhou stranu tu ale zůstává něco z té „divokosti“ východu. To všechno zařazuji do denníku na tomto místě proto, že mě to právě při prolézání větrných mlýnů napadlo. Když jsem slézala ty chatrné dřevěné žebříky, vycházela dvířky v patře na střechu bez zábradlí, první, co mě napadlo, bylo, že tohle by člověk třeba v Německu prostě nepotkal. Všimla jsem si tu toho už na víc místech, že Estonci prostě neřeší „zbytečnosti“ a nepřehánějí to s bezpečností 🙂 To byla jedna z úvah u mlýnů, druhá byla psí. Nejen, že psi tu smí skoro všude, většinou jsou navíc zdarma. Např. opět mlýny – v ČR by tam psi nejspíš vůbec nesměli, nebo by byli za poplatek – minimálně v poloviční výši vstupného 😉 I kempy – v průvodci jsem nenašla jediný, kam by psi nesměli, a nikdo po nás nikde nechtěl poplatek. Nikde žádné cedule, že mají být psi uvázaní, ani na trajektu žádný náhubek, nikde žádný problém, pes nesměl akorát do lodní restaurace. Prostě pohodička. Asi tu mají lidi psi vychované a nemají s tím žádné problémy 😉

Konec úvah.

Poslední dnešní zastávka na ostrově byla vesnička Koguva – typický příklad, jak se ze všeho dá udělat turistická atrakce 🙂 Byla to roztomilá zapadlá víska – prý nejzachovalejší z 19. stol. No hezká no 🙂

A pak hurá na trajekt. Dingo strávil asi půl cesty díváním se do moře – to ho fakt bavilo 😀 A pak tam usnul na podlaze. Měla jsem fakt silné nutkání, hodit vedle něho klobouk na drobné, protože každý, kdo šel kolem, se na to ho chudáčka, roztomile spícího na podlaze, soucitně díval 😀 Určitě by něco vyžebral 😉

Z trajektu jsme zamířili směrem k městečku Hapsalu. Projížděli jsme národním parkem Matsalu, který je zajímavý tím, že tam hnízdí množství vodních (a jiných) ptáků. Dle průvodce tam mělo být asi šest pozorovacích věží, než se nám ale nějakou podařilo najít, bylo už docela tma. Taky už bylo asi jedenáct :))) Takže z ptáků jsme viděli akorát racky, ale zase tam byl krásný výhled na západ slunka nad zátokou a pasoucími se kravičkami, no prostě romantika :)))

Pod věží jsme potkali nějakého týpka, co natíral lavičku. Dal se s námi do řeči a myslel si, že jsme Francouzi 🙂

Přespali jsme o pár kilometrů dál u nějakého ohniště u moře.

Neděle 7.7. – Hapsalu a Tallinn

Hapsalu se ukázalo jako roztomilé přímořské městečko s krásným biskupským hradem. Úplně dovnitř byl placený vstup a my zapomněli peníze v autě, ale i hradby kolem stály za to. Dingo opět nadšeně lezl po žebřících a byl prostě ve svém živlu 🙂 A já se skoro nechala zlákat na střílení z luku… váhala jsem jen, že jsem se styděla si tam stoupnout, mezi ty děti :))) Nakonec moje dilema vyřešil Dingo, který zase sežral kdovíco a potřeboval se vyzvracet 😀

Pak už jsme konečně vyrazili do Tallinnu. Po chvilce hledání jsme našli volné parkoviště u nějakého nákupáku poblíž centra za €2 na den.

S Tallinnem byla největší potíž v tom, že jsme byli přepamátkovaní a utahaní, už když jsme tam přijeli. A tak jsme tak bezcílně bloudili uličkami a už nějak neměli sílu hledat a obdivovat památky.

Kolem části městských hradeb jsme došli až k bráně Viru. Zatímco jí Lukáš fotil, šla jsem do přilehlého parčíku venčit psa. Začínala jsem mít pocit, že náš vlkopes je největší atrakcí v celém Tallinnu. Celou cestu se po nás lidi otáčeli a mlaskali a žvatlali na Dinga. V parku se na mě pak sesypala celá banda rusáků, kteří se mě začali na Dinga vyptávat. Nakrkl mě už ten jejich přístup – na cizince začnou mluvit rusky! Si myslej, že jsou tu doma, nebo jak? A nebyli tu rozhodně první. Měla jsem toho tak akorát dost. Odvětila jsem jim česky, že jim nerozumím ani slovo, a doufala, že tím budu mít klid. Neměla. Rusáci přešli do lámané angličtiny a tak jsem jim byla nucená odpovědět. Když přišel Lukáš, díval se na mě, co se tak tvářím… Řekla jsem mu, že asi přetřeme psa na černo. A to jsem ještě netušila, že je to teprve začátek!

Celou cestu Tallinnem nás pronásledovali Dingovi obdivovatelé a mnozí z nich mluvili rusky. Těm jsem nekompromisně odpovídala, že jim nerozumím (i když jsem rozuměla).

Když jsme došli na náměstí s pěknou gotickou radnicí, sedla jsem si tam do stínu, zatímco jí Lukáš opět fotil. Za ty asi tři minuty, co jsem tam seděla, kolem prošli tři lidi, kteří na Dinga zamlaskali, pětkrát jsem slyšela slovo wulf, a vrcholem všeho přišel týpek se zeptat, co je to za plemeno a nechal si to ode mě napsat do mobilu! 😀 Kde se dá sehnat černá barva na psa???

S trochou bloudění jsme došli na vršek Toompea, kde stála opravdu pěkná neo-byzantská katedrála Alexandra Něvského. Krom toho tu byl nějaký další kostel (už mi bylo nějak jedno, jaký :)) a několik krásných výhledů na město. A jeden celkem sympatický mincorazič s pitomým nápadem, děsit nám psa třískáním kladiva do stolu… asi chudák netušil, co dokáže naštvaný Dingo :)))

Romantickými uličkami a průchody v hradebních věžích jsme probloudili zase zpátky dolů a hledali nějaké malované hodiny (celkem pěkné) 😀 To už se nás zmocnila atmosféra města. Opravdu to tu vypadalo, jako by se tu zastavil čas. Na vzdory celé historii Pobaltí z ní na Tallinnu nebylo znát nic. Staré budovy, dlážděné uličky, věže, hradby, domky… ale i restaurace ve „středověkém stylu“ když ničím jiným, tak alespoň oděvem personálu, tradiční trhy na náměstí… Jak to bylo celé v jednom duchu, nebylo to vůbec kýčovité, spíš naopak – za chvíli člověku přišlo normální, že všude potkává lidi v historických kostýmech, a měl tendenci se pohoršeně dívat za projíždějícími auty, která tam prostě nepatřila :)))

Courali jsme ještě chvíli uličkami a sháněli nějaké pohledy a suvenýry. Dingo toho měl dost. Chození na vodítku městem ho vydrželo bavit asi dvě hodiny, pak už sotva pletl tlapkami a bez protestů se nechal oňahňávat těmi nejpodivnějšími individui. Před jedním krámkem jsem ho odložila před otevřenými dveřmi, abychom si vybrali pohledy pro babičky, a než jsem to stihli, Dingo tam stačil na chodníku, mezi proudícími davy turistů, usnout 😀 Co nedokázal třicetihodinový osmdesátikilometrový pochod po Krkonoších, dokázal Tallinn za tři hodiny – odrovnat vlka :)))

Když jsem se křivolakými uličkami domotali zpátky k autu, měla jsem poněkud černé svědomí, že jsme tuhle prohlídku města trochu odflákli… ale nemohla jsem si pomoct, ze všeho nejvíc jsem byla ráda, že už jsem z města venku :)))

Teď byl na řadě ten národní park a válení se v kempu 😉

Kemp jsme našli ve vesničce Käsmu na poloostrově Käsmu 🙂 Menší potíž byla, že paní neuměla anglicky :), ale nějak jsme se domluvili a zaplatili €9 a ubydleli se. Uvědomila jsem si, že další dobrou vlastností estonských kempů je, že nejsou zdarma nejen psi, ale i auta. Horší bylo, že tu zase bylo dost komárů. Vytáhli jsme náš superrepelent, který kupodivu fungoval, a tak se ty potvory přesunuli na Dinga, který před nimi utekl do stanu, kde se nechal zavřít a spokojeně spal :)))

Pondělí 8.7. – Národní park Lahemaa s mědvědy a vlky bez mědvědů a vlků

Na dnešek jsme si naslibovali pohodový jedenáctikilometrový výlet národním parkem Laahema. Měli tu žít vlci, medvědi a rysi. A tak jsme tajně doufali, že bychom třeba nějakého toho Dingova kolegu mohli zahlédnout 😉

Hned první část naší cesty z vesničky, která celá měla v podstatě obejít poloostrov Käsme, vypadala slibně. Většina z ní měla jít po pobřeží a slibovala výhledy a zajímavosti v podobě ledovcových balvanů. První asi tři kilometry vedly ale lesem, který hlavně ze začátku vypadal celkem divoce – byl to pěkný různověký smrkový porost se spoustou mrtvého dřeva. Vypadalo to tu celkem, že by za nějakým tím balvanem nebo pařezem mohl nějaký ten vlk vykouknout 🙂 Ale nevykouknul.

Zbytek cesty opravdu vedl po pobřeží, někde přímo po pláži, někde po cestičce, která se romanticky klikatila lesem – takový pěkný, téměř desetikilometrový singltrek :)))

Krom jednoho místa na začátku, a pláží na konci, jsme prakticky nepotkali živáčka. Dingo nadšeně lítal lesem, běhal do moře se namočit, válel se v písku, a aportoval klacky z moře, kteroužto novou zábavu vynalezl v Litvě a teď se jí nemohl nabažit :)))

V jedné zátočině, kde jsme měli pocit, že jsme daleko od civilizace, jsme se rozhodli vykoupat. Byli jsme líní oblékat plavky a tak jsme do moře naskákali jen tak. Zrovna, když jsem vylézali z vody, šla okolo nějaká paní 😀

Z původní dvouhodinové vycházky se stal s koupáním a loudáním se po plážích téměř čtyřhodinový výlet. Byl to ale příjemný relax a nebýt komárů a mravenců, kteří nám místy ztrpčovali cestu, bylo by to perfektní 🙂 Akorát bouldery, které byly hlavním lákadlem turistů na tuhle cestu, nebyly teda nic moc… pro Čecha, který má doma za každým rohem skálu nebo šutr, je to věc dost nezajímavá 🙂

Nakonec mi jen zase nějací rusáci (asi začínám být rasistka) zvedli mandle, když nás u naučné cedule došli s faraonským chrtem, který začal na Dinga z dálky štěkat, a oni na mě začali pořvávat, abych si Dinga chytila, přitom ten mi seděl u nohy a ignoroval je… Tak jsme radši šli dál… a just jsem si ho nechytla :)))

Na zítra byla v plánu návštěva dalšího národního parku Soomaa, tudíž dnes večer přesun k němu.

Nečekali jsme nic záludného. Cesta ovšem začala být krapet adrenalinová, když jsme odbočili na silnici komplet zasypanou takovou tou asfaltovou drtí, kterou se u nás vyspravují malé díry. Tady s ní evidentně vyspravili celou silnic v délce asi 15km 😀

Nedalo se po tom jet. I když jsme jeli krokem, kamínky létaly na všechny strany. Místní to moc neřešili, takže projíždějící kamiony sypaly hromady kamení zase na nás. Kus se nám podařilo objet po jiné silnici. Pak to chvíli vypadalo, že jsem dojeli definitivně, protože nám začalo kdesi v podvozku cosi rachtat… nakonec se ukázalo, že jsou to asi jen ty kamínky všude napadané 😀 Další kus cesty už jsem to s objížďkou tolik nevychytali, protože tam byly jen prašné cesty, ale i tak lepší, než mít asfalt úplně všude :)))

Vrcholem cesty pak byl průjezd parkem, kde asi opravdu nemají problém s migrací zvířat přes asfaltové plochy, protože tu prostě žádné nemají 😀 Jeli jsem asi 25km  po pískové cestě, kde se dalo jet tak sotva 40km/h 🙂

Mířili jsme na místo jménem Töremaa, o kterém jsem tak nějak předpokládali podle mapy, že to bude vesnička s kempem. Ve skutečnosti to byla slušná samota uprostřed ničeho 😀 Kouzelné místo – louka uprostřed kilometry daleko se táhnoucích lesů, na ní chalupa, infocentrum, pasoucí se krávy a místo na kempování. Idylku místa kazila jen přítomnost spousty bzučivek (hovad ;)), které se na nás vrhaly v celých letkách a repelent na ně pranic nefungoval, takže nezbylo, než se za divokého tance obléct do mikin a kalhot, i když bylo ještě dost teplo. Naštěstí jak se ochladilo, tak daly pokoj, a komárů už bylo únosně 🙂

Lukáš se nadšeně jal chystat základ na oheň, protože tu bylo i ohniště a přichystané dřevo, a já se u stolu opodál dala do vaření večeře. Mezitím, co jsme večeřeli a těšili se, jak si sedneme k tomu ohni, dorazili nějací tři týpci na kolech a hned po nich nějaký pár. Týpci byli celkem fajn, sedli si opodál a trochu jsme si pokecali a společně zanadávali na komáry :))) Pár nám ovšem bez skurpulí zabral ohniště (Dingovi se to nějak nelíbilo a děsně na ně blafal :D) a vytáhli hromadu masa a začali grilovat. Tak jsme byli bez ohně. Lukáš byl naštvaný, tak si na ně aspoň zanadával česky :)))

Ve světle vývoje událostí jsem trochu litovala, že jsme nejeli přespat na nějaké odlehlejší „kempiště“, kterých tu bylo po celém parku několik. Tam bychom měli klid… a oheň :)))

Lítost mě přešla uprostřed noci, kdy se z pralesa začaly ozývat nejrůznější zvuky a celou noc nás budily. Netušili jsem, to co to bylo, bylo to něco horšího než jelen v říji… asi nejblíž byl Lukášův popis „troubení slonů“ :))) Až následně jsme zjistili, že to bylo troubení losů 😀 Strašidelné to ale bylo dost. Asi jsem posera, ale když mě to v noci probudilo, byla jsem celkem ráda, že spíme v jakési „civilizaci“ 🙂 Jo a tma nebyla za celou noc ani chvilku, furt bylo jen šero :)))

Úterý 9.7. – Národní park Saaremaa taky bez vlků, ale s rašeliništi

Ráno přijeli nějací dělníci opravovat dřevěný chodníček opodál a vozili na něj dřevo na jakémsi šíleném vozítku, kterého se Dingo vyděsil takovým způsobem, že se rozhodl utéct ze stanu a rozdrápnul vchodovou síťku. Super. Tím kompletně zničil naši antikomáří nedobytnou pevnost :/ Co budeme dělat večer, to jsem zvědavá.

V deset, když otevřeli infocentrum, jsem ho zašli zase vykrást :))) Nabrali jsem si mapy různých trailů a pak vyrazili na ten číslo 2 – Ingatsiöpperada :))) Vedl kus po cestě a pak už lesem, nebo spíš takovým lužním pralesem, po dřevěném chodníčku přes močály 🙂 Měli tam značky, kam až bývá na jaře voda… no vysoko :))) Z lesa jsme náhle vyšli na obrovské rašeliniště! Ale jaké! Jak řekl Lukáš, to byla třešnička na dortu z celého Estonska. Do nedohledna se táhnoucí vrchoviště s pokroucenými borovicemi a velikými jezírky, kolem kterých vedl dřevěný chodníček. Byly tam lavičky, a co hlavně – schůdky do těch jezírek! V národním parku se můžete koupat v rašeliništi, pecka! To by se v Čechách nestalo :))) Úžasnou scenérii doplňovali legrační mraky jak z nějakého dokumentu o dinosaurech 😉 No prostě bomba 😀

Možnost vykoupání v jezírku jsme nevyužili, nějak jsme neměli odvahu, ale aspoň jsme si smočili nohy. Za to Dingo jí využíval do syta – skákal do každého jezírka (občas pak nemohl ven a museli jsem ho tahat :D), aportoval z nich klacky, válel se v rašeliništi vedle… no prostě byl ve svém živlu 🙂

Zpátky se pak šlo po cestičce lesem, nebo spíš zase pralesem. Bylo to romanticky strašidelné 😉 Ale ani tady jsme ty vlky nepotkali… ale zážitek to byl ale parádní.

O kus dál jsem si na molu u řeky dali svačinu a Lukáš se pokoušel naučit Dinga skákat do vody 😀 Tomu se skočit z mola nechtělo ani za plátek šunky a tak ho tam nakonec Lukáš hodil 😀 Dinouš se tvářil ublíženě, ale šunku sežral 😉

Zajeli jsme pak ještě ke trailu číslo 1 Riisaöpperada, který měl vést převážně rašeliništěm. I tady to bylo pěkné, ačkoliv to nemělo tak úžasné kouzlo, jako předchozí místo… a chodili tu lidi. Ovšem zážitek to byl taky.

Rozhodli jsem se touhle tečkou návštěvu Estonska ukončit a dát ještě šanci Lotyšsku 🙂 Našli jsme si v průvodci NP Gaujas a chtěli tam dneska přespat v kempu a zítra jít někam na výlet. To bylo naivní 😀 První kemp, který jsme našli, byl příšerný. Plácek mezi silnicí a řekou, takové hodně špatné české vodácké tábořiště, totálně přelidněné a za příšernou cenu. S poplatkem za auto a psa by nás to přišlo celkem asi na €20, tak jsme jeli jinam. Ovšem nedojeli :)))

Další kemp, který jsme měli v mapě, jsme prostě nenašli, místní nám tvrdili, že tam nic takového není. Jiný, na který byly směrovky, byl zavřený. Tak jsme to vzdali a odjeli.

Stavili jsme se podívat na celkem pěkný hrad v městě Bauska. Tím jsem splnili navštívení alespoň jedné pamětihodnosti v Lotyšsku a odjeli zpátky do Litvy, kde jsme přespali u nějakého rybníku 🙂

Středa 10.7. – Biržai a domů

Když jsem ve středu ráno zjistila, že budeme projíždět nedaleko městečka Biržai, kde se odehrávala část děje jedné z knih Henryka Sienkiewicze, neodolala jsem návštěvě 🙂

Nebylo to tam sice až tak k vidění, ale zámek, patřící kdysi rodu Radziwiłłů, byl docela pěkný a Dingo se s chutí vykoupal v přehradě, přes kterou vedl 525m dlouhý most 🙂

Pak už jsme to vzdali a vyrazili na víc než tisíc kilometrů dlouhou cestu domů.