Od vrcholu jménem Tvarožník po Pomezní boudy vede po hřebenech Krkonoš červená turistická značka, která z větší části kopíruje státní hranice mezi Českou republikou a Polskem, nazvaná je trochu pateticky Cesta česko – polského přátelství. Ne že bychom chtěli nějak výrazně podporovat dobré vztahy s našimi severními sousedy, ale vzhledem k tomu, že se zároveň touto cestou dají v podstatě přejít celé Krkonoše od východu na západ, udělali jsme si takový víkendový výlet.

Fotky v galerii.

Ačkoliv jsme mysleli, že by nás mohlo jet trochu víc, nakonec se k nám přidala jen Tina a Tomáš, který se na posledních chvíli rozhodoval, jestli nebude raději pilně studovat;o) Abychom ten česko – polský charakter naší cesty trochu podpořili, rozhodli jsme se vyrazit ze Szklarske Poreby, což znamenalo trochu složitou cestu dvěma vlaky a místo třetího nás v Harrachově čekal výlukový autobus. V tomto místě mi to nedá, nepochlubit se, jak máme šikovného psa:o))) Autobus, do kterého se přemístil plný vlak výletníků, byl doslova po střechu nacpaný, nikde ani skulinka místa navíc, jelikož i my jsme stáli v uličce, byl pes uložen na podlahu a tak nějak postupně „zabarikádován“ lidmi, stáli všude kolem něho, nad ním… nemohl se téměř hnout:o) Když si vzpomenu na spousty jiných zástupců plemene ČSV, kteří i na volném prostoru cizí lidi obcházejí několikametrovým obloukem (plachý vlk se nezapře), je opravdu s podivem, kde se v tom našem mazlíčkovi vzalo tolik „kontaktnosti“ vůči cizím lidem:o) Má to ovšem samozřejmě i svoje stinné stránky:oD

Díky absolutní neprostupnosti autobusu pro průvodčí, jsme nakonec dojeli až do Poreby zadarmo, za což jsme se nezlobili, zvlášť pro to, že jsme měli dohromady jen pár Tomášových zlotých, ani jsme nevěděli, jestli by nám na jízdenku stačily:oD Prošli jsme Porebou a na kraji turistické stezky s překvapením zjistili, že máme zaplatit vstup do Národního parku. Nepřišlo nám to úplně fér a tak jsme se nenápadně přidali k nějakému školnímu výletu a prošli s nimi.

Placenou návštěvu ??? vodopádu jsme si taky nechali ujít, ještě když byl vodopád nádherně vidět i z vyhlídky nad ním, a peníze radši utratili na Schrenici za polévku a pivo;o) Postupovali jsme poměrně zvolna, bylo docela teplo a nějak se nám nechtělo. Pes dostal nový postroj a ten ho slušně otravoval, takže taky dost zdržoval, ale nebylo kam spěchat a tak jsme dělali přestávky na svačinu a vyhlídku a focení a tak podobně.

Na Bradlerovy boudy jsme dorazili v asi půl páté, šli se ubytovat a potom se usadili v restauraci, dali si večeři a chvíli hráli karty. Dingo lehnul celkem mrtvý a tak jsem čekala, že už dá do večera pokoj, ale houby. Po chvíli začal otravovat, že už se nudí… půl roční štěňátko po patnácti ujitých kilometrech… no chtěli jsme odolného psa, no:oD Šli jsme se osprchovat a pak jsme přemýšleli, co ještě budeme dělat, až jsme to všichni nějak asi v devět zalomili a spali až do rána:o)

Ráno jsme měli budík na sedmou, potřebovali jsme do dvou hodin dojít na Pomezní boudy, abychom stihli autobus a dojeli včas domů. Jenže když jsme otevřeli oči, naskytl se nám pohled na provazce vody cedící za oknem z nebe. Chvíli jsme přemýšleli, že to vzdáme, počkáme, až trochu přestane a pak slezeme nejkratší cestou do Špindlerova Mlýna, než jsme se ale rozhoupali, tak se počasí trochu umoudřilo a tak jsme se rozhodli to zkusit dojít.

Někdy chvíli po půl osmé jsme tedy vyrazili. Příšerné počasí a brzká ranní hodina měly tu výhodu, že jsme pěkný kus cesty nepotkali ani živáčka. U již nefunkční Petrovy boudy jsme tak nějak posnídali a pokračovali dál. Byla docela nízká oblačnost, ale nepršelo, takže se šlo dobře. Horší to bylo, když jsme vyšli trochu výš a šli už tak nějak v mracích, místy i trochu pršelo. Nejtragičtější byl pochopitelně výstup na Sněžku, kde přes mlhu nebylo vidět na krok a proti nám se valily davy turistů (co tu dělaly v tom nečase, nám fakt bylo záhadou, nechci vědět, jak to tu vypadá za hezkého počasí). Dingo zarytě hnal po těch šutrech nahoru (asi se nemohl dočkat, až konečně stane na vrcholu nejvyšší hory:oD) a já vlála za ním, takže nahoru jsme vyběhli všichni asi v rekordním čase úplně uřícení:o))) Shlédli jsme novou Poštovnu (někteří z nás poprvé), pořídili vlkovi památné vrcholové foto a vyrazili honem zase pryč za postupného občerstvování čokoládou a Tomášovým Fiakrem:o)

Na Pomezní boudy jsme doběhli s půl hodinovým předstihem, takže jsme měli čas dát si v hospodě aspoň malé občerstvení a pak už jsme vyrazili na víc jak čtyřhodinovou cestu domů. Jo, je to fakt krušné, objíždět celé Krkonoše, když vzdušnou čarou to máme domů asi sedmdesát kilometrů:o/

Každopádně výlet to byl příjemný. Všechno nám vyšlo překvapivě podle plánu, něco i trochu lépe:o) Jediné, co se trochu pokazilo, bylo počasí, čehož litoval hlavně Lukáš, že nemohl fotit, ale zase to aspoň bylo trochu zajímavější:o))) Psík to, s několika menšími „kiksy“ zvládl taky celkem ukázkově.

A malé zamyšlení na závěr – ve vlaku do Harrachova jsme zjistila, že jsem doma zapomněla psí evropský pas, bez kterého by neměl cestovat za hranice. Měla jsem z toho malinko vítr, Shengen – neshengen… Nic méně dopadlo to v pohodě, za celou cestu, jak ve vlaku, tak v horách, kde jsme hranice přecházeli soustavně tam a zpátky, nás pochopitelně absolutně nikdo nekontroloval. Když jsme kousek šli po cestě, kterou lemovali dřevěné kůly, zjevně zbytky bývalých pohraničních zátarasů, dohnalo mě to k zamyšlení. Před pětadvaceti lety, kdybychom se tudy pokusili projít, byli by nás odstřelili… a dneska si tu klidně bez dokladu můžeme pobíhat, jak se nám zlíbí z Polska do Čech… Jakou cestu to Evropa za těch pár let urazila:o)