Lucka mě přemluvila, abych dorazila na Brněnské psí dny na canicross. Samozřejmě jsem si z toho udělala celovíkendový výlet 🙂

Cesta začala v pátek jako obvykle nestíháním vlaku 🙂 Nějak jsme byli všichni po dovolené ještě utahaní a pomalí :))) Pes byl otravný i cestou vlakem, tak jsme v Pardubicích dali venčící pauzu  a jeli až dalším vlakem. To jsme si zase dali! EC jsou sice asi super pohodlné, ale absolutně tam není kam dát psa ani batoh :/

V Brně jsme se kupodivu neztratili a areál v Pisárkách bez potíží našli. Postavila jsem si stan  a přidala se k Lucčiným kamarádům. Byli dost fascinovaní Dingem – vlčí rarita jako obvykle :))) Na to, že jsem měla ráno brzo vstávat, jsem šla spát dost pozdě.

Ráno měl být meeting v 7:30 a start v 7:45. Organizace ale byla trochu zmatečná a časy trochu posunuté. Holky, co si byly včera procházet trať povídaly, že je dost divoká. Prý nahoru a dolů, úzké cestičky a nedá se tam předbíhat. No to bude zajímavé.

Dingo vystartoval jako obvykle jako střela a asi po 200m zjistil, že to vlastně vůbec není sranda a začal se flákat 🙂 Po asi kilometru se jako obvykle trochu rozběhl a táhl a flákal se střídavě, podle momentálního popudu 🙂

Trať nakonec nebyla tak strašná, i když tam byli úseky, kde se fakt předbíhat nedalo, a některé seběhy byly fakt sebevražedné, dalo se to zvládnout 🙂 Na to, že jsem vůbec netrénovali (byli jsme kvůli Dingově úrazu, vedru, dovolené… za celé jaro běhat dvakrát!) se nám běželo celkem dobře – však taky to bylo jen 3km :)))

Jak jsme doběhli jsem se dozvěděla až večer, před startem druhého kola. Doběhli jsme sedmí ze čtrnácti, to nebylo tak zlé, i když člověk počítal, že tu bylo plno amatérů 🙂

Start stíhačky byl až v 22:45, takže jsme měli celý den na poflakování. Bohužel v areálu moc nebylo, kam se schovat do stínu a slunko celkem připalovalo. Ani psa nebylo kam do chladu uvázat, a tak jsem ho pořád tahala s sebou a chodila neustále průběžně namáčet do řeky. Trochu jsem se i bála, nechat ho tu někde uvázaného, neb tu vládla totální anarchie 🙂 Aspoň z pohledu člověka zvyklého na dogtreky, výcvikové tábory a musherské závody.

Většina psů tu prostě lítala na volno a mnohé ani nikdo nehlídal. Nejprve jsem si říkala, že je to fajn, když člověk takhle může pustit svého psa a nestarat se o něj, protože ví, že je absolutně nekonfliktní a kdyby něco, tak na 100% poslechne. To se nám s čévéčkem nestane 🙂 Pak jsem pochopila, že to zase taková idylka není. Hned ráno se před parkem servaly dvě smečky borderek. A celkově tak porůznu docházelo k různým drobným potyčkám. A zdaleka ne většina psů byla absolutně poslušných. Naopak. Dost mě to překvapilo, protože jsem žila v domnění, že majitel borderky a podobných plemen, přece nemůže mít ten samý problém, co majitel čévéčka, že musí na psa zavolat dvakrát, nebo snad dokonce třikrát, aby poslechl! Možná jsem divná já, ale nikdy by mě ani nenapadlo pustit psa, který není 100% nekonfliktní a nemá 100% přivolání, běhat volně v takovém prostředí. Přišlo mi, že ti majitelé naprosto zbytečně riskují. A navíc mi teda přijde na nejvyšší míru neomalené, nechat svého psa, aby otravoval cizí psy. Od Dinga si teda převážně udržovali odstup, protože ten už na dálku vysvětloval svým postojem, co si o takových neomalencích myslí, ale stejně bylo dost otravné, neustále hlídat, odkud se vynoří nějaký otrapa a půjde Dinga obtěžovat.

Jinak tu ale vládla příjemná pohodová atmosféra. Mimo canicrossu tu probíhalo dogfrisbee, agility a voříškiáda. Tak bylo na co koukat. Krom toho jsem tu potkala několik známých, takže jsme strávili den docela příjemně 🙂

Dingo (možná trochu upečený) byl úžasně hodný, nic neřešil, poslouchal. Sledoval se mnou dogfrisbee – dost nevěřícně 😀 Nechápal, co ti psi blbnou, proč proboha běhají za tou divnou plastovou věcí :))) Zaujalo ho akorát, když šla na řadu Lucka s Jessie, to by se byl přidal 🙂

V podvečer, když jsme měli stan ve stínu, šla jsem si s Dingem chvilku lehnout, aby se trochu prospal… pes byl ale nějaký nervní a já utahaná,  takže jsem asi nakonec usnula dřív já než on 😀

Pak už přišlo na řadu druhé kolo canicrossu – stíhačka. Několik soupeřek to vzdalo a do druhého kola nenastoupilo a tak jsem se rázem posunuli na páté místo. Vybíhala jsem s cílem si ho udržet. Měla jsem ale strach, že je Dingo po celém dni utahaný, protože na startu se tvářil otráveněji než jindy, ačkoliv štěkající psi ho donutili štěkat taky 😀

Po startu to vypadalo bídně. Dingovi opět trvalo asi kilometr, než se rozběhl, a tak nás začala dobíhat soupeřka za námi. Už jsem se v jednom stoupání rozhodovala, že jí uhnu a pustím jí před sebe, když tu se zrovna Dingo rozhodl, že se začne snažit a vyrazil. Začal táhnout jako blázen, že jsme letěli jak vítr a s každým krokem jsem nechávali za námi jednu soupeřku, a blížili se ke dvěma před námi. Zatáčkami do brutálního kopce, kde jsem ráno myslela, že vypustím duši, jsme proletěli, že jsem myslela, že ten kopec někdo o polovičku zmenšil… ani jsem se nestihla zadýchat. Na vršku jsme doběhli obě soupeřky. Do cíle už to bylo jen kousíček, už to bylo jen z kopce… stačilo prosvištět kolem nich a jít si pro třetí místo. Bohužel tady se ukázal technický problém trati – po závěrečném stoupání, kde se logicky bude rozhodovat o tom, kdo na tom jak je a kdo koho doběhne, už následoval jen seběh do cíle, který byl tak prudký, že se tam sotva dalo jít pěšky, natož běžet se psem a kde se prostě nedalo nikoho předběhnout v úzké cestičce lemované křovím. A cílová rovinka už byla příliš krátká na cokoliv. A tak, ačkoliv jsme měli na třetí místo, skončili jsme pátí… Trochu mě to zamrzelo.

Večer byl doprovodný program, nějaké soutěže a hlavně ohňová šou skupiny Imortalis, která byla fakt boží. A doprovod od Nightwish, prostě boží! :)))

V neděli ráno už jsme se jen tak poflakovali a koukali ještě na frisbee a trikdoging. Kdybych nebyla líná a neměla trochu odpor k těmhle cirkusovým sportům, mohli jsme se s Dingem zúčastnit taky :)))

A odpoledne jsme pak vyrazili za Tařinými štěňátky k Jirkovi a Hance. Cesta opět neprobíhala úplně hladce – trochu jsme nestíhali tramvaj (šalinu :)) a automat na lístky nefungoval, takže jsme jeli na černo. Na nádraží fungovali jen tři pokladny a byly tam fronty jako blázen, takže vlak na pátém nástupišti, které bylo div ne na druhém konci Brna, jsme doběhli tak tak :))) Dech mi pak vyrazila průvodčí, které jsem na požádání předložila lístek, oznámením, že jsem si ho necvakla ! Vytřeštila jsem na ní oči a docela vážně se jí zeptala, jestli si ze mě dělá srandu. Nedělala! Projezdila jsem vlakem prakticky celou republiku, ale že by se měl lístek ve vlaku cvakat, tak to jsem fakt viděla prvně 😀

K Hance s Jirkou jsem dorazila z toho všeho poněkud utahaná, otrávená a s pocitem „že jsem se na to nevykašlala“. Není ovšem na pocuchané nervy nic lepšího, než hromada hebkých kuliček, které se na vás vrhnou, okusují a olizují… V tu chvíli jsem zapomněla na všechny útrapy, protože štěňátka byla prostě boží 🙂

Dingo tedy měl poněkud jiný názor… byl utahaný a smečka malých piraní ho vyděsila 😀 S vrčením před nimi utekl. Zřejmě měl pocit, že tady vůbec nemá co dělat. S čímž Brenna ochotně souhlasila a hleděla ho od štěňat vyprovodit. Tara naopak se pokoušela si s Dinoušem hrát a vůbec se chovala, jako by žádná štěňata neměla 🙂 Dingo byl ovšem z celé situace tak zmatený, že utekl i před Tarou  🙂 Když si pak ještě v lese za barákem pořezal tlapku (kdoví o co, všimli jsme si až zpátky na zahradě, že kulhá) měl toho právě tak dost. Zalezl do stínu a usnul :)))

Já mezi tím muchlala štěňátka. Hned jsem si vybrala favoritku, „červenou“ zrzavou fenečku, která byla největší raubíř 🙂 Seděli jsme mezi štěňaty v klidné zahradě, která mi po tom ruchu Brna připadala jako zelená oáza klidu a pohody a cpali se Hančinou výbornou bábovkou a příjemně povídali. Dingo se prospal a nakonec se i on odvážil mezi štěňátka. Myslím, že ještě chvíli, a začal by si s nimi hrát 🙂 To už jsem ale museli honem jet, abychom stihli poslední vlak domů.

V Brně na hlaváku jsem zjistila, že Lukáš měl pravdu, že je tam jakási výluka (pořád se mi tomu nechtělo věřit :D). Na tabuli psali, že se má použít MHD číslo 6 na Dolní nádraží. Šla jsem něco takového hledat, ale marně. Nakonec jsem, už s hrůzou, že mi ten poslední vlak domů ujede, našla nějaké výlukové autobusy a u nich týpka, co řešil stejný problém. Někdo od dráhy mu tam zrovna vysvětloval, že bus na Dolní nádraží už odjel a že to nestihne… leda by prý běžel, jestli ví kudy, že to možná ještě stihne… Tak jsem vyběhli za ním 😀 Můj batoh vážil asi 15kg a měla jsem pocit, že se s ním nedá valně ani jít. Dingo ovšem usoudil, že je to fakt dobrá zábava, lov na nějakého týpka, úplně zapomněl, že má sedřenou nohu a kulhá 😀 a vyrazil za ním a táhl mě jak blázen 😀 Když jsme vběhli do podchodu, rozštěkal se ještě na celé kolo 😀 To musela být podívaná :))) Běžící kluk a za ním běžící holka s ohromným báglem vlečená štěkajícím vlkem 😀 Lidi se po nás ohlíželi. Z podchodu jsme vběhli do nějakého nákupáku a doslova rozráželi davy, lidi se před námi rozestupovali 😀 V ulici před nádražím začínal Dingovi docházet dech, týpek nám začal utíkat. Uvědomovala jsem si,  jak je to hluboce nemorální, ale v tu chvíli mi to bylo fuk, šlo o všechno! A tak jsem začala Dinga povzbuzovat, že je to šupák, ať ho chytí! 😀 😀 😀 A Dingo zabral s novou silou. Na nádraží jsem oba málem vypustili duši, ale stihli jsme to!!! Dinouš byl tak hotový, že se hrnul do vlaku a o „šupáka“ ztratil zájem :))) Ten na mě čekal před vlakem: „Dobrej běh!“ povídal a plácnul si se mnou :)))

To bych nikdy nevěřila, jak využiju Dingovi obranářské schopnosti v praxi :)))